Jednou jsme dál

To video jste viděli už nejmíň padesátkrát: na dlažbě Národní třídy sedí studenti, holky zastrkují květiny za plexisklové štíty příslušníkům pohotovostního pluku Ministerstva vnitra a všichni zpívají. We Shall Over Come – Jednou budem dál.

Dvacet let. Trošku to uteklo.

Pro většinu to byl začátek, pro ty, co se už v předchozích dvou desetiletích snažili přelézat ploty myšlenkového gulagu, to bylo vyvrcholení.

Nebyla to náhoda, co se tam na Národní zpívalo. Dvacet let před tím rostla muzika, zvaná tenkrát „portovní“, od zpívání u ohně k síle, která burcovala. Cenzoři byli bdělí, ale všechno neuhlídali. V písních se začaly objevovat jinotaje a metafory a dotvářely silnou folkovou poetiku. Publikum se rychle naučilo poslouchat mezi řádky. Za první generaci písničkářů vyhnanou režimem do emigrace  hned nastoupila fronta nová. Byli zakázaní písničkáři a zakázané kapely. Ale koho úředníci vyhodili dveřmi, vracel se oknem. Kde to jen trochu šlo, tam se zákazy obcházely. Zavíraly se kluby a zakazovaly festivaly. Ale když nás odněkud vyhnali, už jsme věděli, kde budem pokračovat. A na konci osmdesátých let atmosféra i publikum houstly a desetitisícové koncerty (Porta, Svojšický letorost, Lipnice) se stávaly protirežimními demonstracemi.

Konečně se to v Listopadu zlomilo a folkaři pendlovali po náměstích a mezi stávkujícími studenty. Ještě pár koncertů na oslavu vítězství a…

Doba se pro folk rozdělila na čas před a čas po. Burcovat písněmi proti padlému režimu bylo už poněkud trapné (ale i takoví se našli), publikum čekalo nový repertoár, ale nikdo nevěděl, o čem by to mělo být. Nad folkem se snášelo jakési vakuum. Někteří se vzpamatovali brzy, a tak folkový proud pokračoval ještě v širším korytu.

Folk je tu s námi dalších dvacet let. Je silný, ale je jiný než tenkrát, má jinam namířeno. Nemusí suplovat absenci demokratických medií. (Zatím.)

Historie českého národa se cyklí v dvacetiletých periodách. Zajímavé zjištění v případě jednoho dvacátého výročí. Jsou lidé, co tvrdí, že není co oslavovat. Pohled do novin by tomu skoro nasvědčoval. Politika ve sračkách, ekonomicky taky nic moc, korupce vítězí nad demokracií a politici prožírají budoucnost našich dětí. Už ani vůbec nezakrývají, že jim jde jenom o moc a prachy. Krajina je prorostlá závistí a hrubne. Polovině Čechů se totiž nenaplnil jejich „Listopadový“ sen, že budou socialisticky pracovat a kapitalisticky žít.

Na mašli to není. Na to, začít s tím něco dělat, ano. Možná už je zase čas napsat píseň.