Udavač z Těšína a emigrant od Rýna.

Kdybych si liboval v symbolech, mohl bych napsat, že první půlku normalizační dvacetiletky jsem prožil (nebo snad přežil) s Jardou Hutkou, kdežto druhou půlku s Jarkem Nohavicou. Oběma jsem v těch dobách organizoval koncerty a oba dodnes považuji za své přátele.

Byla to komunistická moc, která písničkáře s důslednou nedůsledností pronásledovala. I to pomohlo k tomu, že se z typicky menšinového žánru stal folk záležitostí masové obliby. Zatímco v sedmdesátých letech písničkáři plnili kluby, v další dekádě už plnili amfiteátry.

Jaroslava Hutku StB nutila v rámci projektu „Asanace“ k vystěhování z republiky. Podlehl a emigroval. Jaká alternativa by ho čekala, kdyby odmítl? Nekonečná šikana, absolutní zákaz vystupování a kdyby ho porušil, zřejmě i kriminál.

Jaromíra Nohavicu StB nutila ke spolupráci. (To už jsme byli o pár let dál a vystěhovávat všechny „nepřátele“ režimu mohlo taky skončit populární instrukcí Poslední zhasne!) Podlehl a podepsal.  Jaká alternativa by ho čekala, kdyby odmítl? Nekonečná šikana, absolutní zákaz vystupování a kdyby ho porušil, zřejmě i kriminál.

Dnes osmnáct let Po Jarek Nohavica za pár dní vyprodá sedmnáct velkých sálů v Praze a Jarda Hutka zrušil svá vystoupení v malém klubíku v Salmovské pro nedostatek diváků. Proč to tak je, netuším a pochybuji, že by to dokázal vysvětlit nějaký expert na sociologii kultury. Snad je to tím, že všichni (celý národ krom pár jednotlivců) tak nějak tiše spolupracovali, žili v tom morálním a jiném marasmu.  A podle jejich představ emigranti žili na svobodné straně hranic jako na Havaji.

Mrzí mne, že ta Hutkova písnička vznikla. Protože ty dva pro mne byli a jsou dodnes na jedné lodi.

Napadlo mne jak by to dopadlo, kdyby StB v nějakém rozmaru Nohavicu vyemigrovala a Hutku donutila k podpisu. (Možnosti a metody k tomu samozřejmě měla.) Copak by se asi dnes objevovalo v mediích a na diskusních webech?