Rybáři na jezeře vzpomínek

Když Pavel Žalman Lohonka stanul v září roku 1968 na pódiu jako člen čerstvě založené skupiny Minnesengři, netušil, co všechno s kytarou a písničkami během následujících čtyř desetiletí prožije. Chvíle slávy i propadů, rozchodů i setkání, bloudění i nalézání... Chtěl jsem se Žalmanem udělat bilanční rozhovor ke čtyřiceti letům jeho hudební kariéry, ale písničkář mě překvapil: “Na nic se mě neptej. Jen nahazuj udičky slov a uvidíme, co všechno z jezera vzpomínek vylovíme.”

I. Všechna moje “poprvé”
 

První kytara.
Nebyla moje. Půjčil mi ji Honza Pivů, soused od nás z Pohůrky. Byla vykládaná perletí a pro mě, čtrnáctiletého kluka, to byl zázračný nástroj. Předtím jsem hrál na housle, ale co to bylo proti kytaře! Naučil jsem se cikánský géčko a byl jsem šťastnej. Paganini měl pravdu, když říkal, že kytara je malý orchestr.

První vystoupení před lidmi.
Už od první třídy jsem hrál na všech školních besídkách divadlo. A když k nám domů přišla návštěva, máma vždycky řekla: “Pavlíku, pojď nám něco zazpívat.” Můj velký hit byl V Hodoníně za vojáčka... Dobře jsem intonoval, měl jsem čistý, silný hlas, podobný jako ten kluk, co zpíval Hvězdu na vrbě. Ale první opravdu velké vystoupení jsem měl v pohůrecké hospodě. Děda tam hrál s dechovkou na tubu, mně půjčil basflíglhornu, pošeptal mi: “Ničeho se neboj a drž se mě!” a já ze všech svých osmiletých sil dul do basflíglhorny a připadal si jako dospělej.

První holka sbalená na muziku.
Jméno si už nepamatuju. Ale bylo to v době, kdy jsem se učil v plzeňské Škodovce. Zpívala s námi v internátní kapele. Matuška, Olympic... To byl tehdy náš svět.

První vlastní písnička.
Napsal jsem ji v patnácti a jmenovala se Sbohem, kamarádko. Zpívá se v ní: “Sbohem, kamarádko, musím odejít, já o jiném štěstí musím znovu snít. Vrátím se pak na osadu, kterou mám tak rád, tam se budu všemu jenom smát.” Vznikla na železničním náspu za internátem. Srdce mi vylo steskem a zoufalstvím - na intru nás bylo tři sta padesát kluků na dvacet holek a já se špatně smiřoval s tím, že na mě žádná nezbude.

První čundr.
Rok 1961 na říčce Střele, kde jsme založili trampskou osadu Wikkindy. Doma jsem potají vzal tátovu válečnou kořist, kterou si přivezl z nucených prací – německé vojenské holínky a hnědou košili... Na nádraží byla spousta trampů, kteří měli americkou výstroj, já jedinej vypadal jako člen Hitlerjugend.

První kapela.
První opravdová kapela, na kterou jsem byl pyšnej, se jmenovala Hvězda jihu. Hráli v ní Ivan a Pavel Pokorní a později se z ní zrodili Minnesengři.

První nabitý sál.
Říkalo se mu Na svazáčku, byl v Plzni, na Borech. Soutěžili jsme tam na přehlídce trampských písní. Nevzpomínám si, jak jsme dopadli, ale o něco později, v roce 1964, jsme už stáli před nabitou Lucernou. Za písničku Peruánský indián jsme získali první cenu – gramofon, který nám předal Jenda Korda. Dlouho nám ten gramec nevydržel, myslím, že ještě ten večer jsme ho prokouřili a propili.

První nahrávání ve studiu.
Konec šedesátých let, písnička Glory Mississippi. Nahrávali jsme ji snad třicetkrát a pořád to nebylo ono. Studio mělo režii ve sklepě - režisér vždycky vyběhl k nám nahoru do sálu, rozrazil dveře, zařval: “Blbě, kluci, znova!” a zase seběhl do sklepa k mixpultu. Po čtyřech hodinách nám řekl, že to vzdává, ať přijdeme za týden. To už bylo lepší.

