“Pseudonym Xindl X byl původně jen odkazem na postavu z filmu Woodyho Allena, ale postupem času získává další a další rozměry, což mě na něm baví,” přiznává Ondřej Ládek, vítěz Zahrady 2008 v kategorii písničkářů. Nyní scénárista Ládek přichází coby Xindl X se svým prvním albem Návod ke čtení manuálu, které natočil se svou kapelou.

Xindl X zní jako jméno nějakého komiksového hrdiny. Superpadoucha, jehož superschopností je, že když na sebe vezme svůj superhrdinský kostým, dokáže na sebe přebírat negativní vlastnosti a pocity lidí okolo sebe a pak o nich zpívat. Jméno Xindl X jde také vysvětlit tak, že jde o bezejmenného xindla z generace X. Když tedy o něčem zpívám v první osobě, lidé si to nemusí vztahovat pouze na mne, ale i na kohokoliv z nich. A i to, že v tom jméně jsou dvě X, mě baví. X je tožiž symbol, se kterým se dobře pracuje. Na obalu desky je to jméno napsané tak, že místo X jsou zde křesťanské kříže, z nichž jeden padá na bok a druhý na hlavu. Tedy další symbol odrážející víru v pokřivené hodnoty dnešního světa a neschopnost najít víru v něco smysluplnějšího – to je zase Xindlova superneschopnost.

Fotka makrely na obalu je výřez z jedné z propagačních fotografií, které pro mě nafotil můj kamarád marexvoboda. Zkoušel mě fotit s různými bizarními rekvizitami: s opelichaným plyšovým medvědem, s chirurgickými rukavicemi, s makrelou. Když jsme pak s výtvarníkem Ondřejem Pfeifferem, který nám dělal obal, ty fotky procházeli, došli jsme k názoru, že tenhle výřez fotky, na které v chirurgické rukavici držím vakuovanou makrelu, dobře charakterizuje dnešní dobu – a tím pádem i tu desku, protože ta deska je o dnešní době. Dobu, kdy se lidé bojí reality dotknout jinak než ve sterilních chirurgických rukavicích a kdy všechny živé jedince potřebují roztřídit unifikovat a vtěsnat do vzduchotěsných igelitových obalů s čárovým kódem.

Původně ano. Ale postupem času jsem zjistil, že ta píseň pasuje nejen na toho jednoho člověka, ale i na spoustu jiných. Na velkou spoustu jiných. Prostě andělé jsou stále mezi námi. A není jich málo. Takže neztrácejte víru – dříve či později na nějakého z nich určitě narazíte!

Když jsem vešel do televizního studia, řekli mi jenom: “Nekoukej do kamery, ale na moderátorku. Vysíláme za tři, dva, jedna…” V momentě, kdy jsem pak hrál Anděla, jsem si říkal, že je dost divné zpívat tohle někomu do očí, ale instrukce jsou instrukce. Tak jsem zpíval dál a koukal, jak ta slečna červená, když jí zpívám: “Jsi holka divoká a padla jsi mi do oka a orgasmy předstíráš, že bys měla dostat cenu Alfréda Radoka.” A když padla první zmínka o tom, že ten anděl má rád řeč těl a v kapse lubrikační gel, a ta slečna začala tak zvláštně kývat hlavou, váhal jsem, jestli se vlní do rytmu, nebo jestli se tu píseň pokouší rozdýchat nebo jestli dává nějaké smluvené znamení střihačovi, aby tam rychle místo mě pustil reklamu. A pochopitelně jsem taky myslel na to, kolik lidí u obrazovek pochopí, o čem ta písnička skutečně je a kolik lidí to bude brát jen jako tu prasárnu o andělovi s lubrikačním gelem.

