Fotogalerie M. Truhláře 1

Fotogalerie M. Truhláře 2

Fotogalerie M. Truhláře 3

Výsledky

Zahradní mozaika

Je to za námi. Patnáctý jubilejní nebyl ničím až tak výjimečný. Už bylo mnohokrát napsáno, že kulaté ročníky nijak nenapucováváme, protože šestnáctý nejubilejní by měl být lepší než předchozí jubilejní.

Na Zahradě se žije a o Zahradě se debatuje a přemýšlí jako o žádném jiném festivalu. Pro její organizátory je to potěšitelné: jednak to, o čem se mluví, žije, jednak z vašich názorů můžeme skládat střípky novinek a změn k lepšímu. Jak viděli letošní Zahradu publicisté, se dočtete tady. Čím zaujala, potěšila nebo naštvala Zahrada vás, můžete napsat třeba na info@folkcountry.cz. Těšíme se na ně. Najdete je v dalších číslech FOLK & COUNTRY a také na webovém deníku www.folkcountry.cz.

**

Při vší úctě k předzahradním koncertům, ostrým startem festivalu bylo páteční vystoupení Čechomoru (a samozřejmě jemu předskakujících Happy To Meet) v amfiteátru. Světelná show na pódiu, divoký kotel nadšených “tanečníků” pod ním, na pět tisíc lidí v hledišti, Lenka Dusilová jako host kapely, prověřené a stále působivé hity, ale i nové nevydané písně, které mě zatím příliš nezaujaly, a hlavně nasazení na scéně a radost v hledišti spojená s natěšeným očekáváním několika volných letních dnů plných hudby. Tak mám ve vzpomínkách uložený páteční večer. Čechomor otevřel Zahradu jak se patří a ve velkém stylu. Bylo to příjemné. Václav Müller

Druhý den muselo z dramaturgických důvodů vlastní soutěži o hmyzožravce předcházet vystoupení Tomáše Linky. Velice bych se přimlouval, aby podobná nouze byla pro příště pravidlem. Kapela zvučného jména a masivního zvuku znamenala, že už na první soutěžní kapelu bylo v publiku celkem dost lidí na rozdíl od chudáků křehkých Na chvíli motýlů, kteří první den začínali téměř do prázdna. * Na rozdíl od loňského roku letos kapely moc nebloudily, většinou přijely včas a v kompletní sestavě. Líto mi bylo, že Czaldy waldy kvartet přijel bez Miny Podjavorinské. To bylo, jako kdyby KOA vystupovala bez Navarové. Škoda. * Konferenciér uvádějící soutěž se musí snažit nastavit všem rovné podmínky. Bůh ví, jak se má chovat, je-li jedna z kapel Bůhví, ve které hraje Ondra Brzobohatý, v současnosti bezkonkurenčně nejslavnější moderátor hudebního pořadu (je-li Česko hledá SuperStar hudební pořad a ne reality show). Nakonec jsem se rozhodl o tom prostě mlčet, protože to stejně všichni vědí. A dlužno dodat, že ani kapela to nijak publiku neprezentovala. Mělo-li to vliv na její vítězství první den, Bůh ví. * Přiznám se, že jsem letos byl delší dobu na rozpacích z úrovně soutěžních kapel. Solidní, ale nic výjimečného, říkal jsem si druhý den, dokud nezačali hrát Pupkáči. Od nich počínaje už to bylo najednou nabité a co kapela, to zážitek. Pupkáči, Taliesyn, Hrdza, Šantré, Lístek, Celtic Cross. Tři z nich ulovili Krtečka. Dal bych ho všem. * Soutěž o Krtečky začíná být i soutěží fan klubů. Prostě takový fanoušek odchytí diváky, kteří se placatí jinde, vyškemrá od nich hlasovací lístky a hlasuje jménem kolektivu. Spokojeni jsou všichni – kapela, že dostane víc hlasů, fanoušek, že je užitečný, dárce lístků, že udělal někomu radost. Kapely, které nemají agilní fan klub ovšem spokojeny nejsou. Jedno křehké děvče z jedné kapely mi vyprávělo hezký příběh. Nějací dobří lidé jí přinesli asi třicet lístků, že to pro ně vybrali, ať si to tam hodí. Děvčeti to přišlo trapné a nefér, a lístky si nechala na památku. Stálo je to pár míst v pořadí. Jiří moravský Brabec

Budou maxikrtci?

Recenzi desky (nebo akce, to je jedno) píše jen ten nejrychlejší, ostatní píší ohlasy na dílo toho prvního, řekl kdosi moudrý. Od Zahrady uplynulo tolik času, že všichni deníkáři, internetoví publicisté a další nejen, že si řekli, co chtěli, ještě se o své zjevené pravdy stihli pohádat. Asi nejzásadnější internetové debaty na téma Zahrada 2004 jsem se zúčastnil a rád bych ji teď přiblížil i vám, kteří na síť nechodíte. Zahrada není, co bývala, mínila většina účastníků diskuse. Těch našich folk-country-trampských kapel tak nějak ubývá a jejich místa obsazuje kdekdo; jestli to půjde takhle dál, tak sem přestaneme jezdit. Jasně: za našich mladých let rostly jahody velké jak rajčata a rajčata velká jak melouny, zatímco teď mládež nezdraví a svět se řítí do záhuby. Já teorii o prudkých změnách v žánrovém vybarvení Zahrady odmítám. Například trampské kapely byly před nějakými sedmi lety téměř vyhynulým druhem, dnes mají na Zahradě vlastní pořad. Mnohem více prostoru je věnováno písničkářům, což v naprosté většině taky nejsou folkrockeři, kelti nebo protagonisti world music. Takže spíš jde asi o to, že míra tolerance publika se může pohybovat ve vlnách nahoru a dolů. Zatím mi na zahradních scénách připadala dost vysoká; uvidíme, co přinesou další roky. Tomáš Hrubý

