Tak před rokem, dvěma roky to bylo docela často. Ale nedávno zájem trochu ustal a teď je klid.

Kdybych nepotřebovala určitý rozruch ke své práci, k tomu, abych mohla koncertovat a aby lidé věděli, že existuji a co dělám, asi bych se bez něho obešla. Díky rozhovorům jsem ovšem potkala spoustu krásných lidí mezi redaktory a reportéry, kdy jsme si povídali o všem možném i po skončení oficiálním rozhovoru. Není to rozhodně nepříjemné, jen bych někdy raději dělala jiné věci než přišla a povídala. Většina otázek se logicky opakuje, takže tím pádem mluvím často o tomtéž.

S mluvením jsem nikdy neměla problém. Mluvit s lidmi je pro mě živá voda. Problém je jenom v tom, postavit se před lidi, kteří se na vás přišli podívat, a něco jim předvést – zpěv, pohyb… Chce to myslím nějaký čas, abyste se vy sám cítil dobře a jen něco naučeného nepředváděl. Lidi se začnou cítit dobře, když vy se cítíte dobře. Pak se vzájemný dobrý pocit může začít posilovat a vznikají neopakovatelné chvíle.To je základ, od kterého se dá jít dál: k důvěře,novému vidění věcí, vzájemnému ovlivňování. V tom vidím smysl muziky, kumštu….

Zpěv je pro mě niternější, intimnější. Do hudby toho víc zabalíte, dáte víc ze sebe. Texty v romštině mi ohromně připomínají dětství, rodinu, setkávání, společný zpěv. Mají pro mě velkou sílu. Ve svých vlastních textech a vlastní hudbě zase naopak vidím příjemný – možná pro mě jediný možný – způsob, jak nechat vytrysknout nahromaděné zážitky z různých setkání a událostí.

Snažím se to sdělení zakódovat, trochu zastřít. Je to podobné, jako když mluvím: řeknu toho hodně, ale přitom si mnohé nechám pro sebe. V textech písní jdu někdy do velké hloubky, ale slova úmyslně volím tak, aby text nebyl příliš srozumitelný.

Když se řekne “romská hudba”, posluchači si představí většinou tradiční romskou hudbu: spontánní, temperamentní, živelnou, bezprostřední, často improvizovanou. Z dětství si pamatuji, že muzika kolem mě byla tehdy přesně taková. Anebo si vybaví například nahrávky, kde je původní romská hudba zpracovaná v tanečnějším pojetí, trochu funky, jazzu… stále to má napětí a živost, muzikanti mají skvělou intuici a umí výborně zpívat, takže to vyhovuje představě o romské hudbě.

Naše pojetí je, řekla bych, nové, nezvyklé, prostě jiné. Žiju v hojném prostředí, kde se mi dostává muziky všech žánrů .Byla jsem na koncertech těch nejlepších ve svém oboru. A tohle mě nemohlo neovlivnit, neobohatit,

přirozeně tedy tvořím pod vlivem různých hudebních zážitků. Mám ale také obrovské štěstí v tom, že jsem zároveň velmi silně pod vlivem svého vnitřního tvůrčího proudu – tedy svým způsobem neovlivnitelně.

Je to těžší,ale mě to jinak nikdy nebavilo.Nechci ztrácet čas napodobováním a kopírováním, případně pouhým následováním či doplňováním tradice o jazzové a taneční prvky ve stylu “tohle nám jde a líbí se to, tak to tam dáme”. Mám vlastní představu o naší hudbě a přístup k ní se také hodně liší, jak někdy zpětně sama překvapena zjišťuji. Nám je spolu ohromně dobře, baví nás scházet se, vymýšlet nové věci. Že na naše vystoupení přijdou lidi, to je pro nás dar navíc. A když se k tomu stane, že se o nás někdo z médií zajímá a někde o nás napíše, dovědí se o nás další. V tak velkém množství lidí se pak vždycky najdou takoví, které naše hudba osloví…

World music má jiný obsah a jiný důvod, proč k nám dorazila. Aspoň pokud to správně chápu. Myslím, že hudba nemá bariéry, stmeluje a spojuje daleko rychleji než řeč. Nemám žádný problém spojit arabskou melodii s jazzem. Stačí schopnost se takovému spojení otevřít. Je mi ovšem líto, že média obvykle preferují jediný styl a jediné interprety, většinou takové, kteří nejdou ani s touhle “vlnou” a často dohromady nic neumějí. I proto někteří posluchači netuší, že něco jako world music existuje. Nevědí, jestli se jim to líbí, nebo nelíbí, protože to nikdy neslyšeli. Kdyby jim někdo v jejich oblíbeném rádiu pustil něco neobvyklého, třeba by se v první chvíli vyloženě nepotěšili, ale pak by o tom začali přemýšlet… a pak… Hudba z různých koutů světa vyjadřuje život lidí jinde, jejich vztahy, dané zákonitosti. Byť jsme ovlivněni civilizací, fungujeme my všichni lidi stejně. Dnešní hudba je povrchnější, individualistická, efektní, prázdná.Ale věřím, že až se jednou lidi víc zklidní a přestanou být nevraživí, myslet jen na sebe, rozhlédnou se – uvidí třeba mě a taky ty “jiné” lidi – začnou se zajímat, chápat a přijímat nás…i tuhle hudbu jako přirozenou součást všeho.

