Určitě. Třeba to, že už nemusím soutěžit. Odpadla nutnost se obhajovat mezi vrstevníky písničkáři, na druhou stranu je těžší se obhájit v moři hudby jako takové.

Hlavně možnost hraní na festivalech, pozvánky. To je asi nejvíc, co může muzikant dostat.

Úplně nejdůležitější byla možnost nahrát desku, tedy cena Honzy Friedla spojená s vítězstvím v soutěži o Krtečka.

Ze začátku na mne chodili jenom přátelé, spolužáci, ale to je asi start každého muzikanta.

Rozhodně jsem to v té době vůbec neřešila. A vlastně to neřeším ani teď. Spíš doufám, že jsou to písničky nadčasové.

Určitě je v tom přínos jiného pohledu na svět. Ženy asi dřív neměly potřebu se takto vyjadřovat. Muži se vymezovali vůči režimu, politice, společnosti. Ženy přišly s novými, osobnějšími tématy.

Určitě jsou. Ale popravdě teď poslouchám spíš tvorbu mladší generace, třeba Sester Steinových… tam se hledám daleko lépe.

Bojí se a zároveň mu to dělá dobře. Je to takový zvláštní pocit, protože si uvědomuje, že se spojuje s člověkem v hledišti a prožívá s ním něco, co je pro něj důležité.

Básničky jsem psala, ale pak jsem zjistila, že člověk může vzít kytaru a ta slova mohou vznikat rovnou s muzikou. Takže většinou skládám rovnou hudbu i text.

Prostě něco spadne shora. Je to třeba jen jedna věta, která se pak rozvine.

Spíš s pocitem. Prostě si tě najde.

Jak já říkám “hratelných”, asi patnáct. Napsaných ale určitě padesát, šedesát.

Mám je v hlavě. Věřím, že si je zapamatuji. Někdy třeba zapomenu kytarový doprovod, ale to hlavní tam zůstane.

Ten jsem nahrála u kamaráda Romana Köhlera v Praze v jeho pokoji. Ale bylo na něm jen šest písniček.

Už v roce 2003 mne oslovil Zdeněk Vřešťál, že by mi pomohl s deskou. Já mu na to kývla. Pak jsem loni vyhrála možnost nahrávat ve Vyšším Brodě, což určilo místo natáčení, a tak jsme se domluvili a v lednu začali.

Věřím, že jsem našla jakousi střední cestu. Není to kapelová aranž. Některé písničky sice mají hosty, ale jiné zůstaly prostě tak, jak je hrajeme s Karolínou na koncertech. Snažila jsem se dát každé písničce, co si žádá sama ze sebe, zevntiř.

Vlastně tak, že jsem si vytvořila pocit, jaký nástroj by tam měl být, a pak přemýšlela, jestli znám někoho, kdo na něj hraje.

Zdeněk Vřeštál měl jisté záměry s písní Odnikudnikam. Měly se v ní ale objevit samplované zvuky, což se mi příčilo. Vzhledem k tomu, že už jsme byli prakticky ve finále nahrávání, měla jsem tak jediný večer na to, abych se rozhodla, jak bude písnička vlastně vypadat. Seděli jsme s Matějem Rakem u piva a přemýšleli, kdo umí dobře na akordeon. První, kdo mě napadl, byl Mário. Ráno jsme mu zavolali a on řekl: “Tak já vám to nahraju.” Z toho později vyplynul i František Raba a navíc nejpříjemnější okamžiky ve studiu.

Vůbec ne. Každou písničku jsem dělala samostatně, chtěla jsem jí dát co nejvíc bez ohledu na náladu a zvuk ostatních. Řadila jsem je v podstatě až před týdnem a měla jsem z toho docela strach, ale samotnou mě mile překvapil tvar, který z toho vyplynul. Teď už to cítím jako fungující celek.

Opakovaně, vždycky tak na týden, dva. Ten první byl pro mě velikou zkušeností. Teprv tam jsem zjistila, jak má asi studiová práce vypadat. Taky jsem pochopila, že jsme asi předem měli víc mluvit o tom, jak by písničky měly vypadat a jaký je můj podíl na rozhodování. Ale nakonec jsme všichni našli společnou cestu.

