Už nejsme všichni za jednoho

S Vojtou Kiďákem Tomáškem o Srpnových travách, o slavení šedesátin a o trampingu

Když se řekne Vojta Kiďák Tomáško, většině z nás se jedním dechem vybaví názvy Toulavej nebo Nebe plné koní. Loni však jeden z našich nejznámějších trampských písničkářů vydal novinku Srpnové trávy, na které je také řada písní hodných pozornosti posluchačů, kteří i v dnešní době fúzí dávají přednost akustické melodické písničce. Já jsem si s Vojtou povídal nejen o nové desce, ale rozhodl jsem se ho přimět k malému ohlédnutí. Vždyť loni oslavil kulaté narozeniny a má na co vzpomínat.

Slušnost a kamarádství se vytrácejí…

Člověk se opravdu někdy ohlédne, zavzpomíná na to, jak to bylo tenkrát. A čas stírá chvíle nehezké a bolestivé a nechává to krásné a příjemné. A tak se mi v paměti občas vynoří obrázky, kde stojím na jevišti s partou bezvadných lidiček, kteří si říkali Plížáci ze Sokolova, potom s kapelou Roháči z Lokte, u jejíhož zrodu jsem stál. Vzpomínám na člověka, který ovlivnil mou dráhu písničkáře, Jardu Studeného. Jedno z nejhezčích období nastalo při plzeňských Portách v 80. letech. Umí si někdo dnes představit festival, kde by skoro 30 000 lidí poslouchalo a nehlučelo, kde by po nich nezůstal neskutečný svinčík, kde by neduněly reprobedny, až praskají bubínky, a muzikanti nebyli jen kulisou k mnohdy podnapilému a hulákajícímu davu, čekajícímu jen na tu svoji hvězdu? To všechno jsem zažil a z celého srdce bych to přál všem svým mladším kolegům. Obávám se ale, že se z našich srdcí vytrácí tolerance, slušnost a kamarádství. Už nejsme “všichni za jednoho”, ale každý za sebe a heslo “JÁ jsem ten nejdůležitější” platí nejen na muzikantské scéně, ale nejvíc i v běžném životě. A je mi to moc líto.

To nepoznám. Jak můžu vědět, jestli zrovna tahle skladba zaujme víc než ta druhá? Všechny písničky jsou jako mé děti. A mám je rád. Že se některá píseň vydá na delší pouť, je zásluha spíše posluchačů než moje. Já jsem jen ten, kdo má štěstí píseň napsat. Ale oni ji uchopí a nesou dál. Naučí se text, melodii, akordy a pak si ji zpívají a mnohdy i upravují podle svého. Jasně že velikou zásluhu mají sdělovací prostředky. Když po mně diváci chtějí Toulavého, kolikrát si v duchu říkám, že přece mám i jiné písně, podle mě lepší, ale tahle prostě měla kliku, že byla zahraná v pravý čas, na pravém místě a chytla se. A třeba ještě napíšu nějakou podobnou a lidi si ji vezmou a po čase se nikdo nebude ptát, kdo ji napsal. Protože to není nejdůležitější.

Když jsem poprvé slyšel svoji písničku ve vlaku od nějaké party trempíků, málem jsem omdlel. Stál jsem a poslouchal syrové hlasy a mírně rozladěné kytary a najednou jsem strašně vyrostl a měl hlavu až v oblacích. Strašně se mi chtělo zařvat: “Víte, vy bejci, kdo tu krásu napsal? Já!” Pýcha mě však dávno přešla, protože jsem si uvědomil, že jsou tu i jiní autoři, mnohem a mnohem lepší, a v pokoře jsem se vrátil na zem.

To je hezká otázka. Jasně, že jsme v kontaktu. Rádi se vidíme, poklábosíme, dáme pivko a občas i nějaký veselý kalíšek. A říkáme si, jak ta mrcha čas čmárá do tváří a ryje čím dál hlouběji. Dávno bych už nejezdil na ty stále stejnější festivaly, kdybych nevěděl, že tam potkám ty své: bručouna Daňka, bezvadného Žalmana s celým spolem, Nezmary, Mikiho Ryvolu, Dobeše, strakonický Šafrán, Pavlínku Jíšovou, Poutníky, mého “osobního cikána” Otu Maňáka, kterému jsem s hrdostí “osobním gádžem”, že tam uvidím a pokecám se zvukaři a pořadateli… Jenže vyjmenovat všechny by zabralo nejméně pět stránek.

