“Je doba návratu, ještě je čas,” zpívá na svém pozdně debutovém albu písničkář Milan Valenta. V 70. letech hrával po boku Jaroslava Hutky, těsně před revolucí koncertoval s Petrem Lutkou, avšak pro většinu mladých posluchačů folku je jeho jméno zatím neznámé. Milan Valenta se vrátil na scénu po 15 letech mlčení s albem Kdy všechno končí i začíná. V současné době je sice vysoce postaveným manažerem velké stavební firmy, avšak po očku pokukuje po letních folkových festivalech a rád by se na scéně objevoval tak často, jak mu to další aktivity dovolí.

Můžeme na úvod stručně zrekapitulovat vaše hudební aktivity do konce 80. let?
Hrát v kapelách jsem začal po sedmiletém chození do houslí, na samém začátku 70. let. Samozřejmě jsem k tomu také přidal kytaru a během studia na gymnáziu jsem hrál ve dvou countryových skupinách. Zkoušel jsem to také s místní bigbítovou kapelou a první vlastní písničky jsem začal psát, když jsme hráli folk ve dvojici s jedním kamarádem. V roce 1974 jsem přišel studovat do Prahy stavařinu a dostal jsem příležitost hrát jako host v pořadech Jaroslava Hutky v Klubu v Čáslavské. To byl výborný vstup do tehdejšího folkového světa. Poznal jsem tam ostatní již zavedené nebo začínající písničkáře a využil možnosti hrát na jiných pražských folkových scénách: v Divadle v Nerudovce, na Baráčnické rychtě a dalších. Koncem 70. let mě a Jirku Mazánka oslovil Vlasta Marek, který tehdy právě rozpustil jednu ze sestav “elektrického” Amalgamu a přišel s nápadem sestavit “akustický” Amalgam. To byla příjemná spolupráce, vytvořili jsme několik komponovaných pořadů, jeden například na verše indického básníka Rabíndranátha Thákura. Vyvrcholením naší činnosti pak byla účast na Pražských jazzových dnech v roce 1979. Celá osmdesátá léta jsem hrál sám jako lidový hudebník své písničky, s Jirkou Mazánkem jsme připravili společný pořad, který měl název Nalézání sebe, a také jsem občas jezdil na koncerty s Petrem Lutkou a Petrem Freundem.

Na začátku 90. let jste se rozhodl s písničkařením skončit. Co vás k tomu vedlo a jaké byly vaše další osudy?
Těsně po revoluci, na jaře 1990, jsem byl osloven francouzskou stavební firmou, která tehdy začala stavět hotel Hilton. V konkurzu jsem uspěl a odjel na stáž do Paříže. Pobyt ve Francii mnohé změnil, po návratu jsem se hodně věnoval své profesi stavaře a také se nějak v tom porevolučním nadšení vytratila touha psát písničky.

Nyní se vracíte na scénu po více než 15 letech. Jaký byl hlavní impuls pro návrat?
Víte, život je krásný tím, že přináší neustálé změny. Jsou věci, které se nedají naplánovat, prostě jen tak přijdou. V roce 2005 mi začala muzika chybět, najednou to mělo rozměr určité životní nutnosti, začal jsem psát nový repertoár a od roku 2006 zase pozvolna koncertovat.

Jak tedy probíhaly vaše první koncerty po dlouhé pauze? Jaké publikum vám tleskalo?
Samozřejmě že při návratu po tak dlouhé době si vás přijdou poslechnout hlavně známí z osobního života nebo z práce a až postupně se to dostává dál. Hodně mi v tom pomohl kamarád a anglický rocker Phil Shöenfelt, který nás bral na některé své koncerty jako předkapelu. Největší motivací je pro mne však fakt, že ty písničky mají asi co říct i mladé generaci. To vím od kamarádů a kamarádek svých dcer. Nejlepší atmosféra byla na křtu CD na Baráčnické rychtě, kam přišlo asi 250 lidí, průřez všech generací. Koncert se líbil, byla skvělá nálada.