Chvála Toi Toi

Nehudební, ale přesto nepostradatelné téma: záchody. Každoročně chválím a chválit chci i tentokrát pravidelné doplňování toaletního papíru, čištění a umývání. Byl jsem zvědavý, zda po loňském experimentu s pisoáry budou i letos. Byly. Kdosi zřejmě vyhodnotil poptávku a uživatelský komfort, takže místo šedých čtyřmístných byly zelené trojmístné. Více místa, fronty se netvořily. Proč nemůže víc věcí v této zemi fungovat tak spolehlivě jako Toi Toi? Honza Hučín

Zahrada v obrazech

První den Zahrady jsem dostal nový foťák. Taky digitál, ale proti tomu předchozímu dělo. Když pominulo první opojení a posměch kamarádů, které jsem snímal s krytkou na objektivu, začal jsem fotit Zahradní dění. Čím víc člověk mačká spoušť, tím víc si váží profiků, kteří dokáží ze své mašinky vyloudit tu nejúžasnější kompozici a zároveň nepřekážejí svými zády a pobíháním po jevišti těm, pro které se tu hraje především. A zároveň si blahopřeje, že jsme vůči polofotoamatérům dokázali být už v dávné minulosti přísní. * A ještě jedna zajímavost digitální fotoéry: v minulosti jsme z festivalu shromáždili od svých spolupracovníků několik desítek snímků. Letos jich bylo několik tisíc. Michal Jupp Konečný

Pražská kapela Bůhví dostala Krtečka, a jednomu se chce se radostně zvolat – konečně!!! Jenže pak se začnou z různých stran ozývat hlasy, jak hodně Bůhví k diváckým hlasům pomohla náhlá popularita Ondry Brzobohatého. Ale i kdyby tomu tak částečně bylo, není u Bůhví Krteček ve správných rukou? Kapela letos vystřihla zatím svoje nejlepší konkursní vystoupení, a to i přesto, že během jejich bloku se přihnal silný vítr, zima a déšť, který vyhnal z amfiteátru nemalou část publika. Kapelu to však nevyvedlo z míry – byla úžasně sladěna nejen vizuálně (barevné košile), ale hlavně zvukově a mezi ostatními soutěžícími kapelami dost vyčnívala jak kvalitou textů, tak zajímavými rytmy a interpretací. Co však Bůhví nejvíc odlišovalo od většiny kapel v  Konkursu, byla pohoda, v jaké hráli, neztrémovaní, jakoby jim o nic nešlo. Nevidím zkrátka důvod, proč by kapela, která na sobě znatelně pracuje (v roce 2001 se umístila na 24. místě a loni na třináctém) a vydala letos skvělou desku, nemohla dostat Krtečka zaslouženě, i když je jejím členem celebrita. Lucka Jirků

Výprodej lebek

Každý rok se s velkým potěšením procházím mezi prodejními stánky. Sice nic nekoupím, ale o to lépe se pobavím. Přestože letos v nabídce chyběla dámská tanga s maskáčovým vzorem (vhodné zejména na osadu), zaujala mě spousta jiných věcí. Široká nabídka gumových hadů, co vypadají jako živí, prodejce nahoře v amfiteátru nabízející “Mystic – nápoj lásky, zaručené afrodiziakum” a půvabný byl třeba i miniaturní stoleček s několika cédéčky, u něhož byl nápis: "Velká akce! Velký výprodej skladu!" Jednalo se zřejmě o výprodej takzvaného příručního skladu, jinak si to vysvětlit neumím. Rovněž by mě zajímalo, na jakou cílovou skupinu měli na Zahradě políčeno prodejci (zřejmě sádrových) lebek. Nebo že by to byl taky nějaký výprodej? Ale čeho? Václav Müller

O tom, že roste další generace nejen hudebních kouzelníků, podal přesvědčivý důkaz Michal Knébl. Během své produkce v soutěžním písničkářském odpoledni na scéně Radnice se otevřela nebesa, vichr hravě odfoukl vše, co stálo v cestě, a proudy vody padaly všemi směry. Diváctvo reagovalo těmito způsoby: a) “zaječím urychleným” – úprkem se přesunout do průjezdu radnice a v relativním suchu očekávat příští. Relativní sucho bylo jen do chvíle než se průjezdem začal valit potok. b) “záchranářským” – zvukaři Pájovi Jindrákovi se marně snažit zachránit, co se dá. c) “tvrdošíjně diváckým” – v pláštěnkách vydržet v hledišti a snažit se běsnící živly přehlušovat skandováním “Knébl, Knébl”. d) “zaječím chlácholivým” – při proběhnutí kolem scény s komentářem směrem k umělci “ale tak špatný to zase nebylo.” e) “brabcovským” – patron a průvodce písničkářského klání Jirka moravský Brabec byl po přehnání se celé pohromy nalezen sedící stále na své židli se stejným úsměvem a větou “zachránil jsem suchou židli”, aby poté čvachtavým krokem odkráčel… Skutečnou příčinou této pohromy tedy byl (můžete si sami vybrat z následující nabídky): a) hudební projev Michala Knébla, b) šamanské čarování dua Žamboši, kteří si tak chtěli udržet vítěznou pozici další rok, c) vroucné přání Páji Jindráka zjistit, co vše vydrží jeho nová zvuková aparatura. Milan Belmondo Plch

Člověk jede samozřejmě na Zahradu poslouchat, případně hrát a zpívat. K festivalu sejšnování do svítání prostě patří. Ale přesto si myslím, že by se v Náměšti hodil i nějaký oddělený prostor ticha, kde člověk v klidu vstřebá právě prožité a naposlouchané. Je pravda, že hlukový přetlak lze vyřešit pobytem v zámecké zahradě, případně po uzavření zámku v okolních lesích či dole ve vesnici, přesto by se nějaká oáza hodila. Proč jsem ani letos nepotkal pořádnou čajovnu, zato stánků s oděvy, klobásami a pivem požehnaně? Honza Hučín

