Hrát na kytaru jednoduše…

V roce 2004 jsme spolu dělali rozhovor pro Radio Proglas a vy jste už tehdy mluvila o tom, že pracujete na písničkách, které byste chtěla vydat na novém cédéčku: “Jsou to především skladby o přírodě, o stromech…” A také jste prohlásila: “Na dalším CD, když se zadaří, bych si přála mnohem více hudebníků. A o některých z nich možná ani nesním.” Nakonec jste nové album natočila s klávesistou Zdeňkem Zdeňkem. Jak vaše spolupráce začala?

Zdeňka Zdeňka znám již léta. Někdy v roce 1989 získal s jazzovou skupinou Naima Zlatou notu, potom byl doprovodným pianistou Hany Hegerové a Vlasty Průchové. Vím o něm samé superlativy. K sobě jsme se dostali náhodou. Vůbec jsem neuvažovala o tom, že budu právě teď natáčet desku. Spíše jsem si hrála jen tak pro sebe a postupně vznikaly písničky, které jsem hrála na koncertech. A na jeden z nich přišel Zdeněk a říkal: “Nechtěla bys udělat album?” Mezitím bylo podobných nabídek víc, ale asi jsem nebyla vnitřně připravena. A najednou jsem měla pocit, že je to to správné. A tak jsem řekla: “Zdendo, ano.”

Album Voliéra, které jste natočila v roce 1996 s Radimem Hladíkem, byla deska dvou rovnocenných partnerů-kytaristů. Šlo i v případě spolupráce se Zdeňkem Zdeňkem o rovnocennou spolupráci, nebo klávesy “pouze” doprovázejí vaše písničky?

V každém případě jsme rovnoprávní partneři. Vymezovat, kdo toho udělal víc a kdo míň, není předmětem toho, co chceme lidem na desce předat. Každý jsme do toho vložili část své osobní zkušenosti a část toho, co umíme nejvíc, a tak deska vznikla.

Když vaše spolupráce začala, byly už písně napsané, nebo některé vznikaly až pro toto album?

Ty skladby byly napsané již dávno, ale ne pro album. Přicházely průběžně z jiných důvodů. Měla jsem také čas zahrát si je v klubech. Považuji za důležité ve studiu vědět: Toto chci a s tímto materiálem chci jít ven.

Jak jste si se Zdeňkem Zdeňkem rozdělili práci na aranžích?

Spolupráce byla skvělá. Když pracujete s muzikantem tohoto formátu, není třeba se na ničem domlouvat. On sedne k pianu a zahraje to.

Jako kytaristka jsem strávila při vzniku písní před natočením alba dost času nad tím, abych na kytaru dokázala hrát zdánlivě jednoduše, ale přitom s drobnými nuancemi tak, aby fungovalo cosi mezi řádky a také aby tam “ten orchestr” nebo ticho byly slyšet. Na CD se Zdeňkem “ten orchestr” posluchači mohou uslyšet v podobě, jak ho slyší, představuje si a ztvárňuje on podle své fantazie. Kytara zde může znít na rozdíl od mého sólového koncertu nenápadně a spíše jako perkusní barva. Klávesy tedy dodávají písním Zdeňkův osobní otisk, košatost cítění, energii a rozsáhlou barevnost jeho hry.

Můžete, i když nejsou jen o stromech. Mám těch písní mnohem více. A některé tematicky příbuzné, například o dubu, trnkoví, vrbách, lese a další, zůstávají zatím nedotčeny, protože jsme i na CD chtěli zachovat délku klasického černého vinylu, což je 44:44 min.

Teď sedíme u nás v kuchyni. Podívejte se z okna a uvidíte, kam asi jsem mohla dojít, když jsem tady měla nemocného člena rodiny a musela jsem se k němu vracet. Všechno to bylo v okruhu tří až pěti kilometrů. A protože jsem to tak dělala 14 let, leccos mi v té krajině přirostlo k srdci a ona ke mně důvěrně promlouvá.

Dalo by se to tak říct, ale zároveň ty texty mají obecnější platnost a jde i o příměry. Žijeme v kompaktním světě, ve kterém všechno souvisí se vším. O tom jsem se mezi řádky snažila zpívat.

Skládání mi vůbec nejde lehce. Ale někdy, když se vyčistíte, přijde to najednou samo. Ovšem k tomu, abyste se dostal do toho stavu čistoty, je třeba dlouhá práce. Pak se zformuluje něco, což už je ovšem ve skutečnosti dávno někde zformulováno.

