Zakoupil jsem v hypermarketu prázdná CD za 4,79 Kč za kus. (Bez DPH a samozřejmě tu cenu ovlivnila jakási množstevní sleva.) Odpoledne mi líčil kamarád, že hudební studia dramaticky zlevňují, protože každá třetí kapela má doma v obýváku nějaké ministudio, kde si může natočit přinejmenším demáč, když ne už řadovou desku. Uvedené dvě informace si můžete složit do úvahy, kterou před nedávnem výstižně formuloval můj přítel Vladimír: Dneska může vydat desku každý blbec. A taky to dělá.

Zatímco díky levným nosičům, vypalovačkám a studiím může desky vydávat každý, díky internetu a záplavě jiných médií na ně může každý psát kritiky. Autor “kritické” stati nejdřív vysvětlí, jak se ta deska jmenuje a kdo ji natočil, pak poctivě vyjmenuje všechny skladby na albu a neopomene zdůraznit, která je rychlá a která je pomalá. Pokud je to v bookletu uvedeno nebo pokud to výjimečně pozná, nezapomene uvést, že v šesté skladbě byly použity dudy, které to ozvláštnily. Závěr patří oslnivému hodnocení, že autorovi se deska celkem líbila.

Je-li taková poprava na webu, diskuse pod článkem začne rychle bobtnat. Ozvou se nejdřív ti, co souhlasí s názorem, že to je sračka (i když to vůbec neslyšeli). Pak do boje nastoupí fanoušci a fanoušky potupené formace (a v éře nicků samozřejmě i rovnou potrefené husy). Jejich hlas je silný a svorný: kritik je kretén, samolibá zrůda a zakomplexovaný ubožák. A hlavně: ať nám ten pán ukáže, když je tak chytrý, jak by to udělal on. Ale on sám nic takového nedokázal a nedokáže právě proto, že je zakomplexovaným ubožákem a kritizované kapele nesahá ani k podrážkám bot. Některé kritiky to nechává chladnými, kvalitní splachovací zařízení je jejich užitečnou výbavou. Do diskusního boje se za něj pustí jiní, nebo se postará divize jeho nicků. Jiní z těchto kritiků naopak do diskuse zabřednou a logickými vychytávkami dokazují útočníkům, kdo je vlastně tím zakomplexovaným ubožákem. Což většinou padá mimo úrodnou půdu, protože drtivá většina fanoušků a fanynek nemá tušení, co je to logika.

Sem patří všeliké kriticky se tvářící články, které píší zaměstnanci vydavatelství, manažeři nebo zaplacení novináři. Tak vzniká novinářský žánr, který má být označen jako pí ár nebo Inzerce, ale většinou označen není. Do kategorie chváličů patří různí publicisté, kteří si to nechtějí s nikým rozházet, aby byli dál zváni na tiskovky s občerstvením, a tak také píší. Někteří psavci píší recenze vlastně jen proto, aby ta cédéčka dostávali. Oslavné kritiky jsou samozřejmě také dílem fanoušků, předsedkyň fan klubů a podobných hysterek.

Konečně zanedbatelnou minoritou mezi kritiky jsou ti, kteří pohlížejí na dílo věcně a bez předsudků, shromáždí všechna plus a mínus, rozeberou to na prvočinitele a zase to úhledně složí. Když to takový Brabec nebo Černý strhá, kapela jde utratit zbytek peněz, co nevydala za studio, za konopný provaz, na kterém se oběsí. Když to jmenovaní pochválí, kapela jde utratit zbytek peněz, co nevydala za studio, za mnoho láhví fernetu, a pokud alkoholickou smršť přežije, začne přemýšlet o vydání dalšího nosiče.

Michal Jupp Konečný

Vaše názory:

HOME