O charitativních koncertech se toho napsalo už hodně. O lidské solidaritě. O pořadatelích, kteří to myslí upřímně (proboha, dneska už nelze napsat slovní spojení, aby z toho nevyskakovaly další významy) i o těch, kteří se jen chtějí zviditelnit nebo si dokonce nějakou korunku ulít bokem. Poslední léta nám bohužel dávají k organizování charitativních koncertů dost příležitostí. Povodně, Tatry, tsunami,…ani se nechce dál pokračovat.

Nedávno mi přistála v došlé poště pozvánka na koncert za záchranu Bohemians. Jedno z nejsympatičtějších míst na pražské folkové mapě, excelentní seznam věhlasných jmen účinkujících se chystá nasadit hlasivky do boje za záchranu vačnatců. Přitom  každé australské dítě vám řekne, že klokani nejsou na seznamu ohrožených druhů, naopak, že jsou trochu… přemnožení.

Ale vážně: v tisku jsem četl analýzu, z které vyplývalo, že vzhledem ke komplikovaným vlastnickým vztahům není ve vršovickém fotbalovém dolíčku vlastně co zachraňovat. A především, že nějaké sbírčičky - byť třeba z pozice té nejserióznější recese - problém kdysi slavného klubu nevyřeší. Zaujalo mě na tom něco úplně jiného: proč se poměrně nebohatí folkaři vzdávají honorářů proto, aby přispěli na záchranu astronomických platů fotbalových hvězd? To už by mohly důchodkyně z Prahy 2 rovnou uspořádat sbírku na to, aby mohli chudáci poslanci dál jezdit do parlamentu letadlem.

A napadlo mě, že by se to taky dalo udělat obráceně: zorganizovat charitativní přátelský mač dvou prvoligových celků, jehož výtěžek by šel na podporu českých folkových klubů. Ale je to asi dost neobvyklý nápad: zatímco folkových koncertů jsem po tsunami zaznamenal hodně, o žádném fotbalovém zápase pro Srí Lanku jsem neslyšel. Mohli byste mi vysvětlit, čím to je?

*

Kdybych měl tu moc, nechal bych natisknout na každou usárnu, na každou celtu, na každý maskáč, a tak dále varování ministra: Trampování škodí zdraví! Minimálně na deseti procentech celé plochy. Aby mladí trapeři hned od začátku tušili, o co gou. A hned mám po ruce varovný příklad. Přítel a kolega, šéfredaktor nejmenovaného trampského časopisu Tony se před Silvestrem vydal na vandr. Sám. No a kam jinam než na Brdy, žejo. A protože je řádný tramp, vyrazil bez mobilu. V hloubi Dobříšských velehor byla tma jako v brdech, kořen byl kluzký a vykloubení kotníku nevyhnutelné. Jednadvacet hodin se plazil zpět do civilizace. Jsem zvědav, kdo se ujme napsání románu podle skutečné události Příběh opravdového trampa.

*

Michal Jupp Konečný

Co vy na to?

HOME