Šedesátiny jsem nijak zvlášť neslavil. Taky ono není co slavit. Ale na to přijde jednou každý sám. A Srpnové trávy, to byl takový můj malý dárek sobě. Já už jsem vlastně vůbec nechtěl jít do studia a točit. Vydrželo mi to čtyři roky. Za tu dobu se nastřádalo dost nových věcí a můj parťák Ríša dostal v pomatení smyslů nápad, že to nahrajeme. A navrhl, že k tomu přidáme ještě jeden kotouček, na kterém budou písně rádoby veselé, ve kterých si člověk dělá legraci ze sebe a maličko i z jiných. Vážnější podoba Srpnových trav se mi ale samozřejmě líbí víc. V každé skladbě je kus mých příběhů, lásek, pochybností i nadějí. Je tam celý človíček, kterému přezdívají Kiďák. Možná jsem zvážněl, možná dospěl, možná se víc ptám tajemného vesmíru. To dvojalbum jsme s Ríšou nenatočili pro hudební kritiky ani pro nějaký finanční boom. Natočili jsme si to pro hezký pocit, který spolu zažíváme na jevištích, aby jednou bylo na co vzpomínat. A taky trochu proto, že by se třeba některá písnička mohla vydat po stopách Toulavého.

V naší dvojce je to strašně jednoduché. Já napíšu píseň, zahraju ji Ríšovi, on se zatváří, jako by se mu chtělo na záchod, a řekne: “To je co?” Odpovím, že to je nebetyčně super nádherná píseň, která se stane světovým hitem, a on si odplivne a řekne: “Předělat!” Po desátém přepracování, když už je parťák jakžtakž spokojen s rýmy, s melodií, s refrénem, když vyhází zbytečné dis molly a zmenšené i zvětšené akordy, vezme píseň na milost a za pár minut k ní má postavené perfektní kytarové sólo a druhý hlas a vůbec všechno, co tu skladbu pozvedne tak, aby byla trochu poslouchatelná. Ríša je muzikant. Skvělý muzikant. A taky v noci strašně chrápe, je občas líný a nedochvilný. A je skvělý šofér a boží člověk. I když spolu jednou už nebudeme hrát, zůstane mým přítelem do smrti. Jo a taky napsal pár hezkých písniček pro Roháče, takže já už se nemusím snažit a oni mají co hrát. A ještě maličkost. Jelikož jsem se demokraticky v naší dvojici zvolil generálním ředitelem, dosadil jsem ho do funkce prezidenta přes papírování a jiné nechutnosti s tím spojené. Myslím, že si to zasloužil.

Začnu dámou – tou je vynikající baskytaristka Romana Tomášková. Není to moje příbuzná, zato je příjemná, laskavá a máme ji rádi. Přemek Haas už se mnou pracoval na předešlém albu Náklaďák do L. A. Na bicí jsme si pozvali Míšu Šindeláře, bubeníka skupiny Katapult. A udělali jsme dobře. Míša fakt umí. Jarda Matějů přispěl svojí okarínou a flétničkou a hlavně barvou svého hlasu ve vokálech. Stejně jako děvčata od Roháčů. Jitka Melicharová a Olinka Mašková. Tomáš Pavíza si zahrál ve dvou skladbách na foukací harmoniku, čímž dal písním úplně jiný a lepší rozměr. Kromě Matěje si ve vokálech užil kdekdo. Pavel Brom, který celou desku natáčel a staral se o všechna ta tajemná hejblátka, stejně tak si “zavokálovali” Přemek Haas nebo Míša Rörich. Ale největší práci muzikantskou i aranžérskou odvedl bezpochyby Ríša Melichar. A ještě jedna malá zajímavost: Název Srpnové trávy jsme nevymysleli my, ale jedna naše vzácná kamarádka z Opavy. Bylo by dobré ještě se zmínit o tom, že aby Srpnové trávy vůbec vyšly, bylo třeba mít nějakou korunu. Spolu s vydavatelem Jirkou Slámou z vydavatelství Avik jsme oslovili pár hodných lidí a firem, a oni pomohli. Chci jim všem moc poděkovat.

Už jsem o tom trochu hovořil na začátku. Nezměnila se jen muzikantská scéna, hlavně jsme se nějak změnili my. Nejen folkaři a trampové. Změnili jsme se jako lidé. Kolikrát přemýšlím, kde se najednou vynořila ta spousta bezohlednosti, sobectví a arogance. Kde se vzal ten fenomén toho, že jenom JÁ jsem střed vesmíru? Proč je kolem najednou tolik arogance a agresivity? Dobře to napsal tenkrát Jirka Dědeček: Vraťte mi nepřítele. Jsme svobodní, můžeme si říkat, co chceme, máme otevřený svět. Jenže kolik z nás si řekne, že moje svoboda končí u začátku svobody toho druhého, že slova se musí nejen říkat, ale i poslouchat, kdo přizná, že má zavřené srdce? Myslím, že mám kliku, že jsem na to přišel včas a začínám u sebe. Naslouchám a otvírám srdce. Tudíž jsem svobodnější. Ale to jsem se trochu vzdálil od otázky… Prostě scéna se změnila. Teď každé městečko nebo dědina, když má peníze, si udělá svůj festival, pozve špičkové a známé muzikanty, postaví stánky s pivem a klobásami. A dělá kulturu. Před pódiem pobíhají děcka, diváci pokřikují, mobilují, pijí a jedí a muzikant na jevišti jim zpívá o lásce, přátelství, o pokoře a o všech těch hezkých věcech, a ti v hledišti vůbec neposlouchají. Tak se po čase naštve a přitvrdí. Bicí a basy s kytarami nadoraz, texty o ničem a čím víc vulgární, tím lepší, divák už nemůže moc kecat, ale slastně zařve radostí, když v textu postřehne slovo “kurva”, případně něco podobného. A protože je přehlušen, tak se začne svíjet do rytmu a pije u toho své desáté pivo, holky sundávají trička a paní múza pláče v šatně u futrálu na saxofon. Divák si zaplatil a je spokojený, jak to kluci rozjeli a jak si užil. Kdo tam byl, co zpíval, co povídal ten na pódiu? To je jedno. Hlavně to byl vodvaz. A toho trapného písničkáře, který tam seděl, brnkal a povídal cosi o lásce a toleranci, už nezvěte. Jen zdržuje a stejně ho nikdo neposlouchá.

