Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Martina Trchová

S Martinou Trchovou jsem se sešel v onom zvláštním krátkém mezidobí, kdy deska už je definitivně domíchaná, vypulírovaná a vůbec hotová, ale fyzicky ještě neexistuje v obchodech. Ta deska se jmenuje Čerstvě natřeno a dostal jsem ji vypálenou z mastru den před tím.

Před rokem jsi během krátké doby vyhrála ocenění na všech třech nedůležitějších přehlídkách – Trampské Portě, Portě a Zahradě. Změnilo to nějak tvou situaci?

Určitě. Třeba to, že už nemusím soutěžit. Odpadla nutnost se obhajovat mezi vrstevníky písničkáři, na druhou stranu je těžší se obhájit v moři hudby jako takové.

Na úplném začátku tvé kariéry bylo vítězství na Folkovém kvítku. To je jakási prestižní nálepka v kategorii …náctiletých. Co ti přineslo?

Hlavně možnost hraní na festivalech, pozvánky. To je asi nejvíc, co může muzikant dostat.

A loňská trojkoruna?

Úplně nejdůležitější byla možnost nahrát desku, tedy cena Honzy Friedla spojená s vítězstvím v soutěži o Krtečka.

Svět podle písničkářek

Tím, že jsi začínala jako mladičká, tvůj prvotní repertoár odpovídal výpovědím středoškolské studentky. Ale tvé prvotní publikum?

Ze začátku na mne chodili jenom přátelé, spolužáci, ale to je asi start každého muzikanta.

Myslíš si tedy, že to, co děláš, je generační výpověď, nebo ses snažila o něco nadčasového?

Rozhodně jsem to v té době vůbec neřešila. A vlastně to neřeším ani teď. Spíš doufám, že jsou to písničky nadčasové.

Ve druhé polovině devadesátých let a na přelomu století došlo u nás k tomu, co mohl člověk sledovat ve světě o chvilku dřív. Písničkářství přestalo být většinově pánskou záležitostí. Zatímco v šedesátých letech to byla záplava mužů a sem tam žena, v této době se najednou jako o nejzásadnějších objevech hovoří o ženách. U nás Sestry Steinovy, Radůza, Milcová, Henychová, Kabelková. Asi bych těžko hledal stejně silná jména mezi novými muži na špici. Čím to je?

Určitě je v tom přínos jiného pohledu na svět. Ženy asi dřív neměly potřebu se takto vyjadřovat. Muži se vymezovali vůči režimu, politice, společnosti. Ženy přišly s novými, osobnějšími tématy.

Jeden z rozdílů mezi písničkáři a písničkářkami je asi v tom, že ženy na pódiu většinou rychleji stárnou. Když chlap v padesáti zpívá písničky o nesmělých láskách, připadá to asi publiku snesitelnější, než kdyby písničku typu Podvod nazpívala pětačtyřicetiletá žena. Jsou pro tebe zajímavé výpovědi noblesních starších dam – mám na mysli třeba Andrtovou, Bittovou, Ulrychovou, Hegerovou?

Určitě jsou. Ale popravdě teď poslouchám spíš tvorbu mladší generace, třeba Sester Steinových… tam se hledám daleko lépe.

Když se člověk rozhodne, že poleze na pódium a bude tam zpívat své věci, nebojí se, že o sobě prozradí moc?

Bojí se a zároveň mu to dělá dobře. Je to takový zvláštní pocit, protože si uvědomuje, že se spojuje s člověkem v hledišti a prožívá s ním něco, co je pro něj důležité.

Něco spadne shora

Ty jsi byla od přírody obdařena hlasem a hudebním sluchem, ale to definuje zpěvačku, ne písničkářku. Písničkářka musí být schopna vidět věci zajímavě a dokázat je pojmenovat. Kudy k tomu vede cesta – od psaní básniček, nebo rovnou vznikají texty?

Básničky jsem psala, ale pak jsem zjistila, že člověk může vzít kytaru a ta slova mohou vznikat rovnou s muzikou. Takže většinou skládám rovnou hudbu i text.

Co je na začátku písničky?

Prostě něco spadne shora. Je to třeba jen jedna věta, která se pak rozvine.

Ta věta je spojena s konkrétním zážitkem nebo spíš s pocitem?

