Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Radek Tomášek – “Ten co zpíval rokenrol…”

Kdo z generace dnešních čtyřicátníků by nepamatoval, kdo “Zpíval jen rokenrol, nic víc”? Zpěvák a hudebník Radek Tomášek není jméno neznámé, zejména pro ty, kteří pamatují dobu největší slávy Rangers. Po odchodu sestavil vlastní skupinu a duet Džínová láska, který nazpíval s Helenou Maršálkovou, téměř zlidověl. Patří ke zpěvákům s vysokoškolským diplomem, ale vždycky ho přitahovala muzika.

Převážná většina čtenářů tě zná jako jednoho z muzikantů Rangers. Do kapely tě v roce 1966 přivedl Tonda Hájek. Co tomu předcházelo?

Bylo mi třináct, když jsem vyhledal profesora Schellingera, to byl táta Jiřího, a ten učil klasiku. Tehdy jsem koncertní kytaře propadl, ale současně jsem hrál písničky, nejraději ty ze střední a Jižní Ameriky.

Takže ten budoucí repertoár Rangers už byl nedaleko?

Na strojní fakultě ČVUT se mnou v kroužku byl Tonda Hájek. A tak to začalo. První naše produkce viděl samozřejmě studentský klub. Přišly další scény, vyjeli jsme za Prahu, pak Morava, Slovensko, rozjelo se to dost rychle. To bylo silné období, i po letech je z nahrávek cítit ta doba. Měli jsme i kliku na šťastná setkání. Mirek Černý, ten nás vlastně nastartoval, on pak přivedl Petra Nárožného. Ten zase pomohl hodně už tím, že náš přístup mírně neukázněných výtržníků přiměřeně umravnil. A publikum pochopitelně oceňovalo jeho chytrý humor.

Vítězství na Portě, nejúspěšnější skupina festivalu Country &Western, milion prodaných desek a 300 koncertů ročně. Co tě vedlo k tomu, že v roce 1973 odcházíš na sólovou dráhu?

Dolehla normalizace a jedním z nejokatějších tlaků byla direktiva změnit jméno. Napadlo mě pojmenování, které by nás charakterizovalo jako živel “zpátečnického druhu”, vyhledávající spíše čistou vodu. Nějakou dobu jsme si tedy říkali Raci. V pár starých kronikách by se to našlo, jinak to nikdo neví. Pak ale Tonda získal podporu pro název “Plavci”, já to jméno nenáviděl. Vnímal jsem to tak, že se profilujeme pro “plavbu s proudem”. Navíc následná realita začala skutečně potvrzovat tento význam. Když přišla potřetí nabídka jet do Ruska, vůle většiny byl pro, a tak se jelo. Tehdy jsem pochopil i díky dalším souvislostem, že něco definitivně končí. V březnu 1973 odešel Petr a ten fakt i okolnosti jeho odchodu uspíšily i moje rozhodnutí. Odešel jsem dva měsíce po něm.

Rangers je pro tebe uzavřená kapitola?

Ano. Uzavřela se už tehdy.

Oslav 40. výročí se nezúčastníš?

Mám hezké vzpomínky na dobu před “lámáním chleba”. Snesu i pohled do rakve, je-li v ní někdo, koho mám rád. Ale o exhumaci nemám zájem ani jako divák, natož účastník.

Vraťme se tedy k tomu co následovalo po tvém odchodu.

Asi tak po roce jsem si sestavil svoji grupu, rád na to vzpomínám. Byli to kamarádi, jejich názory jsem spolehlivě znal. Bylo to hezký, protože se vrátila atmosféra začátků. V té době začínat nebylo lehké, kluci ale věděli, jaké podmínky budou programově splňovat. Takže sice nemálo těžkostí, ale názorová spřízněnost a společná zábava. To, že jsme měli dost práce, jde na vrub věrných diváků, kteří si nás našli, protože v tehdejších médiích jsem narazil na plot téměř všude. To je téma, které tu nechci komentovat. Ale pořadatelé mě zvali a práce byla. Horší to bylo se všemi snahami vydat album. Pokládal jsem za úspěch alespoň singl. Díky Mirkovi Černýmu jsem tenkrát natočil písničku pro mě dost netypickou. Jmenovalo se to “Zpíval jen rokenrol”. Na druhou stranu singlu jsem musel vybrat ze tří titulů, na který byly koupený práva. Až doma se mi to rozleželo a říkal jsem si, že to není pro mě. Zpíval to Chris Norman ze Smokie. Kdyby to třeba dělal Jirka Schellinger, ten, kdo má takový ty vyřvaný hlasivky, ale už se nedalo couvnout. A ono to bylo úspěšný. Prodalo se toho 100 tisíc, byla to hitovka. Existoval jsem tenkrát tak nějak šťastně, ale na okraji. Fanoušci o mě věděli, ale nebylo to o tom, že bych byl slavnej.

