Uvědomuji si, že jsem velmi málo psal o naší zahradě s malým z, protože bylo aktuální psát o té s velkým Z. Dělal jsem to proto, aby se vám to nepletlo. Teď když má to velké Z pauzu, můžu se klidně rozepsat o té s malým. Ta zahrada kromě toho z vůbec není malá, řekl bych, že je větší než velká. Což o to, projít se, spočinout v chladivém stínu staletých smrků, zapálit si pod rozložitým habrem… Ale sekat trávu, hrabat listí, natírat plot…

Ono je to vlastně podobné, festival nebo pozemek. Oba srdeční záležitost, spousta starostí po celý rok a pár chvil velké radosti.

Teď zrovna likvidujeme pampelišky. Ne že by to vedlo k nějakému cíli, ale vychovali mě tak, že trávník má být zelený a ne žlutý. Hanka zase vybírá hlemýždě ze záhonů a nosí je do kopřiv, aby zabila dvě mouchy jednou ranou. Nejsem sice šnekolog, ale myslím, že hlemýžďům kopřivy nechutnají, protože jsou druhý den zase všichni v záhonech.

Jednoho dne se na naší zahradě objevil černý kocour. Nepleťte si jeho přítomnost s knížkou Zahrada Jiřího Trnky, i když není tajemstvím, že po téhle knize Hanka náš festival pojmenovala. (Ale už zase matu pojmy.)

Černé kočky já můžu. Rozhodně si nevzpomínám, že by v seznamu mých dávných lásek byla nějaká blondýna.  Dokonce i moje žena Hanka – abych si ji vzal – se za svobodna jmenovala Černá.

Takže zpět ke kocourovi. Je o hodně mladší než já, přesto si tykáme. Přišel ze sousedství. Doma se nažere a po naší zahradě trajdá. Nejenom trajdá,  číhá. A někdy i uloví. Občas najdu před vchodem do domu zakousnutou myš. Ctí princip vlastnictví: je to myš z mojí zahrady, tak si jí mám sníst sám. Tajně ji odnesu do popelnice a druhý den poděkuji a pochválím, že byla na česneku skvělá. Jeho ješitnost povyroste a jde zas lovit.

Naše zahrada je krtkuprostá (i když jsem si léta koledoval), chybí myši, krysy, potkani, hadi. Radost tu přebývat.

Hřeje se na slunci, oči přivřené, dnes už má po šichtě. Minu ho a zapnu sekačku. Zle se na mě podívá a jeho oči řeknou: Je neděle, vole! Vypnu sekačku a nechám ho v klidu dokonzumovat víkend.