První deska.
Vyšla v roce 1970 a měl jsem z ní ohromnou radost, i když to bylo jenom EP, o které jsme se ke všemu museli dělit s dalšími dvěma kapelami. S Minnesengry jsme tam nahráli písničku Haló, slyš, pane můj. A ještě větší událost pro mě bylo první minnesengří elpíčko Nezacházej slunce. Na jedné straně byly jihočeské lidovky, na druhé folkové písničky. Natočili jsme ho docela rychle a čtyři roky pak čekali, až vyjde.

První muzikantské zklamání.
Když mě chtěl Pavel Anděl Pokorný vyhodit od Minnesengrů, protože si myslel, že chodím s naší zpěvačkou. Se zpěvačkami mohl chodit jenom kapelník, my ostatní jsme to měli zakázaný...

První koncert odehraný z povinnosti.
Šňůra vystoupení pro vojáky. Od Štědrého dne do Silvestra, každý den dva, někdy i tři koncerty. Za jeden jsem dostával sto dvacet korun, což byly v té době docela slušné peníze, ale k čemu je mamon, když máš zkažené Vánoce?

První honorář.
Dostal jsem ho někdy v roce 1973. Do té doby jsem žil z platu z plzeňské Škodovky, kde jsem pracoval jako dřevomodelář. Všechny peníze vydělané hraním jsme dávali do kapelního fondu. Z něj se kupovaly struny, platily cesťáky, piva a panáky...

První vnuknutí, že hudbou se dá uživit.
O tom, že bych se měl stát profíkem, jsem začal přemýšlet po úmorném zájezdu do Ruska. Vrátili jsme se zničení, prsty sedřené do krve, hlasivky ztrhané. Neuměl jsem si představit, že bych v takovém stavu měl nastoupit do dílny, takže jsem si začal vyřizovat živnost zvanou volná noha. A v jižních Čechách jsem byl první muzikant, který měl v občance napsáno: “svobodné povolání”. V Budějicích na oddělení SNB s tím nejprve dělali drahoty, protože podobný případ tam ještě neměli. Povolili, teprve když jsem jim vysvětlil, že totéž má v občance napsáno Karel Gott.

První nutkání opustit kapelu a stát se písničkářem.
Na začátku osmdesátých let jsem zjistil, že se mi v šuplíku hromadí písničky, které se Minnesengrům buď nehodí, nebo je kluci z nějakého důvodu nechtějí hrát. Byli jsme spolu sedmnáct let a to je hodně dlouhá doba. Už jsme si neměli co říct, dolehla na nás ponorková nemoc. Tenkrát byl velký boom písničkářů a já si řekl, že začnu znova a jinak. Věřil jsem si.

První sólové vystoupení s kytarou.
Utáhnout celý koncert sám jsem si troufl až někdy v roce 1985. Byla to pro mě tvrdá doba. Zaranžoval jsem si písničky pro jeden hlas a jednu kytaru, ale dál jsem neměl připraveného nic. Nevěděl jsem, co mám publiku říkat, a tak jsem blábolil nesmysly. Chodil jsem na kolegy – Mertu, Nohavicu, Plíhala – snažil se odkoukat, jak to dělají, ale dlouho mi to zoufale nešlo. A nadával jsem na ten blbej zvyk, že folkaři musejí ke svému publiku mluvit.

První setkání s Pavlínou Jíšovou a Antonínem Hlaváčem, členy původní sestavy kapely Žalman a spol.
Tondu jsem znal dřív než Pavlínu, protože Nezmaři, u kterých hraje, chodili na koncerty Minnesengrů. Pavlínu jsem poprvé viděl v budějické Besedě, kde zpívala se skupinou Sem tam. Dlouhý hnědý vlasy, na hlavě baret, studentskej hubertus... Ale ten hlas! Uhranula mě, měla v sobě kus Mitchellový a kus Baezový.

První společná zkouška.
Proběhla u Tondy na chatě. První písnička, kterou jsme zkoušeli, byla Kytky stále ještě voní. Nemuseli jsme se dlouze o ničem radit, prostě jsme na sebe mrkli, spustili a hned nám to ladilo. Něco takového jsem nikdy předtím nezažil. S Minnesengry jsme zkoušeli třeba i třífázově – dopoledne, odpoledne a pak dlouho do noci -, jenže tohle nebyla dřina, ale čirá radost. A na pódiu jsem zažíval pocity... Jak to říct? Asi nejvýstižnější slovo je blaženost. A všechno, co se stalo pak... Dneska už vím, že jsme měli zůstat tři.

