To je obvykle první otázka, na kterou se mě všichni ptají. Narodila jsem se v Chorvatsku, ale můj otec pocházel z české rodiny, která se tam přestěhovala někdy kolem roku 1840 a ještě moje babička například byla Chytilová. Moje matka je slovinsko-španělského původu, ale nejdéle jsme žili v Chorvatsku.

V Chorvatsku jsem studovala dvě střední školy – jednu jazykovou a druhou hudební. V Praze mě potom vzali na hudební vědu, takže jsem v osmnácti letech po maturitě zcela regulérně přešla studovat sem.

Věnuji se hudbě, a to dost všestranně. Nejvíce práce mám jako zpěvačka a akordeonistka, vedu svoji kapelu. A také skládám – snažím se dělat různé projekty, o které je zájem nebo které si sama vymyslím.

Téměř všechny mé skladby – s výjimkou instrumentálek pro harmoniku nebo orchestr – mají písňový charakter. Patří k nim text, respektive písnička vznikne na základě nějakého textového úryvku. V tomto smyslu asi písničkářkou jsem. Ale do Kuřimi jsem samotná postoupila poprvé, takže nevím, jestli mě i ostatní za písničkářku považují.

Sólově vystupuji až v posledních dvou letech. Vznikl například divadelní projekt, ve kterém vystupuji s herečkou Nicol Koksteinovou. Ona písně “hraje” (jako herečka), já je zpívám a doprovázím se. Právě díky tomuto projektu jsem se hodně osamostatnila, protože si sama skládám písně a chtěla bych být trošku lepší i v té harmonice.

Když jsem byla malá, nikdo se mě moc neptal. Rodiče viděli, že mám nějaký talent, tak mě dali na harmoniku. Prý třeba občas zahraju na rodinných oslavách. Jenže hudba se u mě ukázala byt zásadní částí osobnosti a harmonika mým prostředkem k vyjádření. Dnes vnímám harmoniku jako plnohodnotný doprovodný nástroj. Je to prostě můj nástroj a já to nijak neřeším. Ke kytaře jsem nikdy neměla vztah – tedy já jako hráč. S kytaristy jinak spolupracuji už léta v kapele a kytaru jako doprovodný nastroj ke svému zpěvu snad až podvědomě preferuji.

Cuba Kubikula je jeden z mých projektů. Je věnovaný kubánské muzice a také původním českým písním, avšak také v kubánském stylu. Potom mám projekt zaměřený na brazilskou muziku, ve kterém zpívám portugalsky. U Cuby Kubikuly zase převažují samozřejmě texty ve španělštině. A pak se také věnuji jazzu, například skladbám George Gershwina a jiným, spíše starším swingovým standardům..

Byla jsem velmi mile překvapena, s jakým upřímným a nenuceným zájmem ke mně přistupovali jak organizátoři, tak posluchači, pro které ta moje muzika musí znít asi dost “jinak”. Já jsem si ale vždycky přála, aby moje hudba měla kousek toho obyčejného lidského života a aby i přes obecnou stylovou “jinakost” k lidem dokázala promluvit melodičností a rytmem nebo barvou zvuku. A to se mi myslím aspoň trochu povedlo.

Moc se mi líbila poklidná a “přírodní” atmosféra celého festivalu. Moji spoluhráči mi řekli, že to tak na folkových festivalech bývá: legrační kovbojové, indiánské šperky, indická čajovna, české pivo, všichni zpívají, černoši tančí, děti se pošťuchují… Tak to asi má být.

A komu jste dala svůj hlas v soutěži?

Už od konkursu v Bohnicích jsme si padli do oka se skupinou Šantré. Těm jsem také svůj hlas za kapelu dala. Ale líbilo se mi mnohem víc kapel a muzikantů. Třeba duo Salamander nebo moje milá kamarádka Eva Henychová. A nezklamaly mě Buty, pro které mám slabost.

Nejsou tam zahrnuté nejnovější projekty – jednak divadelní o Tonce Šibenici, který režíroval Jarda Dušek, a potom Manželské vraždění, kde měl režii na starosti Jan Hřebejk. Z toho pravděpodobně vznikne nové řadové cédéčko zase s trošku jinou muzikou. Jinak zatím těch řadových cédéček bylo pět.

Na Zahradě po mém pravém boku hrál na kontrabas a zpíval Petr Tichý. Po mém levém boku hrál na kytaru a zpíval Vojta Želinský. Oba jsou živelní hráči, hudebně vzdělaní a mají poměrně velkou zkušenost z různých stylů. U Petra mohu připomenout třeba kapelu Manon 15, se kterou v roce 2000 vyhráli Portu, nebo elektronický projekt Floex. Vojta začal podobně jako já hrát jazz a jiné žánry až po ukončení konzervatoře. Na “latin-bicí” hrál Petr Strach, který ve větší verzi kapely obvykle hraje vedle bubeníka Standy Amchy na perkuse. Tentokrát jsem jej ale posadili za bubny. Jinak v minulých letech jsem spolupracovala například s mexickým kytaristou Pablem Ortizem, s venezuelským kytaristou Ernestem Chuecosem nebo s “brazilsko-kosmopolitním” basistou Alexandrem Ginsburgem. K projektu Cuba Kubikula patří také občasná spolupráce s kubánskými hudebníky a tanečníky. Co se týká jazzového repertoáru, vystupuji častěji s kytaristou Jaroslavem Šindlerem. S pianistou Vojtěchem Eckertem a kontrabasisty Petrem Dvorským a Janem Grefornerem hodně pěstujeme repertoár brazilské bosanovy.

Sama se nerozhoduji. Obvykle mi někdo zadává určitou práci a já můžu nabídnout více variant. Dotyčný se pak rozhodne, o co má zájem. Nejčastěji si žádají latinu, případně s nějakým mixem. Ale Cuba Kubikula teď vystupuje i samostatně, pořádáme například taneční party, kde hrajeme většinou vlastní skladby, které by se nejspíše mohly zařadit do žánru world music. No a do jazzových klubů jdeme zase s jiným repertoárem.

HOME