Tohle interview se mi nechystalo lehce. Během čtyř let, kdy jsme společně psali Žalmanovu beletristickou biografii, jsme si při našich sedáncích řekli už úplně všechno. Na sedmačtyřiceti kazetách mám nahraný celý Pavlův život... Může mě folkový bard ještě něčím překvapit? Pár týdnů před jeho šedesátými narozeninami jsme se usadili v útulné pražské hospůdce s výhledem na gotický kostel. Dali jsme si pivo a pak ještě několik dalších. Povídali jsme si jako nesčetněkrát předtím - o docela obyčejných i navýsost tajemných věcech. A Žalman mě znovu překvapil. Chvílemi jsme zapomínali, že vlastně děláme rozhovor do časopisu.

Tak to asi ne. Když mi bylo dvacet, někdy jsem si představoval, jaké to bude v šedesáti. Viděl jsem se jako strašně starého chlapa, který vypadá jak vrásčitá indiánská squaw. A protože jsem byl nerozvážnej a nemoudrej, trochu jsem se té představy bál. Když se podívám do zrcadla, říkám si, že už to sice není ono, ale pořád to jde. S tou šedesátkou si hlavu nelámu. Starej ještě nejsem a do důchodu nikdy nepůjdu. Chci dělat muziku, dokud budou chodit lidi. A když přestanou chodit na kapelu, tak vyjedu sám s kytarou. Nenechám se přemoct. Hlavně žádný černý oblek s šedou vázankou a žádné štamgastské místo u okna kavárny Avion!

Ve dvaceti jsi byl nemoudrej. Teď jsi... moudrej?

V některých věcech snad ano. Nebo aspoň moudřejší. Vím třeba, jak dělat muziku, jak pracovat s kapelou. Ale zároveň si uvědomuju, že někdy je taková moudrost na škodu. Chybějí mi bezhlavé úprky za něčím a za někým, pořád řeším, jestli ještě dokážu být spontánní. Někdy se přistihnu, jak sám sebe vykrádám, a to mě děsí. Dneska daleko víc o všem přemýšlím. Když píšu písničku, stokrát ji převrátím, nevypustím do světa nic, za čím bych si nestál.

A to je špatně?

Špatně to třeba není, ale taky to není úplně dobře. Nejkrásnější věci vznikají jakoby samy od sebe a to kouzlo spontánnosti, které v sobě mají, je pak drží dlouho při životě.

Jsi v něčem nenapravitelný?

V tom, že i kdyby mě všichni lidi na světě zklamali, jdu do toho znova. Až se mě po smrti zeptají, jestli se chci zase narodit, řeknu bez váhání: Ano, a je mi jedno, že třeba na Zemi zuří doba ledová... Taky jsem nepoučitelnej snílek. Přeju si mít hezký partnerský vztah. Třikrát se mi ten vztah nepodařil, a přesto... jdu do toho znova, aťsi zuří doba ledová.

A není nakonec ta neschopnost udržet vztah u muzikantů normální?

Do pětačtyřiceti let jsem byl nevybouřenej. Víno, ženy, zpěv, do slova a do písmene. Pak jsem začal být... čistej. Dokonale věrnej. A v té chvíli mi to moje partnerky vždycky daly pěkně sežrat. Byl jsem najednou příliš dobrej milenec, kuchař i řidič zároveň, a jim se začalo stýskat po tom chlapovi do větru.

Co vyváděl ten chlap do větru, že byl tak přitažlivý?

