Publikum je zase naše

Kdo by si před dvěma roky vsadil na to, že čtveřice muzikantů po boku Zuzany Navarové bude schopná vystupovat samostatně? I když na ni stále vzpomínají s láskou a možná i pohnutím (slovo „Zuzanka“ zaznělo mnohokrát), stojí dnes František Raba (F), Camilo Caller (C), Mário Bihári (M), Omar Khaouaj (O) za péče své manažerky Zuzany Hanouskové (Z) pevně na svých nohou. A nejen to, dokonce jim vychází první samostatné album.

 Jak může vůbec existovat KOA bez Zuzany Navarové?

F: No, existuje (smích).

M: Ze začátku to bylo těžké, ale jak vidíš, popasovali jsme se s tím, sedíme tu a děláš s námi rozhovor.

O: My jsme zjistili, že spolu chceme hrát, máme se rádi a jsme na sebe zvyklí.

 Kdo je teď kapelník?

F: Mário, Camilo, Omar, Franta.

O: Čtyři ruce zmohou více.

 Tak kapelníka ve čtyřech osobách jsem ještě nezažil.

F: Ale my jsme nikdy neměli kapelníka. Ani předtím.

 Měl jsem dojem, že vás má Zuzana na povel a celé to řídí.

F: To ne, takhle to nikdy nebylo.

O: Zuzka nás možná měla zdánlivě na povel, ale nám se to líbilo. Ve všem, co říkala, měla podle mě pravdu, to se pak poslouchá s radostí.

 V čem se po smrti Zuzany změnila situace v kapele? Tedy kromě toho, že už nemáte zpěvačku.

F: Když jsme si řekli, že chceme hrát dál, museli jsme vlastně začít znova. Přinášelo to spoustu věcí, spoustu změn. Třeba jsme museli začít pravidelně zkoušet, abychom dodělali repertoár…

C: Předělat některá aranžmá, hlavně zpěv. Asi hlavní bylo, že jsme se postavili čelem ke zpěvu. Všichni jsme sice zpívali už předtím sem tam nějaké vokály, ale nejvíc zkušeností z nás měl Mário.

F: V posledním roce jsme začali zpívat všichni.

O: Změnilo se vlastně všechno kromě zvuku kapely. Když spolu čtyři lidi hrají takhle dlouho, vytvoří se něco osobitého.

Zuzana je nenahraditelná

Předělali jste i písničky, které zpívala Zuzana, pro jiného sólistu?

F: To ne. Zuzančiny sólové věci nehrajeme.

 Dohadovali jste se tehdy, jestli má cenu hrát dál i bez Zuzany?

M: Nějak jsme si to řekli. To nebylo dohadování, ale odpověď na otázku. A my jsme tu odpověď měli.

F: Ale asi ne všichni hned.

C: U každého to bylo osobní rozhodnutí. Já jsem se docela bál, že už se v téhle sestavě neuvidíme, ale dověděl jsem se, že Mário volal Frantovi, že má dvě nové písničky. Tenhle okamžik byl pro mě nádherný a bylo tím řečeno všechno.

O: U mě to vyřešil Franta, když mi volal, kde a kdy prý budeme zkoušet. Já jsem se tehdy ptal sám sebe a Franta to měl dávno rozhodnuté. Pro mě byla velkou motivací ta osobitost, o které jsem už mluvil.

 Nechybí vám teď ženský prvek?

C: Nemůžu říct „ženský prvek“, chybí nám Zuzanka.

 Přinejmenším jste hráli na třetím albu Radůzy, na desce Martiny Trchové, takže nějaká spolupráce se zpěvačkami pokračuje.

F: To ano, protože jsou to kamarádky a hezky nás oslovily.

C: Nutno ovšem podotknout, že to nebyla spolupráce KOA, ale spolupráce jednotlivých hráčů.

F: Ano, sháněly vyloženě nástroj, ne doprovodnou skupinu.

Zuzana je tedy nenahraditelná.

O: Naprosto.

C: Museli bychom se ptát, proč se snažíme o nějakou náhradu.

O: S žádnou bychom nevydrželi a žádná s námi taky ne.

 Říkali jste, že jste museli začít zkoušet. Jak to stíhá František, jedoucí asi ve dvaceti projektech?

F: Čas se vždycky najde, s tím není vůbec problém.

M: Vzali jsme si diáře a ptali se, kdy kdo může.

F: Když je chuť a vůle, není problém. Problém je spíš, co zkoušet.

