Šopa a pípa

Mrzne až praští, vypadá to, že svět utlumil všechny životní funkce, a přesto se něco děje. Zaplňují se prochladlá náměstí a protestuje se. Nejsou to odboráři svezení autobusy až z Ostravska. Jsou to mladí lidé, žijící v trochu jiném světě než starší generace. Protestují proti omezování svobody slova, svobody internetu.

Na druhé straně tentokrát překvapivě nestojí vlády, banky a koncerny, ale hudební megavydavatelství, filmová studia a organizace typu OSA. Těm jde o ochranu autorských práv.

Předmětem sporu jsou chystané zákony ACTA (za oceánem SOFA a PIPA).

Jeden neví, co si o tom má myslet. Práce autorů je stejná jako kterákoliv jiná a zaslouží si odměnu. To by zřejmě podepsal i ten nejsvobodomyslnější anarchista. Problém nastává ve chvíli, kdy se řeší výše oněch autorských odměn. Ta se projevuje v přemrštěných cenách hudebních nosičů, filmů a DVD nebo ve vysokých cenách vstupenek na koncerty.  Na těch vysokých odměnách parazitují právě hudební vydavatelství, filmové produkce nebo ochranné organizace. Zdaleka ne vše, co se takto vybere, doputuje k samotným autorům.

Ale na světě je i internet. Tam si můžete zadarmo stáhnout to, co potřebujete nebo co se vám líbí. Vzniká otázka, jaká škoda tím stažením vznikne autorům (vydavatelům, studiím, hudboochranářům). Tady obě strany argumentují dementním příkladem rohlíků. V samoobsluze taky nekradete rohlíky, říká jedna strana. Ta druhá tvrdí: Když ukradnu rohlík, sámoška už ho nemá. Když si stáhnu skladbu, ta skladba autorovi zůstává.

Mnozí tvrdí, že hudební a filmový průmysl zaspal dobu, že už je dávno čas na jinou distribuci umění. Něco na tom možná je. Dostavníky už dávno nejezdí.  Slova jako telegram nebo dálnopis už mladší generaci nic neříkají. Do říše temnot se odebral fax, valcha nebo parní stroj. Nové generace si distribuci kultury zařídí jinak a megahudební firmy prostě zaniknou. Ono se asi i tvořit, nahrávat, prodávat a propagovat bude asi trochu jinak.

Nicméně zpátky k odměnám autorů. Představuji si, jak bych si poslechl novou písničku Honzy Žambocha a poslal bych mu za ten poslech dvě koruny. Nebo radši korunu padesát, aby si moc nemyslel. Bez prostředníků, bez státu, bez dalších parazitů. U písničky by bylo i číslo Honzova účtu. Samozřejmě pro ty méně přizpůsobivé posluchače by se na monitoru objevila hláška: Poslal jsi Honzovi ty dvě kačky? Je zrovna v sámošce a nemá na rohlík.

S názorem, že umělci mají tvořit hladoví, zásadně nesouhlasím.