Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Jarmila Šuláková

Bydlí v prvním patře činžovního domu v údolní části Vsetína Rybníky. Je to tichá čtvrť a z okna je vidět, že do přírody je to pravdu kousíček. Otevřela mi usměvavá, jinou ji ani neznám. Kromě ní byl doma ještě přítulný psík. Posléze přišel i dospělý vnuk Jan, který nás tiše poslouchal, aby v pravý čas zasáhl do děje. Nabídla mi čaj, něco k zakousnutí a zeptala se, jestli si dám štamprličku. “Co takhle fernet s tonikem? Tomu se myslím říká bavorák, že?” “Když na Valachoch, tak bavorák,” usmál jsem se. “To víte, domácí slivovicu nemám, nemám žádný sad. A než tu kupovanú z fabriky…” Otáčela se v kuchyni a snášela další zásoby. “Že vás za mňú poslali až z takové dálky. To za trest?”

Vůbec ne, sám jsem chtěl. Já se vám totiž musím paní Šuláková k něčemu přiznat. Až budete slavit v červu své životní jubileum, bude to tak trošku i jubileum toho, kdy jsem vás poznal. Bylo to v roce 1984 v Břeclavi na Folkovém kolotoči. Já tam byl jako jeden z pořadatelů a vy jste nám večer po koncertě přišla zazpívat na dobrú noc do místnosti, kde jsme spali ve spacácích. A zpívala jste nám až do tří do rána. Slavila jste s námi pětapadesátku. Já mám sice pocit, že jste se za těch dvacet let nijak nezměnila, ale přece jen se leccos odehrálo. Tak jsem si říkal, že si o tom popovídáme.

Ja? je to možné? To mně nepravte, fakt? To už mě vyšlo z hlavy. Změnila jsem sa. Třeba před deseti lety jsem si začala s Fleretem… A do té doby jsem leta zpívala jen folklor.

Vy jste ale nebyla z folkloristické rodiny…

No, z hudební rodiny jsem byla. Taková amatérská. Maminka hrála ochotnická divadla, zpívala v operetách a všelijaké ty kuplety, jak se tomu dřív říkalo. Tatínek byl muzikant. Hrál na saxofon, harmoniku, trubku… Měl takovou taneční kapelu.

Pro většinu z nás je vlastně nepředstavitelné, jak to za vašeho dětství s muzikou bylo. To bylo asi jen rádio a v bohatších rodinách gramofón.

No, rádia taky nebyly mezi lidma pořádně. My jsme měli také kulaté rádio a to nám odvezli Rusi, když nás přijeli osvobozovat. Přišli do chalupy, protože byli ubytovaní v hospodě v Lávkách, a velice že potřebujú rádio, že budou něco důležitého vysílat z Moskvy, tak si ho půjčili a ať si otec přijede na druhý den na kole pro něj. No jel tam, ale oni už byli pryč, enem lidi vykládali, jak házali na auta rádia a vůbec všecko, co si povypůjčovali. Snad ani nevěděli, co majú v rukách.

Jaká muzika se tedy u vás v rodině hrála?

Mám tu někde ještě fotku tatínkovy kapely. Byla to taková taneční muzika trochu s jazzem. To je za první republiky. A já jsem po válce zpívala s taneční muzikou ze Vsetína. Ono já jsem zpívala už od školy. Ve druhé měšťance jsme měly takový pětatřicetičlenný dívčí sbor. Pak nás z toho sboru zbylo pět, zpívaly jsme ještě asi rok po dokončení školy jako dívčí pětka. A mezi tím jsem zpívala se čtyřma průmyslovákama. Doprovod byla jedna španělka, takže to vlastně v té době bylo něco, jako později folk. Zpívali jsme taneční písně, trampské písně, Gustava Broma. Pak jsem zpívala rok s tou taneční muzikou a dva muzikanti z ní hráli v Michálkově cimbálovce na violu a klarinet. A potřebovali zpěvačku, tak za mňů přišli, jestli bych to chtěla dělat. V osmačtyřicátém jsem u nich nastúpila.

