Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

U Žambochů přituhuje

30. dubna hráli živě večer v ČT v Událostech, komentářích, 1. května navečer v Olomouci. A cestou se mezi tím zastavili na kus řeči: Honza Žamboch se pobavil faktem, že kuřimská restaurace, kde jsme při obědě konverzovali, se jmenuje U Mertů, ale se slavným folkařem to jméno nemá společného nic. Od vydání jejich první desky To se to hraje (Anděl 2006 v kategorii Folk a country) uběhly tři roky. Za tu dobu se ze Stáni stala mladá paní Žambochová, Honzovy vlasy nabyly zřetelněji módního šedého odstínu (což spolu nesouvisí) a duo se prakticky rozrostlo na trio, když na většině koncertů je doprovází perkusista a bubeník Jiří Nedavaška. Ale především vydávají druhé album Přituhuje, které jsem měl před rozhovorem možnost slyšet z kopie masteru a obal vidět na monitoru svého počítače. Ale než vyjde časopis, bude už k mání u Indies Scope Records jako mp3 i jako CD. Takže hlavní téma rozhovoru bylo jasné.

Jak dlouho deska Přituhuje vznikala?

Honza: Tři roky – od té předcházející. Vlastně jsem psal tak čtyři písničky do roka. Ale ty poslední čtyři jsem napsal zhruba za dva měsíce. Byl trošku tlak... Jedna písnička vznikala na takovém sejšnu u kamarádky Daniely. Kuba Horák se na tom taky podílel. Řekli jsme si, že chceme napsat něco dohromady. To je ta poslední.

A kolik byl odpad?

Honza: Nic.

To je úžasné. Kde jste točili?

Honza: Točili jsme to ve Zlíně u Ivoše Viktorina. Prostě klasika. Ve studiu, o kterém platí, že když slyšíš nahrávky od nich, není o čem pochybovat. Nádhera.

Kdo vám všechno na desce hraje?

Honza: Je tam spousta hostů, ale ten nejdůležitější je Peter Binder. On nejvíc ovlivnil, jak deska zní, My jsme si řekli, že bychom chtěli udělat desku trošku jinou, aby bylo cítit, že nás někdo nejen podpoří v tom, co děláme, ale zároveň to někam posune. A to je právě Peter. Vymyslel ho tady Jiří, ačkoliv se za to ve studiu proklínal, co to udělal.

Jiří: Překvapila mne jeho preciznost. Myslel jsem si, že to bude takové... volnější.

Honza: Když někdo zvládne bez problémů přepsat za pár minut part pro smyčcový kvartet, tak to něco znamená. Když jsme si ho vymysleli a vysnili, tak jsme netušili, že to vezme až takový obrat.

Pojďme zpět k výčtu muzikantů.

Honza: Peter Binder hraje elektrické kytary a v jedné písni na piáno. Petr Vavřík hraje na baskytaru, nebo spíš různé druhy baskytar. Michal Žáček na ságo a flétnu, Jaromír Honzák na kontrabas ve třech písničkách, Kuba Kupčík na perkuse. Pak jsou tam bicí – my jsme se dostali do situace, kdy jsme se domluvili, že ty bicí nahraje někdo jiný než Jirka. Byl to Marcel Gabriel, takový mladý kluk ze Zlína, asi ho ve folku nikdo nezná, je to spíš groovař, hraje funky nebo něco takového. No a potom je tam smyčcový kvartet, který napsal Peter, když si poslechl moje pracovní verze nahrávek. Nikdy jsem si nemyslel, že by mohlo k něčemu takovému dojít, a když jsem viděl, že nahrávají, tak mi bylo dobře. Takže jo, máme tam smyčcový kvartet. No a pak pochopitelně, já hrál na akustickou kytaru a abych nezapomněl: Staňka nahrála veškeré akordeony. Po roce zkoušení nahrála podklady pro skoro všechny písničky desky a je to úžasné. Prostě jsem se do toho akordeonu zamiloval. Ten spodek není tím pádem žádný umělý zvuk, prostě to dýchá. A Juří tam přece jen něco nahrál na bicí, ne že by se naštval a odešel.

Jiří: Ale já se naštval a odešel.

Honza: … a pak se zase vrátil. Při nahrávání se některé kapely rozpadají, Mám pocit, že nás to docela stmelilo, i když to někdy bolelo.

