Na strojní fakultě ČVUT se mnou v kroužku byl Tonda Hájek. A tak to začalo. První naše produkce viděl samozřejmě studentský klub. Přišly další scény, vyjeli jsme za Prahu, pak Morava, Slovensko, rozjelo se to dost rychle. To bylo silné období, i po letech je z nahrávek cítit ta doba. Měli jsme i kliku na šťastná setkání. Mirek Černý, ten nás vlastně nastartoval, on pak přivedl Petra Nárožného. Ten zase pomohl hodně už tím, že náš přístup mírně neukázněných výtržníků přiměřeně umravnil. A publikum pochopitelně oceňovalo jeho chytrý humor.

Vítězství na Portě, nejúspěšnější skupina festivalu Country &Western, milion prodaných desek a 300 koncertů ročně. Co tě vedlo k tomu, že v roce 1973 odcházíš na sólovou dráhu?

Dolehla normalizace a jedním z nejokatějších tlaků byla direktiva změnit jméno. Napadlo mě pojmenování, které by nás charakterizovalo jako živel “zpátečnického druhu”, vyhledávající spíše čistou vodu. Nějakou dobu jsme si tedy říkali Raci. V pár starých kronikách by se to našlo, jinak to nikdo neví. Pak ale Tonda získal podporu pro název “Plavci”, já to jméno nenáviděl. Vnímal jsem to tak, že se profilujeme pro “plavbu s proudem”. Navíc následná realita začala skutečně potvrzovat tento význam. Když přišla potřetí nabídka jet do Ruska, vůle většiny byl pro, a tak se jelo. Tehdy jsem pochopil i díky dalším souvislostem, že něco definitivně končí. V březnu 1973 odešel Petr a ten fakt i okolnosti jeho odchodu uspíšily i moje rozhodnutí. Odešel jsem dva měsíce po něm.

Asi tak po roce jsem si sestavil svoji grupu, rád na to vzpomínám. Byli to kamarádi, jejich názory jsem spolehlivě znal. Bylo to hezký, protože se vrátila atmosféra začátků. V té době začínat nebylo lehké, kluci ale věděli, jaké podmínky budou programově splňovat. Takže sice nemálo těžkostí, ale názorová spřízněnost a společná zábava. To, že jsme měli dost práce, jde na vrub věrných diváků, kteří si nás našli, protože v tehdejších médiích jsem narazil na plot téměř všude. To je téma, které tu nechci komentovat. Ale pořadatelé mě zvali a práce byla. Horší to bylo se všemi snahami vydat album. Pokládal jsem za úspěch alespoň singl. Díky Mirkovi Černýmu jsem tenkrát natočil písničku pro mě dost netypickou. Jmenovalo se to “Zpíval jen rokenrol”. Na druhou stranu singlu jsem musel vybrat ze tří titulů, na který byly koupený práva. Až doma se mi to rozleželo a říkal jsem si, že to není pro mě. Zpíval to Chris Norman ze Smokie. Kdyby to třeba dělal Jirka Schellinger, ten, kdo má takový ty vyřvaný hlasivky, ale už se nedalo couvnout. A ono to bylo úspěšný. Prodalo se toho 100 tisíc, byla to hitovka. Existoval jsem tenkrát tak nějak šťastně, ale na okraji. Fanoušci o mě věděli, ale nebylo to o tom, že bych byl slavnej.

Rád. Luděk Novotný, supersólista na foukací harmoniku, zpívá a střídá kytaru. František Václav Zikmund, famózní kytarista, také zpívá. I on budí dojem, že se s kytarou narodil. Richard Tomíček, to je nóbl baskytarista. Zpívat odmítá, ale je mu odpuštěno, je velmi užitečný ve studiu. No a pak můj starý kamarád Richard Bardon, hraje na bicí, zpívá sice jen pro sebe, ale já mu mezi bubínky dám “štěnici”. Hrál se mnou už v mé první kapele po odchodu od Plavců.

Ta jeho role vznikla náhodou. Potřeboval jsem rychle spoluhráče na kytaru schopného i zpívat. Tušil jsem, že na tu kytaru umí víc, než mi dal do té doby poznat. Doma rozehrával jen baterie bubnů. Bylo mu tehdy patnáct a rozhodli jsme, že do toho půjdem spolu. Mělo to jednu podmínku! Jeho účast budu maximálně tajit! Žádné foto v propagaci, žádná zmínka, kdo mě doprovází. Zní to podivně, ale on v té době hrál se svými vrstevníky v různých kapelách jako bubeník a to nebyl příbuzný žánr. Obával se, že jeho stavovská čest utrpí, ale potřeboval vydělat penízky na jeho milované “škopky”. Časem se to samozřejmě profláklo, ale neupálili ho. Dozrávají asi k žánrové toleranci.

V roce 1994 to byla Cesta zpátky, moje vůbec první CD. Točilo se to u Petra Benesche, rovněž kamaráda a někdejšího zvukaře. V roce 1999 mi nabídla společnost BMG vydání obsáhlejšího alba, které by posbíralo mnohé z toho, co kdy nevyšlo i vyšlo, co vzniklo pro rozhlas či televizi a ještě nějaké rarity. Jmenuje se to Srdce a jsem rád, že je. Pro mě je to taková antologie. A pro mé příznivce asi to nejpodstatnější, co chtějí mít.

Vlaďka Provazníková

HOME