Jak by ne, to byla moje první “pořádná” kapela. V jednu dobu, i když poměrně krátkou, to bylo taky nejšťastnější období mýho života – lidsky i muzikantsky. Tehdy jsme fungovali nejen jako parta muzikantů, ale i jako komunita lidí, spojenejch stejným záměrem, stejnou cestou i cílem. Taky s oblibou říkávám, že Otcovy děti, to byla esence lidstva – učitel, farář, hrobník a obecní blázen v jedné kapele. No nekup to. Škoda, že ta kapela tak brzo skončila, myslím, že ani s Trabandem jsem nikdy neudělal lepší desku než je “Noc & den” z roku 1993.  (Podrobnosti na www.traband.net/otcovydeti.htm)

No, já to takhle nechci rozlišovat, co je “keltské”, co “židovské”, co “balkánské” atd. Mě prostě vždycky bavilo spojovat lidovou muziku s bigbítem (což je vlastně pravý význam slova folk-rock, že?). Tak jsem to dělal v Otcových dětech a tak to dělám i s Trabandem - jinak to asi neumím. Kapela, na kterou se ptáš, se jmenovala Naholou 25. Zakládali jsme ji s houslistou Jakubem Sejkorou hned po rozpadu Otcových dětí a zpočátku nebyl její repertoár vůbec čistě “keltský”. Hráli jsme lidové písničky nejen z Irska, ale i z Moravy, taky staropražské a židovské lidovky. Já jsem se pak trhnul, založil Traband, ale kapela Naholou funguje dodnes, nedávno v Malostranské besedě oslavila 10 let existence. Jenom je to teď opravdu programová “keltská” kapela, což je trochu škoda. Nicméně Jakub Sejkora je geniální a nedoceněnej muzikant, kterej mě ovlivnil jako nikdo jinej. On a celá kapela Naholou hostují na naší nový desce – v písničce Vraťte mi mou hlavu.

Trabandí historie

V roce 1995 jsem se přihlásil do autorské soutěže Porty. Ale protože mě model “sám se svou kytarou” moc nebaví, požádal jsem dva kamarády z folkové kapely Hall, bubeníka a basistu, aby se mnou nacvičili pár kousků a společně jsme pak vyrazili do Plzně. To byl ten “památný” ročník Porty, na který nepřišlo žádné publikum. Vzpomínám si, že při finálovém koncertu jsme hráli pro prázdný amfiteátr.

Nicméně tohle hraní ve třech se nám tak zalíbilo, že jsme spolu zůstali a začali si říkat Traband neboli trojbend. Žádné plány jsme si nedělali, chtěli jsme prostě hrát, dělat si radost, vyblbnout se. Moc jsem tehdy nepřemýšlel o hudbě, o aranžích, o kompozici atd. Spíš jsem to bral tak, že písnička, to jsou slova a rytmus. Víc netřeba. Hraj jak umíš. Do našeho repertoáru přešlo pár písniček Otcových dětí (například Jak to všechno pěkně roste nebo Nezdárný syn), ale hlavně jsme začali zkoušet nové věci. Úplně první trabandí písnička byla ta, která je dodnes na koncertech nejžádanější: Sára.

To je jednoduchý: sex, bible & rock’n’roll.

Pochopitelně dříve či později muselo dojít k tomu, že základní obsazení kytara-basa-bicí přestane vyhovovat. Já jsem sice už od začátku střídal kytaru s mandolínou a používal jsem i foukací harmoniku, ale ani to, ani příchod banjisty Evžena ještě nedal vzniknout zvuku, po kterém jsem toužil: v hlavě jsem neustále slyšel takovou kombinaci bigbítu, hospodskýho šramlu a prvorepublikovýho kabaretu. To bylo okolo roku 1998, procházeli jsme takovým obdobím tápání, zkoušeli jsme nový cesty, kudy se ubírat, nový muzikanty, kteří by nějak obohatili a posunuli ten primitivní trabandí “dvojtakt” k něčemu náročnějšímu – kontrabasistu, harmonikáře, kytaristu, saxofonistu atd… Teprve s příchodem tubisty Roberta a trumpetistky Janinky mi bylo jasný, že tohle je přesně to, co chci.

Robert Škarda hraje na tubu kromě Trabandu ještě v Kamilu Jasmínu a v tubovém kvartetu Síla.

Vašek Pohl bubnuje v Trabandu a v Mrakoplaši, před tím také v Hallu a v Echolamě.

Jakub Schmid u nás hraje na baskřídlovku a kytaru. Dříve hrál taky v kapele Klec, ale jeho domovská kapela jsou Jarabáci, kde troubí na trubku, brnká na kytaru a pinká na klávesy.

Jediný Evžen Kredenc nehraje na banjo ani na nic jiného nikde jinde.

Ještě bych měl zmínit jednoho důležitého – i když v současnosti nehrajícího - člena Trabandu. Bubeník Petr Vizina se mnou zakládal Otcovy děti, potom jsme se opět sešli v Trabandu. Výrazně ovlivnil zvuk kapely okolo CD Kolotoč. Před tím hrál s písničkářkou Katkou Šarközi.

(Další podrobnosti o tom, kde kdo s kým a kolikrát na www.traband.net/jinde.htm)

Kdybych měl soudit podle recenzí v tisku a na internetu, tak Kolotoč byl pro mnohý lidi zjevení, Road Movie zase zklamání. Kolotoč se hodně šťastně potkal s tehdy právě vycházejícím zájmem o “balkánskou” dechovku a mnozí si nás takhle zaškatulkovali. Proto pak někteří naši posluchači nemohli strávit ty studiový legrácky, který jsme použili na Road Movie, samply a elektroniku atd. Na druhou stranu, na koncertech si teď lidi častěji přejí zahrát písničky právě z Road Movie – Holuby, Pejska, Utopence a další.

