Vždycky, když slyším, že něco se koná po devětadvacáté, mám náběh na kopřivku: představuji si zasloužilé kmety, kteří každý rok beze změny a bez nového nápadu opakují to, co před třemi desítkami let vymysleli. To je to, co dost hrozí i mnoha legendárním a zavedeným trampským akcím.
Trapsavci bylo letos taky devětadvacet a na vyrážku to rozhodně nevypadalo. Soutěžilo asi pětasedmdesát autorů (přesná čísla i to, kdo vyhrál, si přečtete v Belmondově článku ve FOLK & COUNTRY) a tradiční výroční oheň s vyhlašováním výsledků se odehrál v sobotu 20. září 2004. Místo děje: půvabná trampská louka v lese nedaleko Příbrami; trampských literátů se sjelo dost, těch, co letos soutěžili, i těch, zasloužilých, z nichž mnozí už sahají po důchodu. A aby zastoupení všech generací bylo úplné popelila se tu ještě spousta dětí těch starších psavců.
To, že soutěž Trapsavce nepostihlo zkostnatění, kterého se tak děsím v prvním odstavci, je dílem šťastné náhody. Vynálezkyně a první organizátorka Trapsavce Briggi po čase nestíhala, předala pádlo dalším a z předávání organizace novým lidem se pak postupně stala tradice. Teď zrovna to mají na triku Tony a Draculea, pružní a energičtí organizátoři. Navíc se má tím pádem soutěž Trapsavce jako v bavlnce, protože Tony je zároveň majitelem, ředitelem i zaměstnancem vydavatelství Avalon, jehož cedníkem prochází takřka všechna trampská literatura současnosti i nedávné minulosti.
Letos jsem byl v porotě i na ohni Trapsavce poprvé po deseti letech. Chvílemi bylo obtížné některé spřízněné tváře vůbec rozpoznat (zvláště při mé roztomilé slepotě). Zajímavější ale bylo sledovat mladé básnířky a poety a odhadovat, kdo z nich začal nejprve trampovat a teprv potom “trampsky” psát a koho naopak literatura možná přivede ke spaní pod širákem.
Co se vlastní literatury týče, nečekejte zázraky. Odjakživa mi připadalo, že spíš než básně a povídky je důležitější ono souznění a potkávání stejně naladěných lidí. (O to příjemnější, že dnes už napříč generacemi.) Po deseti letech absence jsem měl pocit, že úroveň zůstala stejná, nebo dokonce lehce poklesla a nevynořil se žádný výrazný objev. Až na jednu výjimku: osmnáctiletá autorka Kateřina Rysová, jejíž věci se mně osobně líbily z celé soutěže nejvíc, utrhla hned tři ceny.
Jako by trampským autorům chybělo téma, příběh. Zážitky s velkým Z, které by přímo křičely po zpracování. Cestou od nádraží na kemp a zpět se toho moc výjimečného zažít nedá. Čekal jsem událost na vrcholku právě probuzené sopky nebo veselé příběhy sněhuláků postavených trampy na Aljašce. Věci o kterých jsme kdysi za bolševika snili, že je zažijeme a popíšeme. České trampstvo se ale po Listopadu nikam nezvedlo, zůstalo na Brdech a dál opěvá modré dálky s trochu ustrašenou představou, že by se mohlo dostat až k nim.
Stejně jako v minulosti je v poezii věnována významná pozornost ročním obdobím. Jen se mění priority: zima byla opěvována 9x, kdysi vedoucí podzim jen 8x, jaro obsadilo bronzovou příčku s šesti básněmi a na chvostu zůstalo léto zmíněné jen jednou.
V próze je už pouze nepatrně zastoupeno oblíbené výchozí téma “motoráček nás vyklopil na opuštěném nádražíčku” (snad proto, že vlakem jezdí na vandry už jen zavilí ortodoxové), v řadě případů ho nahradilo invenční “ráno jsem otevřel oko a škvírkou ve spacáku koukal na…”. Nicméně boty zůstávají tam, kam patří, tedy pod hlavou a uhlíky slouží především k rozfoukávání. Slogan, který mistrně uvedli do života trampští publicisté při popisu kdejakého festivalu a countrybálu “vládla ta pravá kamarádská atmosféra”, trapsavečtí autoři ke své škodě vůbec nevyužívají.
V Trapsavci mi odjakživa chyběly fejetony, sloupky, reportáže, cestopisy, prostě něco, co je taky ještě literatura a bohatě by to napájelo rozmanité trampské časopisy. Jenže to je asi v soutěži zakázáno nebo o to psavci nemají zájem. Místo toho se prý chystá rozšíření soutěžních kategorií o další: vedle začínajících, pokročilých a oldpsavců má být ještě kategorie zlatých psavců. Což – jak tvrdí zákulisní klepy – se děje proto, aby ti nejzasloužilejší (a stále chtiví vyhrávat), přestali zaclánět těm opravdu dobrým.

Jupp

P.S. Mobil měli na tom vandru úplně všichni. A všichni mi složitě s omluvami vysvětlovali, proč že ho tam vlastně mají.

Generální ředitel soutěže Michael Tony Antony (vlevo) přináší recitátorský pult.

Váš názor:

HOME