Jana Vébrová – Varnsdorfská větruše

Už někdy od loňského jara se mi stává, že se mne tak jednou za dva měsíce někdo zeptá: Slyšel jsi tu Vébrovku? To je docela nářez. Po půlce května letos mi donesl Milan Páleš vypálenou smíchanou desku, která už spěje mezi lidi. A opravdu, je to docela nářez. Tak jsem si ji týden každý den pustil, a pak už nebylo proč odkládat rozhovor. Pro F&C první.

Jste z Varnsdorfu, což je od Kuřimi dost daleko. Tak daleko, že vlastně nevím, jestli tam u vás ještě žije nějaký folklor. Žije? A myslíte si, že některá z vašich skladeb na albu Kykyrý má něco z jeho inspirací?

Tím jak ten kraj byl vysídlený a původní rodové kořeny zarostlé v kraji byly zpřetrhány, vymizel i tamější folklór, který byl ryze německý. Ale já spíš než nějaký předávaný folklór, který u nás stejně není, vnímám a nejvíc na mě působí ta celková atmosféra, energie lužicko-sudetský krajiny, jestli se to tak dá říct. A dá se vlastně říkat umělému přikrmování paralyzovaných projevů tvořivosti folklór? Kdo chce,  může se naučit ve folkórním souboru folklóru. Pro mě je důležitá ryzost a upřímná emoce a tu v současným folklóru v Čechách nenajdu. Možná dál na východ.  Uplně jinou věcí jsou lidové písničky. Některé z nich jsou krásně vystavěné, s hezkým textem i hudbou. A takovou písničku si zazpívat je i pro mě krásný, ryzí zážitek a radost.

Teoreticky je to od vás přes kopec k existujícímu – neexistujícímu národu Lužických Srbů. Setkala jste se s jejich kulturou?

S Lužickými Srby velmi sympatizuju. Poněvadž mám takový to přirozený, zdravý, sociální cítění, tak mě všechny tyhle menšiny přitahujou a mám tendence za ně bojovat. Zatím teda jenom v duchu. Moje jediné setkání s nimi bylo o každoročních svátcích lužiskosrbské poezie, které se, díky pár nadšencům, konají krom Budyšína, Prahy a dalších měst i u nás ve Varnsdorfu. No a možná bych dokázala zazpívat pár lužickosrbských lidových písniček.

Jaké jsou vaše hudební i osobní kořeny?

Jak už jsem řekla. Jeden kořen je hlavně v tý náladě krajiny „našich“ zdejších lužických Sudet a druhý začíná u mých rodičů, kteří mi lásku, cit pro hudbu a pro vnímání takových těch věcí, který nejdou rozumem uchopit, dokázali předat.

Děvče z mlýna

V médiích pomalu vzniká jakýsi slogan o vás: Jana Vébrová - písničkářka z větrného mlýna. Jak to s tím mlýnem je?

No, prostě jsem se ve větrném mlýně narodila, vyrůstala a bydlím.

Co byste udělala, kdyby se před mlýnem objevil Don Quijote?

Pozvala bych ho na bezovou šťávu a dobrej koláč s ovocem a žmolenkou. Pak bychom si vyšli na procházku po „našich“ kopcích a na večer na zápraží hospody na pivo. V noci se otevřeným oknem v kopuli našeho mlýna dívali na rozsvícenej Varnsdorf a tmavý tušený obrysy Lužickejch hor.

Přiznám se, že ve Varnsdorfu jsem byl v životě jen jednou, Lužické hory moc neznám, ale líbí se mi. A mám z nich takový zvláštní pocit posmutnělé země. Co znamenají pro vás?

Vy jste to přesně vystihl: „zvláštní pocit posmutnělé země“. Člověk si tam uvědomuje takovou svoji osamělost od podstaty. Že i když je obklopen lidmi, stejně je v tom jádru vždycky sám a bude sám. A to když si uvědomí, tak ho to v lepším případě nutí něco dělat, něco tvůrčího, od vyřezávání oveček ze dřeva a stavění vlastního baráku až po malování, zpívání nebo psaní.  Pro mne je to místo odkud pocházím a kam patřím. Kde se cítím dobře, kde se nejvíc zklidním. A nejsou to pouze Lužické hory, ale vlastně oba výběžky – Šluknovský i Frýdlantský, protože celá tahle oblast má svoji specifickou, „výběžkovou“ atmosféru a tu já, asi tím jak je mnou prolezlá, teda můžu a potřebuju.

Proč jste se rozhodla zrovna pro akordeon?

