Hraje skoro čtyřicet let v kapele, jejíž písničky zná dnes snad opravdu každý. Vydal s ní dvojciferný počet cédéček. Naučil country hudbu u nás mluvit česky. A přitom nestává v blýskavém obleku na forbíně, jezdí dál na vandry a chodí mezi obyčejné lidi do hospody. Že je to nemožné? Mýlíte se. Přijďte někdy v Praze ke Zlatému tygrovi nebo k Jelínkům, možná tam Honzu Vyčítala potkáte. I tento rozhovor se odehrával v jednom z jeho druhých domovů.

Jaký to je pocit?
Dobrý, když rezonuje vaše práce na správném místě, je to vždycky dobrý pocit. Které ouško by lačně nenaslouchalo? To je, jako kdyby vám někdo lichotil.

Když se podíváte dozadu, jste spokojen? Šla historie kapely celou tu dobu podle vašich představ?
Většinou ano, zásadní výjimkou je období 1974 až 1978, kdy jsem byl v klatbě a mé jméno se nesmělo nikde objevit, ani pod textem písniček. V té době mě nechali jen na fotografii, texty jsem psal na Pepíka Šimka nebo Mirka Hoffmanna. Ovšem skoro nebylo o čem psát, případně to pak vyškrtali. V textu se nesměl objevit ani sex, ani alkohol, ani Amerika. Písničky pak podle toho vypadaly, speciálně ty z desky Tratě, řeky, silnice a stezky. Nedalo se jinak, pořád jsme se ale oproti jiným kapelám nějak drželi.

Co se stalo v roce 1978, že klatba povolila?
Setkal jsem se s Pavlem Toufarem, který vedl – spíš tajně – Nadaci Jaroslava Foglara. Znal jsem ho z televize, dělal filmy o vesmíru. Vyprávěl jsem mu svůj příběh a on mi říkal: musíš někam psát, třeba na revizní komisi a tak. Mně přitom oficiálně nikdo nic neřekl, šéfredaktor Mladé fronty se mi vymluvil a poslal mě do Dikobrazu, tam byli taky tajuplní a nechtěli nic prozradit. Takže jsem ani nevěděl, co mám napsat, Pavel mi radil, ale pak souhlasil, že to napíše za mě. Poslal jsem to na ústřední revizní komisi – tu tenkrát vedl Jakeš – a po dlouhé době mi přišlo, že mé kresby v roce 1968 pomáhaly vytvářet protisovětské nálady a že je věcí každého šéfredaktora, jaké si vybírá spolupracovníky. Vzal jsem před Vánocemi 1978 flašku whisky a šel zase do Dikobrazu za šéfredaktorem, jestli to není blbý, když už je od toho deset let a když pomohl z průseru i Renčínovi. A hlavně jsem mu ukázal odpověď z revizní komise. Najednou měl Černého Petra on, protože odpovědnost hodili na něho jako na šéfredaktora. Tak začal couvat, navrhl, že zkusí otisknout jeden malý vtip bez jména a počká, jestli se něco bude dít. Udělal to, nic se nedělo, ostatní viděli, že už to jde, režisér Sýs mi zadal plakát na Baladu pro banditu a už se zase jelo.

Budete i dál psát texty na politická témata?
Asi jo. Teď jsem si k nějaké výtvarné činnosti pouštěl cédéčko Merle Haggarda Okie from Muskoggie a na písničku Green Grass Of Home mě napadl velmi politický text, aniž bych změnil ducha té písně. Chci ho udělat jako hold politickým vězňům, tyhle věci mě štvou a pronásledují pořád. Štve mě, jak se lidi zachovali vůči českým letcům, skautům, odbojářům, včetně Mašínů, kolem kterých se chodí jako kolem horké kaše. A dám to na příští album.

Vedle politiky převažují ve vašich textech dvě zásadní věci: romantika a hospoda. Jak to jde dohromady?
Myslím, že výborně, protože já tak žiju. I knížky nebo vtipy jsou tím ovlivněné, hospoda je mým domovem (smích), v hospodě i pracuju. Třeba celá písnička Tenkrát v čtyřicátom pátom vznikla zničehonic v jedné pankrácké hospodě.

Kam?
Ze sentimentu pořád na místa, kam jsme jezdívali dřív, ale většina z nich je zachatařená. Jestli něco z duše nenávidím, jsou to chaty, a dokonce i takové trampské osady, kam člověk přijede autem, převlékne se do maskáčů a myslí si, že se liší od souseda, který sice taky přijel autem, ale trampa ze sebe nedělá. Myslím si, že na čundr si má nosit každej celej domov na zádech. Aspoň já to tak dodnes dělám.

