Často funguji jako mluvčí

S Tou Janou z Velké Ohrady o aktivních fanynkách, emocích ukrytých v tónech a zvrácených tématech

Letos v červnu se dožila v plné síle a celkem bez velkých fanfár nečekaných 10 let Ta Jana z Velké Ohrady, kapela vyznávající “nový emocjonální šanzón”. Bez fanfár asi i proto, že pomyslné fanfáry zněly o čtvrt roku dříve, když kapela vydávala své třetí album Pod prahem. Z jeho křtu si pamatuji nabitý klub Vagón, skvělý výkon Té Jany z VO - zpěvačky i Té Jany z VO - kapely, hostující Ester Kočičkovou a Marthu Elefteriadu a nádherný gratulační dort, pravda, se zavádějícím nápisem Pod povrchem. “No, to je naše milá teta, která dostala špatnou informaci,” smála se Ta Jana v jedné smíchovské pizzerii. “Ale dort byl báječnej.” Báječné je i zmíněné album: rozhovor jsme na Smíchově samozřejmě odpíchli od něj, ale pokud vydržíte až dokonce, dočkáte se i téměř společenské rubriky...

 Jak dlouho vznikaly písničky na desku Pod prahem?

Přesně po druhý desce se začaly dělat nový písničky na tuhletu. Shodou okolností to vyšlo tak, že vlastně na tu druhou se shrnul veškerý materiál, který byl, a začalo se z čistýho stolu. Takže tři a půl roku na třináct písniček.

Jako že jsi za těch tři a půl roku složila třináct písniček, nebo je to vybraná špička z nějakého většího počtu složených skladeb?

Nejsem moc produktivní, takže co naskládám, to je, ale myslím si, že jsem hodně kritická a nepouštím věci, se kterýma nejsem spokojená.

Všechny natočené písničky byly předem “obehrané”? Žádnou jste si nepřinesli takzvaně v notách rovnou do studia?

Jen jednu, Dva obři - tu jsme dodělávali hodně na poslední chvíli, až vlastně jakoby na soustředění před deskou. Pro mě je tvoření něco v podstatě neovladatelnýho, takže vymýšlíme průběžně. Ale myslím si, že čím je skladba obehranější, tím je potom i na desce zralejší.

Jak dlouho jste natáčeli?

Ve studiu jsme byli průběžně měsíc, ale bylo to potrhaný, nebylo to v jednom kuse. Je to pražské studio, takže jsme jezdili spinkat domů a... myslím, že jsem mezi natáčením taky chodila do práce.

Přiznám se, že mně název studia 3Bees nic neřekl: proč zrovna tam a jak jste byli spokojeni?

3Bees, do češtiny se to překládá jako rybíz. Studio skvělý, my jsme tam točili někdy před dvěma lety jeden projekt od Black Point Music a jsme s nima od tý doby moc spokojený. Mají úplně novátorsky vybavený studio, že tam vůbec neexistuje takový to zatlumování. Oni tam mají speciálně kvůli bubnům naopak extra udělanou kamennou stěnu, aby se tam zvuk nesl, tvořil a uměj ho nasbírat tak, že to nevadí. Co jsme měli předtím zkušenosti z natáčení, tak se často ty zvuky jakoby uměle tvořily znova ve studiu, a tady se prostě sebralo to, co z toho leze. Další věc, která je pro mě hrozně příjemná, že se ve studiu slyším. Což normálně v zatlumeným studiu zpěvačka vůbec... nemá šanci. A s výsledkem, který z toho vylezl, jsme moc spokojený, protože naše ambice, co se zvuku týkaly, byly vždycky pouze o zachycení přirozenosti. My jsme nikdy nechtěli laborovat, vymýšlet nějaký nový zvuky, jen jsme chtěli zaznamenat to, jak si myslíme, že opravdu hrajeme. Očividně je to jeden z nejtěžších úkolů, který studia dostávaj, no.

Souvisí s těmi ambicemi “o zachycení přirozenosti” i to, že na albu nemáte žádné hosty, neobohacovali jste desku o žádné další barvy...?

