Jarmila Šuláková

Bydlí v prvním patře činžovního domu v údolní části Vsetína Rybníky. Je to tichá čtvrť a z okna je vidět, že do přírody je to pravdu kousíček. Otevřela mi usměvavá, jinou ji ani neznám. Kromě ní byl doma ještě přítulný psík. Posléze přišel i dospělý vnuk Jan, který nás tiše poslouchal, aby v pravý čas zasáhl do děje. Nabídla mi čaj, něco k zakousnutí a zeptala se, jestli si dám štamprličku. “Co takhle fernet s tonikem? Tomu se myslím říká bavorák, že?” “Když na Valachoch, tak bavorák,” usmál jsem se. “To víte, domácí slivovicu nemám, nemám žádný sad. A než tu kupovanú z fabriky…” Otáčela se v kuchyni a snášela další zásoby. “Že vás za mňú poslali až z takové dálky. To za trest?”

No, z hudební rodiny jsem byla. Taková amatérská. Maminka hrála ochotnická divadla, zpívala v operetách a všelijaké ty kuplety, jak se tomu dřív říkalo. Tatínek byl muzikant. Hrál na saxofon, harmoniku, trubku… Měl takovou taneční kapelu.

No, rádia taky nebyly mezi lidma pořádně. My jsme měli také kulaté rádio a to nám odvezli Rusi, když nás přijeli osvobozovat. Přišli do chalupy, protože byli ubytovaní v hospodě v Lávkách, a velice že potřebujú rádio, že budou něco důležitého vysílat z Moskvy, tak si ho půjčili a ať si otec přijede na druhý den na kole pro něj. No jel tam, ale oni už byli pryč, enem lidi vykládali, jak házali na auta rádia a vůbec všecko, co si povypůjčovali. Snad ani nevěděli, co majú v rukách.

Mám tu někde ještě fotku tatínkovy kapely. Byla to taková taneční muzika trochu s jazzem. To je za první republiky. A já jsem po válce zpívala s taneční muzikou ze Vsetína. Ono já jsem zpívala už od školy. Ve druhé měšťance jsme měly takový pětatřicetičlenný dívčí sbor. Pak nás z toho sboru zbylo pět, zpívaly jsme ještě asi rok po dokončení školy jako dívčí pětka. A mezi tím jsem zpívala se čtyřma průmyslovákama. Doprovod byla jedna španělka, takže to vlastně v té době bylo něco, jako později folk. Zpívali jsme taneční písně, trampské písně, Gustava Broma. Pak jsem zpívala rok s tou taneční muzikou a dva muzikanti z ní hráli v Michálkově cimbálovce na violu a klarinet. A potřebovali zpěvačku, tak za mňů přišli, jestli bych to chtěla dělat. V osmačtyřicátém jsem u nich nastúpila.

Já jsem sa vyučila tú švadlenú a nemohla jsem na Vsetíně dostat pořádné místo. Asi čtrnáct dnů jsem dělala u jedné švadleny tovaryšku, ale utekla jsem. To byla taková divná stará paní, nemohli jsme si při práci ani zazpívat. To bylo v roce 1946. Pak jsem dostala místo jako pomocná švadlena do kožešnictví, kde jsem šila čtyři roky. Ale moc mě to nebavilo. A mezi tím jsem už začala natáčet s tú muzikú, takové ty Okolo Suče a A vy, páni muzikanti a další písničky. A v roce 1950 tady odešla prodavačka z prodejničky Supraphonu a přijel pán z Prahy z vedení firmy a nabídl mi, jestli tam nechci prodávat. A já bez obchodních škol do toho hupla rovnýma nohama a vydržela jsem tam pětatřicet roků.

To byl. Tehdy se toho nasekalo moc tisíc kusů, aj do Ameriky se to posílalo. Supraphon za to dostal pěkné peníze.

No, chodili. Dost lidí se to dozvědělo a přišli ze zvědavosti, něco koupili, popovídali, já jim dala podpis… Ale byl i jiný případ. Přišel zákazník z nějaké dědiny od Halenkovic a chtěl nějaké desky na fakturu. Byl to nějaký nákupčí od hasičů nebo co. Tak jsem mu vybírala desky, říkala jsem si, že hasiči mají rádi dechovky, pak folklór, nějaké jednoduché písničky pro dědinu. A on říkal: “Dajtě mi co chcete, jenom tu uškřekanú Šulačku mi nedávajtě.” Pak sa to dozvěděl, komu to říkal, a takovým oblúkem sa vyhýbal té prodejně! A tím pádem bohužel jezdil nakupovat dál ke konkurenci.

V roce 1948 jsem začala s tou cimbálovkou, která vystupovala se Vsacanem a byla jsem tam do jednapadesátého. Pak sa nějak poškorpili tanečníci s muzikú a rozdělili. Já zůstala s muzikú a sháněli jsme tanečníky, tanečníci zase sháněli muziku. Nakonec fungovaly soubory dva. No a z té naší muziky vznikl soubor Kyčera který vystupoval asi čtrnáct let. Ale v té době, v roce 1951 vznikal BROLN, a už mě volal Jurášek do Brna, protože oni sháněli zpěváky z jednotlivých regionů. Muzikanti hráli všecko, ale zpěváci byli z regionů. No a já jsem sa na to dala. Měla jsem to ztížené tím, že už jsem byla v Supraphonu a musela jsem žádat písemně o volno na každé natáčení.