Ó jé! Jezdíš po republice, město za městem, a ty ženský lákadla bývají opravdu mocný. Ženy to se mnou vždycky uměly. Uměly mě sbalit a já se rád nechával balit. Přisedne si k tobě krásná holka, dělá oči a ty si říkáš, že za rok za dva o tebe už možná ani nezavadí a že všechno se rozhoduje právě teď... Jenže v pětačtyřiceti letech se ve mně něco zlomilo. Někdy v té době jsem četl rozhovor s Paulem Newmanem, kde se ho ptali, jestli byl někdy nevěrný své krásné ženě, a on odpověděl: “Proč bych si dával na ulici hamburger, když mám doma šťavnatý steak.” Takže jsem začal být věrnej, jenže stejně mi to nakonec nikdy nevyšlo. I když na tom moje partnerka byla zdravotně špatně, nemohla dýchat, a tak jsem ji držel za ruku a dýchali jsme spolu... Chyba byla určitě ve mně. Od té doby přemýšlím jiným způsobem. V mých textech se často objevuje slovo Bůh, Stvořitel...

Co ti naopak vyšlo?

Dřív mě deptalo kouření, hlavně v kombinaci s popíjením. Ráno jsem se probudil, kašel, v hlavě chlévská mrva, byl jsem úplně rozvrácenej člověk. Pak jsem nad tím zvítězil a cítil se, jako bych se znovu narodil. Teď ráno vstanu, jsem doma čilej, jdu dělat snídani, a dokonce si u toho zpívám.

Proč spousta kumštýřů tolik chlastá?

Já myslím, že to souvisí s nezvládnutím emocí. Aspoň u mě to tak bylo, třebaže jsem nikdy nepil litr kořalky denně jako někteří mí kolegové... Skončí koncert, slezeš z pódia a máš strach, že je to všechno navždycky pryč, takže si to opojení chceš prodloužit v hospodě nebo na mejdanu. A nepřipouštíš si, že je to cesta dolů. Možná bych taky propadl alkoholu, nebýt jednoho handicapu: když se trošinku napiju, nemůžu mluvit. A folkař mluvit musí.

Tvůj bývalý spoluhráč z Minnesengrů Pavel Anděl Pokorný o tobě kdysi prohlásil, že jsi bezvadný kazatel.

Byl to právě Anděl, kdo mě přinutil mluvit k lidem. Když jsme v Minnesengrech zbyli tři, Anděl nás rozpočítal, tak jako se rozpočítávají děti ve školce, a na mě padlo, že budu mezi písničkami hovořit k publiku. Spoustu nocí jsem kvůli tomu nespal. Zoufale mi to nešlo, nedokázal jsem improvizovat. A taky se vynořil starý problém z dětství: v naší rodině - táta, brácha i já – jsme vždycky trochu zadrhávali v řeči. Kdo mě pozorně poslouchá, ten si toho všimne dodnes.

Skutečně? Nejsi přeučený levák?

To ne. Třeba jsem si to přinesl z minulého života.

Věříš na minulé a budoucí životy?

Samozřejmě. Nedávno mi zemřela maminka. A táta, který nikdy nevěřil na tajemné věci, mi už několikrát říkal, že se k němu maminka vrací. Hovoří s ním, dokonce mu prozradila, kdy odejde za ní...

Proč tak často stáčíš oči k vesmíru?

To mám od dětství. Lehával jsem na louce, schoulenej jako zajíc, a koukal se hodiny a hodiny na hvězdy. Do pětačtyřiceti let se mi často zdálo, jak vystupuju z těla, jak putuju vesmírem, vznáším se, mám před sebou souhvězdí, která ze Země vůbec nejsou vidět... Nádherný sny! Barevný a konejšivý. Dneska už je nemám... Ale do nebe se dívám často, vždyť se určitě ne nadarmo říká, že tam sídlí Stvořitel.

Na co při tom myslíš?

Ptám se. A ujišťuju se, že Stvořitel není jenom tam nahoře, ale že ho máme i v sobě.

Teď mluvíš... jak bible.

Nemůžu o sobě říct, že jsem nějak extra sečtělý a že navštěvuju kostely, ale některé věci cítím i bez knih a bez mší. Věřím, že existuje Stvořitel a že existuje taky ďábel. Já chci být na straně světla. Znám ovšem spoustu skvělých umělců, kterým ten um nenadělil Stvořitel, ale... no, ďábel.

