V Praze na Letné (možná) vyroste nová Národní knihovna. Má tvar chobotnice podle návrhu architekta  Kaplického. Hned po jeho zveřejnění se zvedly vlny. Podle průzkumů se ta věc líbí mírně nadpoloviční většině národa, ale ti, kterým se to nelíbí, se zase projevují hlasitěji. Václav Klaus se dokonce nechal slyšet, že se na protest na Letné připoutá řetězem. (Nevím, jestli by to pořádková policie zvládla; pár milionů amatérských fotografů by si asi rádo odneslo snímek upoutaného prezidenta.)

Pamatujeme si, jak se podobná diskuse vedla kolem stavby Tančícího domu na pražském nábřeží. A spíš už nepamatujeme jaké vlny se zvedly kolem pražského secesního Obecního domu v časech, kdy se za slušné stavební slohy považovala pseudogotika  a pseudorenesance.

Češi se prostě dělí na dvě půlky – tradicionalisty a modernisty. Ti první, co si zvykli na šeď paneláků, podobných si jako škatule krabici, netouží po změnách, po něčem, co je jiné, nezvyklé. Ti druzí se pídí po novinkách, po věcech, co tu ještě nebyly, někdy trochu za každou cenu.

Přesuňme se ale z oblasti stavitelství (i když ve všech dalších oborech budeme zakopávat o stejný problém) na domácí půdu. Dlouhočasost mého působení na folkové scéně mne opravňuje k postřehu, že i na tomto hřišti vedou tradice a moderna vedou spolu zápas už skoro čtyřicet let. Někdy tichý a zákopový, ale v některých chvílích na život a na smrt. Čas od času se vymění muzikantská i divácká generace a věci se o kus posunou. To co bylo dřív nepřijatelné, se stává relativně uznatelným a hned se objevuje nové nepřijatelné. (A často to, co bylo kdysi hlavním proudem, dnes tak trochu živoří na okraji žánrového pole.)

Zapálení modernisté zase mnohdy jásají nad něčím, co nakonec končí ve slepých vývojových ulicích. Ale vývoj se posunuje bez ohledu na jedny nebo na druhé, někdy samovolně, jindy za cenu klopotných kompromisů.

Zajímavé je, že válka tradice a moderny se odehrává hlavně na poli umění a kultury vůbec. Rádi jezdíme modernějšími (a bezpečnějšími) auty, bez sentimentu jsme vyměnili digitály za ráchání ve vývojce a těžko se najde někdo, kdo by prosazoval návrat parních lokomotiv do běžného železničního provozu.

No co. Buďme rádi za ten svár. Bez tradicionalistů by se náš žánr hnal kupředu tempem rychlejším než jepice popmusic; vše, co jsme slyšeli včera by bylo přičmoudlé starobou. A bez modernistů by byl ten náš rybníček  už dávno stojatý, hnilobný a mrtvý.

Nechme to tak. I když to stojí spoustu energie, nervů a emocí.