Nepřijde ti, že to někde zní trošku redlovsky, asi tak z éry Na výletě.

Stáňa: A nezdá se ti to občas trošku oldfieldovské?

Honza: Možná to trochu dělá Peterova kytara. Rozhodně jsem s tím ale nešel do studia.

Jiří: To mně zatím nenapadlo.

Mně taky ne, ale říkal mi to vydavatel.

Honza: Tak to prostě jen hledá, jak to lidem přiblížit. Že už nejsme folk, ale tak trošku folkrock.

Melodie, téma, text

Nakolik jsou pro tebe důležité texty?

Honza: Když píšu písničku, tak začínám od melodického nápadu. Pak v podstatě dodělám celou muziku. Pak hledám textové téma. Přemýšlím, o čem ta písnička pocitově je. A pak píšu text, a to už mi musí slabiky sedět na hudbu. Melodie, téma, text. Takže text je jedna ze tří složek, ale nestavím to tak, že by měla být méně důležitá než ty ostatní. Cítím se být pořád písničkář, takže text je pro mne hodně důležitý.

Název desky je dost určující. Přituhuje. Když to vezmu vzhledem k textům a rozdělím je na smutné a veselé, tak…

Jiří: Tři jsou veselé.

A ještě ne úplně na sto procent. Na druhé straně ty smutné zase nejsou úplně smutné. Mají v sobě naději. Ale jsou o velkých věcech, uchopených tak, aby to nebyly plakáty. Mně jde o to, jak přijdeš na způsob, jak téma změnit v text. Ono témat tolik není, Halas kdysi napsal: svět, láska, revoluce, toť veškerá poezie. Ale jak se dostat od tématu k jednotlivým slovům?

Začněme třeba úvodní Dřevorubeckou. Datum, které tam zpíváš, je opravdu datem tvého narození? Tady ti slabiky vyšly?

Honza: Jasně.

A je to na téma přituhuje. Strach o budoucnost kraje. Že těžaři odtěží Beskydy. To tak ve Vsetíně vnímají, nebo to je tvůj osobní strach?

Honza: My jsme se zúčastnili takové akce pod Ondřejníkem, kde se hrálo. A je u toho Sdružení za zachování Beskyd. A tam jsem si poprvé vnitřně uvědomil, že by bylo docela fajn, kdyby tu ty hory byly dál. Navíc jsem se v Bílé učil na dřevorubce, takže jsem Frenštát dost poznal a bydlel jsem dlouho v Rožnově pod Radhoštěm. Ve Vsetíně se o Frenštát, který je nejohroženější, asi moc lidí nezajímá, Ale když jedeš od nás do Ostravy, tak si uvědomíš, že bys nebyl rád, kdyby se ta krajina průmyslu a těžních věží rozšířila směrem k nám. Mě boj obyčejných lidí proti obrovskému molochovi vždycky fascinoval.

Nebojíš se, že u textů na závažná témata musí jít někdy textařská hravost stranou, aby neublížila?

Honza: Určitě. Některé slovo nebo rým tam dát nemůžeš. Ale to cítíš a když píšeš, tak něco prostě hážeš do háje.

Jak hledali písničku

Loni jste se úspěšně zúčastnili soutěže Česko hledá písničku. Takže vaše dojmy?

(trojhlasý smích)

Honza: Já jsem se kdysi zařekl, že už nikdy soutěžit nebudeme. Když jsme dostali Krtka, tak jsme si řekli, že teď už chceme jenom hrát. Pak se objevila tahle soutěž s lákadly, že se hraje v Semaforu, že tam bude Jiří Suchý, no a že se tam dá eventuelně i něco vyhrát. Tak jsme si řekli, že by bylo fajn si zahrát v Semaforu, a kdybychom náhodou vyhráli první cenu, tak by to pokrylo všechny náklady na studio u nové desky. Protože deklarovaná cena diamantové noty byla půl milionu. Vyhráli jsme třetí cenu, deklarovaná cena diamantů na notě byla 125.000 a já jsem si za to, zač jsme je skutečně prodali, tedy 30.000, koupil kombo. Takže jsme to investovali do muziky.

Zaplať pámbů za 30.000.

Stáňa: Přesně tak.

Jiří: Pro lidi, kteří hrajou a skládají, to je docela super příležitost.

