Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Vesna: Na harmoniku mě dali rodiče

Nováčkem na letošní Zahradě byla Vesna Vaško Cáceres – jako písničkářka s akordeonem i jako kapelnice skupiny Cuba Kubikula. V soutěži o Krtečky v obou případech skončila přibližně ve středu výsledné tabulky, což je na debut velmi slušný výsledek. Část následujícího rozhovoru vznikla už na jaře během kuřimské Zahrady písničkářů, druhá část po odeznění náměšťské Zahrady.

Jméno Vesna Vaško Cáceres pro nás zní velmi exoticky. Jaký je tedy váš původ?

To je obvykle první otázka, na kterou se mě všichni ptají. Narodila jsem se v Chorvatsku, ale můj otec pocházel z české rodiny, která se tam přestěhovala někdy kolem roku 1840 a ještě moje babička například byla Chytilová. Moje matka je slovinsko-španělského původu, ale nejdéle jsme žili v Chorvatsku.

Kdy a proč jste přišla do Česka?

V Chorvatsku jsem studovala dvě střední školy – jednu jazykovou a druhou hudební. V Praze mě potom vzali na hudební vědu, takže jsem v osmnácti letech po maturitě zcela regulérně přešla studovat sem.

Jaká je dnes vaše profese?

Věnuji se hudbě, a to dost všestranně. Nejvíce práce mám jako zpěvačka a akordeonistka, vedu svoji kapelu. A také skládám – snažím se dělat různé projekty, o které je zájem nebo které si sama vymyslím.

Letos jste poprvé postoupila na Zahradu písničkářů do Kuřimi a z ní do soutěže o Krtečky na “velké” Zahradě. Považujete se při své všestrannosti za písničkářku?

Téměř všechny mé skladby – s výjimkou instrumentálek pro harmoniku nebo orchestr – mají písňový charakter. Patří k nim text, respektive písnička vznikne na základě nějakého textového úryvku. V tomto smyslu asi písničkářkou jsem. Ale do Kuřimi jsem samotná postoupila poprvé, takže nevím, jestli mě i ostatní za písničkářku považují.

Vystupujete i jindy sólově, nebo byla Zahrada výjimkou?

Sólově vystupuji až v posledních dvou letech. Vznikl například divadelní projekt, ve kterém vystupuji s herečkou Nicol Koksteinovou. Ona písně “hraje” (jako herečka), já je zpívám a doprovázím se. Právě díky tomuto projektu jsem se hodně osamostatnila, protože si sama skládám písně a chtěla bych být trošku lepší i v té harmonice.

Proč jste si jako svůj nástroj vybrala právě akordeon?

Když jsem byla malá, nikdo se mě moc neptal. Rodiče viděli, že mám nějaký talent, tak mě dali na harmoniku. Prý třeba občas zahraju na rodinných oslavách. Jenže hudba se u mě ukázala byt zásadní částí osobnosti a harmonika mým prostředkem k vyjádření. Dnes vnímám harmoniku jako plnohodnotný doprovodný nástroj. Je to prostě můj nástroj a já to nijak neřeším. Ke kytaře jsem nikdy neměla vztah – tedy já jako hráč. S kytaristy jinak spolupracuji už léta v kapele a kytaru jako doprovodný nastroj ke svému zpěvu snad až podvědomě preferuji.

Na Zahradu jste postoupila také s kapelou Cuba Kubikula, ale to myslím není vaše jediná skupina, že?

Cuba Kubikula je jeden z mých projektů. Je věnovaný kubánské muzice a také původním českým písním, avšak také v kubánském stylu. Potom mám projekt zaměřený na brazilskou muziku, ve kterém zpívám portugalsky. U Cuby Kubikuly zase převažují samozřejmě texty ve španělštině. A pak se také věnuji jazzu, například skladbám George Gershwina a jiným, spíše starším swingovým standardům..

Já zůstanu chvilku u Zahrady. O Krtečky jste soutěžila poprvé, a to jak v kategorii písničkářů, tak s kapelou. Jaké byly vaše bezprostřední dojmy po soutěžních vystoupeních?

Byla jsem velmi mile překvapena, s jakým upřímným a nenuceným zájmem ke mně přistupovali jak organizátoři, tak posluchači, pro které ta moje muzika musí znít asi dost “jinak”. Já jsem si ale vždycky přála, aby moje hudba měla kousek toho obyčejného lidského života a aby i přes obecnou stylovou “jinakost” k lidem dokázala promluvit melodičností a rytmem nebo barvou zvuku. A to se mi myslím aspoň trochu povedlo.

Co se vám na Zahradě líbilo?

Moc se mi líbila poklidná a “přírodní” atmosféra celého festivalu. Moji spoluhráči mi řekli, že to tak na folkových festivalech bývá: legrační kovbojové, indiánské šperky, indická čajovna, české pivo, všichni zpívají, černoši tančí, děti se pošťuchují… Tak to asi má být.

A komu jste dala svůj hlas v soutěži?

Už od konkursu v Bohnicích jsme si padli do oka se skupinou Šantré. Těm jsem také svůj hlas za kapelu dala. Ale líbilo se mi mnohem víc kapel a muzikantů. Třeba duo Salamander nebo moje milá kamarádka Eva Henychová. A nezklamaly mě Buty, pro které mám slabost.