Protože mi prostě padne! Zkoušela jsem hrát i na jiný nástroje a na pár z nich, si myslím, jsem i technicky zdatnější, ale před lidi bych s nimi nevylezla. Akordeon je jako takovej štít, kterej mnou proroste. O kterej se můžu opřít a do kterýho se prostě musím opřít! Navíc je moje hraní založený především na zpěvu a to propojení dechu a měchu je naprosto neuvěřitelný...ta jednota, kdy sílou dechu měním barvu tónu a jeho dynamiku atd. a stejně tak i stlačením měchu, tedy proudem vzduchu, můžu měnit tón a vůbec i energii celé melodie. Je to prostě neuvěřitejnej živel!

Na rozdíl od Radůzy, která je kus zdravé ženské, působíte subtilním dojmem. Není pro vás akordeon fyzicky namáhavá disciplína?

Občas ano. Někdy se při hraní uvědomím, že mě začíná trošku bolet pravá ruka v nadloktí nebo nohy, jak se do nich zapírám, a přemýšlím, jestli to vůbec dohraju a při další písničce se neskácím, ale vždycky tenhle pocit jen tak probleskne a pak v tom rauši úplně vymizí.

Píše se o vás, že hrajete alternativní šanson. Co vy na takovou škatulku? Není to trošku z nouze ctnost typu – když v tom jsou silné a čisté emoce, je to šanson.

Mě jsou tyhle škatulky vlastně šumafuk. Když to lidi potřebujou mít nějak pojmenovaný nebo přirovnaný, aby byli klidný, je to jejich věc. Ale je to omezený a rozhodně to nevystihne, co ten či onen dělá. Nevím, jestli je to znouzectnost, prostě je to omezený. Ale echt silný a čistý emoce to jsou určitě! (smích)

Poetika jemná i dravá

Jako textaře mne pochopitelně zaujaly vaše texty. Neobvyklá poetika, hravost, slovní asociace. Neříkejte, že jste nepsala básničky. Píšete je dosud?

Tak nejdřív chci předeslat, že ne všechny texty jsem napsala já. Velkou měrou (krásné, „naší“, lužicko-sudetské poetiky) se na nich podílel i Ivan Acher a jeden text jsem si vypůjčila od Miroslava Huleho z Třeboně. A jestli píšu básničky i doposud? Básničky bych to nenazývala, spíš jsou to takové vjemy a dojmy, které si uchovávám v hlavě a některé z nich si napíšu i na papír.

Přiznám se, že „Nakopu ti prdel“ jsem už slyšel i od křehkých dívek, ale v textu ne. Jak moc váháte, když vám přijde na um něco tak výstižného a provokativního. Co má při škrtání nápadů přednost?

„Nakopu ti prdel“ je zrovna Ivanova. Podle mě nádherná a naprosto geniální písnička s několika náladama – od snového letu na Ptačici až po vyhrocenou, safra reálnou „zpověď“ ženské, tak normálně  „nasrané“ na svýho chlapa. Krom toho velkou šťávu dali téhle písničce bicí, které neuvěřitelně nahrál mistr svého řemesla Miloš Dvořáček. Jinak já váhám tak hodně, až ten nápad občas úplně zapudím. Přednost nemá asi nic – nejdůležitější a nejpodstatnější je, aby to nebylo hloupý, ani příliš (rádoby) vychytralý.

Pochopitelně se nemůžete vyhnout k tomu, že budete srovnávána s Radůzou – inu holka s harmonikou. Na druhé straně ve vás slyším občas i mladou Dášu Voňkovou, chvílemi ve zpěvu Martinu Trchovou. Jak moc jsou pro vás inspirativní české kolegyně písničkářky a zpěvačky?

Já tu českou scénu zas tak až moc nesleduju a nechci působit nějak zpychle a namyšleně, ale inspiraci tam také nehledám. Už jsem říkala, že ji čerpám zcela z jiných zdrojů.

Ale je pár „kolegyní“, kterých si za to, co udělaly, vážím a líbí se mi to. Například právě a především, jak jste se zmínil, mám ráda mladou Voňkovou, pak i mladou Bittovou, patřilo by sem pár písniček od Navarový a hlavně od starých Nerezáků, v něčem mi je sympatická i Ester Kočičková a tím jak pracuje s hlasem se mi celkem líbí i zpěvačka z kapely Maraca, bohužel si nemůžu vzpomenout na jméno (Gabriela Vermelho – pozn. jmb). Ze současnosti jsou to asi jenom Sestry Steinovy (toho Anděla měly dostat právě ony!!!) .