No, to je sice pravda, ale nebylo to první zahraniční vystoupení. Už v roce 1955 jsem zpívala na Světovém festivalu mládeže a studenstva ve Varšavě a dostala třetí cenu. A o dva roky později v Moskvě druhú. No, tož, byl to jakýsi výkon. V soutěži bylo čtyři sta zpěváků, takže bylo co dělat. Porota byla mezinárodní, tam to sedělo pod jevištěm v hledišti, všechny možné člověčí barvy na nás hleděly. No a s BROLNem to byla nejdřív Anglie a pak spousta dalších států, Německo, v Holandsku jsme byli devětkrát…

Byl pro vás rozdíl zpívat s BROLNem nebo s cimbálkou?

S BROLNem to byla velká sestava - osm až deset párů tanečníků, až pětatřicet muzikantů. Pro moju muzikantskú dušičku byl ten velký orchestr dobrý, krásně zněl, bylo to pro mě zajímavé a proti malé cimbálce změna.

Oni mi to jednu dobu nabízeli, že by mňa vzali jako profesionálku do rozhlasu v Brně, jenže už jsem byla vdaná a měla jsem dcerku a oni pro nás neměli byt a já to tu nechtěla opustit, tu moju krajinku. Já jsem sa tu narodila… Ale jinak to bylo dost těžké, my jsme byli na prodejně jen dvě a já žádala o volno na každý den natáčení. Náš ředitel mi povídá: Jarmilko, nepiště mi ty žádosti pořád, kdo to má furt podepisovat. Však já vím, že si to nějak naděláte. Tak jsem pak už žádala o volno jen na větší zájezdy, ne na jednotlivé jednodenní natáčky.

On byl původně technik v dolech, ale utvořil tam právě kapelu z kolegů, kvůli tomu to jméno. Pak začal dělat v ostravském rozhlase a já tam jezdila do rádia do pořadu Hudbou k srdci učit lidové písničky a tož slovo dalo slovo…

Mám asi sedm zpěvníků valašských písní a ze začátku se vybíraly ta najpěknější. Byl v nich kus poezie a krásné melodie. Manžel, se kterým jsem se seznámila v kapele, byl velice vzdělaný muzikant, upravoval ty písničky, aranžoval, sestavoval pásma. takže většinou jsem si vybírala ze zpěvníků. Mám i z jiných krajů, třeba slovkácké, ale většinou jsme dělali Valašsko. Také sa stalo, že jsme s Kyčerou jezdili na neděli nad Hrozenkov. My jsme byli pod Ústavem národního zdraví, to tehdy tak bylo, že každá muzika musela mít svého zřizovatele, a on tam měl podnikovou chatu. Tedy dvě malé chatičky. Tam jsme zkúšali, večer zpívali o ohýnku, a nad námi žila jedna tetička, měla tam chalúpku, a občas přišla k ohýnku. Poslúchala a taky zpívala. My jsme si od ní zapsali tolik halekaček… Ddones je mám schované.

Tož Porta, to bylo moc hezké. Já jsem jako mladá dcerka, v patnácti, šestnácti jezdila na trampy. Na Pulčiny, na Bystřičku, čtyři kluci, tři děvčata zpívání při jedné kytarce. Protože jsem za komunistů projela svět, a protože jsem byla spojená se Supraphonem, věděla jsem, co se hraje venku a cítila tu touhu těch mladých lidí tady. Bylo to, jako když my jsme za Hitlera hráli cimbálovku kdesi v chalupách při stažených roletách. I oni si hledali možnost, jak hrát, co je bavilo, co se jim líbilo. Mně to bylo milé, protože jsem v tom cítila kus života.

To už bylo tolikrát řečeno… Ale stejně si myslím, že to bylo takhle: Hrach (Zdeněk Hrachový – kapelník Fleretu, pozn. jmb) mi to sice vyvrací, ale já si vzpomínám, že jsme hráli s cimbálovkú na náměstí ve Zlíně, a byla tam strašně zima, takže nám vařili v zákulisí čaj s rumem. Bylo to v rámci nějaké sbírky na něco, ale to už nevím přesně. Ale pamatuji si, že jsme se sešli po představení a on sa mě tak nesměle ptal, jestli bych neměla zájem zazpívat si s jejich folkovou kapelou. No a já jsem velice nechtěla. Myslela jsem si, že bych to ani neuměla. Takže to bylo podle mě první setkání, které Hrach popírá.

Potom ho herec pan Lubomír Tokoš pohnal za mnú do Jasenné, kde jsme měli moc krásný koncert s Technikem a Jožkou Lažú v kostele a ten Hrach tam přijel. Pan Tokoš to uváděl, no a zase slovo dalo slovo, umluvil mě a já natočila jednu písničku – Doma najlepší – na jejich desku. A tím to začalo. Už je to deset let. Domluvili jsme se na společné desce, ogaři přijeli sem, já vybrala nějaké lidové písničky, něco vybrali oni, a dali jsme to dohromady. A mělo to myslím úspěch.

Stalo se mi to několikrát, když mi třeba na narozeniny dělali velké ovace, nebo když jsme vystupovali pro postižené děti. Div mi slzy nevyhrkly do očí. Ale nesměla jsem na sobě nechat nic znát. Musela jsem zpívat a zpívala jsem.

Ani sa neptejte. Loňský rok to bylo celkem sto dvacet koncertů. Víc s Fleretem než s cimbálkami. To je až moc, už nejsem nejmladší. Když se k tomu ještě musím o sebe postarat, prát kroje. Však už se mi pomalu rozpadají, musím si ze dva ušít.

Rádio moc neposlouchám. Na Nově sa, je to ostuda, dívám na ty hrozné seriály, ale na ČT dvojce sleduji v noci koncerty. Jazz i folk. Tam jsou pěkné věci.

No nezkusila…

No, moje dcera má takovou jazzovou kapelu, tady Janíček tam hraje na klavír, je to výborný klavírista.

Ale nechvál…

Myslíte jako stoletá babička Mary? No to snad ne…

F&C 06/04

HOME