Já bych řek, že jsou to úplně obyčejný folkový nebo rockový písničky, jen jsou hraný na poněkud netradiční nástroje. Možná je to pokračování tradiční český dechovky směrem k modernímu vyjádření, možná je to jen profláknutý folkrockový schéma obohacený o dechový nástroje, nevím… Pro mě je písnička dobrá tehdy, když se dá zahrát s kytarou u táboráku. Všechno ostatní je jen doplněk k tomuhle základu. Žádnej styl, aranžmá nebo instrumentální výkon z blbý písničky dobrou písničku neudělá.

Traband na cestách

Jo, hlavně ve Francii je takových podivných kapel jako máku. Tetes Raides, La Tordue, Rageous Gratoons, La Varda (s La Vardou budeme hrát v říjnu v pražským Rock Café). Tam je hodně silná tradice cirkusových a kabaretních kapel, který už dávno dávno před vynálezem tzv.”world music” do sebe začaly vstřebávat vlivy jiných kultur – podle toho jak se tam ty národy míchaly mezi sebou. Hodně silně je tohle znát hlavně na jihu a ve velkých městech, kde se tradiční francouzskej šanson mísí s vlivy Orientu, Španělska, Afriky, Balkánu… Pak se není co divit, že si tam s Trabandem připadáme jako doma. Ti Francouzi jsou zkrátka připravený nás přijímat a přijímají nás jako něco, co je obohacuje.

Mě festivaly moc nebaví, ani jako muzikanta, ani jako posluchače – obzvlášť ty monstr akce typu Českýho Brodu nebo Malé Skály. Dávám přednost samostatným koncertům. Festivaly, to je jen stres, špatný zvuk, dohady s pořadatelem a spousta dalších věcí, který člověku berou chuť hrát. Nebýt čistě zištných důvodů, nejezdím na festivaly vůbec – s výjimkou Litoměřického kořene, jimramovského Otevřena a několika dalších, spíš malých rodinných festiválků, kde je všechno jinak.

Hyjééé!

Nemám žádnou jednoznačnou metodu psaní písniček. Někdy mě napadne nejdřív text, ale častěji je nejdřív melodie. A ještě častěji je nejdřív nápad, myšlenka nebo slogan, pak kus melodie, pak kus textu, pak celá melodie, pak celý text. A někdy si písničky vznikají jak se jim zachce a já jen zapisuju. “Lano” mělo být původně milostný vyznání: naše láska bude tak silná jak silný bude lano, který nás poutá k nebi. Ale nakonec z toho vznikla taková parafráze biblickýho příběhu o povolání celníka Matouše. “Černej pasažér” zase vznikal asi dva roky a měl 4 různý verze. Chtěl jsem napsat “refugee song”, písničku o uprchlících, o ztrátě země a domova, ale nechtěl jsem zabřednout do popisnosnýho patosu, takže výsledek je mnohoznačnej, spíš jakoby fňukání opuštěnýho manžela nad pomačkanou fotkou.

Myslím, že umělec má být v první řadě tvůrčím člověkem, ne politikem. Můžu vstřebávat různý podněty ze světa okolo sebe, zpívat o věcech, který mi vadí, ale nedám svoje písničky do služby žádné straně, ideologii, politikovi. V Americe je teď ale asi taková situace, že to jinak nejde, a jakejkoliv způsob kterým bude odstraněnej Bush bude správnej způsob. Ale…ti zpěváci a herci ve službách politiky, to je vůbec zvláštní fenomén, že? Proč zrovna oni? Proč ne třeba malíři a sochaři? Už někoho napadlo tančit proti prezidentství Václava Klause?

Mimochodem, ta písnička Ve zlatém kočáře není ani tak o těch mocných, jako o těch bezmocných. O tom, co se děje, když se chudákovi vezme jeho důstojnost. Z lidu se stane lůza, a ta má tendenci sahat k radikálním řešením – tak vznikají komunistický revoluce a fašistický puče. (To jsou ti loupežníci za městem ve staré aleji). Současné volební preference KSČ jsou toho důkazem a silným varováním.

Bohužel, od té doby, co umřel Karel Kryl, chodíme kolem tzv.společenské angažovanosti jako okolo horké kaše a nikdo z nás nedokázal ještě důstojně navázat tam, kde Kryl přestal. Nám totiž chybí vlastní názor a odvaha ho sdělit na veřejnosti – bojíme se, abychom se neztrapnili. A tak raději fantazírujeme. Anebo v opačném případě se prostituujeme jako služebníčci toho či onoho politického vůdce, fascinováni mírou arogance a drzosti, s jakou nám dokáže vnutit svoje ego - viz různé koncerty a akce na podporu politika, strany, volebního programu... V tomhle se umělci od roku 1989 moc nezměnili, vždycky budou zobat z dlaně mocných. Poslední dobou ale sleduju nástup muziky, která vyšla z undergroundu a v který já cítím velkou souvislost s protestsongem, s městským folkem, s talking-blues atd. Mluvím o rapu a hip-hopu. Tihle mladí kluci si neberou žádný servítky, dívají se na věci okolo sebe a není jim jedno, jak svět vypadá. Jejich texty jsou místy naivní a neumělý, ale v dobrým slova smyslu angažovaný a aktuální.

(Více na www.traband.net/2003.htm, 2002.htm, 2001.htm atd…)

Máte celkem kvalitní, dobře udržované a pravidelně aktualizované stránky http://www.traband.net. Kdo se vám o ně stará?

Jiří moravský Brabec

HOME