Já bych z vás docela rád vytáhl, jak to celé probíhá. Nějaké takové ucelené vyprávění.

Honza: Zlatá Zahrada v organizaci a v tom, jak funguje, Kdybych nesledoval web ČHP a konkrétně diskusi na něm, tak ani nevím, kdy hrajeme. Informace se objevovaly dost kusým způsobem. Ale jinak jsme rádi, že jsme si zahráli v Semaforu a vidělo nás docela dost lidí. Web soutěže je docela navštěvovaný, jsou tam videa, myslím, že ti, kteří soutěží prošli, ji neberou jako něco negativního.

Jiří: Dobré bylo, že v porotě byli lidi, kterých je možné si vážit. Jiří Dědeček, Pavel Dobeš, Milan Lasica. Prostě dobrý.

Honza: Sice jsem řídil dvakrát do Prahy ze Vsetína, v noci domů a ráno do práce, pochopitelně za svoje, ale s tím se musí počítat.

A bavil se s vámi někdo o těch písničkách?

Stáňa: Ano, od toho byla porota. Měla za úkol mluvit se soutěžícími o tom, co právě slyšela. Dostali navíc předem psané texty, takže si je mohli přečíst před písní, sledovat během písně a případně pak přečíst znovu. A pak je konzultovat s interpretem. V našem případě je někteří porotci i tak nepochopili. Dokonce ani neměli tužky, aby si zapsali své vlastní úvahy. Takže pak došlo k situaci, kdy porotkyně řekla: “Písni nerozumím, chtěla jsem se na něco zeptat, ale nemůžu si vzpomenout na co.”

Jiří: To je těžký. Prostě ne každá písnička se dá pochopit hned a někdo ji nepochopí nikdy. Mimochodem, hrály se tam dvě písničky – Chemická a Svoboda.

Honza: No, Svoboda jí říkáme všichni, ale nazval jsem ji trošku nabubřele Tobě, a myslel jsem si, že tím lidi na začátku trochu zmatu, ale že to pochopí, až tam na konci začneme řvát Svoboda.

Stáňa: Jediný, kdo text Tobě vyzdvihl, byl Milan Lasica.

Honza: Tam se pak rozdávaly diplomy za různé věci, a my dostali “Cenu Milana Lasici za přínos česko-slovenskému přátelství.” Musím se přiznat, že v textu původně bylo “pod českým nebem”, ale jak jsem ho uviděl v porotě, tak mi došlo, že tehdy to bylo “pod československým nebem”, a tak jsem to tam dal. A když jsem to zpíval, viděl jsem, jak sebou trhl, a byl můj.

Mně se ten název Tobě líbí, protože to je taková soutěž, kdy to komu dojde, o čem je řeč. Ale musím říct, že mně už někdy na konci první sloky.

Stáňa: No výborně.

Honza: Tam už to je myslím naznačeno dost jasně.

Jiří: Ale nebylo to tak u všech posluchačů. Někteří do konce mysleli, že je to o vztahu mezi mužem a ženou. Píseň milostná.

Chemická, to je hříčka, těžící z toho, když se o normálním životě mluví pseudovědeckým jazykem. To asi musí pochopit každý. Tobě je přece jen skrytější. A proto asi zapůsobí silněji, když si při ní člověk uvědomí, jak ty roky utekly, a jak jsme se změnili my a náš pohled na společnost.

Jiří: Ještě teď mne u ní někdy mrazí, když to dobře zahrajeme před dobrým publikem.

Stáňa: Taky mívám ten pocit.

Ze zpěvačky muzikantka

Tím, že jsou ty písničky do velké míry tvá osobní výpověď, tak jsi na desce zpěvácky umenšil Stáňu.

Stáňa: To má několik vysvětlení. Za prvé rok mám akordeon a cvičím na něj. Proto jsem se zpěvu věnovala míň. Všechno po práci nestihnu. V paneláku, kde bydlíme, nejsem schopná zpívat, protože jsem jednou zazpívala lalalalá a dole se smáli a zpívali taky. Takže jsem si vytvořila blok. Doma zpívat nebudu. Na akordeon doma hraju, ale můžeš jen do desíti hodin, a navíc to funguje tak, že já cvičím v kuchyni, mezi námi je obývák a Honza hraje v ložnici. Z práce přijdeme ve stejnou dobu, cvičíme zároveň, musíme utlumit nástroje, aby se dole nesmáli a vedle nebrečelo dítě. Prostě odsať-pocať. Navíc jsme nahrávali v zimě, a to jsem pravidelně celou zimu nemocná, takže moc zpívat nemůžu – jak se pořádně nadechnu, rozkašlu se. Navíc jsou to nové písně, takže tam nemáme ještě ani vystavěné hlasy.