Necítila jsem potřebu, protože náš současný klavírista umí hrát na fagot, umí hrát na saxofon, takže mi to po nástrojový stránce přišlo dostatečný. Navíc si myslím, že ty písničky jsou dost pestrý a v podstatě jsem spíš měla trošičku strach, abysme je nějakým způsobem dokázali sjednotit. Navíc, při natáčení druhý desky jsem došla k tomu, že ono pozvat si hosty do studia není vůbec nic jednoduchého a v momentě, kdy ty písničky koncertně hraješ v nějaké podobě, se kterou jsi spokojený, tak je vlastně těžký tam další muzikantský party jen tak jako zkusit přidat. Cítím potřebu, že když už si tam zvu lidi navíc, měla bych ty aranže asi předělat.

Album se jmenuje Pod prahem, aniž existuje stejnojmenná písnička. Proč zrovna tak, co vás k tomu vedlo?

Myslím, že jsem to téma nakousla už na druhé desce Do půl těla. Já si furt zahrávám s myšlenkou, že do muziky strkám nějaké věci navíc, nejenom hudební cítění. Že i když to třeba není v textech, tak je tam prostě spousta chvilkových emocí a jsou tam tak jako... ukrytý v těch tónech. Ale jsou tam a nedají se vysvětlit a spousta lidí si tu hudbu z tohodle důvodu volí. Že prostě ty emoce do toho poslat můžou a jinde je vzít ani nemůžou. Takže druhá deska byla Do půl těla, jako že neříkáš celou pravdu, ale jenom “chytrá horákyně”, a třetí deska je Pod prahem, protože se pod tím prahem pořád něco děje a jenom odrazy toho, co vyleze ven, jdou na desku.

 I Want To Be Ready & mé fanynky

Byl jsem kdysi přesvědčen, že textová složka je u vás tak podstatná, že nemůžete existovat mimo sféru češtiny, a vy jste mě pak překvapili skutečností, že jezdíte pravidelně koncertovat do Maďarska. Teď jsem zjistil, že v bookletu máte všechny texty přeložené do angličtiny: kam se s nimi chystáte?

Konkrétně se nechystáme, ale... Asi to není racionální, co ti teďka sdělím, ale já tomu prostě pořád nějak věřím. Já si furt myslím, že... není zapotřebí, aby naše muzika zůstala v Čechách. Myslím si, že bych se za ní nestyděla, kdyby šla ven - a já na to prostě chci bejt připravená.

Pořád si myslím, že vaše eventuální proražení ve světě... není snad nemožné, ale ty texty jsou u vás tak důležité, že byste to měli mnohem těžší, než kupříkladu energií nabitá kapela world music...

Ještě je tady jedna věc: náš vydavatel Black Point Music. Ta nezávislá tvorba je docela po světě rozšířená a oni jsou v podstatě součástí docela svázané sítě. Takže oni úplně normálně posílají cédéčka do zahraničí.

Když jsme u textů: velmi mě překvapilo, že v bookletu je napsáno: “spoluautorky textů” – a tři ženská jména...

Jo, jo. No, to jsem si vypěstovala aktivní fanynky. Občas se prostě vynoří někdo, kdo si řekne, že má ve mě důvěru, a skládá básničky, a tak mi prostě pošle maila a řekne mi: “Jano, co si o tom myslíš?” To se mi docela stává.

Myslel jsem si, že to máte postavené tak, že prostě zpíváš o svých pocitech, myšlenkách...

Ono to tak dopadlo, nebo dopadá, ale v zásadě jsem nikdy nebazírovala na tom, že to nutně musím být jenom já, ten autor. Ale potřebuju, aby mi to sedlo do toho, co dělám. No, a s těmahle třema holčičkama komunikuju už vlastně docela dlouho, pořád mi posílají svůj materiál. Někdy to pro potřebu písničky musím upravit, trošičku přetextovat, ale jedna věc – Dva obři - je použitá skoro naprosto v původním znění, jak byla. Tam jsou maximálně upravený nějaký přízvuky, aby se to dalo zpívat.

Z těch tří věcí se mi asi nejvíc líbí Věkoun se spoluautorkou Veronikou Zýkovou: hodně skvělá hra s jazykem...

No jasně. Děkujem. Děkuju a vyřídím.

