V červnu jsme měli Mánes – klubový večer - a sám jsem se tam vyděsil, protože se na mě vrhli fanoušci a ptali se mě, jak to vlastně je, že slyšeli, že Taxmeni končí, že se rozpadají... Dělat muziku pětatřicet let a najednou ji ukončit - to by byla velká hloupost. A já jsem to taky hned říkal, že nás budou muset z toho jeviště jedině sestřelit, mě a Jardu. A jestli dojde někdy k nějaké změně - zatím o tom vůbec neuvažujeme. Ta sestava, která teď hraje, si plně vyhoví ve všem. Jestli jsou tam nějaké třenice, tak se hrozně rychle urovnají, protože nejenom, že tam je hudební souzvuk mezi jednotlivými členy, ale zčásti i kamarádské vztahy. A myslím si, že... když to vezmu od dob, kdy byli staří Taxmeni ještě Krajánci, je v současné době kapela velice kamarádská, asi tak jako byli staří Krajánci. Jsou tam dobré vztahy.

Určitě. Takže nevím, kde se ta fáma vzala...

Na jaře jsme museli jeden koncert odpískat kvůli tomu, že mně nebylo zrovna dvakrát dobře. Může se to stát, už taky nejsme nejmladší, takže to je zcela normální. Ale aby se kvůli tomu rušili Taxmeni... Mluvil jsem o tom s Jardou a jenom jsem ho prosil o jednu věc, aby byla učiněna určitá koordinace mezi koncerty, aby prostě... kdyby byla velká šňůra, tak je nebezpečí, že bych třeba na nějaký koncert nenastoupil.

Já ti to řeknu asi takhle: jsou opravdu určitá období, kdy Jarda píše knihu a má těsně před dokončením. A v kapele je taková velká tolerance, že když Jarda nemůže třeba na koncert, tak ho odehrajeme bez Jardy. A vůbec nikdo se neptá na nějaké důvody, jo. Prostě... to tady je a Jarda je fantastický člověk, že píše takové knihy. Proč bychom mu dávali nějakou vinu a říkali: Hele, ty nechodíš na koncerty - to je přece blábol.

A můžu říct jedině, že to co se tam povídalo, byla pravda. Na ten dokument jsme se chystali už delší dobu a to, že jsme měli těsně před slavením pětatřiceti let, to nám jedině vyhovovalo.

Určitě, určitě. Točila ho Česká televize Ostrava a spolupracovalo se bezvadně. Akorát jsem měl trošku strach, když mě zahnali za volant džípu, to jsem měl velké problémy, abych se vůbec do džípu vešel. Potom jsem se dozvěděl, že snad řidiči džípu byli do metru sedmdesáti; já jsem tam seděl takovým zkrouceným způsobem... Ale bylo to kouzelný, užili jsme si to. Točili jsme v Bratronicích – to je když jedeš směrem na Unhošť, taky se tam občas pořádají festivaly.

Trošinku byla taková ponorka, právě když jsme měli slavit třicáté výročí. Tak jsme se domluvili v kapele, že to buď na nějaký čas pozastavíme, nebo že prostě skončíme.

No, tak nehráli: nehráli jsme dva měsíce... Jarda měl pozvání do Ameriky, takže odjel, a než se vrátil, tak jsem s Pavlem Kaiserem, s Milanem Krištofem, s Pavlem Škorpíkem (klávesy) - a na bicí Luděk Kodrle - dali zase Taxmeny dohromady. Když se Jarda vrátil, už jsme hráli zkušebně na některých koncertech. Byla to jenom taková zkouška s tím, že buďto to vydrží, anebo nevydrží. Pak se to trošinku obměnilo, vrátil se Vašek Dumek na basu místo Pavla Kaisera a místo Pavla Škorpíka na klávesy přišel Zdeněk Vlč. No a to už je současná sestava, takže téměř pět let, asi bez dvou měsíců, existuje právě tato sestava.

Milana Krištofa jsme v podstatě “zobli” ze skupiny Nawopack, a to tak, že jako muzikanta jsme ho znali a viděli jsme, že je velice dobrý až vynikající kytarista a že i skládá a prostě je to opravdu dobrý hudebník. Jarda měl taky určité představy o tom, že by se muzika mohla přitvrdit, a Milan Kryštof tomu vyhovoval. A jak se dostal do Taxmenů Zdeněk Vlč? Asi na dvou koncertech Pavel Škorpík nemohl hrát, tak za něj zaskočil Zdeněk Vlč. No... a pak už došlo k dohodě: Zdeněk nám absolutně vyhovoval, takže jsme si ho ponechali v Taxmenech.

Pamatuji se, že jste někde říkali, že jste vaše poslední album Calamity Jane 4 připravovali téměř pět let. To není normální doba: co všechno je tedy ukryto pod slovem “připravovali jsme desku ”?