Na koncertech, pokud jde o píseň s textem, příliš neimprovizuji. Ono by to nemuselo písni vždy prospět. Spíš myslím na to, abych byla uvolněná, abych byla v klidu a abych mohla na lidi přenášet hezký pocit. Já jsem si ty písně vyzkoušela nejprve na sobě: jak fungují, co mi dělají v duši, protože původně to totiž byly písně jen pro mne. O to víc mě těší, že podobné vjemy vyvolávají i u posluchačů. Pak jsou takové skladby, kde je improvizace základem a předpokladem pro jejich vývoj. A to se pak nechám vždy překvapovat.

Myslím, že pro každého je slunce symbolem, který přináší život. Cítím napojení na jeho zdroj a tak je to i nakresleno na obalu CD. Je to opakující se téma, které se mi objevuje průběžně v kresbičkách i písních. Také je tam vždycky nějaká hora, voda a vzduch, což je jistě nejen můj archetyp.

Pyšely jsou na kopci a kdybychom šli ještě kousek nahoru směrem ke hřbitovu, dojdeme během pěti minut na panoramatický výhled a kousek přes pole už začíná taková malá Šumavička. My jsme se sem do Posázaví dostali úplně náhodou. Bydleli tady přátelé Vaška Koubka, kteří potřebovali nutně jít do Prahy a já jsem zase nechtěla být v Praze. Je zvláštní, že tu svou krajinu potřebujete. Uvědomila jsem si, že když lidé musí emigrovat, krajina, z které vyšli, je volá. Myslela jsem si, že se to jen tak říká, ale ona je volá skutečně. Tam, kde strávíte nějakou dobu, vás to formuje. Když jste na horách, formují vás hory, když jste v rovině, formuje vás rovina, ve městě vás formuje město. Někdy si nemůžete vybrat, ale to prostředí má na vás nějaký vliv. Lidé, kteří malují nebo skládají muziku, a nejen oni, prožívají něco podobného jako já.

Teď už bych žila tady. Ale jinak nevím. Možná bych žila kdekoli, kde by byl les, ale teď jsem ráda, že bydlím tady.

Přiznám se, že když jedu do Prahy, je to jen na skok a dělám, co můžu, abych odtamtud zase byla pryč. Necítím se tam dobře. Když jezdím hrát, vždycky si procházím to místo, ale zavede mě to do toho starého města, kde jsou prošlapané cestičky a kde dojdu ke kostelu, na tržiště… To mě baví. Ale už bych nechtěla v žádném městě bydlet.

Myslím, že koncertů je přesně tolik, kolik si představuju. Není jich tak moc, že bych nestíhala nic jiného. A já jsem už ve věku, kdy chci se svým časem nějak nakládat. Chci žít víc životů, nejen teď muzikantský.

Záleží, jak kde, jak kdy a jak kdo mě osloví. Hraju ve všech možných prostorách od nějakého programově zaměřeného pubíčku přes čajovny, kostely, synagogy až po velké sály. Občas vystupuji v zahraničí, člověk si alespoň může ověřit, jak jeho písně působí na posluchače, kteří nerozumějí textům, protože vždycky zpívám v češtině. Na české folkové festivaly u nás nejezdím a ani mě tam nezvou. A to jsem ráda, protože mně ty velké akce nesvědčí, nejlépe se cítím v komorním prostředí.

Hraju teď výhradně nové písně. Mladí, kteří na ty koncerty chodí, ani nevědí, že jsem někdy hrála takovým zvláštním způsobem. Na podzim jsem v rámci cyklu Kytara napříč žánry měla možnost dvakrát vystoupit vedle velmi pozoruhodné virtuózní americké kytaristky Vicki Genfan, což byl po všech stránkách pěkný zážitek. Nejen že mistrovsky a originálně hrála, což bylo to hlavní pro diváky, ale i v zákulisí působila velmi mile a přátelsky. Ocenila to i Martina Trchová, která v Žižkovském divadle hrála také. Tehdy jsem hrála nové písně a jen jsem oprášila krátkou ukázku starší tvorby. Možná i v budoucnu něco málo nebo více ze starého repertoáru předvedu, ale jinak jsem teď záměrně nic z toho nehrála. Jde mi nyní o něco jiného. To znamená, že teď nehraju žádné “extravagance”, chtěla jsem publikum přeladit na jinou strunu. Už nejsem rozladěná rozhněvaná mladá žena.