Dostal jste se po revoluci na místa, která byla dřív nepřístupná kvůli vojákům, třeba na Brdy u Jinců?
K Padrťským rybníkům jsme jezdili i za bolševika, vždycky jsme podplatili krabičkou cigaret vojáky, že nás jako neviděli. Naštěstí nás nikdy nechytli. Tenkrát ještě obec Padrť stála, dnes už je zbořená. Přestali jsme s tím, když to začalo být o držku. Mého bráchu jednou dokonce i mimo vojenské pásmo vyhmátli pod samopaly ráno ve spacáku. Nechtěl jsem tam jezdit za tu cenu, že strávím víkend někde na vyšetřovačce.

Provandroval jste s Greenhorny kus světa. Kde se vám líbilo nejvíc?
V Austrálii.

Písničky, se kterými tady Greenhorni začínali, pocházely z Ameriky, až později jste začali hrát australské lidovky. Čím byly jiné, čím vás zaujaly?
Australská muzika je něčím specifická. Dneska se sice hraje moderní country po celém světě dost podobně, tam i tady, ale v začátcích měla každá oblast něco svého. Teď třeba umřel Slim Dusty, jeden z nejstarších veteránů australské hudby, ten se hodně lišil od americké country. V původní hudbě bylo hodně irských a skotských vlivů, oni sami tomu neříkali country, ale bushman songs – písně lidí z buše.

Jste tedy spokojen i s dnešním nástrojovým obsazením a zvukem?
Já se přiznám, že jsem se zpočátku vzpouzel, když hoši z kapely přitvrdili, ale zase nejsem pablb, abych nechápal, že jsou o mnoho mladší než já a vědí nejlíp, co vezme jejich generace. Takže jestli nechceme, aby na nás chodili jenom staromilové, ale naopak, aby publikum bylo pestré od prakmetů po mládež, musím jim nechat volnou ruku. Proto se do toho vůbec nemíchám, aranže nechávám dělat je, oni to umějí líp než já.

Výraznou postavou skupiny je dnes Petr Kocman. Jak jste ho získali?
Petra jsme získali z rodiny Kocmanů, což je taková country family, která se bratří s mnoha countryovými skupinami, chodí na koncerty a tak. To šlo samospádem. Když věčný cestovatel Tomáš Linka odešel zase zpátky k Fešákům a když záhy po něm skončil Aleš Maudr, chyběl nám hráč na kytaru a foukačku. Na to druhé sice Petr neuměl, ale když jsme s ním o tom dali řeč, slíbil, že se naučí. A opravdu, za tři měsíce se naučil docela slušně a dnes zdatně konkuruje Tomášovi.

Modernizovali jste se nejen zvukem, ale i formátem vydávaných nosičů. Není mnoho skupin, které by vedle CD vydaly i DVD.
To jsme ale nevydali my ani Universal, vydal to letos na jaře Mediasystem. Je to něco jako moje ”life-story”: jdu po hospodách, potkávám různé lidi, ke kterým mám blízko, jako Ivan Mládek, Ivan Hlas, Wabi Daněk nebo Pepa Fousek, občas se něco zazpívá, a aby to nebyla nuda, občas je nějaká písnička jako klip. Pokud někdo nemá přehrávač DVD, je totéž k dispozici ve dvou dílech na videokazetách. Jmenuje se to Honem, než to zapomenu.

A kdo nemá doma video, ten si prý může přečíst nějakou knížku.
To myslíte knížku Co mě nezabije, to mě přizabije, ta vyšla taky letos. Jelikož v hospodách dávám k lepšímu různé historky ze zlaté éry Greenhornů nebo i z pohnutých dob svého mládí, zaútočili na mě moji přátelé. Napiš to, řekli, ty to všechno zapomeneš. Začali si zaznamenávat témata, pak mi dali seznam. Rozhodl jsem se, že to budu psát naostro, nematlal jsem se s tím, prostě pravda s velkým P. Nanejvýš jsem někdy zamlčel jména. Přidal jsem k tomu informace o všech deskách, které jsem kdy u Universalu vydal od roku 1993, o webových stránkách, o zpěvnících, v příloze jsou na křídovém papíře i fóry. Ohlasy od lidí jsou dobré, a protože spousta historek se tam nevešla, začal jsem psát druhý díl. Ten se bude jmenovat Co mě nezabije, to mě pošílí.

Už jste se zmínil, že chcete nahrát další cédéčko. Máte představu, jaké by mělo být?
Mám a hodně velkou. Doteď se vydávala po dohodě s Universalem střídavě alba Greenhornů a mě samotného. To další bude dohromady Honza Vyčítal a Greenhorns. Tím pádem do toho postupně vpašovávám specialitky z mých sólových alb, různé džezíky a podobně. Byl jsem vlastně odkojený Armstrongem, Elvisem, rokenrolem a podobně. Na posledním albu něco v tom stylu také bylo, například Wonderful World s českým textem.

www.honzavycital.cz
www.greenhorns.cz

HOME