Nad tolerancí zahradního publika trochu ohrnul v MF Dnes nos Jaroslav Riedel, když napsal, že “… (jiným) se to může zdát spíš jako projev nedostatku kritického uvažování.” Z článku je znát, že si Riedel Zahradu právě nezamiloval, ale s jedním postřehem bohužel nezbývá než souhlasit. “Publikum… trpělivě vyslechlo, jak Michal Prokop s Lubošem Andrštem a Janem Hrubým vraždí osvědčené skladby dlouhými a nenápaditými improvizacemi.” Hluboce smekám před Andrštovou kytarou i Hrubého houslemi a myslím si, že instrumentální hodokvas dokážu ocenit. Přesto se mi zdálo jejich vystoupení v amfiteátru poněkud nekonečné. Tomáš Hrubý

Za písničkářem Jaroslavem Urbánkem přišla malá holčička s památníkem a prosila jej o podpis. Jenže se ukázalo, že nešlo o obdivovatelku písně Prenatálek, nýbrž o jednoho z několika zahradních návštěvníků, kteří si Jardu popletli s jistým slavným hudebním publicistou. Urbánkovi tak nezbývá než si nechat narůst plnovous nebo nasvičit podpis Jiří Černý. Milan Tesař

Písničkářského Krtka na scéně u Radnice vzala voda a odnesla ho daleko předaleko. Někteří písničkáři se ovšem nehodlali s ukončením své produkce jen tak smířit. Frýdecko-místecký písničkář David Dave Vysloužil se spolu s Michalem Knéblem (jeho jméno v jednom ze siouxských dialektů znamená “Ten, co přináší živelné pohromy mohutnější než od Žalmana”) a Jardou Urbánkem uhnízdili v průjezdu radnice. Jejich produkce přilákala mnohé posluchače zpět a pánové získali i několik hlasovacích lístků. Bohužel už neplatných. Duo T’n‘T (na snímku) přesídlilo do aleje mezi zámkem a amfiteátrem. Nabízí se tu myšlenka na inovaci písničkářské soutěže do budoucna. Zrušit pevnou scénu, písničkáře nechat potulovat po areálu Zahrady s hlasovacími krabicemi a kdo si do neděle vyzpívá více hlasovacích lístků vyhrál. Byl by to zlom v pojetí celé soutěže a ještě by se ušetřilo za zvukaře (sorry, Pájo!). Pavlína Bublina Veselková

Za oponou

Opona je báječná věc, která urychluje spád večerních programů. Musí ale být jistá úroveň souhry, protože vpředu se hraje (a to zpravidla nějaké křehké těleso) a vzadu připravuje zvučení. Letos to odnesl Pětník, který si a cappella notoval, a vzadu se Jan Hrubý drátoval. A najednou si vystřihl na housle nějaký úžasný běh, bohužel v jiné tónině, než kapela zpívala. To by rozhodilo kohokoliv, takže publikum se možná podivilo ušima. Jiří moravský Brabec

Moderátor pátečního večera Radek Havel secvičil s diváky zvláštní vtip. Když umělec řekl, že následuje poslední píseň, mělo publikum sborově zakřičet: "Hurá!" Petra Vášu a jeho Ty Syčáky evidentně dost velká část sedících diváků nepřijala, soudě podle chabého ohlasu z hlediště a sporadického potlesku. Když pak Váša oznámil blížící se konec svého vystoupení a vzápětí zaznělo ono nacvičené "Hurá!", bylo mi tak trapně, jak už na festivalu dlouho ne. Václav Müller

Keltové stále bodují

Po loňském úspěchu pražské skupiny Jauvajs zabodovala letos v soutěži o Krtečky ostravská formace Celtic Cross (2. místo). Další “keltská” skupina, Shivers z Volyně, skončila na pěkném sedmém místě a soutěže účastnil také Taliesyn, pro mne jeden z objevů letošní Zahrady (24. místo). Zajímalo by mě ale, jak by všechny zmíněné kapely obstály v konkurenci s výbornými polskými Stonehenge, kteří roztancovali v pondělí večer Amfiteátr. Když budu soudit podle fronty, která se po vystoupení utvořila na jejich cédéčka, neměli by zatím domácí před Poláky mnoho šancí. Milan Tesař

Homo parazitus

Společně s řadovými návštěvníky jsme si všimli výskytu čeledi homo parazitus přímo na festivalu. Přijedou den před začátkem fungování ostrahy a projedou nedovoleně autem na tábořiště. Když jim pořadatelé domlouvají, sahají po sprostých slovech, v jednom případě dokonce po noži. Kolem auta a stanu si postaví bílý baldachýn a z kufru vytáhnou plastová křesílka. Využijí hygienické i jiné služby, většinu času tráví sice v pivních stanech, ale když už je něco z festivalu zajímá, dokáží strávit celý večer v nepohodlné pozici za plotem. Dost dobrý “kempingový” týden zadarmo. Ti slušní to za ně všechno zaplatí. Michal Jupp Konečný

Baby boom

Koncem června se v českém tisku objevily zprávy o rekordním nárůstu počtu narozených dětí (silné ročníky ze sedmdesátých let si dávaly načas), čehož si ostatně člověk nemůže nevšimnout, když jde ve městě po ulici. Ale že se to projeví i na Zahradě? Bylo to tak – vydatně se přebalovalo přímo v hledišti, k vidění bylo bezkonkurenční množství miminek v kočárcích, a ještě větší množství těhotných divaček i účinkujících. Přišla zpráva o čerstvě narozené dceři exPoupatí Šárky Novákové, s bříškem zpívaly z dřívějších Krtečků třeba Jana Linhartová (Jauvajs) a Manča Sršňová (Pětník), miminko je očekáváno dokonce i ve štábu Folk & Country. Schválně, jestli se tenhle baby boom projeví i za 20 let v počtu přihlášených kapel... Lucka Jirků