Říkala jsi, že sis vypěstovala aktivní fanynky: já jsem si toho všiml třeba na křtu desky, co se o ní bavíme, co tam bylo holek a jakým způsobem reagovaly. Taky si vzpomínám, že v nějakém rozhovoru ti byla kladena otázka, jestli jsi feministka, jestli se stavíš se do čela nějakého hnutí...

Plánovaný to takhle není, ale je mi jasný, že jsem pro leckterý slabší nebo nevyrovnanější jedince v podstatě jejich ústy. Že prostě říkám věci nahlas, který oni cítí a neumí vyjádřit nebo to nikdo kolem nich poslouchat nechce, tak se prostě chodí očistit na naše koncerty. Často cítím, že funguju jako mluvčí. Holky chodí hodně, feminismus mi byl podsouvanej... Já si spíš myslím, že je to tím, že holky obecně chodí na koncerty víc, když to není zrovna tvrdej heavy metal... Chodí na nás i chlapi, ale jsou to dost často citlivý dušičky.

Musím říct, že mě docela překvapilo, že jako hosta na křtu desky jste měli Ester Kočičkovou. Nebo jsem jenom podlehl mediálnímu obrazu? Já jsem myslel, že jste tvrdé konkurentky...

A co s tím naděláš? Konkurence je teoreticky každý, co si budeme povídat... Ester Kočičková byl trošičku marketingový tah, stál o ni hodně náš pan vydavatel... Já na ni občas zajdu, bavím se docela dobře, ale není to úplně moje největší láska. Martha Elefteriadu, která tam byla jako druhá, mě baví mnohem víc a moc mě baví ten fakt, že se takhle hezky šikovně vrátila. Mně se moc líbí, co teďka dělá za muziku. Ale nemůžu samozřejmě mít cokoliv proti jakémukoliv muzikantovi, protože všichni jsme si konkurencí, že jo.

To ano, ale kupříkladu nemám pocit, že existuje  - asi na rozdíl od jiných žánrů – cosi jako “šansonové hnutí”. Že by se třeba nějaké žánrově spřízněné “konkurentky” vzájemně zvaly na hostování, dělaly společné projekty... To asi není, ne?

Znáš to, když se sejde dvacet bab... Ne, to se myslím nedá vydržet... (smích)

 Pianisté z Velké Ohrady

Album Pod prahem je první, které s vámi nahrával váš současný klavírista David Bidlo. Ostatní tři spolu hrajete od začátku kapely, ale ti pianisti se docela střídají, že?

Máme to shodou okolností hozený tak, že co deska, to klavírista, i když to vůbec, vůbec není plán. Vendelín Tůma, první z nich, odešel, protože chtěl rodinu, chtěl chodit poctivě do práce, vydělávat na byt a na děti a nedalo se to skloubit s muzikou dohromady. Pak jsme sehnali Ivana Vojtu, s ním jsme natočili druhou desku, ale moc to pracovně nešlo dohromady, nebyl tak šikovnej, jak bysme potřebovali, takže vlastně hned po natočení desky jsme celkem rychle začali shánět novýho. Ale klavíristi se z nějakýho důvodu shánějí strašně špatně, i když jsem slyšela, že s basistama je to úplně stejný.

A jak jste ho teda sehnali?

Na inzerát. A bylo docela zábavný, že on se ozval s tím, že si pamatuje už náš předchozí inzerát, který jsme podávali k tomu druhýmu klavíristovi. A že už tenkrát přemýšlel, že by mohl hrát někde v nějaký kapele.

To chceš říct, že jste první kapela, s kterou hraje?

On je hudebně vzdělaný, má konzervatoř, Akademii, hraje vážnou hudbu a v Karlínském orchestru, takže se tím živí spíš jako... tím seriózním způsobem. Takže kapely k tomu občas nějaký má, ale přizpůsobuje to své živnosti a asi jsme, řekla bych, jeho první, která to myslí nějak vážněji.

Už jsi zmínila, že David hraje i na fagot: ten jste samozřejmě v éře předchozích dvou pianistů neměli a teď vám poměrně dost spoluurčuje zvuk. Nedokážu odhadnout, nakolik to byl vlastně nežádaný dárek, se kterým jste nijak nepočítali, a nakolik jste věděli, že chcete ještě další nástroj, popřípadě přímo fagot?