A máte nějaké oblíbence na světové scéně?

Jej, to je hodně složitý a těžký si vzpomenout. Na světové scéně by to opět byla mladá Dáša Andrtová – Voňková a potom asi Dagmar Krause a její projekty s Art Bears a dalšími.

Myslíte si, že to mají mladé písničkářky lehčí než jejich kolegové muži?

Myslím si, že je to uplně jedno. Kdo je dobrej a poctivej a není hloupej, tedy shrnuto, ten, kdo je přesvědčivej a uvěřitelnej, tak to, co chce, dokáže. A je jedno, jestli je holka, kluk, babka nebo děcko.

Kykyrý

Vaše první album vydávají Indies Scope. Jak jste se k sobě dostali?

Indies Scope, tehdy asi ještě jako Indies Records, mě oslovili již začátkem roku 2006, ale protože jsem se nemohla pořád odhodlat, začali jsme nahrávat až letos na jaře.

Album je studiové, objevuje se v něm spousta dalších nástrojů. Jak vznikalo, kdo na něm hraje a na co?

Některé písničky, zejména ty moje, starší, vznikly už před 3 - 4 lety, další, pro které jsem si vypůjčila texty Miroslava Huleho a od Ivky jsou staré asi 2 roky a ostatní vznikaly tak rok před deskou, postupně - přišel nějaký hudební motiv na garmošku a pak na něj byl dosazen text atakpod.. A pár jich vlastně bylo doděláváno i přímo ve studiu. Kromě mě album nejvíce ovlivnil Ivan Acher, jež se na písničkách podílel autorsky, vytvořil  nádherný booklet a abych se moc nerozvodnila, tak i celé CD producentsky zaštiťoval. Do několika písniček si i zahrál, třeba na Hlaváčka (heligonku), zvuk cimbálu nabouchal na naše starý křídlo; krásnej je daGambaSampler nebo cirgulárka, věčná souputnice našich vesnických nedělí... Většinu nástrojů se snažil koncepčně nahradit zvukem nejrůznějších druhů harmonik - i varhany v baladě jsou například heligonkoakordeonové. A další, zásadní host, za bubnama vášeň nezkrotná a nápadů plná, byl Ivkův hudební souputník Miloš Dvořáček. A ten se nám tam hezky vydováděl. Jeho bicí a moje harmonika a zpěv ... prostě to sedne jako prdel na hrnec! Dlouho jsme s Ivkou přemýšleli, jakými nástroji album zpestřit, protože pětačtyřicet minut samotné harmoniky by asi ani sebevíc energickej zpěv neudržel. Aranžovat se dá všechno do alelujá, ale nejšikovnější postup je včas přestat zdobit. Producentův konečný verdikt zněl:"Dojedu pro šváru, tady zbejvá jen buben."A měl recht.

Jak jste se setkala s Ivanem Acherem, jak moc vám do projektu mluvil a jak moc jste si porozuměli bez delšího vysvětlování.

To se jednou před mlýnem objevil Don Quijote... Ne, radši po pravdě. Asi před dvěma lety jsem se s harmonikou náhodně, neplánovaně ocitla na slavnostní vernisáži a otevírání staré, chátrající, secesní fabriky v Andělské Hoře, s níž měli liberečtí kulturní osvícenci jisté zájmy. Objevil se tam i Ivka, slyšel mě, po tom, co jsem dohrála řekl: „Ty vole, Vébrovka!“ . A tak se začala psát naše společná hudební spolupráce.  Do mých, starších písniček Ivka příliš nezasahoval. Chtěl zachovat právě tu náladu jakou měly a jaká byla tím jejich hlavním „gró“. Ale do písniček, které pro mě složil on, už samozřejmě něco říkat musel, což mě jedině pomohlo. Jednak abych jim co nejvíce poruzumněla a  také abych mohla lépe vcítit tu atmosféru, jakou měly mít a jakou teď, na albu mají.  A jestli jsme si porozuměli? … no, prostě si rozumíme!

Některé z písní mají velmi blízko k lidové baladě s její drsností. Jak těžké je napsat píseň, která je „jakoby lidová“.

Nejspíš myslíte asi dvě z písniček: Holůbek a Maryčka Lagrónova, tu nejbaladičtější Acherovu dvojdílnou epopej o oplodnění a potratu. Obě dvě byly složeny do divadelního představení a jsou jakousi Ivkovou jemnou narážkou na jeden dramatický vztah na naší divadelní (dramatické) scéně. Mají smutnej příběh, tragičnost i melodii jakou by pravá balada měla mít. Jenže v každé je nějaký chyták, který prozradí, že to zas až tak dramatický nebude. Právě tyhle jemné úkroky stranou v textu posouvají smysl obou balad a spíše pošklebují novotvůrcům starohudby. Kdo ale zná pozadí celé historie, myslím, že mu příjemně zatrne.

