Vrátili jsme se a možná zase doběhneme zpátky

S kapelou Vomiště o epochálních skladbách, vršení obrazů a slzících motorkářích

Kapel, které pracují ve svých názvech s různými zkratkami jmen členů, znám řadu. Přesto si myslím, že nápad, který měli v roce 1995 v Děčíně pánové Mirovský, Volf, Štěpánek a Rudolf, když zakládali kapelu Dr. Rudolf Vomiště, i v této souvislosti dost vyčnívá. Dnes jsou bohužel už jen Vomiště: „Museli jsme to zjednodušit,“ vysvětlovali mi. „Jednou nám připravili na pódium mikrofon a židli, protože očekávali, že přijde písničkář Dr. Rudolf Vomiště. A těch zkomolenin! Ing. Bohumil Vohniště... neuvěřitelný.“ Ale co je do jména: víc mě překvapilo, že od progresivního folkrocku, chvílemi nápady až přesyceného, poznenáhlu přešli k dost umírněnému folku stavícímu hlavně na samotných písničkách a vokálech. Tento sound zachytili i na desce Proti času (2008, Good Day Records), zatím jediném albovém počinu. O změně soundu i dalších záležitostech jsem si povídal po jednom pražském vystoupení Vomiště s kapelníkem, většinovým skladatelem hudby, baskytaristou a zpěvákem Honzou Mirovským (H) a jeho ženou Jitkou Mirovskou (J, zpěv, autorka písní).

Pamatuješ si ještě všechny pocity a záměry, s kterými jsi tuto kapelu zakládal?

H: Pamatuju si to velmi dobře. Já jsem tenkrát hrál v Lipu, a tam už to přestávalo být podle mýho gusta, už mně to Lipo bylo jakoby malý. Zaprvé proto, že jsem začínal mít svý nápady. A za druhý jsem tenkrát poznal Druhou trávu. A to byl prostě impuls jak blázen k tomu, abych si sed a sehnal nějaký muzikanty; bylo mi tenkrát úplně jedno jaký. Říkal jsem, že když do toho půjdem na 110 %, tak to musí nějak klapnout. Takže jsem sehnal Milana Volfa, Míšu Štěpánka a Honzu Rudolfa a dali jsme to do kupy.

Asi nemáme dost prostoru, abys vyjmenoval veškerý pohyb muzikantů v téhle kapele, ale zkus aspoň ty nedůležitější z nich nějak zmínit…

H: Víceméně se střídali kytaristi. Odešel Milan Volf a přišel Rosťa Šátek. On zpíval pěkný i ty vysoký hlasy a na kytaru uměl pěkný věci, tak to začínalo být takový… docela pěkný. Pak přišel náš kámoš Jarda Fotr s klávesama a s ním jsme vyhráli v roce 1999 Portu. To jsme byli snad první kapela, která na Portě vyhrála s počítačem v zádech. Normálně jsme měli Atari a z toho jely bicí. Po tý Portě toho Rosťa nechal a přišel Pavlík Kožáni. To byl českolipský kytarista: on chodil na hudebku, tak si myslím, že byl z našich kytaristů takový nejpreciznější. Hodně dobře zpíval a kytaru měl hodně dobře zmáknutou. Pak přišel bubeník Jarda Urbanec z České Lípy, známý Jardy Fotra - a poslední období bylo poté, co odešli českolipští a zůstali jenom děčínský. Já jsem chvíli spolupracoval s Tomášem Plačkem, což byl elektrický kytarista, líbily se mi jeho nápady. Zas přišla otázka na akustického kytaristu, na nějaký ty doprovody a na tom postu se dodneška vystřídali tři lidi, až jsme našli svého Kuchaře. Ještě přišel Ivan Staněk na perkuse. No prostě, kdo byl po ruce, tak hrál.

Jak se měnily vaše sestavy, tak se docela měnil i sound. Na začátku byla ta Druhá tráva, o které jsi mluvil, docela i slyšet: myslím váš souzvuk elektrické kytary, banja, saxofonu a hlavně způsob aranžování. Pak bylo období, o kterém jsem říkal ,,schováni za hradbou z kláves“ – trošku kontroverzní, ale zajímavé a hlavně osobité. A když přeskočím k dnešku, tak mě překvapilo, jak hodně jste akustičtí. Co bylo primární příčinou těch změn soundu: měl jsi pocit, že chceš dělat muziku nějak jinak, nebo se zvuk podřídil tomu, kdo byl zrovna po ruce?