Honza: Bylo to trošku rychlé.

Jiří: Ne trošku, hodně.

Stáňa: Ve studiu se to pytlíkovat moc nedá. Já jsem dostala nůž na krk – že tam nemusí být ani ten akordeon. Takže jsem ráda, že tam jsem jako muzikant, což jsem dosud nebyla. Zatím jsem byla jen zpěvačka. Už teď mi sebevědomí stouplo.

Jiří: Staňka o sobě totiž vždycky tvrdila, že není muzikant, čímž mne urážela, protože my bubeníci nejsme muzikanti. Ona je výborná zpěvačka, a jakou práci odvedla s akordeonem, je obdivuhodné.

On na vás někdo spěchal?

Stáňa: Jasně, Zeno, manažér.

Honza: Ukázalo se, že některé věci, které jsme už se Stáňou zpívali na koncertech, prostě ještě nejsou tak usedlé, aby mohly v téhle podobě na desku. Chtěl jsem si prosadit některé věci, ale když to nefrázuje, jak má, tak to nepustím dál.

Stáňa: A já jsem tak ješitná, že si do toho nenechám kecat. Do akordeonu ano, do zpěvu ne.

11. 5. deska slavnostně vyjde, co vás k tomu čeká?

Honza: Než vyjde tohle F&C, tak už bude odkřtěno. Ale budeme hrát dál, mít ji s sebou na všech hraních. Jestli bude nějaký klip, to se neví. To necháváme na Zenovi jako producentovi.

Stáňa: Určitě bychom rádi zbořili bariéry typu: jste výhradně folk. Chtěli bychom i na nefolkové festivaly.

Honza: Když jsme vydali první desku, tak jsme jezdili dva, měli jsme jednu kytaru a oba jsme zpívali. Teď, tím, že Přituhuje, jsme tři, máme bubeníka, Staňka akordeon, já jsem si koupil ještě “krach”, jak tomu Staňka říká, občas to trošku zabustřím. Už je to taková kutálka. Někam jsme se vyvinuli. Je to větší energetická nálož.

To se to hraje často

Kolik jste měli hraní za rok?

Honza: Takových osmdesát.

A to stíháte spojit s prací?

Honza: Jen tak tak. Už je to na hraně, už to víc nejde. Někdy si připadám jako blázen, když v noci jedeme domů a vidím, jak sídliště spí. A uvědomuji si, že až půjdou do práce, půjdeme s nimi. Ale dokud to jde…

Stáňa: Naštěstí děláme v kanceláři, dělat řidiče nebo něco takového by asi nešlo.

V nejhorším na Honzu spadne strom.

Stáňa: To nehrozí. Spíš kopírka by mohla.

Honza: My si jdeme do práce odpočinout od muziky, a pak u muziky odpočíváme od práce.

Stáňa: Můj psychický strop jsou čtyři koncerty za měsíc. V květnu jich máme deset. Takže nevím, jak budu vypadat. Navíc v práci sedím, při hraní sedím, cestou sedím, začíná se to na mně podepisovat. Mám problémy se zády.

Honza: Jednou za měsíc prospím dva dny v kuse.

Hraní tedy máte dost. Ale je to za peníze nebo na tom proděláváte?

Honza: Je to tak, že teď neproděláváme. Něco nám to přilepšuje, ale nejsem si jistý, i kdybychom to chtěli dělat naplno, že by nás to oba uživilo, kdybychom nechali práce. Jsou dobře placené koncerty, a jsou koncerty, které jsou fakt ruleta. Když přijedeme sami do neznámého města, jsou plakáty i kampaň v rádiu, tak na tom koncertě je tak 20-30 lidí.

Stáňa: Pokud jsou koncerty, které jsou finančně lepší, tak si díky jim můžeme dovolit zahrát někde u kamarádů nějaké benefice.

Honza: Jak moc se písničkář dostal do povědomí, se pozná, když přijede do města, kde nehrál, ale kde je zavedený klub. Já mám vždycky strach jak sviňa.