Já vím, že jste se vyučila dámskou krejčovou, ale od roku 1950 jste prodávala desky v místní prodejně Supraphonu. Jak k tomu došlo?

Já jsem sa vyučila tú švadlenú a nemohla jsem na Vsetíně dostat pořádné místo. Asi čtrnáct dnů jsem dělala u jedné švadleny tovaryšku, ale utekla jsem. To byla taková divná stará paní, nemohli jsme si při práci ani zazpívat. To bylo v roce 1946. Pak jsem dostala místo jako pomocná švadlena do kožešnictví, kde jsem šila čtyři roky. Ale moc mě to nebavilo. A mezi tím jsem už začala natáčet s tú muzikú, takové ty Okolo Suče a A vy, páni muzikanti a další písničky. A v roce 1950 tady odešla prodavačka z prodejničky Supraphonu a přijel pán z Prahy z vedení firmy a nabídl mi, jestli tam nechci prodávat. A já bez obchodních škol do toho hupla rovnýma nohama a vydržela jsem tam pětatřicet roků.

Okolo Suče byl váš první hit.

To byl. Tehdy se toho nasekalo moc tisíc kusů, aj do Ameriky se to posílalo. Supraphon za to dostal pěkné peníze.

Kolik jste za to dostala vy?

Sto dvacet korun jednorázově.

Lepší než drátem do oka, ale ne o moc. Když jste pak prodávala v prodejně, chodili si tam lidi pro podpis?

No, chodili. Dost lidí se to dozvědělo a přišli ze zvědavosti, něco koupili, popovídali, já jim dala podpis… Ale byl i jiný případ. Přišel zákazník z nějaké dědiny od Halenkovic a chtěl nějaké desky na fakturu. Byl to nějaký nákupčí od hasičů nebo co. Tak jsem mu vybírala desky, říkala jsem si, že hasiči mají rádi dechovky, pak folklór, nějaké jednoduché písničky pro dědinu. A on říkal: “Dajtě mi co chcete, jenom tu uškřekanú Šulačku mi nedávajtě.” Pak sa to dozvěděl, komu to říkal, a takovým oblúkem sa vyhýbal té prodejně! A tím pádem bohužel jezdil nakupovat dál ke konkurenci.

Vy jste vystupovala s různými cimbálovými muzikami, ale i s BROLNem (Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů – pozn. jmb), což je něco jiného. Zatímco ty cimbálovky hrály folklór jedné oblasti a byli to vlastně lidoví muzikanti, BROLN, to byli profíci, kteří museli zahrát Slovensko, Slovácko, Valachy, Záluží, prostě cokoliv od Lanžhota po Ostravu.

V roce 1948 jsem začala s tou cimbálovkou, která vystupovala se Vsacanem a byla jsem tam do jednapadesátého. Pak sa nějak poškorpili tanečníci s muzikú a rozdělili. Já zůstala s muzikú a sháněli jsme tanečníky, tanečníci zase sháněli muziku. Nakonec fungovaly soubory dva. No a z té naší muziky vznikl soubor Kyčera který vystupoval asi čtrnáct let. Ale v té době, v roce 1951 vznikal BROLN, a už mě volal Jurášek do Brna, protože oni sháněli zpěváky z jednotlivých regionů. Muzikanti hráli všecko, ale zpěváci byli z regionů. No a já jsem sa na to dala. Měla jsem to ztížené tím, že už jsem byla v Supraphonu a musela jsem žádat písemně o volno na každé natáčení.

Pokud vím, tak první zahraniční turné jste měla po Anglii s BROLNem v roce 1958.