Lampa a Kulda

Nepřijel Jan Nedvěd, protože se mu udělalo před Zahradou při vystoupení na Slovensku nedobře. Za normálních okolností by se v zákulisí na toto téma mluvilo, muzikantská solidarita většinou funguje, i když třeba Neřež mají dost hnusnou píseň protinedvědí. Ale tentokrát občas v zákulisí dýchl smutek ze skutečné tragedie. Ve chvíli, kdy se Zahrada rozjížděla, zabili se na silnici dva staří dobří trampští muzikanti Lampa a Kulda a Viki Porkristl bojoval v nemocnici o život. Věřte, že to byl občas problém, netahat ten smutek před mikrofon. Jiří moravský Brabec

Hudební archeologie

Málokdy jsem se na festivalu tak dobře pobavil, jako při vystoupení Petra Váši a kapely Ty Syčáci. Váša předváděl pódiovou show, při které jsem se několikrát opravdu hlasitě zasmál. K oznámení, že si nechal na hlavě narůst atomový hřib, vytvořil něco co se mu mohlo vzdáleně podobat ze svých hustých vlasů, bušil se pěstmi do prsou a chvílemi ho bylo plné pódium. Některými úryvky z textů jsem se bavil ještě druhý den: “Červenáčku, pozor na hlavu, byl by z tebe chalupář, trabant, debil, komunistická učitelka!" Příliš jsem nepochopil proč se sedící (mlčící) většina v amfiteátru nebavila. Proč diváci nevzali toto vystoupení, když nic jiného, alespoň jako recesi a zpestření? Václav Müller

Polská kapela Grupa Furmana by mně před deseti lety mohla připadat jako zajímavé zjevení: v současnosti člověku spíš vytane, že Happy To Meet to ve svých nejinspirovanějších vrcholech dělají mnohem lépe. I druhý reprezentant našeho severního souseda, v kiltech hrající Stonehenge (na snímku), se přibližně pohyboval v trojúhelníku Kelti – bigbít – šraml. Přesto si – jako naprostý neználek, co se polské scény týče – troufám odhadnout, že obě kapely snad doma cosi znamenají, a soudím, že jejich pozvání bylo správným krokem. Pokud nechceme poslouchat stále stejné interprety nebo souhlasit s žánrovým rozšiřováním do nekonečna, zbývá jen třetí možnost: začít zvát zahraniční hosty. A obávám se, že střední třída od sousedů je finančně přijatelnější položkou, než to, co reportér MF Dnes smrtelně vážně navrhoval loni na stránkách zvláštní středomoravské přílohy ze Zahrady: proč prý na takový festival nebyl už dávno pozván Bob Dylan… Tomáš Hrubý

Semtex jde!

Ani letos nechyběl na Zahradě prodejní stánek vydavatelství Indies Recodrs. Na můj dotaz, co se nejvíc prodává, odpověděl šéf firmy Milan Páleš: “Kupodivu se moc neprodává Radůza. Ale ta tady letos nevystupuje a asi ji už všichni mají doma. Jinak je zájem o desky interpretů kteří na Zahradě vystupují. Ovšem úplně nejvíc bych prodal Semtexu, protože na ten se ptá zhruba každý desátý zájemce. Už je i poznám. Prohlížím si přicházejícího člověka a říkám si: Pozor, Semtex jde!” A tak, milí “Semtextové”, vězte, že ani příští rok na stánku Indies Records CD Semtexu neseženete. Milan Tesař

Pavla Milcová

Na Pavlu Milcovou (vystoupila spolu s Peterem Binderem) jsem se těšil dlouho před Zahradou. Nemám příliš možností spatřit ji na pódiu a navíc její Apollo 14 poslouchám asi nejčastěji ze všech desek vyšlých v loňském roce. Ale publikum Pavlu Milcovou totálně “odzívalo”. Necítil jsem se dobře v znuděném, netleskají hledišti, kde nejvíce byli slyšet starší manželé požadující, aby už šla ta ženská někam, a tak jsem raději seběhl dolů, do kotle. Jenže tam to nebylo o moc lepší, spíše naopak. O to více oceňuji, že Pavla Milcová je osobnost, která si i před plným amfíkem dokázala udržet vlastní tvář, i když to publiku (třeba anglicky a capella zpívanou pomalou písní) moc neusnadnila. Když se tato nevšední písničkářka loučila s publikem, poslala do hlediště vzdušný polibek se slovy: “Děkuji, jste pusinky!” Mě diváci spíše zklamali. Václav Müller

Hudba prochází žaludky

Publikum večerní a moderátor

V sobotním pozdním večeru mě napadaly neveselé myšlenky. Točily se kolem odmítnutí Těch Syčáků a Pavly Milcové většinou publika v amfiteátru. Veselá, roztančená Pavla Milcová nezaujala ani působivou a naléhavou modlitbou Otče (Dej mi, dej mi, půlnoční záruku, že do rána dodýchám), po níž bylo ticho ještě trapnější. Copak diváci na velkých festivalech nejsou schopni přijmout něco jen trochu se odlišujícího, či složitějšího? Nechtěl bych ztratit iluze o návštěvnících velkých akcí a tak si říkám, zda třeba část viny nenese i moderátor Radek Havel, který po Vášově vystoupení mluvil cosi o šílencích, Pavlu Milcovou před jejím příchodem na pódium také prezentoval jako jaksi odlišnou a jeho poznámka, že na festivalu, kde by vystupovali třeba Ty Syčáci, Jablkoň a Bittová, by se měl u vchodu vydávat diazepam, mi také nepřipadala příliš šťastná. Václav Müller

Víte, proč se v pondělí odpoledne spustila průtrž mračen, která pohřbila soutěž písničkářů o Krtečky? Zavinila to prý slovenská skupina Lekra, jejíž vystoupení mělo na scéně Kaplička začít v okamžiku, kdy spadly první kapky. Kapela chystala křest svého CD Povedz milá a letní spršku si možná objednala přímo u svatého Petra. Jinou variantu nabídla skupina Bůhví, která měla nastoupit ihned po Lekře. Prý to bylo jejich třetí vystoupení v řadě, při kterém začalo pršet (viz sobotní soutěž o Krtečky). Je tedy možné, že nám z Bůhví rostou Žalmanovi nástupci v umění přivolávat déšť. Milan Tesař