Kdo vás oslovuje nejvíc z nových jmen, která přišla, když už jste nesoutěžili o Krtky?

Honza: Nejvíc září Xindl X. Myslím si, že to je dobrý, a bude to hodně posloucháno, vybudoval si i podporu médií. Povedlo se mu to, a to je dobře. Na druhou stranu poslouchat furt bych to asi nemohl, není to muzika, která by mě úplně brala, ale koncert si dovedu užít.

Jirka: Co Epy de Mye?

Honza: To je parta skvělých sezpívaných muzikantů. Mám to rád.

Stáňa: A Zhasni.

Honza: Zhasňáky známe dlouho. Sledoval jsem to, obdivoval, ale není to případ, kdy se jakoby lusknutím prstu objeví někdo, kdo tě dostane do kolen. Oni na sobě pracují a jsou čím dál lepší.

Po vás se objevila Šteflíčková, Helan, Terlecká, Vébrová. Problém je asi v tom, že oni sami říkají, že folk není slovo, které je nejlépe charakterizuje.

Honza: To jsme řešili na webech, bavíme se o tom v autě na cestách. Mně to přijde, že když někteří mladí lidé slyší slovo folk, tak to pro ně znamená něco jako pro mě dechovka. Nevím, co s tím.

Stáňa: Zajímavé by bylo pozorovat lidi, co se objevili v Semaforu na Česko hledá písničku. Což bylo žánrově neohraničené a byli tam zajímaví lidé. Třeba Alexandra Čedíková.

Honza: Nebo Jezinka. Zajímavý týpek z Prahy. Určitě spousta lidí o Zahradě neví, nebo ví, a kašle na to.

Jiří: Škoda, že ten folk se zúžil natolik, že je to pro mnoho lidí odjinud hanlivé. A možná i pro vás. A myslím, že to je opravdu ve zúžení. Nevím, kdo udělal chybu, ale jako by se ten pojem začal zužovat proti celé šíři současné muziky.

Myslím, že největší chybu udělala média, která potlačují některé žánry, a tím lidem sugerují, že to je něco na okraji.

Honza: My jsme včera hráli živě v ČT24. Dobré pozvání, dobré hraní.

Jiří: Mně to přijde, že v současném folku je velký problém s texty. Už dávno neplatí, že folk je záruka kvalitních textů. Díky tady za Jana.

Možná jsme se trochu octli ve stádiu, kdy se o někom řekne, že je folkař, a tudíž to, co hraje, je folk. A přitom jde o člověka, který vydává desátou desku, už je dávno unavený a vyčpělý a žádné výpovědi o životě od něj čekat nejde. Při vší úctě k nejplodnějším z nás, udělat dvanáct desek osobních výpovědí za dvanáct let, nejde. Ale pojďme k těm, co ještě mají co říct. Když budou lidi hledat vaši desku, kterou vydávají Indies Scope Records, jaký to je obal, kdo ho vymyslel?

Stáňa: Obal jsme si vymysleli tak, aby navazoval na naši první desku. Na přední straně je zase akvarel od Františka Segrada na bílém podkladu. Obraz jsem si vybrali sami.

Honza: Chtěli bychom tuhle linii držet. Už máme dvě desky a jsou si podobné. Vzhledově.

Stáňa: Uvnitř bookletu byly na první desce kresbičky – karikatury, na druhé jsou fotky ze studia.

Honza: Grafickou podobu tomu dal Přemek Štěpánek z Indies, a myslím, že velice vkusně.

Děkuji za rozhovor.

Jiří moravský Brabec
Folk & Country 6/2009

Jan Žamboch – kytara, zpěv, autorství
Stanislava Žambochová (dříve Brahová) – zpěv, akordeon
Jiří Nedavaška – perkuse, zpěv (stálý host)
Žamboši vznikli v roce 2002, v roce 2003 vyhráli Krtečka na Zahradě v kategorii písničkáři a dvojice.

Diskografie:
CD To se to hraje (Indies 2006)
CD Př
ituhuje (Indies Scope Records 2009).

Weby kapely na internetu:
www.zambosi.cz
www.bandzone.cz/zambosi
www.myspace.com/zambosi

Booking:
Tomáš Zeno Václavík: +420777337886

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.