Cimrman, SuperStar a vyhrávači

Českem zase hýbe Jára Cimrman. Tuzemci se projevují jako skuteční vlastenci a podpisy pod peticí protestují proti vyřazení Járy z ankety o největšího Čecha, kterou geniální myslitel a vynálezce s přehledem vyhrál. Ostatně takoví Italové by na první příčku podobné hitparády jistě vysadili Leonarda da Vinci. Organizátoři ankety z ČT jsou teď v poněkud prekérní situaci. Asi chtěli vytvořit veřejnoprávní SuperStar a nějak se jim to vymklo. Přiznám se, že ani já bych nechtěl být v pozici nějakého Karla IV nebo jiného potentáta, který usedne na trůn místo božského Járy. Takhle se v Česku vyrábějí mučedníci a takhle se vytvářejí zárodky budoucích revolucí.

Kolem nás zuří druhý klon SuperStar. Přiznám se bez mučení, že první kolo jsem sledoval dost soustředěně, jednak z profesionálního a jinak i z normálního zájmu. Teď už nezapínám, opakovaný vtip mi nikdy nepřipadá moc legrační. Jen tak mě napadlo: co kdybychom všichni začali posílat svoje superstarové esemesky Járovi Cimrmanovi. Jako génius byl super a když záhadně zmizel na počátku první světové války, byl už docela stár.

*

Tak se nám v éteru rozmohlo zajímavé zaměstnání: vyhrávači. Radia musí přitahovat ovečky ke své vlně, protože sponzor dá peníze na reklamu jenom tehdy, když ji bude poslouchat hodně lidí. Kvůli tomu se přece vlastně vysílání koná. Mohlo by to fungovat i jinak: posluchači by si v dohodnutou dobu, třeba v každou celou, zapnuli příslušné rádio a vyposlechli blok reklam a zase to vypli. Zbytek by bylo v éteru ticho. Neamortizovala by se studia, technika, ušetřilo by se na platech moderátorů, telefonistek a zprávařů.

A tak rádia zpestřují vysílání soutěžemi. Otázky musí být co nejjednodušší a nejstupidnější. Musí na ně umět odpovědět správně i ten největší blbec, co to rádio poslouchá. Třeba se moderátor zeptá, kdy se narodil Wabi Daněk a nabídne posluchačům možnosti 1492, 1620 a 1946. I když objevení Ameriky a bitva na Bílé Hoře by měly patřit k elementárním znalostem, najde se občas člověk, který je přesvědčen, že trampský bard pochází z roku 1620. Stejně tam jde hlavně o to, aby při tom aspoň třikrát zazněl název firmy, která tu cenu dodala. A často sledujete v přímém přenosu, že ten největší blbec se dovolal – a vyhrál.

Ale profesionální vyhrávači to tak nenechají. Sedí většinou někde v kanceláři, kde se nemusí moc pracovat a dá se nerušeně poslouchat rádio. Když moderátor oznámí, že za pár minut bude soutěž, vytočí oznámené číslo krom poslední číslice, a ve chvíli, kdy byla položena otázka, udělají ťuk - a jsou zaručeně první. (Taky je dobrý navolit si v mobilu jednotlačítkovou volbu.)

Michal Jupp Konečný

Váš názor:

HOME