H: Já myslím, že to byl přirozený vývoj, protože klávesák Jarda byl hodně náročnej. Zvlášť na kytaristy - on měl hromady nápadů a ty kytaristi nebyli schopný to zahrát. Tak se dostávali do takových křečí, že tu písničku zahráli na hraně... snesitelnosti…

J: Promiň, já ti do toho skočím, protože to nebylo jenom kytaristama, ale to bylo hlavně publikem. Na začátku jsme byli opravdu zvláštní, jiný a lidi to ještě nadšeně brali. Pak se najednou takových kapel vyrojilo plno a my s těma klávesama jsme začali být tak složitý, že nám přestali rozumět i ty, který měli snahu. A zpětná odezva publika - to je vlastně to jediný, proč to člověk dělá nebo z čeho má radost. Najednou to nepochopení bylo moc široký a odevšad, takže jsme začali přemýšlet, v čem je problém. Když se přinesla jednoduchá písnička, tak z toho nakonec vznikla úplně epochální skladba. U některých to bylo k dobru, a u některých se úplně ztratil původní význam tý věci... Pod heslem „ať si to nikdo jiný nemůže zahrát u táboráku“, ať dlouho študuje, co tam vlastně hrajem... Pak jsme zjistili, že už to neumíme zahrát ani my, že už vlastně nevíme, proč to hrajem, už to bylo složitý tak, že jsme nerozuměli sami sobě. Možná proto jsme úplně rezolutně střihli všechno, co bylo předtím, a já bych řekla, že se vracíme na začátek muziky, toho „akustična“… Taky to bylo tím, že se začalo škatulkovat víc, než kdy dřív. Což na začátku, když Vomiště vzniklo, s tím saxíkem a elektrikou, tak o tom nikdo takhle nepřemýšlel. Buď se to lidem líbilo, nebo se jim to nelíbilo. Ale teď tě začnou škatulkovat, jako: no, ono je to dobrý, ale vy máte strašně rockového nebo metalového kytaristu do těch písniček a akustická kytara hraje folkově a zpěv je popovej...

Kdo: škatulkovat? Vaši posluchači?

J: Tak. Ale hlavně ne jenom běžní posluchači, ale i takový ty lidi, co se motaj okolo, který nám ty moudra říkaj, odborníci… Většinou o tom přemýšlíme, a to nás dovedlo k tomu, že je možná lepší hrát to, co teď hrajeme, co je nám hrozně blízký. Ono se třeba postupně k tomu něco nabalí. Už se pomaličku nabaluje: původně to bylo jenom banjo, kytara a basa, teď už máme housle a bicí… My jsme začali jinde než všichni ostatní a vrátili se tam, kde ostatní začínali. A možná zase doběhneme zpátky za nima. Nebo oni za náma.

H: My se teď soustředíme na písničku.

Zmínili jste, že máte bicí. Jenže to je automatický bubeník: proč?

J: To není automatický bubeník! Vznáším námitku!

Dobře, tak naprogramované bicí. Je to tak lepší?

H: Ano, je to lepší.

J: Ale rána po ráně.

Ale ano, já to slyším a oceňuji, že to není tupé tuc – tuc a že jste si s tím dali tu práci. Dojalo mě, že váš automatický bubeník odklepává začátek skladby...

H: (Smích) Takhle bubeník prostě začíná…

Přesto: nejsou živí lidi, nebo šetříte místo v autě? Přece jen, minimálně to má tu nevýhodu, že s vámi necítí. Na začátku udělá „ťuk, ťuk“ a pak už jste až do konce jeho otroky. Co když budete mít pocit, že si chcete udělat malinkou agogiku?