Nedávno vám vyšlo výběrové album 5 elementos, na kterém shrnujete jednotlivé zmíněné projekty. Chybí tam něco?

Nejsou tam zahrnuté nejnovější projekty – jednak divadelní o Tonce Šibenici, který režíroval Jarda Dušek, a potom Manželské vraždění, kde měl režii na starosti Jan Hřebejk. Z toho pravděpodobně vznikne nové řadové cédéčko zase s trošku jinou muzikou. Jinak zatím těch řadových cédéček bylo pět.

Co projekt, to jiní spoluhráči, i když některá jména se opakují. Představíte nám muzikanty, se kterými nejčastěji spolupracujete?

Na Zahradě po mém pravém boku hrál na kontrabas a zpíval Petr Tichý. Po mém levém boku hrál na kytaru a zpíval Vojta Želinský. Oba jsou živelní hráči, hudebně vzdělaní a mají poměrně velkou zkušenost z různých stylů. U Petra mohu připomenout třeba kapelu Manon 15, se kterou v roce 2000 vyhráli Portu, nebo elektronický projekt Floex. Vojta začal podobně jako já hrát jazz a jiné žánry až po ukončení konzervatoře. Na “latin-bicí” hrál Petr Strach, který ve větší verzi kapely obvykle hraje vedle bubeníka Standy Amchy na perkuse. Tentokrát jsem jej ale posadili za bubny. Jinak v minulých letech jsem spolupracovala například s mexickým kytaristou Pablem Ortizem, s venezuelským kytaristou Ernestem Chuecosem nebo s “brazilsko-kosmopolitním” basistou Alexandrem Ginsburgem. K projektu Cuba Kubikula patří také občasná spolupráce s kubánskými hudebníky a tanečníky. Co se týká jazzového repertoáru, vystupuji častěji s kytaristou Jaroslavem Šindlerem. S pianistou Vojtěchem Eckertem a kontrabasisty Petrem Dvorským a Janem Grefornerem hodně pěstujeme repertoár brazilské bosanovy.

Hrajete jazzové standardy, kubánské rytmy, brazilskou hudbu, divadelní písně… Když vás někdo zve na koncert nebo festival, podle čeho volíte repertoár?

Sama se nerozhoduji. Obvykle mi někdo zadává určitou práci a já můžu nabídnout více variant. Dotyčný se pak rozhodne, o co má zájem. Nejčastěji si žádají latinu, případně s nějakým mixem. Ale Cuba Kubikula teď vystupuje i samostatně, pořádáme například taneční party, kde hrajeme většinou vlastní skladby, které by se nejspíše mohly zařadit do žánru world music. No a do jazzových klubů jdeme zase s jiným repertoárem.

Ještě jsme nezmínili jeden z vašich projektů – zhudebněné francouzské básně.

To je právě pásmo Nepřerušená, které dělám s herečkou Nicol. Vystupujeme s ním tak jednou měsíčně v Praze. Jak už jsem říkala, právě tyto skladby mi daly první impuls k vytvoření sólového repertoáru. V tom míním pokračovat. Zatím používám české překlady francouzské poezie, ale ráda bych v budoucnu složila hudbu na originální texty.

Zpíváte česky, portugalsky, španělsky, anglicky… Které jazyky skutečně ovládáte?

Ze slovanských jazyků mluvím chorvatsky, česky, slovinsky a bělorusky. Mým jazykem je španělština, skrze kterou se přelévá můj vřelý vztah k portugalštině. Angličtinu jsem se učila ve škole a pak také v životě. Je to totiž jazyk mnoha písní, které jsem milovala, a též jazyk J. R. R. Tolkiena.

Myslíte, že byste u českých posluchačů měla úspěch s chorvatskými texty?

Ještě nevím, ale už to zkouším.

Máte internetové stránky?

Ano, adresa je www.vesna.animaband.com. Tam najdete informace o jednotlivých projektech, fotky, ukázky v mp3 a videoukázky. Najdete tam také soupis všech koncertů a odkaz na internetovou prodejnu mých cédéček. Mé desky by se však měly dát sehnat i přes běžnou distribuci. Ta nejnovější, 5 elementos, vyšla u firmy Next Era.

Prožila jste dětství a počátek dospívání v Chorvatsku. Existuje tam něco podobného, jako je náš folk nebo písničkářská scéna?

Myslím, že je to hodně jiné. Dříve se tu a tam nějací písničkáři objevovali, ale spíše s doprovodem piana jako například Arsen Dedić. Teď se mi tam líbí rapper Edo Maajka, ale ten je z Bosny a k písničkářské scéně také asi nepatří. (Mimochodem v Bosně existuje silná písňová tradice s názvem sevdalinke.) V Chorvatsku teď panuje, řekla bych, silná vlna nacionálního sebehledání. Až neuvěřitelně populární jsou dalmatská sborová sdružení, tzv. klape, a různé tamburašské orchestry. Myslím že country a gospely, tak jak je zná Česko, nikdy u jižních Slovanů nenabraly takových rozměrů jako tady.

Milan Tesař (Radio Proglas)

F&C 10/05

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.