Například?

Například... Charlie Chaplin. Jemu to vidíš na očích. Ale takové lidi najdeš i u nás, dokonce jsou z takřečené folkové branže.

Ty myslíš...

Neříkej to jméno nahlas! On to o sobě beztak ví. Geniální písničkář, který má něco, co nemá nikdo jiný na celém světě. Ale pak za ním přijdeš, bavíš se s ním a zjistíš, že je v něm cosi nehezkýho, skoro zrůdnýho... No, možná není dobře nazývat ten Stvořitelův protiklad ďáblem, protože lidi si hned představí nějakou rohatou bytost. Ďábel se dá nepřímo pojmenovat taky slovy jako nesoulad, beznaděj, svár, úzkost, zánik.

Když se tak rozhlížíš po hvězdách – nehledáš tam kromě Stvořitele taky UFO?

Ono to spolu souvisí. V mém oblíbeném filmu Kontakt se říká, že kdyby Bůh v celém nekonečném vesmíru stvořil jen jednu Zemi, bylo by to plýtvání místem.

Viděl jsi někdy UFO?

Několikrát, ale těžko se mi o tom mluví. Když jsem žil se svojí třetí ženou Zdenkou, tak tyhle... záhadné předměty nám často létaly nad barákem. Viděla je i spousta sousedů. Lidi se jich většinou bojí, myslí si, že uvnitř sedí stříbrňáci s velkýma očima, ale tak to není. Jedna vědma, která o tom ví víc než já, mi řekla: “Pane Lohonka, oni vás chtějí varovat.” A půl roku nato mi Zdenka oznámila, že se mnou už nechce být.

Chceš říct, že se někdo harcoval přes tisíce galaxií, aby ti řekl, že tě opustí manželka?

Samozřejmě že se neharcovali kvůli mně... A teď ti něco povím: loni na můj svátek přiletělo nad chatu NĚCO, zablikalo to a zase zmizelo. Moje současná přítelkyně Dana viděla takovou věc poprvé v životě a dlouho se z toho nemohla vzpamatovat.

V jednom dávném rozhovoru jsi říkal, že některé písničky ti byly nadiktovány přímo shora. Které to jsou?

Jde spíš o jednotlivosti, třeba o slovní obraty. Kolikrát si po sobě čtu hotový text, najednou se zarazím a řeknu si: Tohle přece není z mé hlavy, z mé slovní zásoby. Pak zkoumám, jestli jsem to někomu neukradl, a když zjistím, že ne, tak pokorně žasnu. Třeba docela jednoduché dvojverší: Kdo lidem slovo bral, chleba i blues, u Betléma jednou zůstane sám. Tím jsem řekl víc, než jsem chtěl. To mi došlo až po letech. Když jsem tu písničku vymýšlel, měl jsem snad na mysli papírový betlém, jaký se dává na Vánoce pod stromeček. Jenže bůhvíproč jsem slovo Betlém napsal s velkým bé... A najednou tam zaznělo něco, co je aspoň pro mě strašně podstatné.

Třeba když mě manažer jednoho folkaře vyhodil v Lucerně ze šatny, protože jeho svěřenec se prý musí soustředit... A taky mám dvě příhody, které mi v lecčem otevřely oči: V osmdesátých letech mě kdosi seznámil s Milošem Kopeckým, který prohlásil, že by s námi rád udělal nějaký pořad. Dal mi svoji adresu a já, naivní Budějičák, se kvůli tomu vydal do Prahy. Zazvonil jsem u jeho bytu, otevřely se dveře a vyskočili na mě dva psi. Za nimi stála Kopeckého manželka a tvrdě mě vyhodila... Tehdy jsem se zařekl, že se do vyšší společnosti už nikdy nebudu cpát. Jenže několik let nato jsem obdržel nominaci na cenu Gramy a pozvali mě do Paláce kultury. A já tam jak hlupák šel – jenom proto, abych slyšel, jak část publika začala pískat, jakmile zaznělo moje jméno. Takže teď se důsledně vyhýbám celebritám a jejich dýchánkům.