Ve třiceti, když jsem končila školu, jsem otěhotněla a brzo po absolutoriu jsem nastoupila na mateřskou. Kolem právě probíhal boom muzikálů a spolužačky se do nich vrhly. Ty tři roky s miminkem jsem byla šťastná máma, ale nechtěla jsem úplně ztratit kontakt. Tak jsem taky pomalu začala s muzikály. V Krysařovi jsem se setkala se svou letitou kamarádkou Dášou Podkonickou a s Janou Procházkovou, křehkou dívčinkou s hlubokým hlasem. Ony byly nabité tím, čím žily, mně se stýskalo po romské muzice, tak jsem je přesvědčila, abychom si společně něco zazpívaly. Chvíli to trvalo, ale pak se daly přesvědčit, ozval se trojhlas – a já už jsem je nepustila.

Písničky z dětství, co jsem měla nejraději. Ty šly snadno, aspoň mně – obě holky jako ne-Romky s nimi nikdy nepřišly do styku. Je pravda, že se potýkaly s jiným frázováním, způsobem intonace, nakonec i s jinou mluvou. Musely se toho hodně naučit.

Pořád se ještě stydím, i když už málo. Na druhém albu Aven, což znamená “pojďte, vejděte”…

Zní to tak, možná tam nějaká souvislost je. Ale k té desce: snažila jsem se o posun od tradice k world music, podařilo se mi přesvědčit muzikanty v čele s kapelníkem a kytaristou Josefem Štěpánkem, aby se nesnažili hrát tradičně romsky. Říkala jsem mu: “Ber to jako obyčejnou melodii, kterou jsi někde zaslechl, ty ani nevíš, že je romská.” Pepovi se podařilo do muziky dostat prvky, které ji pročistily a prosvítily. Písnička se tak posunula tam, kde se mi to moc líbilo. Úžasnou práci odvedl ovšem i Aleš Charvát ze studia Svengali, který to celé nahrával a míchal.

Základ tvořila trojice: kytarista Josef Štěpánek, Camilo Caller na bicí a Jan Lstibůrek s baskytarou. K nim se připojili tři hosté. Beata Hlavenková hrála na klavír a piano Fender, Oskar Török na trubku a Marcel Bárta na sopránový saxofon.

Moc ráda kombinuji, skládám melodické úryvky dohromady. Často hudbu vnímám jako živý obraz, který má tři rozměry, k tomu nějaké barvy, nějak voní… Třeba jedna skladba na desce bude postavená jen na zvucích ze silncie a skřípotu aut. S texty jsem ale opatrná, se svými vlastními písněmi asi radši nejdřív obejdu pár klubů. Zkusím, jaké to je, když si sama a úplně za sebe intimně povídám s publikem.

Hlavní impuls tomu dává Pavel Fischer, první houslista Škampova kvarteta. Prý už má hotové aranže, a to velmi neobvyklé, možná se zděsím (smích).

Ne, tohle bude sólová záležitost. U klubového projektu chci, aby se v něm viditelněji angažovali všichni zúčastnění. Na rozdíl od Triny, kde je hlavní podíl můj, chci tady spolupracovat s rovnocennými partnery.

Určitě ne. V říjnu u Indies vyjde naše druhá deska. Minimálně na rok to zase podnítí zájem a bude víc koncertů, budeme si povídat s publikem. Mezitím si budu připravovat svůj klubový pořad, a uvidíme, co bude dál. Ideální by bylo mít šikovného manažera, který každému zájemci najde přesně to, co mu bude vyhovovat nejvíc, a zprostředkuje naše setkání s ním. Kontaktovat nás ale může každý, třeba přes náš web.

7. listopadu od 20 hodin budeme mít v klubu na Dobešce koncert, v jehož rámci CD pokřtíme. Přemýšlím, že bychom jako kmotra mohli pozvat víc než “napraveného” Daniela Landu s jeho milou ženou, jejich dětmi..našimi dětmi, s vámi a vašimi miláčky. Určitě nám bude hezky – přijdte!

Moravské lidové písně provozujeme s formací, které se říkalo původně Tři my. Nejdřív to mělo být vlastně celé Škampovo kvarteto, ale z různých důvodů se jednotliví členové nemohli účastnit, až zbyl z původního záměru jenom Pavel Fischer. Pavel je Moravák a má velký cit pro folklór, dohodli jsme se, které písně budeme dělat, báječně jsme se shodli. Muzikanti, kteří s námi hrají, jsou z různých souborů, od klasiky po jazz.

S tím měli problém i pořadatelé, také nevěděli, co je co. Proto jsme název Tři my změnili, aby se to nepletlo – celý soubor se teď jmenuje Camael.

To je anděl, který přináší světlo do tmy.

Diskografie
CD Gipsy Streams, Supraphon 2001
CD Aven, Indies Records 2005

Honza Hučín

HOME