Mrcha jedna

Světem obchází globální krize. Na rozdíl od virtuálního globálního oteplování je krize hmatatelná. Skoro si na ni můžeme sáhnout. Zatím nás ještě nezalehla a nedusí. Zatím jen straší. A už jen to samotné strašení stačí k tomu, aby krize skutečně nastala.

Prim v tom strašení hrají samozřejmě novináři. Dobrá zpráva, žádná zpráva. A tak nám dvacetkrát denně servírují v nejpestřejších barvách naši černou budoucnost. Krize ještě nedorazila, tak ji sami přivoláme.

Nevědí tihle mediopesimisté, že sami sobě kopou jámu. Když otevřete noviny, ve kterých vás ještě na podzim otravovala spousta inzerce, abyste si na reklamy vzali lupu. Nedávno jsem se na Nově díval v prima time na hodně dobrý film. Reklamní vložka byla tak krátká, že jsem si ani kafe nestihl uvařit. Hodně medií se neuživí, skončí, bude se propouštět.

A co kultura?, zeptají se našinci především. Lidi chodili málo už před krizí. Ptáte se proč? Bylo příliš mnoho nabídek: festivaly, desky, knihy, muzikály,… A vedle toho příliš nabídek zadarmo: atrakce  a koncerty na náměstích, knihy, co šly do Levných už před vydáním, vypalování, stahování z internetu. Ano příliš nabídky a málo poptávky, to je ta krize. A teď přijde na návštěvu osobně. Vystrašení lidé začnou šetřit. Na čem nejdřív? Samozřejmě na kultuře!

Festivaly ale přece drží nad vodou sponzoři, řeknete si. Jenže sponzoři taky začínají myslet úsporně. První se škrtne nebo omezí sponzoring. Jeden, dva, tři novoroční telefonáty z míst, kde se každoročně konají menší festivaly: hlavní sponzor nám odřekl. Vyděšení pořadatelé váhají, jestli mají zavedenou přehlídku buď rovnou odpískat nebo zrušit účast hlavní hvězdy či hvězd a udělat festival jen z domácích levných „surovin“. 

Jsou tu ovšem ještě granty, dotace, vláda a kraje. Potěšitelná zpráva přišla na podzim z vlády: rozpočet na kulturu bude největší za posledních devatenáct let. Jenže hned potom ledová sprcha: většina těch peněz půjde na památky; na živou kulturu má být prý dokonce méně než loni. Prolistujete-li si stranickou legitimaci ministra kultury, pochopíte, že bílení kapliček je důležitější než výchova mladých lidí k hudebnímu vnímání a hudebním dovednostem. Co se ušetří na podpoře festivalů, klubů nebo kurzů, vydá se později na léčení drogových závislostí a na nových opravách těch posprejovaných kapliček.

Mezitím manažeři špičkových těles nabízejí své ovečky za loňské a předloňské ceny. Někdy i za ceny vyšší – je přece krize! Je možné, že až oněm manažerům docvakne vo co gou a proč se pořadatelé houfně a zdvořile omlouvají, už bude pozdě. Na místa ve špičkových časech festivalů nastoupí kapely, které už dlouho eufemisticky nazýváme „kapely středního doletu“.

Vypadá to, že rockeři jsou před krizí bystřejší: nabízejí unplugged verze svých koncertů, což vyjde o hodně levněji a navíc jim to otevírá cestu i na akustické festivaly.

Začal jsem brojením proti pesimismu publicistů a skončil rovněž pesimisticky. No nedivte se, jsem taky novinář.