Spíš s pocitem. Prostě si tě najde.

Kolik písniček máš?

Jak já říkám “hratelných”, asi patnáct. Napsaných ale určitě padesát, šedesát.

Když je napíšeš, jak je fixuješ? Nahraješ si je, zapíšeš do not?

Mám je v hlavě. Věřím, že si je zapamatuji. Někdy třeba zapomenu kytarový doprovod, ale to hlavní tam zůstane.

Jak vznikla deska

Loni jsi dostala ke Krtečkovi nahrávací dny ve Vyšším Brodě. V té době už jsi po vystoupení prodávala demáček.

Ten jsem nahrála u kamaráda Romana Köhlera v Praze v jeho pokoji. Ale bylo na něm jen šest písniček.

Vím, že už před tím jsi o desce uvažovala, že asi nabídka studia jen posunula věci dopředu. Jak to bylo?

Už v roce 2003 mne oslovil Zdeněk Vřešťál, že by mi pomohl s deskou. Já mu na to kývla. Pak jsem loni vyhrála možnost nahrávat ve Vyšším Brodě, což určilo místo natáčení, a tak jsme se domluvili a v lednu začali.

Na Čerstvě natřeno vystupuje spousta lidí. Asi každý písničkář zvažuje dvě možnosti – natočit desku tak, aby co nejvíc odpovídala jeho koncertním možnostem, nebo tak, aby ji nazdobil, ale tím pádem ji nahrál tak, jak ji z pódia nikdo neuslyší. Jak jsi se rozhodovala ty?

Věřím, že jsem našla jakousi střední cestu. Není to kapelová aranž. Některé písničky sice mají hosty, ale jiné zůstaly prostě tak, jak je hrajeme s Karolínou na koncertech. Snažila jsem se dát každé písničce, co si žádá sama ze sebe, zevntiř.

Jak sis vybírala spolupracovníky?

Vlastně tak, že jsem si vytvořila pocit, jaký nástroj by tam měl být, a pak přemýšlela, jestli znám někoho, kdo na něj hraje.

Jak se tam objevili třeba kluci z KOA?

Zdeněk Vřeštál měl jisté záměry s písní Odnikudnikam. Měly se v ní ale objevit samplované zvuky, což se mi příčilo. Vzhledem k tomu, že už jsme byli prakticky ve finále nahrávání, měla jsem tak jediný večer na to, abych se rozhodla, jak bude písnička vlastně vypadat. Seděli jsme s Matějem Rakem u piva a přemýšleli, kdo umí dobře na akordeon. První, kdo mě napadl, byl Mário. Ráno jsme mu zavolali a on řekl: “Tak já vám to nahraju.” Z toho později vyplynul i František Raba a navíc nejpříjemnější okamžiky ve studiu.

Když jsi dávala desku dohromady, určitě sis udělala seznam skladeb, které tam budou. Měla jsi ale představu i o tom, jak budou ze sebou?

Vůbec ne. Každou písničku jsem dělala samostatně, chtěla jsem jí dát co nejvíc bez ohledu na náladu a zvuk ostatních. Řadila jsem je v podstatě až před týdnem a měla jsem z toho docela strach, ale samotnou mě mile překvapil tvar, který z toho vyplynul. Teď už to cítím jako fungující celek.

Byli jste ve studiu na jeden zátah nebo jste jezdili opakovaně?

Opakovaně, vždycky tak na týden, dva. Ten první byl pro mě velikou zkušeností. Teprv tam jsem zjistila, jak má asi studiová práce vypadat. Taky jsem pochopila, že jsme asi předem měli víc mluvit o tom, jak by písničky měly vypadat a jaký je můj podíl na rozhodování. Ale nakonec jsme všichni našli společnou cestu.

Vždycky se asi hovoří o třech lidech v pozadí, kteří mohou mít role všelijak kumulované a promíchané. Producent, to je ten, kdo se stará, aby byli objednaní muzikanti ve studiu, peníze a sponzoři a tak. Hudební režisér hlídá tvar písniček, a je otázka jak moc má poslouchat producenta, pokud to není týž člověk. A pak je ještě zvuková režie, což je vlastně z větší míry technická záležitost. Takže jak do toho mluvil kdo?