C: Tak.

Je dodavatelem nového materiálu výhradně Mário, nebo i ostatní?

všichni: Zapojujeme se všichni.

M: Camilo má na nové desce písničku, Omíkovu jsme nestihli dozkoušet, ale chystá se na příští album. Franta má také písničky...

Deska nevybočuje

Máte tedy nahranou desku? Povězte mi něco o ní.

F: Deska má osobitý název. Jmenuje se KOA.

C: Vyjde kolem poloviny dubna u Indies.

O: A bude na ní překvapení, které neprozradíme.

 Jaká je ve srovnání s předchozími alby, hlavně dvěma posledními – Barvy všecky a Jako Šántidéví?

M: Moc to nevybočuje.

O: Já bych nějaké rozdíly viděl, i když ne extrémní.

M: Ale nástroje jsou tam stejné.

C: Na nové desce se projevuje instrumentální přístup. My všichni jsme instrumentalisti, takže to sdělení jde spíš přes nástroj. Zuzančiny písničky byly hodně sdělné, byla to nádherná poezie. My nejsme v psaní textu tak zruční, proto to stavíme víc na muzice.

M: Právě kvůli tomu, aby muzika působila živě, jsme nahrávali základy ve studiu dohromady.

Představme si, že vezmeme Barvy všecky a Jako Šántidéví, vybereme jen písničky, které zpívá Mário, a složíme z toho jedno cédéčko. Byl by takový výběr podobný vašemu chystanému CD?

O: Nebyl by úplně nepodobný. Nicméně celkový zvuk i atmosféra jsou na nové desce posunuté, právě instrumentálním směrem.

M: Ovšem na nové desce jsou i takové písničky, které se těm z předchozích desek velmi podobají.

F: A měli bychom upozornit, že několik písniček z nové desky posluchači znají z našich předchozích koncertů ještě se Zuzkou.

 Mário, kolik je na desce akordeonu a kolik klarinetu?

M: Klarinet ani jeden, v klarinetu jsou teď pavouci. Harmonika se pravidelně střídá s piánem.

 Není klarinetu škoda? Proč není?

M: Protože jsem na to rok necvičil.

C: A ani nám nějak nechyběl. Neměli jsme záměr ho nikam dávat a nechtěli jsme psát písničku jen proto, aby v ní byl klarinet.

O: Leda aby si na sebe vydělal (smích).

 Účinkují na vašem albu nějací hosté? Máte nějaké oblíbené spoluhráče?

F: Já mám – Camila, Mária a Omara (smích).

C: Jak jsme byli hozeni do vody, ohromně nás to nabilo a našli jsme v sobě netušené možnosti, takže není vůbec potřeba přibírat hosty.

F: Ani jsme to nedělali nikdy předtím.

C: Přibírání hostů bývá – slovy Zuzanky – krok, kdy kapela přiznává, že neví, čím by svou produkci ještě ozvláštnila.

O: A nám žádný nástroj nechyběl.

F: Nanejvýš baskytara, ta je ve čtyřech písničkách.

 Chystáte k desce nějaké turné?

Z: Chystáme. V dubnu KOA vystoupí 13. v Českých Budějovicích v klubu Velbloud, 18. v Praze v Balbínově poetické hospůdce, 19. v Brně v KS Omega,  20. v Bratislavě v Koncertní síni Klarisky, 21. v Břeclavi společně s Martinou Trchovou a 22.4. se těšíme do Ostravy do klubu Parník. V Praze a Brně naše nové CD pokřtíme.

Čtyři frontmani

Přestože jsme se shodli, že se výraz kapely moc nezměnil, propagace jde teď asi hůř, když se nemůžete opřít o známé jméno. Nalákat na „KOA“, které se krčilo za Zuzaniným jménem...

O: No zaplaťpánbů ne.

F: Poslední roky to totiž bylo obráceně – nejdřív KOA velkým písmem a až za tím Zuzana Navarová. Už tehdy jsme se prezentovali pod jménem KOA jako celek.

Z: Je to těžší, samozřejmě. Ale po desce se to rozjede, o tom jsem přesvědčena.

 A co typické problémy koncertního provozu? Kdo z vás se postavil na forbínu místo Zuzany? Kdo uvádí?