Nemám dojem, že bych odněkud přišel. Je pravda, že kromě folkových festivalů hraju stejně tak na rockových a punkových akcích, ale na těch jsem začal být vidět ve stejné době jako na těch folkových. Nejsem žádný zavedený rockový nebo hiphopový muzikant, který náhle začal fušovat do folku. Jsem prostě jen písničkář, který se nechce svazovat škatulkou jednoho stylu a který hraje všude, kde ho jsou lidi ochotní poslouchat. Takže moc nevím, co tím myslí ti, kdo o mě píšou, že jsem přišel odjinud. Možná jsem jen přišel ze současného skutečného světa, zatímco většina folkařů žije ještě v imaginárním světě lesů, vod a strání…

Písničky jsem psal už někdy od 12 let. Psal jsem proto, že mě to bavilo, ne proto, že bych tím chtěl něco sdělit. Až o hodně později, když jsem objevil rap a začalo se mi dařit do jedné písně nacpat čtyři stránky textu, začaly ty texty být něco víc než jen nutná výplň melodií. Ale pořád jsem to bral spíš jen jako legraci. Až když pak před dvěma třemi lety za mnou občas někdo po koncertě přišel a říkal mi, že mu ta či ona píseň mluví z duše, došlo mi, že i písní může člověk předložit nějaké vidění světa. Ale rozhodně to neberu jako jediný způsob toho, jak svůj pohled na svět prezentovat. Píšu dál i prózu a scénáře. Písně jsou pouze jedna z těchto forem. I když je to forma, která mě momentálně baví nejvíc – zejména proto, že na rozdíl od filmu a literatury člověk má člověk okamžitou zpětnou reakci.

Začátkem září jsem na pokraji smrti vysílením, na pokraji smrti nevyspáním, na pokraji smrti předávkování kofeinem a guaranou a na pokraji smrti smíchy dokončil víc než roční práci na seriálu Comeback, kde jsem se podílel na scénáři prvních devatenácti dílů. Teď už to naše dítě přišlo na svět a já jsem zvědavý, jak si v tom světě povede. Taky jsem v poslední době napsal román Bruno v hlavě (spolu se slovenskou autorkou Monikou Šimkovičovou), ale pořád se nemůžu dokopat k tomu, abych jej někam nabídl k vydání. Dále divadelní hru Dioptrie růžových brýlí, kterou stále nemůžu dostat na jeviště, a s Jakubem Sommerem už třetí rok přepisujeme a přepisujeme scénář s pracovním názvem Real Life. Doufám, že s těmito resty brzy něco udělám. Potom, co jsem strávil víc než rok pokusy o vymýšlení něčeho vtipného, bych byl rád, kdyby příští věc, kterou napíšu, bylo něco hodně, hodně smutného. Uvažuji o seriálové truchlohře s předtočeným pláčem.

Základem dobrého scénáře je mít dobrou postavu, což je něco, o co se pokouším i v písních. Vždy nejdřív vytvořím nějaký silný charakter, který pak rozkrývám. Při psaní scénáře bych to řešil tak, že bych ten charakter pustil do nějaké situace a tam ho nechal jednat. V písni je to jednodušší – tam ten charakter pouze nechám vypovídat se, popřípadě poučovat nějaký jiný fiktivní charakter. Moje písně jsou vlastně většinou portréty různých fiktivních lidí. A ty portréty dohromady skládají obraz mého fiktivního světa s autobiografickými rysy. Takže když píšu repertoár pro Xindla X, je to jako bych psal povídkový film.

Pro mě je píseň na prvním místě a za písničkáře se považuju, ať už hraju sám nebo s kapelou. Aranžemi s kapelou písně pouze obleču do určitého oděvu. Je už na každém posluchači, jestli bude píseň radši okukovat nahou, nebo v róbě, kterou jsme pro ni s kapelou ušili. Také si dovedu představit, že některé písně zkusím časem obléknout zase do něčeho jiného. Například nedávno jsem dostal od jedné kapely nabídku ne elektronické remixy některých písní, tak jsem zvědavý, co se z toho vyklube.

Myslím, že základním principem lásky je, že člověku záleží i na někom jiném než jen na něm samotném. A dnešní svět vychovává lidi k tomu, aby byli draví, hráli pouze na sebe a dokázali toho pro sebe urvat co nejvíc. A lidi se učí kopat za sebe a neohlížet se a bránit si svůj životní prostor a nenechat se omezovat v rozletu a hlavně se nevázat… Tenhle postoj nejde s láskou dohromady. A protože lidem láska chybí, vynahrazují si jí různými substitučními (ne)láskami. Substituční láska, substituční štěstí, substituční víra, substituční naděje – a o tom se snažím zpívat.

