Mohutná folková vlna deroucí se ke slovu na konci šedesátých let, byla po další čtyři desetiletí až k dnešku jakýmsi zdánlivým monolitem. Mělo to dva důvody: „ústřední“ festival Porta, otevřený a postupem let stále víc se otevírající byl nejen prostorem pro zkušené i začínající muzikanty, ale i určitou myšlenkovou platformou a hnutím. Většina dalších festivalů se v sedmdesátých a osmdesátých letech více či méně od Porty odvozovala. Druhým důvodem bylo, že onen netřepící se monolit folku (budu to nepřesné označení používat dál, i když správně by mělo být uváděno „folk, trampská píseň, bluegrass, country, a další příbuzné žánry“) byl skrytou silou v čase normalizace. Jednotlivé kapely zakázat bylo snadné. Ale zakázat celý folk prakticky nešlo. (Když už rock byl v tom čase v podzemí a poslouchat kapely typu svazáckých Plamenů lidi nějak nechtěli.)

Tak všichni muzikanti drželi basu a pluli v širokém folkovém proudu, ostře odděleném hranicí od oficiální popmusic. Přestoupit tuhle hranici jen jednou nohou znamenalo folkovou exkomunikaci se vším všudy.

Předsudky kolem folku jsou dvojího druhu: vnitřní a vnější.

*

Vnitřní předsudky mají především generační charakter, ale generace tady nejde směšovat s určitou věkovou skupinou. Prostě určitá hudební generace (nebo chcete-li vrstva) vytvoří určité kánony stylu. Nejprve sbírá podněty od svých předchůdců a propojuje je podněty odjinud. Je-li dostatečně kreativní, přichází s posunem žánru. Užívá si výsluní, ale taky stárne a zapouzdřuje se. A když se objeví (uvnitř žánru) nová hudební vrstva s jinými výrazovými prostředky, ostře protestuje, protože jí berou  hračku i slávu.

Příkladem je stará trampská píseň třeba s Tony Hořínkem a Jendou Kordou, podle které nová trampská vlna Bratří Ryvolů a Kapitána Kida podle nich hrála rokenroly a  na slušné hudební setkání nepatřila. Zajímavé je, že o nějakých dvacet let později stejně protestoval proti novotám Kapitán Kid (Jaroslav Velinský) pod heslem Folk Portu spolk!

Podobně zasloužilí průkopníci tradičního bluegrassu u nás ostře protestovali proti mladým muzikantům, kteří objevovali nové postupy, newgrass a dokonce i new age. Nahlédneme-li ale pod pokličku sporu, zjistíme, že oni starší pánové zvládli jednoduché postupy pánů Monroea a Scruggse a na ty složitější věci už prostě neměli.

Zvláštní postavení na Portě měl folk. Ještě po celá sedmdesátá léta bylo vše striktně rozdělené na žánry a podle nich se soutěžilo. Mantinely country a trampů byly dány. Cokoliv přesahovalo, nacpalo se do folku. Folk tak mohutněl a opestřoval se a přinášel nové podněty nejen stylové, ale i obsahové. Tak získal v osmdesátých letech dominantní pozici nejen na Portě, ale v celém prostoru.

Žánrové předsudky byly dvojího druhu. Odsudky jako „to není trampská píseň“ nebo „to není autentický bluegrass“ z úst staromilců a strážců čistoty zaháněly klasiky těchto žánrů pomalu ale jistě do dobrovolného gheta. Rozmanitý folk (už tehdy vlastně nikdo netušil, co to folk je) tyhle překážky neměl a jediné, co mohlo zaznít, bylo: „to na Portu nepatří“. Jenže to už v druhé půli osmdesátých let bral vážně málokdo. Ano, traduje se, že Vlasta Redl byl vypískán, když přišel na Lochotín s elektrickou kytarou. A že Ebeny tamtéž zastihl pískot po písni Na rybách. A pískalo se i na country kapelu Newyjou Jiřího Hoška, i když právě country jako žánr byla motorem vzniku Porty. Technologicky vzato na portovním Lochotíně sedělo třicet tisíc lidí a asi dvacet lidí pískalo. Slyšet to ovšem bylo.