No, to je sice pravda, ale nebylo to první zahraniční vystoupení. Už v roce 1955 jsem zpívala na Světovém festivalu mládeže a studenstva ve Varšavě a dostala třetí cenu. A o dva roky později v Moskvě druhú. No, tož, byl to jakýsi výkon. V soutěži bylo čtyři sta zpěváků, takže bylo co dělat. Porota byla mezinárodní, tam to sedělo pod jevištěm v hledišti, všechny možné člověčí barvy na nás hleděly. No a s BROLNem to byla nejdřív Anglie a pak spousta dalších států, Německo, v Holandsku jsme byli devětkrát…

Byl pro vás rozdíl zpívat s BROLNem nebo s cimbálkou?

S BROLNem to byla velká sestava - osm až deset párů tanečníků, až pětatřicet muzikantů. Pro moju muzikantskú dušičku byl ten velký orchestr dobrý, krásně zněl, bylo to pro mě zajímavé a proti malé cimbálce změna.

Jak se to dalo skloubit s povoláním prodavačky? Tehdy přece byli hrozně přísní na dodržování pracovní doby.

No, dovolené na to padly všecky. Došlo často i na neplacené volno. Třeba když jsme jeli s BROLNem na dva měsíce do Ameriky, tak mi strhli nejen výplatu, ale aj přídavky na dcerku. A přitom nám platili prakticky jenom diety. Muzikanti si v Brně mohli nadělat hodiny a šel jim plat, my zpěváci jsme na tom byli všichni stejně.

Nelákalo vás to rozhodnout se pro kariéru profesionální zpěvačky?

Oni mi to jednu dobu nabízeli, že by mňa vzali jako profesionálku do rozhlasu v Brně, jenže už jsem byla vdaná a měla jsem dcerku a oni pro nás neměli byt a já to tu nechtěla opustit, tu moju krajinku. Já jsem sa tu narodila… Ale jinak to bylo dost těžké, my jsme byli na prodejně jen dvě a já žádala o volno na každý den natáčení. Náš ředitel mi povídá: Jarmilko, nepiště mi ty žádosti pořád, kdo to má furt podepisovat. Však já vím, že si to nějak naděláte. Tak jsem pak už žádala o volno jen na větší zájezdy, ne na jednotlivé jednodenní natáčky.

Vím, že hrajete nebo jste hrála s různými cimbálkami…

Kyčera, Jasénka, Technik, Ondráš, Tonda Bařinka z Hlukova, v sobotu jedu zpívat s cimbálovou muzikou Tolar do Ostravy, a odpoledne před tím zpívám v Plesné s Technikem. A bylo by jich víc.

Trošku škoda je, že většina toho, co jste zpívala tehdy dávno, a vyšlo na LP, nenašlo dosud reedice na CD. Třeba LP Kyčera, Kyčera z roku 1971, za kterou jste tehdy dostala cenu od Supraphonu. Tu desku si už osobně pamatuju. Takže kromě toho, co jste dělala s Fleretem, za posledních deset let asi zaznamenali jen album Valaši, Valaši s Janem Rokytou. Někdo možná ještě to, co vydal Český rozhlas v Brně ze svého archivu, ale takových asi moc nebude. Pro men je zajímavá vaše spolupráce s panem Rokytou, kterého jsem měl možnost trošku osobně poznat. To je velmi erudovaný člověk. Jak jste se dostala ke spolupráci s ním?

On byl původně technik v dolech, ale utvořil tam právě kapelu z kolegů, kvůli tomu to jméno. Pak začal dělat v ostravském rozhlase a já tam jezdila do rádia do pořadu Hudbou k srdci učit lidové písničky a tož slovo dalo slovo…

Jak jste si dávala dohromady repertoár? To vám vybírali kapelníci nebo vy?

Mám asi sedm zpěvníků valašských písní a ze začátku se vybíraly ta najpěknější. Byl v nich kus poezie a krásné melodie. Manžel, se kterým jsem se seznámila v kapele, byl velice vzdělaný muzikant, upravoval ty písničky, aranžoval, sestavoval pásma. takže většinou jsem si vybírala ze zpěvníků. Mám i z jiných krajů, třeba slovkácké, ale většinou jsme dělali Valašsko. Také sa stalo, že jsme s Kyčerou jezdili na neděli nad Hrozenkov. My jsme byli pod Ústavem národního zdraví, to tehdy tak bylo, že každá muzika musela mít svého zřizovatele, a on tam měl podnikovou chatu. Tedy dvě malé chatičky. Tam jsme zkúšali, večer zpívali o ohýnku, a nad námi žila jedna tetička, měla tam chalúpku, a občas přišla k ohýnku. Poslúchala a taky zpívala. My jsme si od ní zapsali tolik halekaček… Ddones je mám schované.