Ve vašich melodiích je pro mě překvapivě blíž k melodice východo nebo jihoslovanské, než k nějakému ohlasu na blízkost Německa. Nebo se mi to jen zdá?

To já vůbec nevím. Rozhodně svoje písničky neskládám a nehraji s nějakým vědomým záměrem, aby to bylo jako něco nebo se to něčemu podobalo. Je to spíš ohlas mýho naturelu a jak už jsem tu několikrát zmínila té „naší“ krajiny.

Co je výhodné a nevýhodné na tom, když člověk bydlí a žije pár kilometrů od hranic a daleko od kulturního centra?

Hlavně má klid! Já bych asi z té přemíry kultury zblbla.

Na pódiích i jinde

Jak často hrajete a kde?

To je různé. Kdo zavolá a mě se ten jeho záměr, kdy, kde a při jaký příležitosti bych měla hrát, zamlouvá, tak tomu třeba řeknu, že přijedu a ráda. Často? V  průměru asi 2 x týdně, někdy více někdy méně krát. A kde? Kluby, festivaly, hospody, vernisáže, křtiny, svatby, pouliční cyklistické happeningy atd. Kdo zavolá a mě se ten jeho záměr, …

Bylo pro vás inspirující nějaké setkání na pódiu?

Inspirující - radši budu používat slova „příjemné“, „ráda“, „líbilo“ a „bavilo“, ano? Takže takové pro mě určitě bylo setkání s kapelou Činna, která mě vlastně před 3 lety z Varnsdorfu vytáhla a do světa vykopla.  Moc ráda společně hraji s i klukama z Květů – to, co dělají se mi líbí a baví. Jsou originální a vtipní a navíc Evžen píše pěkné texty.  A příjemnou a zajímavou zkušeností pro mě je hraní s Agon Orchestra a Pavlem Zajíčkem v rámci projektu DG 307 remix. Agon oslovil několik svých dvorních skladatelů, kteří upravili písničky DG 307 ze 70. let a do několika písniček mám tu čest si také něco zazpívat a zahrát.

Na konci května vám vyjde album. To by mělo znamenat zvýšenou koncertní aktivitu. Co máte v plánu na letošní léto?

Pár festivalů – Letovice, Bojkovice, Koubkovy Chotěmice, Sázava Fest, Zahrada, Colorscope v Kuřimi, Colors of Ostrava, Struny v Plzni a nějaký kluby a jiný prostory – Modrava, Český Krumlov a možná i něco dalšího.

Co takhle videoklip? Jaký je vůbec váš názor na klipy?

Loni jsme s Ivkou natočili jeden a zatím můj jediný videoklip k písničce Až mě vraní mrtvice – velmi jednoduchým, ale myslím, že efektivním a pro Mrtvici nejvhodnějším způsobem tak, aby nebyla narušena poetika písničky. Je takovou obrazovou opozicí proti těm přezdobeným problikávadlům, který dokážou zastřít písničku samotnou. Ostatně  můžete se na něj podívat, ještě v ne zcela definitivní verzi, na adrese: www.myspace.com

Z kolika písní jste vybírala tu čtrnáctku, která nakonec na albu je? Aneb jakkoliv je to předčasné, za jak dlouho si myslíte, že byste mohla vstoupit do studia podruhé?

Z devíti. Když mě nezahltí vyrábění marmelád, čalamád a dalších rodinných radostí, tak se možná něčeho v budoucnu dočkáme.

Asi se objevíte i na velkých přehlídkách a festivalech. Byla jste někdy na Zahradě? Co o ní víte a jak se těšíte?

Na Zahradě jsem nikdy nebyla a mám o ní takovou představu, že je to jeden z nejprvnějších, nejkultovnějších a největších folkových festivalů. Možná je s ní spojený i nějaký Krteček, ale třeba se mi to motá s jiným festivalem. Takže je dobré si na takovémto festivalu zahrát a já se jako na každé hraní i na tohle „zahradní“ moc těším.

Děkuji za odpovědi.

Já za pěkné otázky.

Ptal se Jiří moravský Brabec

Jana Vebrová, písničkářka z Varnsdorfu, web: http://www.janavebrova.borec.cz/

diskografie: CD Kykyrý Indies Scope Records 2007

HOME