Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor

HOME

zpět na seznam


Honza Vyčítal: Cítím se pořád jako malý kluk

Hraje skoro čtyřicet let v kapele, jejíž písničky zná dnes snad opravdu každý. Vydal s ní dvojciferný počet cédéček. Naučil country hudbu u nás mluvit česky. A přitom nestává v blýskavém obleku na forbíně, jezdí dál na vandry a chodí mezi obyčejné lidi do hospody. Že je to nemožné? Mýlíte se. Přijďte někdy v Praze ke Zlatému tygrovi nebo k Jelínkům, možná tam Honzu Vyčítala potkáte. I tento rozhovor se odehrával v jednom z jeho druhých domovů.

Kolik jste letos nakreslil vtipů?
Jéžiš, to nevím, já jsem si to nikdy nearchivoval, nepočítal, jak to dělá třeba Neprakta, takže nemám tušení. Ono to není tak důležité.

Do jakých časopisů kreslíte?
Do Sorry, Pivního kurýra, teď začala vycházet příloha Blesku, tam taky.

Váš kreslířský rukopis všichni znají, je nenapodobitelný. Až si člověk říká, jestli jste někdy kreslil taky něco jiného než vtipy.
No, zajímavé je, že jsem nedávno začal malovat svůj první olej v životě.

Opravdu? Co vás k tomu přivedlo?
Donutil mě k tomu Ivan Mládek. Pořád do mě hučel, už léta. K mým šedesátým narozeninám mi jako dárek přinesl barvy, stojan, na něm natažené plátno. Prý ty jsi takový lempl, ty by ses k tomu nikdy nedokopal, tak ti to musím dát až k hubě a první obraz bude můj. Dlouho jsem to odkládal, že už mě hanba fackovala, ale teď jsem byl na chalupě, bylo krásně, maloval jsem na sluníčku v plavkách. Už to mám napůl hotové.

A předtím? Absolvoval jste přece výtvarnou školu, jestli se nemýlím.
Průmyslovou školu bytové tvorby, dnes je to vyšší umělecko-průmyslová škola. Polovina byla technická, polovina výtvarná, já jsem chodil na obor propagační grafika. Takže moje profese byly potom třeba plakáty, užitá grafika a tak.

Nakreslil jste letos víc vtipů než napsal písniček?
To určitě jo.

Přitom před třemi roky jste v jednom rozhovoru řekl, že vás baví víc psát písničky.
To je tím, že u vtipů už předem vím, jak to má být, to už pak člověka nebaví. Proto jsem velice uvítal ten olej, i když jsem se toho nejdřív bál, neznal jsem techniku. Teď už jsem na to přišel, chytlo mě to a nějakou dobu mě to bude držet za pačesy, v hlavě mám další obrazy.

Ani písničky ale nezanedbáváte, protože letos jste s Greenhorny vydali další cédéčko. To je u člověka, který už má toho dost za sebou, obdivuhodné, jiní by už jen žili z toho, co kdysi napsali.
Musím to upřesnit: nepíšu písničky, ale texty k písničkám. Když udělám nějakou melodii, je to spíš z leknutí nebo že pánbu není doma.

Vzpomínky poštmistrovic kluka

Cítíte se dnes, po necelých čtyřiceti letech existence téměř kultovní kapely, jako legenda?
Ne (smích). Cítím se pořád jako malý kluk.

Určitě se vám ale stalo, že jste přišel do hospody nebo na potlach a tam hráli vaše písničky.
To se mi stává pravidelně.

Jaký to je pocit?
Dobrý, když rezonuje vaše práce na správném místě, je to vždycky dobrý pocit. Které ouško by lačně nenaslouchalo? To je, jako kdyby vám někdo lichotil.

Když se podíváte dozadu, jste spokojen? Šla historie kapely celou tu dobu podle vašich představ?
Většinou ano, zásadní výjimkou je období 1974 až 1978, kdy jsem byl v klatbě a mé jméno se nesmělo nikde objevit, ani pod textem písniček. V té době mě nechali jen na fotografii, texty jsem psal na Pepíka Šimka nebo Mirka Hoffmanna. Ovšem skoro nebylo o čem psát, případně to pak vyškrtali. V textu se nesměl objevit ani sex, ani alkohol, ani Amerika. Písničky pak podle toho vypadaly, speciálně ty z desky Tratě, řeky, silnice
a stezky. Nedalo se jinak, pořád jsme se ale oproti jiným kapelám nějak drželi.

