Folk is not mrtev!

V už dost dlouho slyším a čtu perly typu Folk je mrtev! Nevyvíjí se! Reprezentují ho geronti! Mladé osobnosti ve folku prostě nejsou. Všechny skutečné folkové osobnosti se zrodily před Listopadem! Na Portě osmdesátých let bylo třicet tisíc lidí a podívejte se do hledišť dnes! Jak má člověk prorazit, když ho v rádiích nehrají? Vlastní desku aby si člověk zaplatil celou ze svých peněz!

Dokud se podobné hlasy ozývaly od lidí, muzikantů a publicistů, kteří se na folkovou muziku dívali odjinud a skrz prsty, chápal jsem to. Ale jestliže se podobné nekrofilní výkřiky derou z vnitřních řad, vlastně od lidí, kteří by měli folkovou hudbu hájit a propagovat, je něco špatně. Buď je folk opravdu po smrti a všechno to celoroční hemžení kolem nás je virtuální obraz ze záhrobí.  Nebo tito pesimisté považují za folk nějakou jeho už značně oschlou větev a najednou zjišťují, že pietně uchovávaná konzerva je prázdná.  

Jasně, tenkrát bylo psát o čem a proti komu. Bylo to statečné, riskantní a přitahovalo to lidi, postupně od malých skupinek po davy. Vylupovaly se jednotlivé osobnosti, které za svou odvahou dobíhaly postupným vylepšováním své poetiky i interpretační zručnosti. Když už odvahy nebylo třeba, zůstaly stát v rozpacích. Přece nebudeme zpívat o tom, co píšou v novinách! Někomu se ani nechtělo zařazovat se po bok těm opožděným revolucionářům, o nichž věděli své. Jiní začali pomalu a kostrbatě hledat nové základy své odpolitizované tvorby a další věřili, že nekonečným vydáváním reedic nebo parafrází přežijí až do důchodu. Zklamaly s napětím očekávané šuplíky i reemigrace. V druhé půlce osmdesátých už se mohlo hodně, a tak v šuplících zůstávaly spíš ty nepovedenosti. A navrátilci? Splasklá bublina. Co chcete tvořit, když tady v tom marastu nežijete?

A mladá generace? Dorůstala a vyzrávala. Myslím, že výrazných osobností máme v tomhle patře (řeč je o třicet plus) opravdu dost. Jenže.

Jenže. Chcete být slavní a bohatí? Vplujte do popmusic se všemi jejími „vymoženosti“. Baví mne představa čerstvého ženáče Honzy Žambocha na různých večírcích, kde ho prohánějí paparazzi v choulostivých polohách. (Stáňo, promiň.) Někteří folkáči touhle cestou šli a dosáhli uhrančivých výsledků. Jiní zažili patnáct minut slávy a byli vycucáni a odkopnuti.

Chcete, aby vás hráli na rádiích? Zapomeňte na své výboje a vystřihněte něco na způsob Jižní eskadrony. Na CR vás budou rotovat jako zběsilí. A jinde? No když to bude dost uhlazené a nekonfliktní a bude to mít bicí… Někteří poslechli dobrých rad, připopovatěli se a zbicili… a nic.

Publicisté folku. Všichni se znaj, znaj, znaj,… a hrajou si na malém soukromém hřišti. Málokoho napadne jít propagovat folk do „velkých“ medií, něco pro něj a pro muzikanty udělat. Tlachání s kamarády o problémech myší a žab baví víc. Publicisté z jiných hudebních oborů dovedou zatraceně dobře propagovat to svoje. Vždy a všude. Poučme se od nich.  

Festivaly. Všichni jste slyšeli, že na lochotínské Portě bylo třicet tisíc diváků a jsem na to pyšný. Ale v té době bylo dohromady asi devět folkových festivalů. A vůbec žádné rockové. Dnes je jen folkových tak na tři stovky a každý víkend vznikají další. Pořadatelé opisují jeden od druhého. Na jednom festivalu bylo hodně lidí. Opíšeme ty tituly a bude sukces, budou prachy. Lidi to začalo nudit. Nemají důvod, čas ani peníze jezdit každý víkend na v podstatě stejný festival. A hlediště v té přetékající nabídce začínají zet. (A to prosím není jenom problém folku.)

Že špičkové úrovně lze dosáhnout, jen když se tím člověk živí? Nesmysl. Ty špičky osmdesátých let se tím taky většinou neživily. A že dnes sbírají plody své tehdejší dřiny a rizik, to jim přejme. Zvlášť když folkové publikum a jeho pořadatelé jsou tak okázale konzervativní. (Ovšem někdo je konzervativní, protože je to jeho životní postoj – líbí se mi v padesáti to, co se mi líbilo ve dvaceti – jiný je konzervativní jen proto, že je líný hledat.)   

Kapel i písničkářů jsou spousty. Těch dobrých, zajímavých a nakonec úspěšných je vždycky menšina. Tu slabší většinu z let osmdesátých si už dávno nepamatujeme. Stejně jako si nebudeme pamatovat tu dnešní cca 95% většinu, protože se neprosadí, když na to nemá, má smůlu nebo nepřežije.

O to víc bychom si měli všímat a pomáhat těm, co vyčuhují. Ale vrozený folkový konzervatizmus tomu brání. Redla tenkrát na Portě taky vypískali.