Ano, považuji se za písničkáře, za trubadúra, za komedianta, za kluka s kytarou. Pořád jsem přesvědčen, že škatulkování není k ničemu. Prostě muzika je jen jedna. Některé nerozumím, ale nemohu říct, že je špatná. Jen není pro můj vnitřní svět a neoslovuje mě. Je to tím, že už jsem starší. Ale nezapomínám na to, jak moje rodiče rozčilovalo, když jsem na “magiči” naplno poslouchal Beatles, Elvise, Shadows, Stouny a další rockové a beatové šílence, které jsem pokoutně sehnal na páskách emgeton. Mimochodem strašně jsem nesnášel lidovky, které jsem byl nucen každý pátek poslouchat v pořadu Vonička lidových písní. Když se ozvala jména jako Jožka Severin nebo Jarmila Šuláková, dostával jsem po celém těle vyrážku. A teď Jarmilku upřímně miluji a jsem pyšný, že se naše cesty potkaly a že ji znám a ona mě. Taky si myslím, že muzikant dozraje až tenkrát, když pokorně zamíří ke kořenům hudby. Myslím tím k lidovým kořenům. Protože všichni ti lidovkáři, Hašlerem počínaje a Fanošem Mikuleckým konče, řekli dávno před námi vše, co teď říkáme my. V těch písních je radost, láska, rozvernost, ale i smutek a slzy a také naděje a víra. A o čem píšeme my? No přece o tom samém, jen používáme trochu jiná slovní spojení, jiné metafory, jinou harmonii. Ale to není na škodu. Je to prostě jenom posun doby. Takže jsem písničkář. Člověk s kytarou a plnou duší přátelství a lásky k lidem. A nechci to změnit.

Už jsem na tuto otázku odpovídal mnohokrát. Tramp není povolání, tramping je názor. Doby, kdy jsem sobotu co sobotu oblékal battledress, obouval kanady, utíkal z domova a tahal na zádech deku a spal pod širákem, jsou pryč. Chodím do lesa v modré bundě a v botaskách, sbírám houby, koukám do nebe a cucám stébla trávy a je mi fajn. Povídám si občas sám se sebou, občas s vesmírem a nic mi nechybí. Tramping byla tenkrát pro mě navíc ještě bezvadná parta lidí, na které jsem se mohl spolehnout, kamarádi, co ti ukázali nové akordy a naučili novou ryvolovku. A krásný holky, kterým vlasy tak zvláštně voněly kouřem a dálkou. Prostě bylo to mládí, úžasné mládí. Občas si říkám, že by nebylo marné zase zabalit a vyjet na pár dní. Jsem líný, starý a pohodlný. A nemám tu bezva partu. Uvnitř jsem zůstal trampem, ale už nezalamuju palce a nejsem ověšen plackami z potlachů v Lucerně. A ortodoxní šašci v maskáčích, s dlouhými noži u pasu, popíjející pivo v hospodách a potom usínající v přepychových chatách, jsou mi k smíchu. Stejně jako ti, kteří si nás zvou do sálů a chtějí slyšet stokrát obehrané Pampelišky, Panenku a Montgomery, ale když zpíváš a rozbíjíš se na jevišti tak u toho klidně kouří, překřikujou se, chlastají a neposlouchají. Ale když slezeš z jeviště tak ti zalamují palec a kecají, jak strašně se na tebe těšili. Kde je úcta, kde je tolerance, kde je slušnost? Možná už je čas říct dost a klidně se sebrat a z takového prostředí, třeba v polovině vystoupení, odjet. Je to smutné, ale asi nutné. Nechci být se svými písněmi kulisou k pivním radovánkám. Ale pár dobrých a skvělých trampů znám a neskonale si jich vážím.

Diskografie :
Toulavej (Gramofonové závody Loděnice 1990)
Vojta Kiďák Tomáško (Monitor 1992)
Nejsme svatý (Gramofonové závody Loděnice 1994)
Jestlipak víš… (Ji-Ho Music 1996)
Hvězdopad (Avik 2000) – s Ríšou Melicharem
Náklaďák do L. A. (Avik 2002)
Srpnové trávy (Avik 2007) – s Ríšou Melicharem