11. - 7.11.2003
Železnice a nádraží

S velkou slávou ohlásily české dráhy na začátku léta velkorysé slevy zejména pro skupiny cestujících. Mělo to přilákat cestující do už tak prázdných vagónů. A bylo to příjemné třeba pro návštěvníky festivalů. Teď dráhy přišly na to, že kromě pasažérů potřebují i peníze a slevy omezili. I přesto mohou být pro cesty na festival zajímavé: první dva cestující ze skupiny zaplatí plné jízdné a všichni další až do patnáctého jen polovic. Musíte si ovšem zakoupit zpáteční jízdenku, což taky moc nevadí, protože se nepředpokládá, že byste v místě konání festivalu setrvali až do příštího ročníku. Takže příjemnou cestu vláčkem na festivaly v roce 2004, pokud ovšem dráhy zase všechny slevy nezruší. Pak si ovšem alespoň jako daňoví poplatníci budete moci říci, že vás gigantická ztráta státního podniku České dráhy nestojí tolik.

*

Šel jsem před pár dny skrz halu Hlavního Wilsonova nádraží v Praze. Asi ten prostor znáte: nevlídný hangár, předražené bagety, haldy plyšáků, bezdomovci i žebráci. Pražan tu nemá co pohledávat a nedivím se mimopražanům, že kvůli tomuhle nádraží navštěvují Prahu raději autmo. Ani já jsem odtud nechtěl odjíždět Duškovým špinavým a poloprázdným vlakem ani použít nejdražšího taxíku východně od Grenwiche. Prostě jsem si tudy jenom krátil cestu. Už chvíli předtím, než mne ta hala schlamstla, jsem slyšel hudbu. Byla mi známá a sympatická a klenula se po stropě haly (po kterém, denně projede 48 000 aut).
Stáli tam čtyři, dva kluci, dvě holky, dvě kytary a čtyři sezpívané hlasy. Muzikanty jsem neznal a to co zpívali taky ne. Vyhlížel jsem na zemi nějaký otevřený futrál, abych si nějak zdůvodnil, proč se tady zpívá. Nic, žádná nádoba, do které by mohla padat česká měna i valuty. Možná někam jedou, čekají na odjezd, tak proč by si nezazpívali. Jenže poblíž žádný bágl ani jiné zavazadlo. Nejspíš nikam nejedou, ale proč tedy...?
Stál jsem v uctivé vzdálenosti a poslouchal. Nedaleko mne stál mladý policista ve službě. Muzika se mu evidentně líbila, a na druhé straně z něj bylo tušit, že pro nastalou situaci nemá pokyny shora. Zachytil jsem jeho pohled a důrazně zdviženým palcem jsem říkal: Jsou dobrý, co? Kývl a začal kroužit kolem v takové vzdálenosti, aby nemusel nic řešit ale zase aby mu z hudby nic neuniklo. Stáli jsme ta už nejmíň čtvrtou písničku a houf příznivců folku z řad cestující veřejnosti kolem nás utěšeně stoupal.
Pak se odkudsi vynořil chasník v uniformě neurčitého střihu, který mohl být klidně železničním bafuňářem, členem ochranky nebo vrátným z dívčích kolejí. Něco hulákal a mladé muzikanty vykázal nebo spíš vystrkal z haly. Lidé se rozešli, někteří na neurvalce nadávali, ale stejně si šli po svých. Muzikanti prošli východem z haly na tvářích neměli ani vztek ani smutek. Vypadali, že si prostě jdou zazpívat někam jinam.

*

To je pořád řečí, jak nám ta vláda škodí. Pořád se vedou řeči o nepodstatných věcech. O vyšších daních, o tom že podraží internet, telefony, benzin a alkohol. To důležité ale kritikům uniká: od května bude kvůli nižší dani z přidané hodnoty levnější kaviár.

Jupp

HOME