II. Všechny moje hity

Nezacházej, slunce
Jihočeská lidová. Objevili jsme ji v roce 1971, kdy kapelník Minnesengrů Pavel Anděl Pokorný přivezl z antikvariátu šestnáctidílnou sbírku Karla Weisse. V té době jsme ale jihočeské lidovky hráli spíš z nouze, protože s těmi americkými, které jsme vzývali, byl problém. Nezacházej, slunce má pro mě kouzlo, které časem sílí. Pomáhá mi uvědomit si, kde mám kořeny.

Dálnice číslo 5
V originále se jmenuje Early Morning Rain a napsal ji kanadský písničkář Gordon Lightfoot. Spoustu zahraničních hitů u nás v té době už někdo zpíval, ale tahle písnička zůstala bůhvíproč na ocet. Český text jsem udělal v době největšího okouzlení americkým folkem. Vítek Hrubín mi řekl, o čem se tam zhruba zpívá, a mně napadl verš: “To nám bylo sedmnáct, jen sedmnáct a půl roku, život tančil kolem nás a zdál se bez nároků.” A to mi prosím tenkrát bylo sedmadvacet!

Zlej a krutej déšť
Dylanův Hard Rain mi přinesl v českém překladu Vítek Hrubín a prý by bylo fajn, kdyby to zpíval malý kluk. Mně se do toho moc nechtělo. Ale v roce 1982 jsme jeli s Pavlínou Jíšovou a Tondou Hlaváčem na Portu, chtěli jsme tam předvést něco neobvyklého, a tak jsme vzali s sebou malého Vítka Zichu, který se tuhle sedmiminutovou písničku naučil nazpaměť. Když jsme ji pak začali hrát na plzeňském výstavišti, spustil se zničehonic déšť, opravdu zlej a krutej. Rok nato se neplánovaná show s deštěm opakovala, takže spousta lidí začala věřit, že to nemůže být náhoda. Nějakou dobu mi přezdívali Šaman.

Přijela jsem v kadilaku
První písnička, kterou jsem napsal pro svůj první Spol., pro Tondu s Pavlínou. Měl jsem před očima jihočeské louky, v nose vůni koňského potu a do uší se mi dral nápěv, který připomínal trochu jihočeskou lidovku a trochu americké country. V té době jsem vyznával Wabiho Daňka a jeho písničku Dívce v mercedesu, takže jsem se trochu opičil. Jenže zkuste odolat, když “seno v lukách a drobnej špás jistě by stál i za ten hřích”.

Jdem zpátky do lesů
Je tahle písnička hit? Asi ano. Kolikrát mi vyčítali, že to není fér vybízet publikum, aby “tleskalo na druhou”! Ale já to tak nemyslel! Neuměl jsem psát protestsongy jako třeba Merta s Nohavicou, ale cítil jsem tlak režimu, cítil jsem, že odsouvají folk jako žánr i nás jako lidi. Revoluce byla na spadnutí, ale nikdo to nevěděl a všichni jsme byli “vyhnaní z ráje, kde není už místa”.

Jantarová země
Leden 1989 a Praha prožívá takzvaný Palachův týden. Policajti, pendreky, vodní děla... Dva tajní kopou do mladé holky, která si zoufale kryje rukama obličej. Ta bouře, která ve mně propukla, trvala jenom hodinku, ale cítil jsem, jak něco ve mně zpustošila. Když odezněla, napsal jsem písničku o tom, jak “sníh pomalu taje, těla stromů se probouzí, v Jantarový zemi bude zas co pít”.

Hodina usmíření
Vánoce 1990. Po dlouhé době první Vánoce ve svobodné zemi. Díval jsem se z okna do smutných budějických ulic a jako bych někde v dálce slyšel jingle bells sobího spřežení Santa Clause. Chtěli jsme to tak? ptal jsem se a pak napsal na papír: “Čas velkých srdcí nastává, vláda tvých věcí nastává, podání rukou nastává a cesta stokou nastává.” Na ten Štědrý den vzpomínám nerad. Bylo mi špatně. Ne z bramborového salátu, ale ze smutku, kterému se dá říkat existenciální.

Ve zvonkách
Shromažďoval jsem písničky na album lidovek a pořád mi jedna chyběla. Smutně zamilovaná. Prostá, a přitom rafinovaná. Ve Weissově sbírce jsem žádnou takovou nenašel, a tak jsem si řekl, že ji musím napsat. Seděl jsem v pražském bytě poblíž ruzyňského letiště a na tomhle neromantickém místě bez tajemství mě napadlo: “Ve zvonkách za souvratí pšenička už se mlátí, mlátí až srdce se svírá, že milou zakletou mám.”