Oficiálně jste se jmenovali Skupina Radka Tomáška?

Ten pracovní název se nakonec zažil nejvíc. Já sice chtěl vlastní jméno, ale chyběl nápad. Jednou jsem byl svědkem pádu meteoritu. Úžasný světelný jev. Hodně se o něm psalo. A tak mě napadlo Bolid. Je to těleso, který dlouho letí vesmírem nepovšimnuto, potom nakrátko zazáří a konec. Ta paralela se mi líbila.

Pak přišla sametová revoluce a ty jsi s čistě akustickou formací začal vystupovat víc v Německu než u nás.

Začalo to výletem do St. Tropez, večer jsme zahráli na molu, ve vinárně… Seznámil jsem se s paní Zuger a ta se stala mojí agentkou v německém teritoriu. Teď jim pojedu představit kapelu, která zní poněkud hutněji, než mě znají. Prý už se těší, tak uvidíme.

To už hovoříš o své doprovodné kapele Simply the Four, kterou jsi nedávno představil v Praze a na loňském festivalu ve Strakonicích. Představ její členy?

Rád. Luděk Novotný, supersólista na foukací harmoniku, zpívá a střídá kytaru. František Václav Zikmund, famózní kytarista, také zpívá. I on budí dojem, že se s kytarou narodil. Richard Tomíček, to je nóbl baskytarista. Zpívat odmítá, ale je mu odpuštěno, je velmi užitečný ve studiu. No a pak můj starý kamarád Richard Bardon, hraje na bicí, zpívá sice jen pro sebe, ale já mu mezi bubínky dám “štěnici”. Hrál se mnou už v mé první kapele po odchodu od Plavců.

Co tvoří váš repertoár?

Nejvíc dominuje country. Ale to bychom nesměli mít rádi mnoho dalších vrstev hudby, aby se to neprojevilo v nějakých vybočeních. K té části, kterou tvoří tvorba vlastní, občas něco přibude.

Na domácí scéně už sedm let vystupuješ v komorním pořadu se svým synem Radkem, který je známý především jako hráč na bicí ve skupině Cloe.

Ta jeho role vznikla náhodou. Potřeboval jsem rychle spoluhráče na kytaru schopného i zpívat. Tušil jsem, že na tu kytaru umí víc, než mi dal do té doby poznat. Doma rozehrával jen baterie bubnů. Bylo mu tehdy patnáct a rozhodli jsme, že do toho půjdem spolu. Mělo to jednu podmínku! Jeho účast budu maximálně tajit! Žádné foto v propagaci, žádná zmínka, kdo mě doprovází. Zní to podivně, ale on v té době hrál se svými vrstevníky v různých kapelách jako bubeník a to nebyl příbuzný žánr. Obával se, že jeho stavovská čest utrpí, ale potřeboval vydělat penízky na jeho milované “škopky”. Časem se to samozřejmě profláklo, ale neupálili ho. Dozrávají asi k žánrové toleranci.

V 90. letech ti vyšla dvě cédéčka.

V roce 1994 to byla Cesta zpátky, moje vůbec první CD. Točilo se to u Petra Benesche, rovněž kamaráda a někdejšího zvukaře. V roce 1999 mi nabídla společnost BMG vydání obsáhlejšího alba, které by posbíralo mnohé z toho, co kdy nevyšlo i vyšlo, co vzniklo pro rozhlas či televizi a ještě nějaké rarity. Jmenuje se to Srdce a jsem rád, že je. Pro mě je to taková antologie. A pro mé příznivce asi to nejpodstatnější, co chtějí mít.

Přinesl jsi disk se čtyřmi nahrávkami, vyjde to jako CD natočené výhradně s kapelou Simply the Four?

To je moje představa. Samozřejmě i jména některých hostů posílí náš tým. V titulu Krátký příběh například můžeme slyšet dobro Vojty Zíchy.

Najdeme nějaké informace o tvých aktivitách na internetu?

Stránka existuje a časem bude i plnější. Jste zváni na adrese Radektomasek.cz

Poděkovala jsem za rozhovor a popřála hodně zdaru vznikajícímu albu.

Vlaďka Provazníková

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.