Občas se stalo, že v amfiteátru skupina na předscéně ještě dohrávala, zatímco za ní už bylo nazvučeno. A aby se muzikanti vzadu nenudili, někdy si s forbínou zasejšnovali. Mikuláš Nop se do Marienu trefil tak geniálně, že jsem dlouho hledal mezi Troníčkovci bubeníka. Naopak Honza Hrubý vytvořil ostrou vyhrávkou z gospelu Pětníku těžce alternativní skladbu. Honza Hučín

Debatu rozvířila také otázka, jestli skupině Bůhví vyhrál Krtečka spíkrovský mikrofon SuperStar v rukách klávesáka, zpěváka a autora Bůhví Ondřeje Brzobohatého. Po autogramiádě enormních rozměrů, která se rozpoutala po vystoupení Bůhví u Kapličky, jsem to viděl dost jasně a pocity měl poněkud svíravé. Přiznám se, že mě potěšilo, když pak trampská lobby posunula na první místo Lístek: ne, móda není to, co vládne Zahradě. Krtečka ale Bůhví velmi přeji: je to v současnosti jedna z nejzajímavějších mladých kapel v žánru, navíc velmi pracovitá a před očima se stále lepšící. Ale přiznávám, že mě přesto rozčiluje, když si čtu (to už je zcela mimo Zahradu), že někde bude hrát “skupina Bůhví Ondřeje Brzobohatého”: zajímaví byli totiž už v časech, kdy za klávesami seděl někdo úplně jiný… Tomáš Hrubý

Páteční večerní program na hlavní scéně byl opravdu silně obsazený. Dvě “šlusující” hvězdy Hradišťan a Robert Křesťan s Druhou Trávou (mezi nimi krátce hrál Kvokál), vystoupily dokonce až hluboko po půlnoci. A právě tento nádherný dvojkoncert byl příjemným balzámem na mou rozladěnost z chování publika. Atmosféra pod pódiem (kam mě z laviček vyhnala zima) panovala výborná a diváci zpívali i méně známé písně obou formací. Pokud vezmeme v úvahu, že na konci Křesťanova bloku bylo již půl třetí ráno, je třeba složit před výdrží a nadšením diváků poklonu. A samozřejmě také před těmi na pódiu. Před několika lety jsem četl reportáž z Křesťanova koncertu, v níž autor konstatoval, že to pány muzikanty již moc nebaví. Poslední dobou mám z  Druhé Trávy úplně opačné pocity a zahradní vystoupení nebylo ani trochu výjimkou. V paměti mi asi nejvíce zůstane vzpomínka na Roberta Křesťana mnohokrát děkujícího divákům za to, že vydrželi až do této téměř ranní hodiny. Když publiku sdělil, že si jeho přízně opravdu velmi váží, lehce se divákům uklonil. Koncerty Hradišťanu a Roberta Křesťana s Druhou Trávou pro mě znamenaly jeden z vrcholů Zahrady. Václav Müller

Pestrý Zámek

Velmi pestrou nabídku stylů nabídla v pondělí dopoledne scéna Zámek. Brněnská dívčí čtveřice Na chvíli motýli blok zahájila v tak vynikající formě, v jaké jsem ji nikdy předtím neslyšel. Podobně se vystoupení povedlo západočeskému triu Toman a lesní panna, které početnému a pozornému publiku předvedlo s obrovským elánem všechny své hity (nedostalo se snad jen na mou oblíbenou píseň Pár čtyřlístků). Následující zlínský Taurus se svým swingujícím folkem absolvoval zahradní premiéru. Jeho vystoupení nebylo vyloženě špatné, ale dvěma předchozím souborům se ani zdaleka nevyrovnalo. Naopak lahůdkou byl koncert dua Dlhé diely (Daniel Salontay a Šina + neživý člen kapely minidisk). Bratislavská formace hrála skladby z alb obou protagonistů (dostalo se například na Šininu Otvorenou krajinou nebo na Danielův hit Moruša). Na hity včetně Zmrzlináře nebo anglické verze Medvídka nebo vsázel i Oskar Petr, který v duu s Jiřím Vopavou tento blok recitálů uzavíral. Jejich vystoupení, které samozřejmě obsáhlo i písně z alba Fabrica Atomica (např. Vázat se, stoupat), pro mne však bylo zklamáním. Zatímco předchozí účinkující byli ozvučení velmi dobře, Petrovi nebylo rozumět a přes jeho snahu zpívat s rockovým nasazením mi v jeho recitálu chyběla energie, kterou znám z velmi dobré desky. Milan Tesař

Bittová v kotli

Do kotle pod pódium amfiteátru jsem se přesunul pouze jednou: nikoli tančit, ale vychutnat si vystoupení Ivy Bittové a Vladimíra Václavka. Přiznám se, že album Bílé inferno, za kterou dostala dvojice na Zahradě zlatou desku, považuji za jednu z nejúžasnějších CD 90. let. Takže jsem si jejich blok ve skupině stejně nadšených posluchačů opravdu užil: všichni se radovali z muziky, nikdo neřešil, co je to vlastně za žánr, tahle Bittová s Václavkem… Tomáš Hrubý

Získá Strašlivá podívaná a Bezefšeho konečně Krtečka? Jak budou posluchači reagovat na tvář ozářenou nováckým a superstárovým sluncem? Překvapí někdo? Bude trampská, keltská či rockově-folklórní komunita dost silná, aby prosadila své koně na stupně vítězů? Odpovědi už známe a o důvodech se prakticky ihned začalo diskutovat na folkových webech. V každém případě si myslím, že vítězem se stal každý, kdo pochopil, že i o Krtečka se hraje hlavně pro lidi. A že štěstí je vrtkavá věc, pročež výsledky nelze přeceňovat. Samo o sobě dostat se na Zahradu z pěti set kapel v Konkursu je velký úspěch. Honza Hučín