Divokej horskej tymián
Když jsem skotský tradicionál Wild Mountain Thyme slyšel poprvé, hned jsem si umanul, že ho musím hrát. S textem jsem se trápil několik let. Nakonec jsem to vzdal a nechal písničku otextovat dvojicí básníků, kteří si říkají Kamil Prš. Text jsem nadšeně přinesl na zkoušku, ale kapela se tvářila vlažně. V tu chvíli se mi rozsvítilo a napsal jsem: “Kdo se vrací, není sám, je to věc, když pro nás voní z hor divokej tymián”.

Sen o Berenice
Písnička z desky Pocestný do sedmého nebe. Chtěl jsem napsat folkovou suitu a promítnout do ní své dojmy z Kanady. Tenkrát jsem s nadšením četl knížky o indiánech, a když jsem je pak v Severní Americe na vlastní oči viděl, napadlo mě, že i já možná v některém z minulých životů... To jsou ty chvíle, kdy by člověk rád vrátil něco, co vrátit nejde. “Do chlapeckých snů chtěl bych zpátky, něco si přát, haleluja, z těla vyhnat ven všechny války a mít jen rád, haleluja...”

Budějický zvony
I když jsem žil docela dlouho v Praze, vždycky jsem se hlásil k jižním Čechám. A po svém druhém nevydařeném manželství jsem začal tesknit po Budějicích. Člověk je prostě doma tam, kde poprvé slyšel, jak se otáčí zeměkoule, když přitiskl ucho k zemi. “Budějický zvony do spánku mi buší, všechny koně zbitý ve mně trhají...”

Nápis na štítu domu
Kdysi jsme s Vítkem Hrubínem jezdili po jižních Čechách a věřili, že se nám podaří objevit lidovky, které unikly pozornosti sběratelů. A v jedné vesnici na Blaťácku stál dům, který měl na štítu napsáno: “Bože, žehnej domu tomu, vystavěl jsem, nevím komu. Bůh je toho všeho pánem, já jsem jeho hospodářem.” Tahle slova by si měl člověk opakovat v pyšných chvílích, kdy si myslí, že je víc než nic.

Zatracený písně
Nejšťastnější jsem v okamžiku, když se mi povede napsat písničku, která mě za pár let opustí a začne si žít svým vlastním životem. Vlastně nevím, kolik takových nejšťastnějších okamžiků jsem už prožil, ale chci věřit, že víc než jen jeden... Ačkoli - i za ten jeden bych byl vděčný. “Zatracený písně, kdo vás bude zpívat, až já budu milé v jejím klíně líhat?”

Mezi kameny
Pro tohle album jsme dlouho hledali název: Lidská mše, Světská mše, Prostá mše, Pole, kostel, postel... Vždycky jsem měl radši klenbu nebeskou než kostelní a chtěl jsem, aby to z téhle desky bylo cítit. Je asi poslední, kde se vracím k lidové písni, dál už jít nemůžu, není kam, není proč. “Nebudete svatými, muzikanti ve stáří, nepomůžou andělé, zapomenou mocnáři...”

Pavel Žalman Lohonka:
Narodil se 20. března 1946 v Pohůrce u Českých Budějovic. Vyučil se dřevomodelářem v plzeňské Škodovce, ale už od puberty se věnoval hudbě. V roce 1968 stál u zrodu skupiny Minnesengři (alba Nezacházej slunce, Bělovláska, Už sluníčko z hory vyšlo ad.). O čtrnáct let později založil s Pavlínou Jíšovou a Antonínem Hlaváčem trio Žalman a spol. (alba Žalman a spol., Jantarová země), po jeho rozpadu v roce 1990 se dvakrát obměnila sestava skupiny (alba Hodina usmíření, Tu neděli po ránu, Písně sebrané pod stolem, Potlach v mé duši, Pocestný do sedmého nebe, Sbohem romantiko). Od roku 1997 tvoří skupinu kromě Pavla Žalmana Lohonky kytarista Jan Brož, zpěvačka Jindřiška Brožová a baskytarista a klávesista Petr Novotný (alba Láska a smrt, Ve znamení Ryb, V roce jedna, Nápis na štítu domu, Zatracený písně). Na zatím posledním albu nazvaném Mezi kameny hostuje řada muzikantů, se kterými Žalman spolupracoval během své čtyřicetileté hudební kariéry.

Jan Hlaváč
Folk & Country 9/2008

HOME