Píšu i o lidech kolem sebe, i o sobě. A nejradši o sobě v druhé osobě. Ale ať už píšu o sobě nebo o někom jiném, vždy je to jen o určité složce té osobnosti a tu složku se většinou snažím nadsadit a nechat dorůst do monstrózních rozměrů. Takže ze svého horšího já a z horšího já lidí kolem mne jsem si uplácal svoje zlé dvojče Xindla X. I když poslední dobou mám občas pocit, že tohle zlé dvojče nade mnou přebere kontrolu a že se občas stávám svým alter egem. Takže díky tomu, ač dřív jsem byl spíš dysgrafikem a coolem v plotě, stávám se mamutem, a možná, když si nedám pozor, stanu se časem i andělem.

Nemám to v plánu. Myslím, že na Portě ani na Zahradě není důležité vyhrát, ale zviditelnit se. To se mi letos povedlo, a tudíž nemá smysl hlásit se znova. Jen bych tím bránil ve zviditelnění někomu jinému a sám bych tím nic nezískal. Spíš je teď pro mne důležité si tu získanou pozornost udržet. Naskládat nový repertoár a přesvědčit škarohlídy, že moje hudba není jen módní výstřelek na jednu sezónu.

Zalamovat palce pochopitelně umím. Mám totiž kamarády, kteří poslouchají hiphop – a ti taky zalamují. Tím pádem jsem si jako správný rapper připadal na Portě jako doma. Všichni zalamují, všichni si tykají, všichni mají divné přezdívky – úplně jako kámoši od nás ze štrýtu. A jestli se cítím folkovým písničkářem? Vzhledem k tomu, že skoro všechno, co hraju, jsou protestsongy, tak mám na to tu nejlepší kvalifikaci. Je pravda, že v současné době má slovo folk pro hodně lidí trochu pejorativní význam, takže se hodně kvalitních folkových interpretů k folku nechce hlásit. A tak to vypadá, že na folkové scéně není nikdo, kdo by stál za řeč, a tím pádem žádný div, že spousta lidí považuje folk za sprosté slovo, které by nejradši cenzurovali a místo “folk” psali “f**k”. Začarovaný kruh, ze kterého je nejvyšší čas vystoupit. Já f**k nepovažuju za sprosté slovo. Hraju f**k a nestydím se za to.

Rád bych svou desku vzal na projížďku po republice a odehrál co nejvíc koncertů. A pochopitelně chci napsat nějaký nový repertoár. I když první CD teprve vychází, už mám deset písní pro druhou desku. Tak ještě tak dvě tři skladby a rád bych začal točit. Může se to zdát hrr, ale když uvážím, že první album jsem točil víc než rok a půl, tak je možná skoro načase začít točit to druhé. Také uvažuju o vydání zpěvníku. Hodně lidí si stěžuje, že moje písně nemůžou hrát u táboráku. Beru to jako výzvu a chci je přesvědčit o opaku.

Je to stejné jako s mými písničkami. Pochopitelně je to vše o lásce. (smích)

Milan Tesař
Folk & Country 11/2008

Kapela
Své debutové album Návod ke čtení manuálu Xindl X natočil s kapelou, kterou dále tvoří Filio Havlíček (baskytara), Robert Švehla (bicí) a Filip Markes (saxofon).

Xavier Baumaxa:
“Xavi je živel, píše často o závažných tématech – ale tak svéráznou, nekompromisní a provokativní formou, že to lidi musí buď nadchnout, nebo absolutně od jeho tvorby odradit. Nic mezi tím.”

Radoslav Gipsy Banga:
“Na Gipsym se mi líbí, jak dokáže zkombinovat hiphop s romským folklorem do svébytné hudební podoby, která je svěží, energická a v rámci české scény dost originální.”