Kdy ti bylo v životě nejlíp?

Bylo mi krásně, když se narodily děti. Ale lituju, že jsem si na ně neudělal víc času... Anebo bylo úžasný, když jsem si jako malej kluk lehl vedle polní cesty, přitiskl ucho k zemi a poslouchal, jak se otáčí zeměkoule, jak sviští vesmírem.

To jsou ty okamžiky, kdy si člověk řekne: Teď bych si přál, aby se zastavil čas!?

Ano. A pak byly chvíle, kdy jsem si říkal, aby se čas dal vrátit a šlo začít znova. Když mi zemřela malá sestra, když ode mě odešli kamarádi, když se mi rozpadla kapela, když jsem si myslel, že to nejhezčí už je za mnou...

Teď narážíš na rozchod s Pavlínou Jíšovou a Tondou Hlaváčem?

No jistě. A zaplaťpánbůh je to dneska všechno pryč a už se zase máme rádi. Se současnou kapelou hraju už osm a půl roku a myslím si, že nikdo na nikoho nežárlí.

Zase máme rádi? To znamená, že byly doby, kdy jste se rádi neměli?

Spíš - já jsem je neměl rád. Nejdřív jsme se strašně milovali, byli jsme na sobě závislí, a pak přišel ten výbuch, rozkol. No a nějaký čas jsme se rádi neměli... Ale nelituju. Díky tomu jsem zažil zmrtvýchvstání. Rozpadne se ti kapela, říkáš si, že nic nemá smysl, a najednou jsou kolem tebe čerství lidé a čekají, co z tebe vypadne. Zavřel jsem se na čtrnáct dní na chatu, vymýšlel nové písničky a třeba se i bál, že se novým muzikantům nebudou líbit. Najednou to zase bylo jako v dobách začátků, kdy člověk psaní hodně prožívá a nebere ho jako rutinu. Máš k dispozici jenom kytaru, svůj hlas a hlavu plnou emocí a minulých i budoucích zážitků. To se to pak píše!

Tohle je na písničkaření tolik uhrančivé? Když víš, že na to máš, tak ti to vlastně nemůže nikdo a nic zkazit?

No ano! Když jsme začínali s folkovou muzikou, měli jsme americký nebo australský vzory. Peter, Paul and Mary, The Seekers... A mě na téhle hudbě fascinovalo, že ji může dělat každý, kdo se trochu naučí na kytaru, a nezáleží na tom, na jakém poledníku žije. Říkal jsem si: Vždyť já na to přece taky mám, zmáčknout kytaru a zahrát Blowin´ In the Wind nebo něco podobnýho. Kromě toho – tehdy byla šedesátá léta a všechno se dařilo, všechno šlo samo. Jen mi je líto, že jsme se víc nepotkávali s rockery. Kritici a recenzenti nás tenkrát rozstěhovali do škatulek a od té doby se folkaři a rockeři na sebe navzájem dívají jako na blbce. Jednou – a není to tak dávno - jsem pozval na náš koncert Vláďu Mišíka. Divil se, že naše muzika nemá nic společného s kotlíkařením, a litoval, že nás nepoznal dřív.

To jste se opravdu nikdy neprotnuli?

Možná že jsme se právě jenom protnuli a pak si zase každý šel svou cestou. Mysleli jsme, že se navzájem nepotřebujeme, že si nemáme co dát. On byl buřič s hlasitou kapelou v zádech, my od folku jsme byli pyšní na to, že umíme burcovat lidi potichu, se španělkou v klíně.

Počkej, vždyť ty jsi nikdy nebyl žádný velký buřič dylanovského střihu.

