Těch opravdu nebylo málo. V pubertě thrash-metal, na vejšce metal, na vojně metal, podotýkám že na sólovou kytaru. Po vojně zase metal, tentokrát už na baskytaru a po sametové revoluci i u mě došlo k revoluci a přijal jsem nabídku do klasické folkové kapely Lipo. To byla docela slavná éra.

To tak v životě chodí. Všimli si mě, oslovili, a bylo to. Nebo že by nikoho jiného nenašli? (smích). Pro mě to bylo také pozoruhodné v tom, že jsem do té doby znal z tohoto stylu akorát Jarka Nohavicu.

Já ani nevím, jestli k nějakému přerodu došlo. Prostě jsem začal hrát jen jiný druh muziky, ale stále po svém, jako vždycky. Oběma stranám připadalo zajímavé spojení mého pojetí hry na basu a lyrického folku Lipa.

Ano, na baskytaru a zpíval jsem vokály. Lipo vlastně doposud neskončilo. Po mém odchodu zůstali v kapele dva členové a ti, i když sporadicky, ale stále občas se někde objeví. Dokonce si s nimi někdy, jako vzpomínku na staré časy, zahraju i já.

Samozřejmě. Kdo tuhle muziku jednou “ochutnal”, tak se mu natrvalo dostane pod kůži. Ale zůstal jsem u kapel, které jsem poslouchal a obdivoval už tehdy – Iron Maiden, Metallica, Judas Priest, dnes třeba jsou to i finští Stratovarius. Jen se postupem doby do mé fonotéky dostaly také všechny nosiče Druhé trávy, Copu, Modrotisku, Flecktones, New Grass Revivalu, ale i Dana Bárty. Spíš bych řekl, že dneska poslouchám cokoliv dobrého, pokud už něco poslouchám.

Když si uvědomíš, co jsem hrál před Lipem, nemohlo trvat dlouho, aby mě nezačala táhnout trošku odlišná muzika. Prostě jsem to cítil jinak, a tak jsem našel lidi, kteří šli do toho se mnou. Od samého začátku hrajeme pouze původní tvorbu a myslím si, že jdeme svojí danou cestou.

Tak to mě trochu zaskočilo. Asi jako každý muzikant si myslím, že tahle kapela je jedinečná. Na druhou stranu, pokud jsme zařazeni do takzvané škatulky folkrock, pak tedy musíme mít něco společného s ostatními kapelami, které tento styl hrají. Asi na každé jednotlivé písničce je znát vliv něčeho jiného - směr, čas, nálada, momentální oblíbený interpret, je to celkem složité na vyjádření. Kdybych to měl shrnout, tak by to bylo asi tak: vším a ničím.

Téměř každý rok se opakující změny v sestavě, trochu nás to brzdí, ale ještě pořád mě to neodradilo. Takže od loňského podzimu máme sestavu dá se říct z gruntu novou, a to jak co do nástrojů, tak i do lidí. Nějak tu muziku po těch deseti letech hledání cítím jasněji a jinak a jsem moc rád, že jsem teď k sobě našel lidi, kteří to cítí stejně. Současná sestava tedy je: Jitka Mirovská – zpěv, rytmika; Gábina Musilová – zpěv, rytmika; Ivan Staněk – perkuse; Tomáš Plaček – elektrická kytara; Tomáš Hájek – akustická kytara; a já hraju na baskytaru a zpívám, to se nezměnilo. Nicméně pořád to jsou naše písničky o něčem a doufám i pro někoho.

Na toto bych si měl odpovědět už i sám kvůli sobě. Z mého pohledu je to tak, že počáteční změny jsou jakousi krystalizací, nicméně naše pozdější, dá se říci každoroční, střídání hráčů na kytaru pramenilo z celkového názorového nesouladu, a to, co se týče hry na kytaru, i “necítění” naší muziky. Po tolika změnách jsem to teď prostě vzal za jiný konec a najednou to tam je.

Muziku ve všech případech skládám já. A teď konečně se povedlo s novou sestavou, že se do tvorby zapojili i ostatní členové. Texty byly donedávna výhradně z pera naší kamarádky Hanky Roháčové

Není to nic jednoduchého na první poslech. Historie, osobnosti, a z toho všeho plynoucí oslovení v současnosti. V poslední době jsem donutil svojí ženu Jitku, aby také dala svojí kůži na trh, a tak písně s jejími texty jsme také zařadili do repertoáru. Moc se jí sice do toho nechtělo, ale z pozice hlavy rodiny jsem si to prosadil. Její texty jsou o životě, o pocitech a o náladách. Takže se nám to teď pěkně prostřídalo v tématech a nám se to tak hodně líbí.