O: My jsme nebyli typicky doprovodná kapela. Cítili jsme se jako pětice a jestli jsme jmenovali Zuzanu zvlášť, pak proto, že byla zásadní pro základní hudební názor. Asi by to bylo jinak, kdybychom se sešli až teď a začali ve čtyřech. Za ty předchozí roky jsou věci mezi námi jasné, známe se hráčsky. Přirozeně vyplynulo, že se střídáme.

C: Zuzanka v několika věcech brala do ruky perkuse, takže byla normálním pátým hráčem.

 Dnes je pro kapely typické, že má výrazného frontmana. Může se prosadit tak demokratické sdružení jako vy?

O: My máme čtyři výrazné frontmany.

 Ale nestojíte všichni čtyři na forbíně a nevedete zároveň vtipné řeči.

O: Jenže my nejsme kapela tohohle typu. U nás se pozornost přelévá, i když Mário s Frantou zpívají většinu věcí. Nijak se nekřížíme, naopak se doplňujeme.

M: A to i v povídání. A hlavně to neřešíme.

 Podařilo se vám udržet stejné publikum, jaké chodilo ještě na Zuzanu?

F: Trochu se obměnilo, objevujeme nové tváře. Někteří odpadli, někteří zůstali.

O: A někteří přišli, ze začátku třeba i ze zvědavosti. Co je ovšem skvělé, že to publikum je zase naše, nechodí jen ze vzpomínky na Zuzanu. Dokonce někteří ani nevědí, že jsme dřív hráli se Zuzanou.

F: Mně se ohromně líbí, že po roce si naši diváci začínají písničky zpívat s námi. Stane se, že mi vypadne text a lidi to dozpívají za mě.

 Jako hráči jste se sešli už před hodně roky, kromě Omara jste začali hrát už s Ivánem Gutiérrezem. Tehdy jste působili svými jmény ohromně exoticky, přestože jste vlastně byli skoro všichni rodilí Češi. Jak takhle sestava vznikla, podle čeho si vás Zuzana vybrala?

O: To by byla otázka na Zuzanu.

F: Zuzka se zeptala nejdřív mě, jestli bych to nechtěl dělat a jestli neznám bubeníka, který by do toho měl chuť. Já se těsně předtím seznámil s Camilem a padli jsme si do oka, takže jsem zrovna „náhodou“ někoho znal. Zuzka pak přivedla Mária, v tom bylo taky kus štěstí. A když Iván oznámil, že odjede – a oznámil to hodně dopředu – přišel Omík, který všechny písničky uměl, takže jsme mohli po jedné zkoušce hned koncertovat.

O: Můj kamarád Norbi Kováč tehdy hrál s kapelou Radůzy a když mu Zuzka volala, tak doporučil mě. Byly to takové různé náhody...

 Zuzany se už nezeptáme, jestli ji lákala i vaše cizokrajná jména. Cítíte ale vy dva, Omare a Camilo, že ve vás je po předcích stopa jiného hudebního cítění?

C: Hudební cítění záleží hodně na tom, kde člověk vyrůstá. Člověk může být různého původu, ale rozhoduje, jestli se vyskytuje v tom hudebním světě, ve kterém by chtěl působit. Já jsem sice míšenec peruánského tatínka a české maminky, ale narodil jsem se a vyrostl v Praze, takže vliv je u mě český. Až teď přicházím na kloub různým věcem z Latinské Ameriky.

O: Řekl bych, že latinskoamerické hudbě jsi přístupnější než nějaký echt Podskalák.

C: To asi ano.

O: Za sebe myslím, že mě neovlivnil původ, ale to, že jsem vyrůstal jako malý na severu Afriky v Alžírsku. Sice už dlouho žiju tady, ale když mi dneska někdo pustí africkou hudbu, poslouchám to s jiným názorem než třeba Čech, který žil celou dobu jenom tady.

Mária se zeptám na něco jiného. Když jsi do KOA přišel, měl jsi představu, co by se tam mělo hrát a jaká bude tvá role?

M: Já jsem byl malý kluk, který skoro nic neuměl. Takže jsem se hodně učil, od Ivána, od Franty, nejvíc od Zuzky. Učil jsem se, jak vůbec rozumět muzice. Iván nás přivedl k latině. Rozhodně jsem neměl žádnou představu předem, spíš jsem se opravdu chtěl učit.

 Mluvili jsme o tom, jak Zuzana ovlivnila vás. Ale určitě jste ovlivnili i vy ji. Třeba rozšířením počtu používaných jazyků v textech.