Nebyl. Jenže před listopadem 1989 lidi uměli přečíst mezi řádky i to, co tam nebylo. Já jsem se o protestsong sice pokoušel, ale ty texty vždycky dopadly blbě. Byly to trapné, školácké pokusy. Všichni ti Nohavicové a Mertové v tomhle měli nade mnou vrch, řekli v písničce přesně to, co měli říct. Já zpíval radši o labutích, o lese, o záblatských mlejnech... Přiznám se, že takového Mertu a Nohavicu jsem obdivoval. Ale nebyla v tom závist. Tu naštěstí nemám v povaze.

Vyrůstal jsi v padesátých letech, kdy se masám vnucovalo všechno, co bylo takzvaně lidové, a přece se ti lidová písnička neznechutila.

Totiž: to, co se tenkrát vnucovalo masám, nebylo lidové, ale spíš... dechové. A mezi těmi dechovkami v rádiu vyhrávali: Plují lodi do Triany, plují lodi do Malagy, plují lodi na vše strany a nenese mne žádná z nich... Jak já tyhle písničky nesnášel! Lodě možná pluly do Triany i do Malagy, ale já seděl doma v Pohůrce na zápraží, toužil jsem po něčem neznámém, neobjeveném a srdce mi vylo steskem. A pak jsem jednoho dne to neznámé objevil kousek za naším barákem: na loukách a souvratích, po kterých zjara běží voda a kde v létě rostou obrovské zvonky. Ono to možná zní trochu kýčovitě, ale tyhle lidové věci má spousta Čechů v sobě tak hluboko, že je nevyvrátí žádný Terminátor ani Marilyn Manson. Na svoje kořeny sice můžeme na chvíli při nějakém americkém filmu zapomenout, ale ony si nakonec zase najdou cestu na světlo.

Opravdu tomu věříš?

Věřím. I když je pravda, že spousta folkařů dneska živoří po klubech a jsou rádi, že si můžou zahrát. Devadesátá léta nás smetla. Smetl nás showbyznys postavený na prachách. Ale já si nemůžu stěžovat. Myslím, že jsem měl dobře zaseto a pořád je co sklízet. Cítím, že lidi zase chtějí obyčejný písničky, u kterých si můžou zazpívat. Pamatuju doby, kdy se říkalo, že nás semele americká kultura, ale nestalo se to. Naše televize dávají lidem krev, pot a sliz a jejich kultivovaní šéfové se pak nad láhvemi Amontilladského vína navzájem plácají po zádech, jak ten přihlouplej českej národ přijme všechno, co mu naservírují. Podle peoplemetrů a průzkumů popularity to možná tak je, ale já na koncertech vidím úplně jinou pravdu.

Teď zase mluvíš skoro jako... kazatel. Proč se vlastně považuješ nejprve za melodika, pak za zpěváka a teprve na třetím místě za textaře?

Textařinu vždycky uvádím na třetím místě, protože vím, že melodii napíšu bezpečně, hlasivky mi taky ještě slouží, ale ty slova... Texty mi zabírají spoustu času. A bojím se vykrádání sebe sama. Melodii dokážu udělat nebo předělat během několika minut, kdežto text si musím vysedět. Sedím, čekám a vnitřním hlasem se modlím, aby mi poslali shůry nějaký nápad. Někdy to trvá i několik let.

Myslíš, že už jsi napsal svůj opus magnum, vrcholné dílo, mistrovskou písničku, která tě nadlouho přežije?

Já nevím, ale mám určité podezření... A není to ani Všech vandráků múza, ani Jdem zpátky do lesů, ani Rána v trávě. Jestli ten můj opus magnum skutečně existuje, tak bych ho nejspíš hledal mezi písničkami, které jsou inspirované lidovkami. Svatá Kateřina nebo Ve zvonkách... Je zajímavé, že tyhle písničky vždycky vznikly po pauze, kdy jsem dlouho nepsal, a na koncertech je nehrajeme moc často.