Já to mám tak, že mám tendenci pořád něco vylepšovat, jít dopředu. Takže když jsme podávali inzerát, že hledáme klavíristu, tak tam samozřejmě nebyla podmínka, že musí vedle toho hrát ještě i na fagot, ale ve chvíli kdy odepsal, že ještě hraje na fagot, tak jsem to moc přivítala. I z toho důvodu, že fagot je vlastně zase basový nástroj a on nám do toho zvuku krásně zapadl. A jedna z prvních věcí byla, že po tom okamžiku, kdy k nám David přišel, jsem se fakt soustředila na to, abych napsala co nejvíc písniček pro fagot.

Ano, na desce je několik písniček, kde určující je souzvuk arco basy a fagotu: ve srovnání s vaším dosavadním soundem je to, jak když hraje druhá kapela. Ale i jinak mně připadá, že máte teď pestřejší zvuk, víc všelijakých aranžérských nápadů. Pracovali jste na tom nějak cíleně?

Je jeden zásadní bod, o kterém si uvědomuju, že se na tomhletom musel podepsat. David tím, že je hudebně vzdělaný, tak nemá problém zahrát, cokoliv si vymyslím, nikdy to nepředělá kvůli tomu, že to prostě neumí tak zahrát. A upřímně: ze začátku, kdy jsem s tím ještě neuměla úplně pracovat, se mu taky stalo, že se mu občas překřížily ruce na piáně. Jako že jsem prostě neuhlídala levou od pravý. Ale mně to hrozně vyhovuje, protože mám vlastně najednou totální tvůrčí svobodu. A jemu to vyhovuje, protože zase tím, jak je kovaný v tom, že musí někoho poslouchat, tak mu vyhovuje, když mu nařídím, co tam má hrát. Takže s ním symbióza funguje takhle a ostatní muzikanti mají volný ruce. Ale vlastně ten základ jsem já a David.

Ale mně ani nepřišlo, že by šlo o dokonalejší techniku...

Tak já ti to vysvětlím ještě jinak. Já si myslím, že Vendelín a Ivan měli nějaký svoje nacvičený rituály, dejme tomu, nebo schémata, který zvládali. A do těch schémat vlastně všechno spadlo.

Na poslední desce najdeme opět řadu velmi – když to řeknu povrchně – depkoidních songů: třeba Obíhačka začíná tak pěkně: “Zbejvá mně ještě tak šedesát let/něčím je zamáznout, nějak je zabít.” Tvůj způsob zpěvu mně ale už nepřipadá tak drtivě pochmurný, je v něm nějak víc jasu až veselí...

Ono... mě v zásadě tyhlety zvrácený témata bavěj, pro mě je to zábava. První deska byla o depresi, to mi fakt bylo blbě, tam to jako je. Ale ve chvíli, když už je mi normálně, témata mě neopouštěj, protože je to moje zábava... Ale asi jsem už schopná o nich zpívat normálněji.

Cesta Prahou do Balbínky

Když se podívám po místech vašich pravidelných pražských koncertů, tak dlouho jste hrávali různě na Starém Městě, v Pařížské a v Blues sklepě, a teď vás je možné každý měsíc najít v Balbínově poetické hospůdce. Vynechal jsem něco?

Z Blues sklepa zamířili do Balbínky, z Balbínky do Malostranky a z Malostranky jsme se zase vrátili do Balbínky. Je to hodně... z praktických důvodů, protože když se vydává deska, tak ti většinou sál o šedesáti lidech nestačí, takže jsme se tenkrát přesunuli do Malostranky, protože byla větší, ale ta vlna návštěvnosti celkem rychle opadla, takže jsme zase zpátky.

Jak dlouho jste hráli v Malostranské besedě?

V Besedě? Možná rok. My jsme se do Malostranky hrozně dlouho chtěli dostat. Pro nás to byla nějaká Mekka nebo... slušnej sál s báječnou minulostí. Teď si nebudu pamatovat správný číslo, ale možná, že jsme tam třeba šest let telefonovali, než nás vzali na pravidelný hraní. A ve chvíli, kdy jsme se tam propracovali, jsme zjistili, že jsme pro ně vlastně docela béčka. Jo - to cejtíš, že tě někdo bere, protože tak jako musí, ale... moc mu nevyděláš, takže z tebe nadšenej není. A vlastně na tomhletom principu jsme se zase vrátili do Balbínky. Z Balbínky nás předtím pustili, řekli: Běžte, jasně, už jsme narvaný, jsme vám malí, chápeme - takový ten otcovský přístup. A vlastně s otevřenou náručí nás zase přijali zpátky.