Pro někoho klávesista a jeden ze dvou zpěváků výborné skupiny Bůhví, pro jiné především moderátor soutětěže Česko hledá SuperStar. V každém případě patřil letos Ondřej Brzbobohatý k ikonám Zahrady. Vrhaly se na něj nezletilé fanynky s památníčky a například před koncertem Bůhví u Kapličky jsem zaslechl matku, jak říká asi sedmnáctileté dceři: “Tamhle stojí Ondra, běž si ho prohlídnout zblízka.” Myslím ale, že Ondru více než toto “prohlížení” potěšil zisk diváckého Krtečka nebo zájem kapelníka skupiny Mošny Jirky Kačera Mrázka. Ten si natolik oblíbil píseň Než se rozední z alba Akt, že ji upravil do vokální podoby pro svou kapelu a notové party přinesl na Zahradu členům Bůhví ukázat. Pokud se Mošny a Bůhví na nějakém festivalu znovu potkají, dočkáme se možná společného vystoupení. Milan Tesař

Dodržování časového rozpisu je věčným soubojem inspicienta s interprety, v případě sobotní Kapličky i s vyšší mocí. Muzikanti se samozřejmě rádi budou handrkovat o každou minutu na výsluní, i když je známo, že dobře vybraných pět silných písniček zaujme mnohem víc než halabala naskládaných stereotypních deset. Přesto jsem na rozpacích z toho, že ani zkušení moderátoři a správci scény nedokáží ohlídat, aby nenarůstal skluz. Pak je samozřejmě přesný rozpis časů pro diváky k ničemu. Být inspicientem, nebál bych se být – při zachování spravedlnosti – tvrdší a asertivnější. Honza Hučín

Neumím si sám pro sebe vyjmenovat mnoho důvodů, proč by bylo dobré bydlet v Praze, ale když jsem si nedávno přečetl obsazení akce nazvané Festival osamělých písničkářů, říkal jsem si, že ti Pražáci přeci jen nějakou tu výhodu mají. Naštěstí se zmenšená verze tohoto festivalu odehrála i v pondělním odpoledni na Zámku. Připomeňme jen, že v jeho rámci vystoupili Jan Zubrický, Jiří Smrž, Sestry Steinovy a Jan Burian. “Toto je jediný prostor v celém festivalovém areálu, kde se něco sděluje, jinak se tu už jen hraje,” řekl konferenciér Jan Burian. Přestože s ním, co se týče  tohoto příkrého odsudku rozhodně nemohu souhlasit, Festival osamělých písničkářů byl pro mě vůbec největším zážitkem letošní Zahrady. Václav Müller

Za celou Zahradu jste se asi nemohli setkat s takovou naléhavostí a touhou něco sdělit, jako v po sobě jdoucích koncertních blocích Jiřího Smrže a Sester Steinových v rámci Festivalu osamělých písničkářů. Ano, naléhavost a zároveň vysoce inteligentní textařství, to jsou pro mě hlavní znaky charakterizující Jiřího Smrže. Ten nenápadný pán v nemoderních brýlích, zpívající své nádherně složité písně, na mě působí větší energií, než několik Semtexů dohromady. Následující vystoupení Sester Steinových nazvala jedna má kamarádka “Koncertem s velkým K”. Mohu jen souhlasit. Když jsem Steinovky docela fascinovaně pozoroval, napadlo mě, zda tato dvojice jednou neudělá stejnou “kariéru” jako Anděly sbírající Radůza. Uvidíme. Víte, co by mě zajímalo? Jestli by nějaký ostřílený výrobce hudebních skupin a stvořitel pop hvězd dokázal Steinovky uměle najít a vytvořit. Možná by se mu povedlo podobně zajímavé (a přitom pohledné) typy najít, snad by je i nějak naučil, kdy se mají vzájemně podívat do temných očí a kdy jakoby rozpustile rozesmát. Jenže by asi těžko sehnal někoho, kdo by dokázal napsat tak silná slova jako Karolína Kamberská v písni Volná jako pták:

Svoboda je berla pro chudý
Ta zbyde každýmu
Kdo si všechno zničí.

Pražská skupina Jauvajs se shlédla v páteční show Čechomoru. Pořídila si podle jejich vzoru vlastního technika - donašeče zajišťujícího plynulou přeměnu Romana Opavského - kytaristy na Romana Opavského - akordeonistu (a popřípadě i naopak). Zatím vše vyzkoušela mimo pódium při produkci pod širým nebem. Zdali do budoucna přidají i další inovace (světelné či kouřové efekty), zatím úzkostlivě tají. “Jauvajsové” upoutali však už i letos. Do svého recitálu “U kapličky” přizvali taneční skupinu Cóisceim. Její malí i velcí členové předvedli irské tance s tak nakažlivou živelností, že mnohé posluchače přiměli alespoň si podupávat do rytmu. Při obrovském množství produkce určené pouze pro uši byl tento dramaturgický taneční bonbónek milým zpestřením vděčně přijatým mlsnými diváky. Pavlína Bublina Veselková

Fotbal, nebo muzika?

