Honza: Tři roky – od té předcházející. Vlastně jsem psal tak čtyři písničky do roka. Ale ty poslední čtyři jsem napsal zhruba za dva měsíce. Byl trošku tlak... Jedna písnička vznikala na takovém sejšnu u kamarádky Daniely. Kuba Horák se na tom taky podílel. Řekli jsme si, že chceme napsat něco dohromady. To je ta poslední.

Honza: Točili jsme to ve Zlíně u Ivoše Viktorina. Prostě klasika. Ve studiu, o kterém platí, že když slyšíš nahrávky od nich, není o čem pochybovat. Nádhera.

Honza: Je tam spousta hostů, ale ten nejdůležitější je Peter Binder. On nejvíc ovlivnil, jak deska zní, My jsme si řekli, že bychom chtěli udělat desku trošku jinou, aby bylo cítit, že nás někdo nejen podpoří v tom, co děláme, ale zároveň to někam posune. A to je právě Peter. Vymyslel ho tady Jiří, ačkoliv se za to ve studiu proklínal, co to udělal.

Jiří: Překvapila mne jeho preciznost. Myslel jsem si, že to bude takové... volnější.

Jiří: Ale já se naštval a odešel.

Honza: … a pak se zase vrátil. Při nahrávání se některé kapely rozpadají, Mám pocit, že nás to docela stmelilo, i když to někdy bolelo.

Stáňa: A nezdá se ti to občas trošku oldfieldovské?

Honza: Možná to trochu dělá Peterova kytara. Rozhodně jsem s tím ale nešel do studia.

Jiří: To mně zatím nenapadlo.

Honza: Tak to prostě jen hledá, jak to lidem přiblížit. Že už nejsme folk, ale tak trošku folkrock.

Jiří: Tři jsou veselé.

Honza: Jasně.

Honza: Určitě. Některé slovo nebo rým tam dát nemůžeš. Ale to cítíš a když píšeš, tak něco prostě hážeš do háje.

Stáňa: Přesně tak.

Jiří: Pro lidi, kteří hrajou a skládají, to je docela super příležitost.

Jiří: Dobré bylo, že v porotě byli lidi, kterých je možné si vážit. Jiří Dědeček, Pavel Dobeš, Milan Lasica. Prostě dobrý.

Honza: Sice jsem řídil dvakrát do Prahy ze Vsetína, v noci domů a ráno do práce, pochopitelně za svoje, ale s tím se musí počítat.

Stáňa: Jediný, kdo text Tobě vyzdvihl, byl Milan Lasica.

Honza: Tam se pak rozdávaly diplomy za různé věci, a my dostali “Cenu Milana Lasici za přínos česko-slovenskému přátelství.” Musím se přiznat, že v textu původně bylo “pod českým nebem”, ale jak jsem ho uviděl v porotě, tak mi došlo, že tehdy to bylo “pod československým nebem”, a tak jsem to tam dal. A když jsem to zpíval, viděl jsem, jak sebou trhl, a byl můj.

Stáňa: No výborně.

Honza: Tam už to je myslím naznačeno dost jasně.

Jiří: Ale nebylo to tak u všech posluchačů. Někteří do konce mysleli, že je to o vztahu mezi mužem a ženou. Píseň milostná.

Jiří: Ještě teď mne u ní někdy mrazí, když to dobře zahrajeme před dobrým publikem.

Jiří: Ne trošku, hodně.

Stáňa: Ve studiu se to pytlíkovat moc nedá. Já jsem dostala nůž na krk – že tam nemusí být ani ten akordeon. Takže jsem ráda, že tam jsem jako muzikant, což jsem dosud nebyla. Zatím jsem byla jen zpěvačka. Už teď mi sebevědomí stouplo.

Jiří: Staňka o sobě totiž vždycky tvrdila, že není muzikant, čímž mne urážela, protože my bubeníci nejsme muzikanti. Ona je výborná zpěvačka, a jakou práci odvedla s akordeonem, je obdivuhodné.

Stáňa: Jasně, Zeno, manažér.

Honza: Ukázalo se, že některé věci, které jsme už se Stáňou zpívali na koncertech, prostě ještě nejsou tak usedlé, aby mohly v téhle podobě na desku. Chtěl jsem si prosadit některé věci, ale když to nefrázuje, jak má, tak to nepustím dál.

Stáňa: A já jsem tak ješitná, že si do toho nenechám kecat. Do akordeonu ano, do zpěvu ne.

Honza: Než vyjde tohle F&C, tak už bude odkřtěno. Ale budeme hrát dál, mít ji s sebou na všech hraních. Jestli bude nějaký klip, to se neví. To necháváme na Zenovi jako producentovi.