Zdeněk Vřešťál jako producent byl ve studiu jen málo, zařizoval spíš věci okolo vydání. Vítek Sázavský zpočátku hodně mluvil do písniček, řešily se texty, přízvuky apod. Vytvořil také kompletní aranž k písni Jinačí znamení. Tvar většiny písniček jsem ale tvořila spíš s muzikanty sama, hodně s Matějem Rakem a nejvíc asi s Vláďou Čížkem, což je zvukový pomocník Honzy Friedla.

Vědělo se od začátku, kdo to vydá?

Nevědělo, ale chtěla jsem, aby to byli Indies. Hudba, kterou vydávají, je kvalitní a sama ji vyhledávám. Kontakt zajistil Zdeněk. Přijeli jsme, oni to poslechli a řekli, že jo.

Hudba a obrazy

O tobě je známo, že studuješ na vysoké škole výtvarný obor. Deska je i výtvarný artefakt, takže jak jsi se vyřádila s bookletem?

Měla jsem celkem jasnou výtvarnou představu. Použila jsem k tomu jeden svůj namalovaný obraz a fotografie od Matěje Raka. Potřebovala jsem ale grafika, který mi pomohl to převést z hlavy do počítače a z počítače na tiskové podklady.

Na desce je 14 písniček a má 38 minut, to vychází na nějakých dvě a půl minuty na písničku, což je v současné době spíš málo. Uvažuješ, když děláš písničku, o její délce, nebo to prostě nějak vyjde? Jsi ten typ, co má na začátku šest slok a proškrtává na tři, nebo naopak máš jednu a zoufale hledáš, jak ji rozvinout na dvě?

Délka písničky přijde vždycky sama. Nikdy nemám víc, než potřebuji, že bych musela škrtat sloky. Když píšu a mám pocit, že už to tam nepatří, tak toho nechám a počkám si, až to zase přijde samo. Některé písničky vznikly najednou, jindy jsem kvůli řádku musela čekat třeba tři čtvrti roku.

Když je písnička hotová, lze její obsah vysvětlit několika slovy? Říci o čem je?

Myslím, že ne. Že se prostě musí zazpívat.

Písničky jsou různé. Ty asi nejsi rozený epik. Já si myslím, že u tebe je důležité, že máš výtvarné cítění, že jsi zaznamenavačka obrazů, kompozic. Což okamžitě v člověku vyvolá myšlenku, že žijeme v době klipové kultury, a že máš možná ke svým písním v hlavě výtvarné klipy.

Mám, takové svoje vlastní. Ale asi nemám šanci, aby vznikly, protože by byly drahé.

Na pódiu

Deska vyjde koncem května, takže dřív než tento článek. Kudy s ní budeš jezdit?

Teď v létě hlavně po festivalech – Zahrada, Folková růže, Telč, Náměšť nad Oslavou, Veveří a zavítáme i na Slovensko – do Kremnice.

Pro tebe asi jsou důležitější klubová hraní, jako pro naprostou většinu písničkářů. Ty jsi spojena s pražským Akcentem.

Jenže tam právě teď v květnu po čtyřech letech končíme. Z toho prostoru se bude dělat taneční sál a jelikož taneční muziku neděláme... tak už si hledáme jinou scénu.

Jedním z charakteristických rysů dramaturgie většiny médií je, že když to nemá bicí, tak si to ani neškrtne. A dokonce i na festivalech přibývá asi publika, které chce, aby ten rytmus na pódiu byl hodně explicitní. Už na tebe někdo tančil?

Jó, jednou na valčík.

Dovedla by sis představit, že by tvé písničky zpíval někdo jiný?

Asi dost těžko.

V čem si myslíš, že jsou tvoje vyjadřovací prostředky originální?

O tom jsem nepřemýšlela, ale myslím si, že zpívám tak, jak píšu. Své pocity přenesu na diváka asi nejlépe sama.

Tvůj výraz ve zpěvu se vyvíjí, nebo je už od začátku prakticky daný?

Hodně se vyvíjí. Člověk postupně nachází, co písnička potřebuje.

Loni jsi se objevila s elektrickou kytarou. Jak si rozumíte?

Myslím, že už jsem s ní srostla, koncerty hraju většinou na ni. Baví mně to a vyhovuje mi to. Její zvuk mne inspiruje a připadá mi, že už k těm písničkám neodmyslitelně patří.