To byl balvan pro dramaturga nedělního hlavního programu. Semifinálovým neúspěchem se mnoho věcí ulehčilo a posluchače zajímalo mnohem víc dění v amfiteátru než v Portugalsku. Přesto by mě moc zajímalo, koho by ředitel hlavní scény nasadil, kdybychom ve finále hráli. Největší hvězdy? Anebo naopak mladé a neznámé? Já sám bych tedy třeba Hop Trop v neděli večer vydržel poslouchat i déle než jeden poločas. Honza Hučín

Jan Burian

“Děkuji vám, že jste byli takoví laskaví, takovej bordel při mých lyrických písních ještě nikdo nedělal,” takto se před přídavkem loučil Jan Burian při svém vystoupení v pořadu Festival osamělých písničkářů. Zřejmě moc nepřeháněl, publikum vyjadřovalo své nadšení skutečně velmi bouřlivě. Burian hrál věci z připravovaného “feministického” projektu Dívčí válka, tedy písničky o různých ženách, jejich osudech a problémech. Mně se líbila třeba ta o Květě bohyni kuchyně, co je (díky tomu, jak skvělá je hospodyňka) největším nebezpečím pro intelektuálky celé planety. Václav Müller

Vtípky a diazepam

Nějak mi nesedí, když moderátor secvičuje s publikem nevtipné vtípky, které mají jednotlivé umělce rozhodit. Většina publika už ty fórky stejně zná z jiných festivalů a po takové legraci většinou složitě vybojovanému kontaktu mezi muzikanty a hledištěm spadne řemen. Nesedí mi ani, když spíkr třídí muzikanty na ty správné a na ty, při kterých by diváci měli fasovat diazepam. Michal Jupp Konečný

Publikum se dělí na staromilce a hledače. Tedy ve skutečnosti jde ona čára každým z nás. Kolik chceme slyšet nového a jak nové to ještě může být, abychom to strávili? A tak podle ohlasů publika na místě i na internetu byli Bittová či Ty syčáci a Milcová s Binderem skvělí a zároveň nesnesitelní. Chybělo něco nového a zároveň se festival posouvá mimo žánry, které nese ve znaku. Domnívám se, že problém je v jisté přežranosti. Poslouchat skutečně soustředěně od jedenácti ráno přes půlnoc prostě není v silách normálního člověka. Některé kapely jsou festivalové v tom smyslu, že jejich hudba do nás příjemně vplyne, navíc jejich písničky známe, a tak jen kontrolujeme, jestli je to jako vždycky. Jiné po nás chtějí něco náročnějšího – soustředěnost, labužnické koštování. Kolik exotických lahůdek má být v menu a kolik osvědčeného ohřívaného guláše? Nezávidím šéfkuchaři. Jiří moravský Brabec

Leicht povýšil

Vítěz soutěže o Krtečka, pražský Lístek, v nedělním i pondělním ránu ještě před zahájením oficiálního programu na jednotlivých scénách, potěšil diváky akustickými recitály u jedné z bran zámku. Ten v pořadí první, přerušený průjezdem fekálního vozu mezi diváky a kapelou, se stal inspirací Jiřímu Alvovi Matěkovi. Slíbil, že do příští Zahrady složí píseň na motivy tohoto nevšedně romanticky trampského zážitku “Než přijede hovnocuc”. Otázkou zůstává, zda se máme těšit. Milan Belmondo Plch

Byly tak dvě hodiny po půlnoci oddělující pátek od soboty, když se tábořištěm nad amfiteátrem opakovaně rozeznělo hlášení: “Svoláváme všechny dobrovolné hasiče!” Tuto nesporně zajímavou výzvu ze všech sil křičel do mikrofonu člověk v hasičském voze. Posléze “rozjel” s pomocí ampliónu umístěného na autě opravdu hlasitou diskotéku, která asi kdekomu na tábořišti pořádně lezla krkem. Že se hasiči uměli dobře pobavit, dokazuje i citát z emailu, který jsem dostal po Zahradě od jedné kamarádky: “Partička dobrovolných hasičů dorosteneckého věku z Náměště na Hané hasila převážně žízeň. Spali jsme kousek od jejich “základny” (= hasičské auto a stanový přístřešek) – byli výrazně označeni nápisem na zádech a téměř neustále opilí a hluční. Ještě, že nehořelo!!! Ale moc hezky to nepůsobilo.” Třeba by mohl Miloš Forman příští rok v Náměšti natočit nějaký hezký film. Václav Müller

Mimo scény

Vystoupení mimo oficiální scény opět přibylo. Mnoho kapel chápe velmi dobře, že to je skvělá příležitost zaujmout, pozvat na oficiální vystoupení, pobavit, prodat cédéčko. Bez aparátu se navazuje kontakt s diváky bezprostředněji. Vynalézavci objevili různá místa, kde se dá hrát dokonce i přes den během vysílání všech scén – a ještě zdaleka nevyčerpali všechna. Jenom mě mírně vylekalo, když jedno takové “spontánní” vystoupení bylo plakátováno den předem i s uvedením místa. Bral to nejmenovaný držitel Krtečka tak, že si vyvěšením plakátů vykolíkoval claim, kam už v uvedenou hodinu nikdo nesmí? Honza Hučín

Moje hitparáda

Oskar Petr – nádherné a pokorné vystoupení velké osobnosti. Bittová s Václavkem – umanutí, nepodbíziví, muzikanti každým coulem. Milcová s Binderem – písničkářství nejmodernějšího stylu. Petr Váša a Ty syčáci – hudba a poezie jako magie. Jan Burian – krasosmutek laskavého pozorovatele života. Jiří Smrž – za svou pravdou stát. Jenže koho to zajímá? Jiří moravský Brabec

Cicvárek a Mošny

Jednou z příjemných jistot každé Zahrady se již pro mě stalo společné hraní Ivo Cicvárka, jeho skupiny Oko a Mošen mimo oficiální program. Letos se jejich ranní koncert nekonal v zámeckém parku, ale o pár metrů dál před hospodou. Tedy na strategickém místě poblíž vchodu na scénu Kaplička, které zároveň nemůžete minout, když směřujete od amfiteátru dolů do města. Tento pravidelný neoficiální koncert je krásným důkazem, že Zahrada žije i svým vlastním životem, mimo pořadateli pečlivě naplánovaný program. Tedy lépe řečeno, je důkazem, že je Zahrada životaschopná. Václav Müller