Předtím jste toužili po větším, prestižnějším sále: chceš snad říct, že teď vám v Balbínce najednou nic nechybí?

Víš... mě mezi druhou a třetí deskou přešly ambice. Já už nemám potřebu tou muzikou něco dokazovat nebo se někam skrz ní propracovávat nebo šířit nějaký poslání. A já jsem si v podstatě začala strašně vážit toho, že tě má někdo někde rád. A nás mají v Balbínce vážně rádi, kvůli nám tam laděj piano, dávají nám slušný honorář, který by nám vůbec dávat nemuseli...

Už jsme docela velký lidi

Teď riskuju, že budu vypadat jak z Blesku, ale: v posledním roce došlo ještě k jedné velké změně. Kdybych tenhle rozhovor dělal dřív, určitě bys na něj přišla spolu s Romanem Pluhařem, tvým dlouholetým životním partnerem a bubeníkem kapely: a vždycky mi přišlo, že pro kapelu i čímsi důležitějším, než jen bubeníkem. Moje otázka je jedna: zažil jsem pár kapel, které tvrdily, že osobní rozchod se nedotkne kapely, a dlouho jim to nevydrželo. Zajímá mě, jestli si to riziko uvědomuješ a jestli to máte nějak uspořádané.

Jak pro mě, tak pro Romana tahleta kapela vždycky hodně znamenala. Takže to je prvotní bod, že zatím to vypadá, že i kdybysme se řezali sebevíc, tak vždycky bude pro oba důležitý kapelu zachovat. Ale není to všespasitelný, samozřejmě. Druhá věc je, že v naší kapele vždycky panoval rozum a už jsme taky docela velký lidi a myslím si, že se nestane to, aby v nějakým šíleným návalu emocí prostě někdo prásknul dveřma a řekl: Já tu kapelu rozpouštím. Nebo vždycky to udělá jenom jeden a zbydou tam tři a těm ostatním to, zdá se, taky za to stojí. Takže jsou nějaký katastrofický scénáře, kam až by to dojít mohlo, ale já tu kapelu rozpouštět nechci a... budu se snažit to řešit.

Protože ses odstěhovala od Romana, znamená to, že už nejsi z Velké Ohrady? Nebo už to máš jenom jako šlechtický titul?

No... (Smích) Ne, je to shoda okolností, ale můj současný přítel bydlí taky na Velké Ohradě.

Ještě jednou tě požádám o nějaké definování cílů a tužeb. Zachytil jsem totiž v tvé řeči rozpor: napřed jsi říkala, že není zapotřebí, aby vaše muzika zůstala v Čechách a že by “měla jít ven”, a potom zase že tě přešly ambice a nemáš potřebu se skrze muziku někam propracovávat...

No, ale můžu být přece připravená? Nedělám si o českém hudebním trhu už žádný velký iluze, beru naprosto fatalisticky, že se budu snažit, ale když to nepůjde, tak to holt nepůjde a budu ráda v Balbínce do důchodu. No ale když to půjde, tak budu připravená.

Tomáš Hrubý
Foto Karel Šuster

P.S. Fanfáry nakonec byly. Těsně před uzávěrkou jsem dostal zprávu, že oslava 10 let Té Jany z Velké Ohrady bude 2. srpna v Klubu Vagón. Třeba jste tam byli.

Ta Jana z Velké Ohrady:
Ta Jana – hudba, texty, sólový zpěv
Roman Pluhař – bicí, perkuse, zpěv
Přemysl Vágner – kontrabas, zpěv
David Bidlo – piáno, fagot, altsaxofon, zpěv

 Diskografie:
Od půlnoci do tří (Black Point Music, 1999)
Do půl těla (Black Point Music, 2002)
Pod prahem (Black Point Music, 2006)

HOME