A co všelijaké krabičky, efekty, kvákadla?

Zatím vůbec. Plně mi stačí jazzový zvuk Epiphonky.

Jak tě člověk sleduje rok po roku, tak si míň uvědomuje změny v tvé interpretaci, než kdyby tě slyšel před čtyřmi lety a pak až teď. Ale při poslechu té desky jsem si uvědomil, že v tvé kytaře došlo k výraznému posunu. Samostudium nebo odborné vedení.

Spíš na to přicházím sama, ale začala jsem chodit na jazzovou kytaru. Kvůli nahrávání desky jsem to musela přerušit, ale zase budu chodit, protože mám pocit, že je hodně, co se učit.

Ta deska je vydávána pod tvým jménem, ale ze všech lidí, co jsou na ní, je asi tvůj vztah ke Karolině Skalníkové jiný než k ostatním. Ona je tvůj pravidelný partner při vystupování. Jaký je její podíl na tvaru písniček?

Myslím, že veliký. Teď už si těžko dokážu představit koncert bez ní. Je v tom společný prožitek, vzájemná inspirace, zajímavější aranž, podpora. Je příjemné, když je tam se mnou, ale je příjemné i to, že třeba na písničku, dvě odejde a já zůstanu sama. Užiju si to a těším se, až se zase vrátí.

Zařazení do kontextu

Karolína má větší zkušenosti s rockovou muzikou než ty, na druhé straně Jan-Matěj, který ti ve studiu uvolnil ruce od kytary, je spíš rozený akustik. Kde jsi ty?

Nemám ráda dělení muziky. Proto jsem se snažila, aby byla deska pestrá.

Tak co posloucháš?

Hodně písničkářky, americké i naše. Alanis Morissette, Stacy Kent, Joni Mitchell, a pak Sestry Steinovy, Tu Janu z Velké Ohrady, Zuzanu Navarovou. S kapel třeba právě KOA.

Je něco, o čem by měly vypovídat spíš ženy, než muži?

Určitě. Pohled na svět je u nich různý a myslím, že ženský princip ještě mužský nevyvážil.

Kdo tě zajímá z tvých kolegů – písničkářů mužů mladší generace?

Honza Řepka z Nestíháme, Jan-Matěj Rak, Martin Kadlec, Marcel Kříž – to je zrovna hodně zajímavý pohled na svět a ještě víc mě baví ve spojení s Žofií Kabelkovou, tam to jiskří.

Čteš poezii?

To musím i do školy. Sama od sebe si vybírám Kainara, Skácela nebo Reynka.

Našla jsi nějakou básnickou výpověď mezi lidmi své generace?

Teď si uvědomuji, že vlastně čistou poezii své generace neznám a že ji asi zná málokdo. Vnímám ji spíš v písňových textech.

Otázka je, jestli psaná poezie už nemá vrchol za sebou. Jestli ji nevytlačí různé festivaly pouličních básníků – performerů. Nebo rap. Co ty a rap?

Nic.

Kdyby sis mohla vybrat někoho na společné turné systémem každý půl koncertu, kdo by to byl?

Asi KOA. Zajímají mě, oslovují.

A komu bys chtěla udělat předskokana z těch slavných jmen?

Chtěla bych si někdy zahrát s Nohavicou. Ale to chci asi moc, on si nikoho nezve. Taky bych chtěla jednou být na jednom pódiu s Hanou Hegerovou.

Hegerová je ten typ, co dává do vystoupení veliké množství emocí, až člověk věří tomu, co říkala Věra Chytilová, že profesionální herec musí být hysterik. Jak ty se dostaneš do emoční nálady při vystoupení?

Stačí se ponořit do písničky, emoce s ní plynou.

A nebojíš se, že když už ji zpíváš po x-té, že tam ty emoce nebudou?

Naopak, já v ní nacházím nové věci. Někdy se až divím, co v ní je všechno skryté, nacházím významy, které mne nenapadly, když jsem to psala.

Jak postupuješ, když přijde naopak při psaní textu slovo, které se v písničce vzpříčí?

Nechám to uležet a čekám, že to znova přijde shora a líp.

Děkuji za rozhovor.

Jiří moravský Brabec

F& 7/05

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.