V osmdesátých letech jste byla uznávaná zpěvačka, v roce 1979 jste dostala titul Zasloužilé umělkyně, v roce 1989 pak i Národní. Občas jste se objevila v televizi, hráli vás v rádiu, vystupovala jste na folklórních přehlídkách, občas vás pozvali i na folkovou přehlídku, ale vždy jako hosta od folklóru. Pamatuji si, že jsem vás uváděl na Portě v Plzni. Jaký jste měla v té době pohled na folkové zpívání?

Tož Porta, to bylo moc hezké. Já jsem jako mladá dcerka, v patnácti, šestnácti jezdila na trampy. Na Pulčiny, na Bystřičku, čtyři kluci, tři děvčata zpívání při jedné kytarce. Protože jsem za komunistů projela svět, a protože jsem byla spojená se Supraphonem, věděla jsem, co se hraje venku a cítila tu touhu těch mladých lidí tady. Bylo to, jako když my jsme za Hitlera hráli cimbálovku kdesi v chalupách při stažených roletách. I oni si hledali možnost, jak hrát, co je bavilo, co se jim líbilo. Mně to bylo milé, protože jsem v tom cítila kus života.

A jak došlo k tomu, že jste se objevila pohromadě s Fleretem?

To už bylo tolikrát řečeno… Ale stejně si myslím, že to bylo takhle: Hrach (Zdeněk Hrachový – kapelník Fleretu, pozn. jmb) mi to sice vyvrací, ale já si vzpomínám, že jsme hráli s cimbálovkú na náměstí ve Zlíně, a byla tam strašně zima, takže nám vařili v zákulisí čaj s rumem. Bylo to v rámci nějaké sbírky na něco, ale to už nevím přesně. Ale pamatuji si, že jsme se sešli po představení a on sa mě tak nesměle ptal, jestli bych neměla zájem zazpívat si s jejich folkovou kapelou. No a já jsem velice nechtěla. Myslela jsem si, že bych to ani neuměla. Takže to bylo podle mě první setkání, které Hrach popírá.

Potom ho herec pan Lubomír Tokoš pohnal za mnú do Jasenné, kde jsme měli moc krásný koncert s Technikem a Jožkou Lažú v kostele a ten Hrach tam přijel. Pan Tokoš to uváděl, no a zase slovo dalo slovo, umluvil mě a já natočila jednu písničku – Doma najlepší – na jejich desku. A tím to začalo. Už je to deset let. Domluvili jsme se na společné desce, ogaři přijeli sem, já vybrala nějaké lidové písničky, něco vybrali oni, a dali jsme to dohromady. A mělo to myslím úspěch.

Ono je ale něco jiného natočit desku a něco jiného vyrazit s takovou partou vlčáků na šňůry po republice…Jak vám to funguje?

No, mohli by to být všecko moje děcka. Já sa jim do ničeho nepletu, nechávám je, ať je ten život odrcává sám. Každý si musí prošlapávat svou cestičku podle svého. Jinak jsou to hodní kluci a nemůžu na ně říct nic zlého. No taky jsme se občas pozlobili, ale zase jsme si to odpustili, jak to už v kapelách chodí.

Jaké to je vystupovat před publikem, kde jsou i starší lidé, kteří se na vás přišli podívat, ale ti většinou tiše sedí někde vzadu, zatímco ti mladí jsou většinou před pódiem a skandují třeba Jarmila, Jarmila?