Napřed Jarda vymýšlel náměty. To je právě ta výhoda, že máme v kapele Jardu Čvančaru, že on dokáže vymyslet - v tomto případě - opravdu dobré náměty. Pak se šlo po textech; některé náměty a některé texty se odložily, dodatečně se třeba daly jiné osobě... Prostě se dělala selekce, přirozená selekce písniček během pěti let. To ještě žil blahé paměti George Fallada, který napsal na desku většinu textů. Něco nám napsal taky Pepík Fousek; tam docházelo k tomu, že se texty trochu upravovaly, aby nedošlo k nějakému historickému znemožnění... (smích) nebo něco takového. Myslím, že George Fallada s Pepíkem Fouskem napsali dobré texty. A pak už to bylo na klukách, aby se zamysleli a zhudebnili to. Touto deskou jsme se začali zabývat už v předešlé sestavě, takže něco skládal i Jindra Vrbenský, se kterým máme dodneška kamarádské vztahy, ale většinu toho složili Milan Krištof a Zdeněk Vlč. Některé písničky byly trošinku oříšek, ale myslím si, že se toho zhostili velice dobře. Celkově se ta deska tvořila opravdu pomalu, nechtěli jsme se dopustit nějaké chyby. Chtěli jsme, aby byla rozmanitá, jak hudebně, tak i textově. Písničky jsem zpíval s chutí, takže snad se nám to, doufám, povedlo.

Tak to už byl normální průběh, začali jsme tuším v loňském roce nějak v březnu. Normální tvoření, jako při každé desce. Nevybočovalo to ze žádného průměru.

No... Já nevím. (Smích) Nevím, myslím si, že už asi ne. Těch námětů by bylo strašně moc, ale už jsme si řekli s Jardou, že natočíme zase trošku něco jiného. Ne že bych se chtěl vrhnout někam úplně jinam: ne, já chci dělat country, ale... zase trošku jiné téma.

Mám to promyšlené a chtěl bych dělat písničky jednoho zpěváka, který je mi hrozně moc blízký, protože celý život vlastně jeho písničky zpívám a... (Smích)

Trošku se odložilo a já jsem zjistil, že jsem vlastně za celý svůj život zpíval asi dvacet písniček tohoto zpěváka...

Uvidíme. Tohle je prvotní nápad. A co si budeme vykládat, nápady se vyvíjejí a může se stát, že udělám, třeba jenom osm písniček a k tomu, že se dodá vlastní tvorba.

Není to domluvené, ale... prostě bych chtěl mít takovéhle cédéčko s Taxmenama.

Já si myslím, že těch retro je tady dost, objevily se i desky zpěváků, kteří dělají Johnnyho Cashe jakoby retro. Já se v žádném případě nebráním tomu, aby tam zazněly jak klávesy, tak kytara v jiném soundu, než dělal Johnny Cash.

Musím si dát schůzku s vydavatelem Zdeňkem Kovaříkem a všechno domluvit. Já si myslím, že když to dobře půjde, tak do roka by deska mohla být na světě. Ale to je všechno jenom v mých úvahách, teď záleží na Zdeňkovi Kovaříkovi a na všech ostatních okolnostech, jak se bude vyvíjet dál situace.

Děláme pravidelně jednou za měsíc pořady v Mánesu, vychází to kolem patnáctého a jsou to vždycky úterky. Samozřejmě, že tam může přijít kdokoliv, ale chodí tam za námi taková parta... můžu je i nazvat kamarády... Takže to není jenom o tom, že stojíme dvě hodiny na jevišti a hrajeme, ale že si s těmi lidmi popovídáme, semele se tam páté přes deváté a je to spíš takový klubový večer. Děláme to hrozně rádi, protože těch nadšenců, kteří za námi chodí, si prostě vážíme. To jsou fantastičtí lidé, dokážou dělat na různých akcích jako pořadatelská služba zadarmo, připravovat pro nás věci... Prostě pro ně děláme večery. V Praze bychom taky chtěli příští rok možná udělat zase nějakou větší akci, třeba že bychom se vrátili do divadla Jiřího Grossmanna nebo zase ABC: uvidíme.

Existuje taková určitá dohoda, že vždycky v období prázdnin najdeme nějakou tu mezírku a uděláme si čtrnáct dní dovolenou. No a pak... vlastně by se dalo říct, že vždycky do těch čtrnácti dnů jeden, dva koncerty vlítnou, takže jsme povoláni... (Smích) Nedaří se těch 14 dnů dodržet. Necháváme tomu volný průchod, a jsme taky trošinku ve věku, kdy se musíme šetřit. (Smích)

Baví, baví. Baví mě to, samozřejmě, obrovsky, ale jsou někdy situace... Jeli jsme třeba na Slovensko do Piešťan na koncert, přijeli jsme tam, odehráli jsme a potřebovali jsme být druhý den v Praze, tak jsme jeli na otočku nazpátek. Zaparkovali jsme s Vaškem Dumkem na parkovišti a jen jsme zaparkovali, tak z parkoviště vyjížděl chlap a naboural nás. Dvě a půl hodiny jsme čekali, než přijela policie a sepsala protokol, takže jsme přijeli domů až pomalu v půl šestý ráno... Únava velká, tak si říkám: mám to zapotřebí? Ale pak se probudím a říkám si: V Piešťanech to bylo dobrý - a únava je pryč.

P.S. Během autorizace rozhovoru přišla od Taxmenů zpráva, že nastala další personální změna. Místo Zdeňka Vlče, který je značně vytížen hraním s Alešem Brychtou, se vrátil do Taxmenů na klávesy Jindra Vrbenský. Spolupráce se Zdeňkem Vlčem (např. na deskách) však bude i nadále pokračovat.

HOME