Co se stalo v roce 1978, že klatba povolila?
Setkal jsem se s Pavlem Toufarem, který vedl – spíš tajně – Nadaci Jaroslava Foglara. Znal jsem ho z televize, dělal filmy o vesmíru. Vyprávěl jsem mu svůj příběh a on mi říkal: musíš někam psát, třeba na revizní komisi a tak. Mně přitom oficiálně nikdo nic neřekl, šéfredaktor Mladé fronty se mi vymluvil a poslal mě do Dikobrazu, tam byli taky tajuplní a nechtěli nic prozradit. Takže jsem ani nevěděl, co mám napsat, Pavel mi radil, ale pak souhlasil, že to napíše za mě. Poslal jsem to na ústřední revizní komisi – tu tenkrát vedl Jakeš – a po dlouhé době mi přišlo, že mé kresby v roce 1968 pomáhaly vytvářet protisovětské nálady a že
je věcí každého šéfredaktora, jaké si vybírá spolupracovníky. Vzal jsem před Vánocemi 1978 flašku whisky a šel zase do Dikobrazu za šéfredaktorem, jestli to není blbý, když už je od toho deset let a když pomohl z průseru i Renčínovi. A hlavně jsem mu ukázal odpověď z revizní komise. Najednou měl Černého Petra on, protože odpovědnost hodili na něho jako na šéfredaktora. Tak začal couvat, navrhl, že zkusí otisknout jeden malý vtip bez jména a počká, jestli se něco bude dít. Udělal to, nic se nedělo, ostatní viděli, že už to jde, režisér Sýs mi zadal plakát na Baladu pro banditu a už se zase jelo.

Z vašich písniček je cítit, že na komunisty máte pifku.
No tak já v tom byl vychovaný odmalička. Ani mě život nemusel moc poučovat (smích).

Budete i dál psát texty na politická témata?
Asi jo. Teď jsem si k nějaké výtvarné činnosti pouštěl cédéčko Merle Haggarda Okie from Muskoggie a na písničku Green Grass Of Home mě napadl velmi politický text, aniž bych změnil ducha té písně. Chci ho udělat jako hold politickým vězňům, tyhle věci mě štvou a pronásledují pořád. Štve mě, jak se lidi zachovali vůči českým letcům, skautům, odbojářům, včetně Mašínů, kolem kterých se chodí jako kolem horké kaše. A dám to na příští album.

Projíždím údolím a projíždím horama

Vedle politiky převažují ve vašich textech dvě zásadní věci: romantika a hospoda. Jak to jde dohromady?
Myslím, že výborně, protože já tak žiju. I knížky nebo vtipy jsou tím ovlivněné, hospoda je mým domovem (smích), v hospodě i pracuju. Třeba celá písnička Tenkrát v čtyřicátom pátom vznikla zničehonic v jedné pankrácké hospodě.

Jezdíte pořád na vandry?
No jasně.

Kam?
Ze sentimentu pořád na místa, kam jsme jezdívali dřív, ale většina z nich je zachatařená. Jestli něco z duše nenávidím, jsou to chaty, a dokonce i takové trampské osady, kam člověk přijede autem, převlékne se do maskáčů a myslí si, že se liší od souseda, který sice taky přijel autem, ale trampa ze sebe nedělá. Myslím si, že na čundr si má nosit každej celej domov na zádech. Aspoň já to tak dodnes dělám.

Dostal jste se po revoluci na místa, která byla dřív nepřístupná kvůli vojákům, třeba na Brdy u Jinců?
K Padrťským rybníkům jsme jezdili i za bolševika, vždycky jsme podplatili krabičkou cigaret vojáky, že nás jako neviděli. Naštěstí nás nikdy nechytli. Tenkrát ještě obec Padrť stála, dnes už je zbořená. Přestali jsme s tím, když to začalo být o držku. Mého bráchu jednou dokonce i mimo vojenské pásmo vyhmátli pod samopaly ráno ve spacáku. Nechtěl jsem tam jezdit za tu ce
nu, že strávím víkend někde na vyšetřovačce.

Provandroval jste s Greenhorny kus světa. Kde se vám líbilo nejvíc?
V Austrálii.