Stáňa: Určitě bychom rádi zbořili bariéry typu: jste výhradně folk. Chtěli bychom i na nefolkové festivaly.

Honza: Když jsme vydali první desku, tak jsme jezdili dva, měli jsme jednu kytaru a oba jsme zpívali. Teď, tím, že Přituhuje, jsme tři, máme bubeníka, Staňka akordeon, já jsem si koupil ještě “krach”, jak tomu Staňka říká, občas to trošku zabustřím. Už je to taková kutálka. Někam jsme se vyvinuli. Je to větší energetická nálož.

Honza: Jen tak tak. Už je to na hraně, už to víc nejde. Někdy si připadám jako blázen, když v noci jedeme domů a vidím, jak sídliště spí. A uvědomuji si, že až půjdou do práce, půjdeme s nimi. Ale dokud to jde…

Stáňa: Naštěstí děláme v kanceláři, dělat řidiče nebo něco takového by asi nešlo.

Stáňa: To nehrozí. Spíš kopírka by mohla.

Honza: My si jdeme do práce odpočinout od muziky, a pak u muziky odpočíváme od práce.

Stáňa: Můj psychický strop jsou čtyři koncerty za měsíc. V květnu jich máme deset. Takže nevím, jak budu vypadat. Navíc v práci sedím, při hraní sedím, cestou sedím, začíná se to na mně podepisovat. Mám problémy se zády.

Honza: Jednou za měsíc prospím dva dny v kuse.

Honza: Je to tak, že teď neproděláváme. Něco nám to přilepšuje, ale nejsem si jistý, i kdybychom to chtěli dělat naplno, že by nás to oba uživilo, kdybychom nechali práce. Jsou dobře placené koncerty, a jsou koncerty, které jsou fakt ruleta. Když přijedeme sami do neznámého města, jsou plakáty i kampaň v rádiu, tak na tom koncertě je tak 20-30 lidí.

Stáňa: Pokud jsou koncerty, které jsou finančně lepší, tak si díky jim můžeme dovolit zahrát někde u kamarádů nějaké benefice.

Honza: Jak moc se písničkář dostal do povědomí, se pozná, když přijede do města, kde nehrál, ale kde je zavedený klub. Já mám vždycky strach jak sviňa.

Honza: Nejvíc září Xindl X. Myslím si, že to je dobrý, a bude to hodně posloucháno, vybudoval si i podporu médií. Povedlo se mu to, a to je dobře. Na druhou stranu poslouchat furt bych to asi nemohl, není to muzika, která by mě úplně brala, ale koncert si dovedu užít.

Honza: To je parta skvělých sezpívaných muzikantů. Mám to rád.

Stáňa: A Zhasni.

Honza: Zhasňáky známe dlouho. Sledoval jsem to, obdivoval, ale není to případ, kdy se jakoby lusknutím prstu objeví někdo, kdo tě dostane do kolen. Oni na sobě pracují a jsou čím dál lepší.

Honza: To jsme řešili na webech, bavíme se o tom v autě na cestách. Mně to přijde, že když někteří mladí lidé slyší slovo folk, tak to pro ně znamená něco jako pro mě dechovka. Nevím, co s tím.

Stáňa: Zajímavé by bylo pozorovat lidi, co se objevili v Semaforu na Česko hledá písničku. Což bylo žánrově neohraničené a byli tam zajímaví lidé. Třeba Alexandra Čedíková.

Honza: Nebo Jezinka. Zajímavý týpek z Prahy. Určitě spousta lidí o Zahradě neví, nebo ví, a kašle na to.

Jiří: Škoda, že ten folk se zúžil natolik, že je to pro mnoho lidí odjinud hanlivé. A možná i pro vás. A myslím, že to je opravdu ve zúžení. Nevím, kdo udělal chybu, ale jako by se ten pojem začal zužovat proti celé šíři současné muziky.

Honza: My jsme včera hráli živě v ČT24. Dobré pozvání, dobré hraní.

Jiří: Mně to přijde, že v současném folku je velký problém s texty. Už dávno neplatí, že folk je záruka kvalitních textů. Díky tady za Jana.

Stáňa: Obal jsme si vymysleli tak, aby navazoval na naši první desku. Na přední straně je zase akvarel od Františka Segrada na bílém podkladu. Obraz jsem si vybrali sami.

Honza: Chtěli bychom tuhle linii držet. Už máme dvě desky a jsou si podobné. Vzhledově.

Stáňa: Uvnitř bookletu byly na první desce kresbičky – karikatury, na druhé jsou fotky ze studia.

Honza: Grafickou podobu tomu dal Přemek Štěpánek z Indies, a myslím, že velice vkusně.

Jiří moravský Brabec
Folk & Country 6/2009