Pojďme se teď na chvíli zastavit u vašeho CD Kdy všechno končí a začíná, které obsahuje 10 písní. Jedná se o samé novinky?
Sedm písní je nových, tři jsou z dřívější doby v nové úpravě. Chtěl jsem, aby se na CD dostaly, zaslouží si to.

Album je folkrockové, místy až rockové. Proč jste se rozhodl pro tyto hutnější aranže?
Já jsem to tak slyšel, už když jsem ty písničky psal a také ty starší písně jsem upravil, protože jsem si přesně nepamatoval, jak jsem je kdysi hrával.

Kdo vás na albu doprovází?
Největší kus práce na albu udělal můj kamarád Michal Ditrich a já jsem mu za to moc vděčný. Natáčeli jsme u něj ve studiu, on mi nahrál basové party, pomáhal svým názorem s aranžemi a mixoval. Houslistu Pavla Cingla znám z dřívější doby, poměrně rychle jsme se domluvili na natáčení a on se mnou odehrál i některé koncerty. Štěpán Smetáček na bicí do toho vnesl své zkušenosti z hraní v mnoha jiných kapelách i znalosti studiového hráče. Mladá, talentovaná houslistka Monika Mošová hraje v jedné písni, ale zůstala se mnou dále na koncertní vystupování a počítám s ní na další připravované CD.

CD je celé vaše autorské, sám jste si je také produkoval. Nakolik mohli spoluhráči mluvit do konečné podoby skladeb?
Základní názor na aranže jsem měl již před natáčením. Jediný, kdo mi tento můj názor trochu pomáhal upravovat, byl Michal Ditrich.

Proč se album jmenuje Kdy všechno končí i začíná?
Název alba jsem vybral podle jedné z písniček. Je v tom trochu symbolika stejně jako v textu té písně. Jde o to být v tom teď a tady, v této chvíli, v tomto okamžiku, kdy všechno končí a současně i začíná. Je to takové to neustálé uvědomování si sebe sama, života kolem, skutečného a pravého bytí. Umět si sáhnout na esenci života, dotknout se štěstí, Boha…

Tím se dostáváme k vašim textům. Co vás při jejich psaní inspiruje?
Život, který žiji, pocity, které mám, povídání si s ostatními lidmi. Velkou inspirací jsou ženy, jejich názory, chování, reakce, mnohdy tak odlišné od mužského pohledu na svět. Jsou krásné, je v nich stále co objevovat…

Mluvíte o krásných ženách, ale jedna z vašich písní nese název podle prokletého básníka Monsieur Baudelaire. Máte ve Francii i jiné oblíbené autory?
Hodně jsem toho přečetl již v době studií. Samozřejmě jsem tehdy obdivoval verše dalších prokletých básníků, Jeana-Arthura Rimbauda, Paula Verlaina, ze starých dob je nepřehlédnutelný skvělý François Villon a z novější doby je to zase Jacques Prévert.

Vraťme se teď k vašim koncertům. V jaké sestavě nyní vystupujete?
V poslední době mě na koncertech doprovází Monika Mošová na housle a Bára Božíková na perkuse. S mou elektrickou kytarou to udělá i bez basy zvuk velmi podobný tomu, jaký je na CD, takže posluchači nejsou o nic ochuzeni. A navíc se mohou dívat na dvě mladé krásné dívky.

Na albu hrajete nejen na elektrickou, ale i na akustickou kytaru. Střídáte oba nástroje i na pódiu?
Většinou odehraji koncert na elektrickou kytaru, pouze v komornějších prostorách hraji na akustiku s doprovodem houslí.

A daří se vám koncertovat tak často, jak byste si přál?
Vzhledem ke své práci bych mohl maximálně zvládnout asi tak tři koncerty měsíčně, víc by to nešlo. Daří se mi ale tak jeden do měsíce, takže mám co dohánět.

Milan Tesař
Folk & Country 10/2008