V čem je Austrálie pro vás hezčí než Amerika?
Amerika je na můj vkus moc uspěchaná. Nemusím mít ani takové věci jako betonové ohniště, do kterého hodíte dolar a vyšlehne oheň. Austrálie je divočina.

Písničky, se kterými tady Greenhorni začínali, pocházely z Ameriky, až později jste začali hrát australské lidovky. Čím byly jiné, čím vás zaujaly?
Australská muzika je něčím specifická. Dneska se sice hraje moderní country po celém světě dost podobně, tam i tady, ale v začátcích měla každá oblast něco svého. Teď třeba umřel Slim Dusty, jeden z nejstarších veteránů australské hudby, ten se hodně lišil od americké country. V původní h
udbě bylo hodně irských a skotských vlivů, oni sami tomu neříkali country, ale bushman songs – písně lidí z buše.

Tak irské vlivy můžu potvrdit, zrovna dneska jsem na Internetu našel píseň Ten Thousand Miles Away – kterou vy hrajete jako Začni větře dout – nazpívanou a cappella nějakým mužským kvartetem v irském stylu.
No právě, já znám i americkou verzi, ale ta nemá v sobě zdaleka tolik, co irská.

Netáhlo vás to někdy k hudbě britských ostrovů, ke skotským a irským písničkám?
Kupodivu ne. Irsko, to možná, ale Británie, hlavně Anglie, mě nechala chladným. Asi je to tím, že mi nechutná anglické pivo. Ne, že by mi chutnalo americké, to už vůbec ne (smích).

Poslouchejte, brzdaři a tuláci

Už ve své hluboké historii, v polovině 70. let, začali Greenhorni používat bicí a elektrickou kytaru. Co na to lidi, kteří vás znali do té doby jako akustickou country, ba skoro trampskou kapelu?
My jsme tehdy na to šli hodně od lesa, opatrně, abychom lidi nevyplašili, a oni to vzali.

Jste tedy spokojen i s dnešním nástrojovým obsazením a zvukem?
Já se přiznám, že jsem se zpočátku vzpouzel, když hoši z kapely přitvrdili, ale zase nejsem pablb, abych nechápal, že jsou o mnoho mladší než já a vědí nejlíp, co vezme jejich generace. Takže jestli nechceme, aby na nás chodili jenom staromilové, ale naopak, aby publikum bylo pestré od prakmetů po mládež, musím jim nechat volnou ruku. Proto se do toho vůbec nemíchám, aranže nechávám dělat je, oni to umějí líp než já.

Výraznou postavou skupiny je dnes Petr Kocman. Jak jste ho získali?
Petra jsme získali z rodiny Kocmanů, což je taková country family, která se bratří s mnoha countryovými skupinami, chodí na koncerty a tak. To šlo samospádem. Když věčný cestovatel Tomáš Linka odešel zase zpátky k Fešákům a když záhy po něm skončil Aleš Maudr, chyběl nám hráč na kytaru a foukačku. Na to druhé sice Petr neuměl, ale když jsme s ním o tom dali řeč, slíbil, že se naučí. A opravdu, za tři měsíce se naučil docela slušně a dnes zdatně konkuruje Tomášovi.

Modernizovali jste se nejen zvukem, ale i formátem vydávaných nosičů. Není mnoho skupin, které by vedle CD vydaly i DVD.
To jsme ale nevydali my ani Universal, vydal to letos na jaře Mediasystem. Je to něco jako moje ”life-story”: jdu po hospodách, potkávám různé lidi, ke kterým mám blízko, jako Ivan Mládek, Ivan Hlas, Wabi Daněk nebo Pepa Fousek, občas se něco zazpívá, a aby to nebyla nuda, občas je nějaká písnička jako klip. Pokud někdo nemá přehrávač DVD, je totéž k dispozici ve dvou dílech na videokazetách. Jmenuje se to Honem, než to zapomenu.

A kdo nemá doma video, ten si prý může přečíst nějakou knížku.
To myslíte knížku Co mě nezabije, to mě přizabije, ta vyšla taky letos. Jelikož v hospodách dávám k lepšímu různé historky ze zlaté éry Greenhornů nebo i z pohnutých dob svého mládí, zaútočili na mě moji přátelé. Napiš to, řekli, ty to všechno zapomeneš. Začali si zaznamenávat témata, pak mi dali seznam. Rozhodl jsem se, že to budu psát naostro, nematlal jsem se s tím, prostě pravda s velkým P. Nanejvýš jsem někdy zamlčel jména.
Přidal jsem k tomu informace o všech deskách, které jsem kdy u Universalu vydal od roku 1993, o webových stránkách, o zpěvnících, v příloze jsou na křídovém papíře i fóry. Ohlasy od lidí jsou dobré, a protože spousta historek se tam nevešla, začal jsem psát druhý díl. Ten se bude jmenovat Co mě nezabije, to mě pošílí.