Tady by možná bylo na místě chlapsky zahromovat nad ženskýma v kapele, ale pokud mám být upřímný, tak s Jitkou jsem dal ku své spokojenosti dohromady dvě fungující kapely. A poslední slovo jako kapelník mám stejně vždycky já, ale ona je určitě můj největší a nejupřímnější oponent. Mimo to, s léty se naše spolupráce vykrystalizovala na společné tvoření písniček. Hlavně kapela je kapela a doma je doma – naprosto dvě rozdílné věci. A ještě k tomu nošení muziky domů – už jsi viděla dva muzikanty, kteří by se nebavili o muzice kdykoliv a kdekoliv? A tak je to i u nás.

Každá kapela se musí nějak jmenovat, což vede muzikanty většinou k vymýšlení těch největších pitomin, co znají. U nás to nebyla taková záhada, prostě mě jednou napadlo spojit počáteční slabiky příjmení zakládajících členů a už byl název na světě.

Zakládal jsem s Milanem Volfem, Míšou Štěpánkem, s Honzou Rudolfem. Původní název vydržel poměrně dlouho, ale pak to začalo. Když přijedeš na koncert, kde na jevišti je jedna židlička a mikrofon, nebo pořadatel očekával pod tímto názvem písničkáře, když ti čtyřikrát zkomolí jméno kapely, než to popáté přečtou dobře, tak co uděláš? Minimalizuješ.

Abych řekl pravdu, my slavíme pořád. Už od té doby, co hrajem. Takže možná na oslavu těch deseti let bychom neměli slavit nic, ne?

Začnu u stálé scény. Máme to štěstí, že jsme v Děčíně našli klub Palermo, kde můžeme díky nezištnosti majitele a za podpory hodných sponzorů celkem pravidelně jednou měsíčně pořádat svoje klubové večery, kam si zveme hosty nám milé, třeba Míšu Leichta, Jarret, Blue Gate, Strašlivou podívanou, P.O.L., a mnoho dalších. Anebo také hrajeme na pozvání jiných kapel zase na jejich klubových večerech. Dále pak vystupujeme na letních festivalech, kam se nám podaří propracovat, jako například námi velmi ceněná Zahrada, Porta, Bezmezná Mezná, Chlumecký guláš, Muzika, Toulavá písnička, a další.

To máš pravdu, nemáme žádné. Možná, že to v budoucnu napravíme a uspokojíme tak dychtivý dav (smích). Naše plány do budoucna jsou jasné a průzračné jako voda. Aby nám naše muzika pořád dělala radost a oslovovala i co možná více posluchačů. Pro někoho možná cíl malý, ale když hraješ tolik let co já, tak pochopíš, že není nic lepšího, než euforický pocit z právě dobře odehrané písničky a následného potlesku.

Tak to by měl především být úspěch na Portě v roce 1999, kde jsme získali Interpretační Portu. Dále pak účast na festivalech pořádaných časopisem F& C, kam se dostáváme po zvládnutí konkurzů, což si myslím, že úspěchem je, když si vezmeš kolik kapel se těch konkurzů účastní. Úspěchem je i to, že nás ještě stále po těch deseti letech baví hledat svojí vlastní cestu v muzice.

Jojo, copak Wydle. To je pro mě takové potěšující odreagování. Nic neřešit, jen si prostě zahrát pro radost písničky jiných, které se nám líbí, a vlastně je to také dobré několikahodinové pocvičeníčko na nástroj i hlas. Dá se říci, že máme s Wydlema docela úspěchy. Lidem se to naše snažení líbí, takže naše zábavy jsou celkem dost žádané kolikrát uplatníme i naše herecko-komediantské umění při sehrávání scének a gagů.

Dalšími členy jsou banjista Míša Štěpánek a kytaristé Jeník Rudolf a Pepíno Krulich.

Zcela správně. Kromě toho, pokud se nám líbí nějaká cizí, anglicky zpívaná písnička, Jíťa promptně sedne a napíše text a už to můžem třeba na příštím hraní dát.

K tomu musím říct, že k všeobecnému překvapení jsme v nás objevili “herecké” talenty. Ale abych to uvedl na pravou míru, takovou show neděláme pokaždé, ale většinou jen při nějakých zvláštních příležitostech – Silvestr, svatby, podnikové večírky a podobně. Na scénkách se většinou podílí celá kapela, ale asi největší šprýmař je Pepíno.

F&C 7-8/05

HOME