V Duchcově bylo všechno.Městečko i vesnice s dědovým dvorkem se slepicemi, raci a rybky v potoce za naší zahrádkou, doutnající pouště a peklo povrchových dolů. Mlhy tak husté, že nebylo vidět půl metru před sebe. V mlze jsme se sráželi a měli k sobě blíž. Za každým třísetletým dubem a za každou barokní sochou v houštinami zarostlém zámeckém parku jsem tušil Casanovu. Dnes už tak okouzlený nejsem, ale tajemství nenalezeného hrobu slavného milovníka a filozofa mě stále vzrušuje.

Dva roky hudební školy – obor kytara. Neúspěšně. Nebyl jsem ochotný hrát podle not a venku svítilo slunce… V kapelách jsem hrál od patnácti. Zásadní pro mě byly dvě: country-bluegrassová Ztracená karavana a právě Lidumil. Kytaristou na plný úvazek jsem se stal až v Lidumilu, předtím se vždy našel někdo lepší. Hrával jsem převážně na kontrabas, na foukací harmoniku a na bubínek. Kytarové hře hodně dlužím.

Radovali jsme se ze čtyřnásobné účasti na Zahradě a z vystoupení v Juppově televizním pořadu Folková setkání v Malostranské besedě. Lidumil nebyl nikdy rozpuštěn .Máme se rádi, scházíme se, jen na společné hraní není pro vytížení profesionálních muzikantů čas.

Nic jsem neplánoval. Měl jsem písničky a nefunkční Lidumil. Tak jsem si opatrně občas brnknul a zvykal si na odkrytá záda i boky a na to, že neslyším muziku. S kapelou je totiž veseleji.

Písničkářskou scénu jsem nikdy nesledoval. Všežravě poslouchám co mi vletí do ucha a z té hromady čouhají také ruce písničkářů i nožky mladých písničkářek. Se zmíněnou Ztracenou karavanou jsme hráli na několika celostátních Portách, z nichž poslední byla v Olomouci v roce 1979. Potom jsme na Porty jezdit přestali.

Není to nic zvláštního. Je to asi podobné jako u kolegů – nápad, euforie, vystřízlivění, zapuzení. A to se mnohokrát opakuje. Nepropadám malomyslnosti, občas si něco schválím. Několik písniček jsem udělal na jeden zátah, v jiných se vrtám. Nejlepší pocit mám, když se melodie objeví současně s textem. Jinak v sobě shromažďuju nepotřebné útržky melodií a textů a všechen ten odpad mísím s dalšími vlivy. Mé autorské počínání je nesystematické a chaotické.

Soutěžení, soupeření a vítězství pro mě není, mne baví hrát. Proto jsem se samostatně žádných oficiálních soutěží hudby s odbornou porotou nezúčastnil. Hrát na konkurzu ale byla jediná možnost, jak se na Zahradu dostat. Přízeň diváků mě ale těší, je to uznání, po kterém touží každý jedinec, dokonce i masový vrah.

Vzhledem k tomu, že je mladá, půvabná a s hlavou pokrytou vlasy, má větší předpoklady stát se sexuálním symbolem než já. Ale poražený jsem byl na Zahradě jen předloni v muzikantském zákulisí, a to tmou. Při pádu jsem si zlomil malík pravé ruky, ale tím stejně nehraju.

Domácí pohoda, kterou vytváří Jirka Brabec. Bavilo mě pozorovat Jirkovo neutuchající nadšení a pohledy, kterými zkoumal diváky, co říkají jeho výběru. Poznámky o kuřimských partičkách jsou nespravedlivé. Nevím o nikom, kdo by si byl pro přátelské vztahy s Jirkou jistý, že bude vybrán.

Neměl jsem vůbec žádný pocit, že by se vůči mně někdo generačně vymezoval. Ale nejlíp si samozřejmě rozumím s Michalem Knéblem. To je můj opožděně nalezený typ dětského kamaráda, který mi chyběl, a s nímž bych byl býval prošaškoval dětství.

V Kuřimi jsem byl už popáté. Moji souputníci se v průběhu let odrodili. Mám pocit, že už bych se měl vrátit do Duchcova.

Na to by měl odpovědět dobrý písničkář, pokud bude schopen pojmenovat to něco nad jmenovanými dovednostmi.

Některé spoje mezi písničkami vznikly z improvizace. Už jsem si je ponechal a staly se jejich součástí. Některé jsou promyšlené, ale drobně je obměňuji. Jindy podle situace improvizuji. Když mám pochybnosti v tom, že se opakuji, položím si otázku: Kdo mě zná? Navíc je to jen mluvené slovo. Pokud bude písnička hloupá, stejně jí nepomůže. Mám rád, když se lidé baví, ale nesnažím se je rozesmát za každou cenu; oni si stejně vyberou, čemu se zasmějí. Vím, že jsou posluchači, kteří jsou jinak naladěni a které nepobavím, a že můžu odejít z jeviště s nálepkou blbce. Ale to je mi jedno. Není člověk ten…

Přirovnání slouží i pro utvoření částečné představy pro toho, kdo neviděl a neslyšel. Ten, kdo viděl a slyšel, shodné znaky najde. Od Adama jsme si všichni navzájem něčím podobní, ale rozdílů je mnohem víc a ten zásadní, že je Karel Plíhal neporovnatelný genius, každý vnímá. Nevadí mi ani to, že si mě patnáctileté dívenky s památníčky pletou s publicistou Jiřím Černým. Tyto záměny a podobnosti jsou však zákeřné a vedou ke ztrátě vlastní identity. Někdy se chovám jako Karel Plíhal a mlčím, jindy jsem výmluvný jako Jiří Černý. Na podsunuté role jsem si již zvykl, ale bojím se dalších, které by mohly být i záporné jako například u nás v Sudetech nepopulární Konrad Henlein.

Demo jsem nahrál jen k propagačním účelům a tomu odpovídá i kvalita. Nepřipadá mi odpovědné je šířit, ale zájem o ně mě nutí k úvahám o natočení regulérního CD. Bylo by krásné získat přízeň nějakého vydavatele a mecenáše. Ale hlavně aby je chtěl někdo slyšet, nerad bych zplodil nechtěné dítě se smutným životem v krabicích pod postelí.

Milan Tesař (Radio Proglas)

HOME