C: Tak díky Máriovi se začalo zpívat romsky, i na nové desce jsou krásné písničky v romštině.

M: Ale romštinu začala používat i Zuzana sama – Nechoď nikam, na desku Jako Šántidéví si našla i nějaká pořekadla v romštině a proložila jimi český text.

O: Se mnou arabština souvisela tak, že se objevila možnost, že můj táta něco přeloží. Zuzka to vyzkoušela a líbilo se jí to. Ale původní nápad byl její.

F: Ukázalo se, že úryvek textu v cizím jazyce pomohl náladě věci, i když mu posluchač doslova nerozuměl.

 A co proslulé A Deus s refrénem v portugalštině a Camilovy latinskoamerické kořeny?

C: To bylo celé nápad Zuzanky, měla také blízko k Latinské Americe. Použila portugalštinu jako výrazový prostředek, v té písničce to zní nádherně. Portugalština je vůbec krásný jazyk.

Žádná píseň pod stůl

Působíte jako strašně skvělá parta, která si báječně rozumí – to se opravdu shodnete ve všem i v muzice? Nebo jsou i chvíle, kdy se nedohodnete?

O: My si nemluvíme do nástrojů. Když si vymyslím kytaru a mám nějaké varianty, zeptám se kluků, co se jim nejvíc líbí. Ale nikdo mi do toho nemluví, aby navrhoval něco úplně jiného. A já nikomu taky ne.

M: Nikdy taková situace za těch sedm osm let nenastala. My si věříme a ctíme se jako muzikanti.

C: A pokud jsou rozpory, vyřešíme to hned.

O: Třeba něco pracovně nahrajeme a vybereme si. Nejlepší varianta je pokaždé jen jedna.

F: A každý má právo veta, žádné přehlasovávání.

 Tobě, Omare, nemluví nikdo do harmonie?

O: U harmonie platí, že rozhoduje autor. Když má víc možností, tak se o tom všichni radíme, ale je to jen na něm.

F: A tím, že máme hudební vzdělání a Camilo třeba umí slušně hrát i na klavír, už víme, co funguje.

C: Maximálně Omík najde lepší obrat nějakého akordu, ale harmonie se zachová.

 A co rytmický model písničky? Je autorovi jasné předem, že to bude bossa-nova nebo reggae?

F: Někdy ano, někdy ne. Mário nosí celé pecky, tam už se my jen napojíme.

C: Já třeba nemám vypěstovanou představivost, jak bude znít celá kapela, takže na své první představě netrvám.

O: Ani nevíme předem, kdo z nás co vymyslí, třeba sám nedokážu vymyslet takovou basovou linku, co Franta. To je bezva, takhle každý přispěje tím, co bezvadně umí.

C: A tak se z reggae může stát hezká bossa-nova (smích).

 Jak velká je úmrtnost písniček ve fázi zkoušení?

F: Nulová. U nás ještě žádná věc nespadla pod stůl. Když o písničce nejsme úplně přesvědčení, pracujeme na ní tak dlouho, až o ní přesvědčení jsme.

 Bývá autor zároveň i sólistou?

F: To je taky různé. Mário většinou ano, ale třeba v některých mých věcech zpívá každý chvilku sólo. Je to dáno i tím, že kromě Mária nejsme takoví sóloví zpěváci, že bychom každý uměli utáhnout větší část. I barevně je to hezčí.

O: Ovšem většinou je hlavní zpěv opravdu na autorovi. Koneckonců to je běžné, že si každý zpívá to, co si přinesl. Myslím, že vždycky to nejlíp odzpívá autor.

 Hrajete na koncertech čistě vlastní tvorbu?

O: Přesně tak. Jen vlastní tvorbu.

F: Já si jazzové standardy zahraju v klubech, my chceme hrát vlastní tóny.

 Jedna deska se připravuje k vydání, zbylo vám něco v rezervě?

C: Spousta věcí.

F: Napočítali jsme osm písniček, takže hned po příchodu ze studia začínáme pracovat na nových věcech.

 www.koa.cz

 Diskografie:

Skleněná vrba (se Zuzanou Navarovou a Ivánem Gutiérrezem), Indies Records 1999
Zelené album (se Zuzanou Navarovou a Ivánem Gutiérrezem), Indies Records 2000
Barvy všecky (se Zuzanou Navarovou), Indies Records 2001
Jako Šántidéví (se Zuzanou Navarovou), Indies Records 2003

 Honza Hučín

F&C 04/2006

HOME