Zkusili jsme to zatím jednou ve Švandově divadle na Festivalu autorského šansonu. Natáčel to i Český rozhlas, ale my jsme je poprosili, aby nás nenahrávali, protože jsem předtím zkoušeli opravdu jen velmi krátce a hlavně už jsme s písněmi měli svůj vlastní plán. Jinak musím říct, že jsem vždycky ráda, když slyším písničku naživo a ona je stejná nebo téměř stejná jako na desce. Když jsme hráli s Radimem Hladíkem, šlo většinou o volnější instrumentální celky bez textu a mohlo to být vždycky trošku jinak. Ale teď jde o písničky a ty by měly na desce i na koncertě vypadat přibližně stejně. Ovšem prostor pro improvizaci je v nich kdykoli k otevření a určitě ho budeme využívat.

Konkrétně ve dvou či třech písních jazz hodně zaznívá, ale na druhé straně jsou písničky, kde své jazzové kořeny vůbec nedává najevo. Spíš je z nich jasné, že hudebním cítěním sahá do oblasti vážné muziky. Ale pozor, nenatočili jsme desku s vážnou hudbu, je to samozřejmě písničkové album.

Tak například bych si potřebovala uklidit dům… (smích) Jinak mám docela dost zájmů a těm bych se chtěla věnovat tak, aby to nebylo na doraz a abych nechodila spát v pět ráno. Je to pořád to stejné: Něco bych nakreslila, napsala, něco bych chtěla poznat…

Když si poslechnu tuto desku, už nepotřebuju víc muzikantů. Kdo má představivost, uslyší tam další nástroje. Nechybí tam buben, housle ani píšťaly. Bylo by hezké mít na albu třeba smyčcové kvarteto, ale není to nutné. Zvolili jsme si cestu s co nejmenším množstvím prostředků.

Tři otázky pro Zdeňka Zdeňka

Jak začala vaše spolupráce s písničkářkou Dášou Voňkovou?

Dášu znám samozřejmě léta coby legendu a osobnost, se kterou jsem se potkával na různých festivalech, na které jsme jezdili s kapelou Naima. Pak jsem ji neviděl asi 20 let a až loni jsem ji potkal na festivalu v Libčicích nad Vltavou, kde vystupovala. Já jsem její recitál nestihl, a tak jsem se jí zeptal v šatně, co dělá. Ona mi vysvětlila, jak dlouho nevydala desku, a já jsem se rozhodl, že si ji přijdu poslechnout na jakousi vernisáž. Tam jsem získal dojem, že to, co hraje, by se mělo natočit. Dáša neměla moc velkou chuť vydávat desku. A tak jsem jí řekl: “Co kdybys ke mně přijela, zkusíme něco natočit a uvidíme, jestli to má smysl…” Rok jsme se scházeli, točili společně písničky, a tak to celé vzniklo.

Autorkou písní je Dáša Voňková. Jaký byl váš podíl na výsledné podobě skladeb?

Dělal jsem to, jak to dělám s písničkáři vždycky. Oni hrají své písničky tak, jak je hrají. A pokud já tam slyším svůj part, je to plně moje autorská záležitost. Ten interpret mi do toho většinou nemluví a ani v tomto případě mi do toho Dáša nezasahovala. Před rokem jsme s Dášou vystoupili živě ve Švandově divadle v Praze a předtím jsme vymysleli, co by se jí líbilo, abych tam hrál. Dál už jsme si o tom moc nepovídali, protože Dáša mi plně důvěřovala. Klavírní party jsou všechny moje, kytarové a pěvecké její. Ale autorství písní samozřejmě patří Dáše, protože ty písničky jsou tak ze života, tak výrazné a tak soběstačné, že to piano je jen zvukově obohacuje.

Písně na albu jsou plné stromů a dalších přírodních motivů. Dáša Voňková se inspiruje svými procházkami po okolí Pyšel, kde žije… Cítíte i vy nějaký vztah k přírodě a ke stromům?

Já nejsem přírodní člověk, jsem spíše městský typ, i když se to s věkem začíná měnit. Když jsem začal mít chuť s Dášou něco dělat, odjel jsem za ní do Pyšel a tam jsem s ní absolvoval několik procházek do okolí a nechal se provést místy, která ona ve svých písničkách zachycuje. Všechno, co na té desce je, je výsledkem niterné spolupráce dvou lidí, kteří se snaží najít cestu k něčemu, co všichni hledáme. Ale ten první přírodní impuls pochází opět od Dáši.

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk & Country 2/2009

Dáša Voňková

(* 13. 5. 1948)