J: Samozřejmě, je to úskalí. Je to o tom, že takový bubeník, který by chtěl dělat tuhletu muziku zadarmo, s nadšením, s hodinama strávenýma na cestách a zkoušením, nám není momentálně známej. Druhá věc je, že umět citlivě zabubnovat písničku není jen tak. Takže jsme vzali perkusistu, Ivana Staňka, což nám přišlo úplně ideální, ale ten je zase tak strašně vytížený svojí firmou, že musel skončit, a my jsme zjistili, že by se nám to bez rytmiky nelíbilo. A perkuse nenaprogramujeme a druhý perkusák v Děčíně fakt není. (Smích)

Šestistrunná baskytara je dost zřídka využívaný nástroj. Proč na ni, Honzo, hraješ?

H: Já mám rád všechno, co je trošku mimo. Máme pár písniček, kde v base hraju i nějaké harmonické doprovody. A to se na běžnou basu hraje hodně špatně, pro to jsou ty struny navrch ideální. Já mám i bezpražcovku, na tu hraju i na desce. A teďka jsem si dokonce koupil novou šestku a z tý starý jsem vytrhal pražce a mám ji bezpražcovou. Ale musím se na ni nejdřív naučit, to je všechno trošku jinak.

Trvalo vám 14 let, než jste natočili svoje první CD. Proč? Šlo o peníze?

H: Částečně možná šlo i o peníze. Ale hlavně nebyli lidi, který by si to koupili.

Jak jste to věděli?

H: Protože normálně, když něco odehraješ, tak za tebou někdo přijde a řekne: hele, nemáte cédéčko? A dlouho nechodil nikdo, až pak to najednou začlo. Tak jsme si řekli – přišel čas udělat cédéčko a Jirka Mašek, který nás zná už strašný léta, řekl, že do toho půjde.

Vy jste po celou dobu mívali dost zajímavé texty na různá témata literární, kulturní, historická...

H: To je částečně tím, že naše textařka Hanka Roháčová je hodně sečtělá a pak to umí nacpat na papír. Mně osobně se na to dobře skládá.

J: Je to tím, jak jsme všichni hrozně obdivovali Druhou trávu. První impuls byl, že se nám strašně líběj ty obrazový verše, to vršení obrazů, který Robert má. A Hanka vlastně píše podobně. Je pravda, že třeba já píšu úplně jinak, ale to, co ta Hanka dokáže, jsou pro mě úplně výšiny bezmezný. Je pravda, že se asi dost motáme okolo takovýchhle témat, jak jsi říkal - historické a podobně. Na druhou stranu – textařů a kapel, kteří se motaj okolo těchhle témat, není tolik…

Před rokem vám bylo patnáct let. Jak jste to oslavili?

H: Oslavili jsme to v květnu 2010, v Děčíně, v motorkářským klubu, kde je docela zajímavej sál. Oslovili jsme lidi z  kapel, který už neexistujou, z děčínských kapel, který s náma začínaly, objížděly s náma štace...

To jich bylo tolik?

H: Bylo jich dost...

J: Dobrý podhoubí.

H: ...a čtyři to daly dohromady... Vegetarián, Juwel Folk, Duo His a Nejde o to. Oslovili jsme je předloni v říjnu, ať si připravěj nějaký program... Teda jako písničky, ne že...

J: …pimprlata. Krásný bylo, že ty kapely na to sedly samozřejmě až v květnu, i když na to měly půl roku. Na začátku května nám začaly volat ty šílený telefonáty: ty vole, to v životě nedáme dohromady… jak my jsme to tam tenkrát hráli? Ale bylo od nich úžasný, jak do toho šli...

H: Oni fakt dali každej dohromady asi pět nebo šest písniček, který tenkrát hráli. Zahráli to tam a bylo to nádherný.

J: S nostalgií všichni zamačkávali slzy.

Motorkáři taky slzeli?

H: Motorkáři taky, to jsou starý trampi.

J: Fakt to bylo, jak když se člověk vrátí nazpátek. Lidi v tom sále si zpívali ty písničky, který jsou pro všechny ostatní mimo Děčínsko neznámý. Jediný, co se nám tam nepovedlo, bylo dát dohromady Lipo. To byla jediná kapela, která chyběla. Ale jinak to klaplo úplně na sto procent.

Tomáš Hrubý

Vomiště:

Jan Mirovský – baskytara, zpěv, programování bicích

Jitka Mirovská – rytmika, zpěv

Michael Štěpánek – 5str. banjo

Gábina Štěpánková – housle, rytmika, zpěv