Je mi to strašně milé. Já mám to štěstí v životě, že jsem nikdy nebyla pyšná na to, co dovedu. Můj nebožtík muž mi říkal: Jarmilo, vždycky si přečti najprv pořádně text a promysli si ho, neboť to je báseň! Zamysli sa, o čem zpíváš, a prožívaj to. No a tak sa mi to snad nějak v životě podařilo.

Já mám takový silný pocit prožívání když zpíváte Ovečky poztrácané. Že přesně víte, o čem ta písnička je, a že tu její něhu dokážete beze zbytku předat.

Já to přímo vidím jak film, když to zpívám. A přitom to není lidová písnička, to je nová věc, kterou mi udělal Hrach na slova pana Myslivečka. To je tak šťastně udělaná písnička, že je jako lidová! To se často nepodaří, ono to je háklivé a někdy stačí jedno špatné slůvko a celá písnička je špatná. Mně to nesedí a já bych sa do toho nedala. Já musím písničce věřit. Myslím, že za ta léta už mám čuch na to, co bude úspěšná nebo dobrá písnička.

Stalo se vám někdy, že jste se na pódiu sama tak roztesknila, že už to bylo na hraně, kde se nedá zpívat?

Stalo se mi to několikrát, když mi třeba na narozeniny dělali velké ovace, nebo když jsme vystupovali pro postižené děti. Div mi slzy nevyhrkly do očí. Ale nesměla jsem na sobě nechat nic znát. Musela jsem zpívat a zpívala jsem.

Jak často vystupujete?

Ani sa neptejte. Loňský rok to bylo celkem sto dvacet koncertů. Víc s Fleretem než s cimbálkami. To je až moc, už nejsem nejmladší. Když se k tomu ještě musím o sebe postarat, prát kroje. Však už se mi pomalu rozpadají, musím si ze dva ušít.

Takže uplatníte původní profesi. Chystáte desku?

Už loni jsem říkala Hrachovi: “Ty Hrachu, mně ty roky tak strašně utěkajú, ale hlas ještě mám, bylo by dobré udělat desku.” Říkal, že o tom přemýšlá. Teď vyjde deska ze starších nahrávek s Technikem, ještě nevydaných, jedna firma odkúpila práva.

Na desku Valaši, Valaši vám napsal sleevenote, který byl skoro jak vyznání lásky, pan Vaculík, co jste na to říkala?

Bylo to zvláštní. Nečekala jsem to od něho, ani jsme sa nějak nestýkali, až když začal s Rokytou v devadesátých letech dělat. Ale to CD má strašnou chybu obalu, jako prodavačka vím, jak prodává obal a bylo mi jasné, že tohohle se moc neprodá.

Sledujete muziku v rádiu nebo v televizi?

Rádio moc neposlouchám. Na Nově sa, je to ostuda, dívám na ty hrozné seriály, ale na ČT dvojce sleduji v noci koncerty. Jazz i folk. Tam jsou pěkné věci.

Já vím, že vás jazz zajímal, ostatně jako prodavačka jste vlastně už z profesionálních důvodů musela poslouchat, co prodáváte.

No, jazz mě opravdu zajímal a zajímá. Jazzový zpěv zlvášť.

Zkusila jste ho někdy zpívat?

No nezkusila…

(Teď přijde okamžik, kdy vstoupí do děje vnuk:” Jednou jsi s mámou a s naší kapelou zpívala St. Louis Blues”.)

No, moje dcera má takovou jazzovou kapelu, tady Janíček tam hraje na klavír, je to výborný klavírista.

(Jan: A ona s námi zpívala to blues a moc dobře.)

Ale nechvál…

Takže se třeba dočkáme, až vám Fleret zestárne, že se dáte dohromady s mladými jazzmeny.

Myslíte jako stoletá babička Mary? No to snad ne…

Ale já vím, že vaše maminka dobře zpívala ještě daleko po devadesátce. Takže se docela těším, čím nás v příštích letech překvapíte. A děkuji za rozhovor.

Jiří moravský Brabec

F&C 06/04

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.