Dlouhodobé posunování vývoje žánru bylo logické a mělo smysl. Na druhou stranu i ve folku a na jeho okrajích se objevovaly projekty, které možná předběhly dobu, možná jen cílily do slepých uliček. Nebylo to zbytečné, ale folkové posluchače to příliš neovlivnilo.

Ostatně ještě víc než předsudky muzikantů byly výrazné předsudky publika. Ještě v druhé polovině osmdesátých let spousta lidí tvrdila, že Porta patří trampům, i když tam už trampské kapely hrály marginální roli a hlavní part měli písničkáři. Když jsem od Porty odešel po dvaceti letech otevřeného dramaturgování, zvedly se znovu tradicionalistické hlasy: Porta může být malá, ale musí být NAŠE. A stalo se.

*

A teď k těm vnějším předsudkům. Zaznívaly, hlavně v minulosti, od rockerů. Předsudek, že pokud nezaměstnáte celý Temelín, nejste vlastně muzikant. Velice vulgárně řečeno: energie kontra myšlenka. Ostatně každá z těch poloh má svoje místo v určité době. Až nám bude dostatečně zle, bude folk zase na kopci.

Myslím si ovšem, že poslední dvě dekády prolnuly žánry natolik, že kdekdo už hrál s kdekým, muzikanti obecně ztolerantněli, protože se začali potkávat na multižánrových festivalech a na nějaké žánrové polemiky nezbylo mnoho prostoru.

Ovšem stále jsou tu hudební publicisté, kteří mají pro folk křečovitý úsměv, psí hlavu nebo totální ignorování. A nejedná se o lidi z nějakých okrajových fanzínů, ale hudební redaktory společenských týdeníků. Proč to tak je, nelze vysvětlit jen druhem muziky, kterou mají tito publicisté nejraději. Spíš se dá sázet na to, že „co mi nevoní, to ignoruji“ se vším všudy, s nezájmem o vývoj určitého žánru, jeho historii, vývoj i současné trendy a zajímavosti.  

Nikdo publicisty nenutí, aby byli encyklopedií všeho. Já například nevím skoro nic o hip hopu a nevyjadřuji se k tomu, jaký je nebo že vlastně vůbec neexistuje. Publicisté, pro které folk = Bratři Nedvědové, by se neměli hudebními žánry zabývat vůbec.

Názory některých publicistů na folkovou scénu. Tu se dočteme, že jediným zpěvákem protestsongů byl Karel Kryl (Pavel Turek, Reflex). Nebo zase, že folk, je výhradně to, co má křesťanský obsah.

Další předsudky vycházejí z medií. Hudební redaktoři prý muzikantům tvrdí, že hudba bez bicích nemůže v radiu znít. Pohled na hudební dramaturgii většiny radií spíš naznačuje spolupráci selektorů s velkými firmami, které (zase až na výjimky) český folk nevydávají.

Spor o to, zda folk patří do mainstreamových médií a jestli se tam má vnucovat, je oboustranným „předsudkem“ zejména v poslední dekádě.  Mediální magnáti mohou mít pocit, že folk nikdo neposlouchá nebo mají seriózní výzkum, že folkoví posluchači nejsou cílovou skupinou jejich inzerentů. Jedno je ale jasné: písničky se závažnějšími texty odvádějí pozornost od reklamních sdělení.

Folkoví muzikanti naopak po několikerém odmítnutí ve „velkých“ mediích  usoudí, že to vlastně nemají zapotřebí (nakonec máme Country radio, webová radia, vlastní stránky, Facebook a You Tube, tak si trhněte).

Kdo bude v tomhle sporu sčítat plusy a kdo mínusy je ve hvězdách, faktem je, že těm nevýrazným nepomohou ani všechny sociální sítě, kdežto za těmi výbornými nakonec media sama přilezou.

*

A ještě k posledním otázkám Milana Tesaře.

Žánrové otevírání festivalů z obou stran, folkových i rockových, je přirozené. Nikdo, kdo chce dramaturgicky dál a výš, nemůže dlouhodobě ustrnout ve stejnosti. Samozřejmě se potkáváme nejen s promyšleným obohacováním dramaturgie, ale i s vychytralými akvizicemi toho, co zrovna letí. A do třetice vidíme i zcela nové tradicionalistické projekty  setrvávající v zákopech čistoty žánru.