Všichni, kdo tě znají, se shodují na tom, že nejlepší písničky z tebe padají, když máš melancholickou, až depresivní náladu. Je to tak?

V melancholických chvílích ke mně přicházejí ty nejlepší nápady, samozřejmě že ne hotové písničky. Třeba když se mi stane nějaká osobní pohroma, většinou se to týká lásky. Asi jak je člověk citově zasaženej, tak se v něm probudí schopnost vyjádřit se, vyslovit ten smutek... Ovšem já můžu ve smutku vyjádřit i radost.

Moment, tomu nerozumím.

Každý autor tvoří v nějaké... nadmořské výšce. Rozumíš: tvoje tělo je tady na zemi, ale duše si lítá výš, někdy dokonce hodně vysoko. A já si už po těch letech dokážu navodit takový stav, aby moje duše vystoupala přesně do takové nadmořské výšky, kde se jí žije a tvoří nejlíp. Stačí když si třeba vzpomenu na svého syna. Hned je mi smutno, mám výčitky, že jsem mu víc nepomáhal, a zpravidla se dostaví nějaký nápad.

Takže Zelený Raoul z časopisu Reflex se v zásadě trefil, když tvoji komiksovou postavu nechal v jednom pokračování žadonit o pořádnou porci utrpení.

No jo, vždyť mi taky říkají Žalman... Já přitom nejsem žádnej masochista, dokonce ani nejsem smutnej člověk, spíš někdy bývám zadumanější. Každý dostal do vínku něco.

Co bys ještě rád dokázal?

Chtěl bych napsat tu svoji písničku. Ten opus magnum. Pořád na něj čekám - na nejjednodušší, nejpřímočařejší tříminutový opus. A když se to nepodaří teď, tak se to snad podaří v příštím životě.

Někde v souhvězdí Plejád?

Možná... Moje hvězda je Vega, moje souhvězdí jsou Plejády. U nás se jim ovšem říká Kuřátka a je to spíš hvězdokupa než souhvězdí. Ale jsou tak krásný! Je tam asi pětapadesát hvězd, některý z nich svítí modře, protože jsou ještě mladý, mnohem mladší než naše Slunce... V jedné knížce jsem četl, že život za Zemi byl zaset z Plejád...

Jednou se tam vrátíš?

Kdybych se měl rozhodovat tady a teď, tak bych řekl, že jeden ze svých životů chci odžít právě tam. Ale ještě nejsem na druhém břehu. Je spravedlivé, že pravdu se dozvíme až po smrti. Při setkání se Stvořitelem.

Přišel na svět 20. března 1946 v Českých Budějovicích a vyrůstal v malé vesnici Pohůrka, která je dnes už součástí jihočeské metropole. Vyučil se dřevomodelářem v plzeňské Škodovce, ale této profesi se věnoval jen několik měsíců. Na kytaru hraje od čtrnácti let, kdy taky napsal svoji první písničku. Během učňovských let náruživě trempoval a získal přezdívku Žalman. Hrál v několika trempských kapelách, na Slovensku, kde vojančil, založil tancovačkový šraml. Jako hudebník, textař a zpěvák se prosadil ve skupině Minnesengři, která pro folkový svět objevila jihočeskou lidovou písničku. V roce 1982 založil vlastní kapelu Žalman a spol., jejíž složení se v průběhu let několikrát obměnilo. Natočil pětadvacet alb, jako scenárista a/nebo interpret se podílel na vzniku devíti hudebních filmů a kolem padesáti televizních pořadů. Před deseti lety vyšla jeho monografie Takový Žalman (Truvér naděje) z pera publicisty Michala Huvara. V loňském roce zbilancoval svůj život v beletristicky laděné povídkové knížce Ráno bylo stejný – Pavel Žalman Lohonka očima Jana Hlaváče.

Web: www.zalman.cz

HOME