Zdeněk Vřešťál jako producent byl ve studiu jen málo, zařizoval spíš věci okolo vydání. Vítek Sázavský zpočátku hodně mluvil do písniček, řešily se texty, přízvuky apod. Vytvořil také kompletní aranž k písni Jinačí znamení. Tvar většiny písniček jsem ale tvořila spíš s muzikanty sama, hodně s Matějem Rakem a nejvíc asi s Vláďou Čížkem, což je zvukový pomocník Honzy Friedla.

Nevědělo, ale chtěla jsem, aby to byli Indies. Hudba, kterou vydávají, je kvalitní a sama ji vyhledávám. Kontakt zajistil Zdeněk. Přijeli jsme, oni to poslechli a řekli, že jo.

Měla jsem celkem jasnou výtvarnou představu. Použila jsem k tomu jeden svůj namalovaný obraz a fotografie od Matěje Raka. Potřebovala jsem ale grafika, který mi pomohl to převést z hlavy do počítače a z počítače na tiskové podklady.

Délka písničky přijde vždycky sama. Nikdy nemám víc, než potřebuji, že bych musela škrtat sloky. Když píšu a mám pocit, že už to tam nepatří, tak toho nechám a počkám si, až to zase přijde samo. Některé písničky vznikly najednou, jindy jsem kvůli řádku musela čekat třeba tři čtvrti roku.

Myslím, že ne. Že se prostě musí zazpívat.

Mám, takové svoje vlastní. Ale asi nemám šanci, aby vznikly, protože by byly drahé.

Teď v létě hlavně po festivalech – Zahrada, Folková růže, Telč, Náměšť nad Oslavou, Veveří a zavítáme i na Slovensko – do Kremnice.

Jenže tam právě teď v květnu po čtyřech letech končíme. Z toho prostoru se bude dělat taneční sál a jelikož taneční muziku neděláme... tak už si hledáme jinou scénu.

Jó, jednou na valčík.

Asi dost těžko.

O tom jsem nepřemýšlela, ale myslím si, že zpívám tak, jak píšu. Své pocity přenesu na diváka asi nejlépe sama.

Hodně se vyvíjí. Člověk postupně nachází, co písnička potřebuje.

Myslím, že už jsem s ní srostla, koncerty hraju většinou na ni. Baví mně to a vyhovuje mi to. Její zvuk mne inspiruje a připadá mi, že už k těm písničkám neodmyslitelně patří.

Zatím vůbec. Plně mi stačí jazzový zvuk Epiphonky.

Spíš na to přicházím sama, ale začala jsem chodit na jazzovou kytaru. Kvůli nahrávání desky jsem to musela přerušit, ale zase budu chodit, protože mám pocit, že je hodně, co se učit.

Myslím, že veliký. Teď už si těžko dokážu představit koncert bez ní. Je v tom společný prožitek, vzájemná inspirace, zajímavější aranž, podpora. Je příjemné, když je tam se mnou, ale je příjemné i to, že třeba na písničku, dvě odejde a já zůstanu sama. Užiju si to a těším se, až se zase vrátí.

Nemám ráda dělení muziky. Proto jsem se snažila, aby byla deska pestrá.

Hodně písničkářky, americké i naše. Alanis Morissette, Stacy Kent, Joni Mitchell, a pak Sestry Steinovy, Tu Janu z Velké Ohrady, Zuzanu Navarovou. S kapel třeba právě KOA.

Určitě. Pohled na svět je u nich různý a myslím, že ženský princip ještě mužský nevyvážil.

Honza Řepka z Nestíháme, Jan-Matěj Rak, Martin Kadlec, Marcel Kříž – to je zrovna hodně zajímavý pohled na svět a ještě víc mě baví ve spojení s Žofií Kabelkovou, tam to jiskří.

To musím i do školy. Sama od sebe si vybírám Kainara, Skácela nebo Reynka.

Teď si uvědomuji, že vlastně čistou poezii své generace neznám a že ji asi zná málokdo. Vnímám ji spíš v písňových textech.

Nic.

Asi KOA. Zajímají mě, oslovují.

Chtěla bych si někdy zahrát s Nohavicou. Ale to chci asi moc, on si nikoho nezve. Taky bych chtěla jednou být na jednom pódiu s Hanou Hegerovou.

Stačí se ponořit do písničky, emoce s ní plynou.

Naopak, já v ní nacházím nové věci. Někdy se až divím, co v ní je všechno skryté, nacházím významy, které mne nenapadly, když jsem to psala.

Nechám to uležet a čekám, že to znova přijde shora a líp.

F& 7/05

HOME