Teď už jen chybí, abyste se vrhl na divadlo.
To jsem dokonce udělal a byl to jeden z mých největších přehmatů. Právě tady, kde sedíme, jsem se seznámil s panem Čestmírem Řandou. On mi nabízel, abych do jedné hry z kriminálního prostředí udělal dekorace. Dohodli jsme, jaké dekorace a jaký honorář, dekorace jsem udělal, ale honorář jsem nikdy neviděl, jakož ani pana Řandu. Nejsem sám. On vybral peníze od sponzorů a ty se ztratily spolu s ním.

Už jste se zmínil, že chcete nahrát další cédéčko. Máte představu, jaké by mělo být?
Mám a hodně velkou. Doteď se vydávala po dohodě s Universalem střídavě alba Greenhornů a mě samotného. To další bude dohromady Honza Vyčítal a Greenhorns. Tím pádem do toho postupně vpašovávám specialitky z mých sólových alb, různé džezíky a podobně. Byl jsem vlastně odkojený Armstrongem, Elvisem, rokenrolem a podobně. Na posledním albu něco v tom stylu také bylo, například Wonderful World s českým textem.

Strojvůdce Mike, výhybkář Joe a brzdař Kid

Setkáváte se i dnes s těmi, s nimiž jste to táhli úplně od začátku? Jaké máte vztahy?
Tak samozřejmě se s některými setkat nemůžu, aspoň ne tady, snad jednou u nebeského baru. Co se týká těch, co už tam seděj, ty potkávám docela rád. A pokud jde o vztahy s těmi ostatními, bez mučení řeknu, že jsou spíš špatné.

I s Marko Čermákem, který ze zakládající sestavy vydržel po vás nejdéle?
To je světlá výjimka, s ním vycházím dobře.

Proč jednotliví členové zakládající sestavy skončili?
Pepovi Šimkovi to doktoři zakázali, Marko Čermákovi se na konci 80. let už nelíbilo, kterým směrem se v té době Greenhorni, či snad tenkrát Zelenáči, vyvíjeli. Úplně to chápu, písničky nebyly o ničem, hlavní byly peníze, polovina vystoupení bylo na akcích typu MDŽ a podobně. Lidi tam žrali řízky a bylo jim jedno, jestli hrajeme my, nebo dechovka. Mě to taky v té době moc nebralo.

Nechtěl se Marko po roce 1989 vrátit?
Určitě ne, myslím, že mu Paběrky přesně vyhovují.

Multisonic vám před časem vydal album nazvané Nejkrásnější písničky Honzy Vyčítala. Vybral opravdu ty nejkrásnější?
To šlo mimo mě, dokonce jsem se na tom výběru ani nepodílel, předpokládám, že to vybíral Karel Vágner z desek Semtex a Když jsme opustili Prahu. Já bych to vybíral jinak, dokonce i jen z těch dvou desek bych vybral jinak, ale budiž.

Takže jaké tři písničky nebo texty – ze všeho, co jste napsal – se vám podle vás nejvíc povedly nebo vám jsou nejbližší?
No, znáte to, je to jako s novorozeňaty. Nejradši máte vždycky to nejčerstvější, ale teprve, až když se to uleží, poznáte, jak to s nimi doopravdy je. K srdci mi přirostl Poštmistrovic kluk, Srdcovej kluk, Kotlík z mědi – ty jsou obě z repertoáru Dylana – ale i ty staré, to je těžké, asi bych neuměl vybrat.

Někteří lidé si možná říkají, co zajímavého může ještě dnes tak vysloužilá skupina jako Greenhorns nabízet. Co byste na to odpověděl?
Že je zvu v Praze k Mánesu v sobotu 6. prosince na Mikulášský večírek. Bývá tam spousta zábavy, loni tam například dělal čerta Wabi Daněk. Vydaří se určitě i letos. Udělám tam i autogramiádu té své nové knížky.

Honza Hučín

www.honzavycital.cz
www.greenhorns.cz

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.