V minulých letech měla Náměšť štěstí, když pršelo a fičelo na mnoha místech republiky, jen ne tady. Na deštník srážkového stínu Drahanské vrchoviny se ale spoléhat nedá absolutně, jak ukázalo pondělní odpoledne. Podle snímků z radaru druhá podobná pohroma minula v podvečer festival jen těsně. Vím to, projížděl jsem jí u Moravské Třebové a stálo to za to. Na druhou stranu ani tentokrát Zahrada nepropršela celá a pravidelným účastníkům Slunovratu, Mohelnického dostavníku či Folkového kvítku musí připadat jako neuvěřitelně suchá akce. Honza Hučín

V záplavě mailů (dopisů už chodí opravdu minimálně) a internetových diskusí je spousta nadšených pochval a přitakání a samozřejmě i hodně hlasů kritických. Dá hodně práce vysvětlit čistotymilným, že přidat v umývárnách dvacet kohoutků by nebyl problém, ale tlak vody na nejvyším místě městského vodovodu prostě nezvýšíte. Pestrost stravy byla letos celkem slušná, i když lepší by mohla být určitě. Zelenina, mléčné výrobky i zrní už na Zahradě byly. Proč se nepřihlásili jejich prodejci znovu, je možné odhadnout: mezi lidmi byl o jejich zboží malý zájem. * Kupodivu nám letos už nikdo nenapsal, že jsme nepřátelé zvířat, když nepovolujeme na Zahradě psy. Zavedla to už většina pořadatelů a návštěvníci už pochopili proč to je. Psi mohou svobodně na ty festivaly, kam nejezdí lidé. Stejně ale bylo 95% ohlasů – nadšených i kritických – věnováno dramaturgii. Michal Jupp Konečný

Jedním z vrcholů letošní Zahrady pro mě byl určitě koncert Jarretu u Radnice. Zjistil jsem, že jsem se v tom shodl s řadou hodnotitelů. Jarret si ústy Marka Štulíra pochvaloval, že letos dostal místo pár minut v hlavním programu v amfiteátru prostor na celý recitál na Radnici. I on se v tom shodl s celou řadou hodnotitelů; zaznívaly dokonce hlasy, které celou záležitost zobecňovaly a lobovaly za menší počet vystupujících na Zahradě, kteří by si víc zahráli. Jakkoli se mi veškerá klipovitost rychlých střihů v zásadě protiví, zde se s veřejným míněním neshoduji: na poměry dlouhý koncert Jarretu jsem si dopřál jako mimořádnou výjimku. Jinak chci běhat jak potrhlý ze scény na scénu a nadávat na předlouhé vzdálenosti a smůlu, se kterou zásadně přicházím o něco později. (Jako letos do kostela: z jistě skvělého renesančně loutnového vystoupení manželů Tichotových jsem slyšel asi tak posledních 24 taktů...) Jenže jak to udělat jinak, když chci slyšet, co se skrývá za jmény zahradních nováčků i s čím novým přijely letos staré páky? To je to, co je na Zahradě nejzajímavější, co ji odlišuje od jiných festivalů, proč ji mám rád. Tomáš Hrubý

Když jsem začal uvádět soutěž písničkářů o Krtečka, bylo vedro a já tušil, že přijde slejvák. Netušil jsem ale, že střecha nad pódiem je jen dekorací, která nezadrží příval deště ani pět vteřin. Byla to škoda, protože všichni písničkáři, kteří stihli vystoupit, byli ve formě. Když déšť skončil a bylo jasné, že je po soutěži, protože aparatura byla mokrá a životu nebezpečná, několik písničkářů (Jarda Urbánek, Michal Knébl, David Vysloužil, Jerry Lešner) to rozbalili v průchodu radnice a myslím, že několika desítkám schnoucích diváků udělali opravdovou radost. Přesto mne mrzelo, že scéna nebyla dobře zabezpečena a myslím, že by mohl pro příští rok Jupp objednat jeden testovací déšť na večer před Zahradou, aby se prověřilo, jestli střechy vydrží. Jiří moravský Brabec

Pár zahradních citátů:

“Saxofon je trampský nástroj. Víte, kolik by se z něj dalo vyrobit kotlíků?” (Ivo Cicvárek)
“Jen bych vás poprosil, abyste ten přídavek chtěli” (Honza Žamboch slibující divákům v amfiteátru, že se při případném přídavku pobaví.)
“Slováci jdou v úterý do práce, protože Cyrila a Metoděje máme společného, ale Husa upálili jenom nám, heč!” (moderátor Jiří moravský Brabec)
“Teď přijdou Sestry Steinovy, jejichž písně jsou tak o 16 minut kratší” (moderátor Jiří moravský Brabec po skončení bloku trojice Prokop, Andršt, Hrubý)
“Vlasto, kde máš kraťasy?” (mocný výkřik diváka sedícího až v horní části amfiteátru směrem k Vlastovi Redlovi oděnému do trička a kalhot.. “Klid!,” zareagoval okamžitě Redl z pódia, čímž však (údajnou) nepatřičnost svého oblečení nevysvětlil.)
“Gustave Le Bon napsal, že inteligence davu se rovná inteligenci nejméně inteligentního člena tohoto davu. A jak jsem se tak v tom amfiteátru rozhlížel, nebyly tam dobrý typy, to vám řeknu.” (Jan Burian při konferování Festivalu osamělých písničkářů na Zámku.) Václav Müller

Foto Miloš Truhlář

Zahrada 2004
1.-5.7.2004
Náměšť na Hané u Olomouce
scény Amfiteátr, Kaplička, Radnice, Zámek, Kostel, Interiér Kapličky
Předzahrada: Olomouc – Horní náměstí, Šternberk - klášter, Drahanovice – Černá věž

POŘÁDÁ ČASOPIS FOLK & COUNTRY
a o.s. Zebra
Patron: Náměšť na Hané
Hlavní reklamní partner F&C: Velkopopovický Kozel

ZAHRADA 2000

ZAHRADA 2001

ZAHRADA 2005

Konkurs Zahrady