Své pomyslné podpisy mají pod mnoha ročníky festivalu Osecká kytara, do Oseka se nedávno i přestěhovali. Jejich dům shlíží skrz stromy a přes trávu na hlavní křižovatku, přesto je v něm klid. Autor tohoto rozhovoru dostal po dlouhé cestě úžasnou bramboračku a Veronika (V) s Lubošem (L) Stráníkovými se rozpovídali. 

Jak se letopočet překulil na rok 2007, už je pětadvacítka společné činnosti na dosah, že?

L: Příští rok, jsme spolu od roku 1983.

Co bylo dřív, Stráníci jako skupina, nebo jako manželé?

L: Nejdřív bylo Duo Stráníci. Nazvali nás tak na Ořechovce, kam jsme jezdili jako trampské duo, dělali si legraci z toho, že to znělo jako „straníci“, což mělo za komunistů svůj význam (smích). Vzali jsme se o dva roky později.

V: Dva týdny po prvním setkání jsme už spolu zpívali na mikrofony.

L: Já jsem byl hrozně akční, hned jsem chtěl zakládat skupinu a hrát.

A ty jsi, Luboši, neměl předtím žádnou kapelu?

L: Měl.

V: To byly většinou hospodské kapely. Ale Luboš se chtěl dostat na opravdové pódium.

L: Ambice byly veliké.

A zdálo se ti, že s Veronikou to bude ono, někam to půjde.

L: My se potkali v Březině u Rokycan, byl jsem tam s partou kamarádů Bobů. Veronika tam přijela za námi, šli jsme do hospůdky, já jsem byl okouzlen především zjevem Veroniky. A jak začala zpívat, byl jsem přesvědčený, že je to ona a zamiloval jsem se do obého. Měla ohromně přirozený, přírodní hlas, žádné hlavové tóny a okamžitě intonovala.

V (se smíchem): Byl ale jediný, kdo o tom byl přesvědčený, protože já celých dalších deset let, co jsme putovali po pódiích, měla ukrutnou trému. Ale úplně neovladatelnou, jak se to tady nahoře všechno sevře. A celou dobu mu lidi říkali: „Proboha, koho to tam máš?“

L: To se stalo jenom jednou, v Sušici, to mi říkal Tonda Hlaváč a ještě si tě spletl s druhou naší tehdejší zpěvačkou, Ivanou Jandovou.

Jak ses, Veroniko, té trémy zbavila?

V: To se stalo ve Strážnici, ten rok, co jsme poprvé soutěžili o Krtečky. V té soutěži jsme byli šíleně vyklepaní, ne ze soutěže, ale kvůli našemu spoluhráči Jardovi Popelkovi.

L: On byl v té době na Litvínovsku uznávaný muzikant a před hrou chodil poslouchat zvuk a sledovat práci zvukařů. Vždycky přišel se svěšenými koutky, totálně zdrcený a říkal: „To se nedá poslouchat, to stojí za…“ čímž nás vynervoval a ztrémoval.

V: Bezmezně jsme mu věřili, než jsme přišli na to, že je to jinak, nejvíc nervózní byl vždycky on. No ale nějak jsme odehráli, soutěžení bylo za námi a my zpívali další den na Zámku v deset ráno. Krásné počasí, svítilo slunce, málo lidí na ochozech, což mi dělalo dobře. Zvučil to Míra Hron a měl to nádherně nastavené, takže jsme nemuseli vůbec nic měnit. A najednou to tam bylo, my spustili, já se nádherně slyšela, všechno se tady nahoře otevřelo… a od té chvíle mi zpívání na pódiu dělá dobře. Jenom jsem se potřebovala slyšet. Kouzelné bylo, že se tam najednou začali odevšad sbíhat – opravdu doslova sbíhat – lidi. Celá folková generalita.

L: Tak jsme si řekli, že na Jardovo depky kašlem a že se jím nenecháme svazovat. Po vystoupení jsme si celá kapela sedli do muzikantské zahrádky a hráli až do odpoledne Beatles, Simona a podobné věci a bylo dobře.

Jarda pak od vás odešel?

V: Ne, ten s námi zůstal ještě další dva roky. Ale my jsme mu přestali věřit a dávali jsme mu to najevo, on zjistil, že potřebuje poddajnější muzikanty, a tak si je celou sezónu 1996 sbíral, a když je měl sesbírané, přišel s tím, že už nás nepotřebuje, a odešel spolu s Igorem Popkovem. Ale předtím si ještě na poslední zkoušce natočil Lubošovu kytaru a můj vokál. Bylo nám divný, proč to dělá a na konci zkoušky, když řekl, že končí, nám to došlo.

L: My se sice dověděli jako poslední, že už má novou kapelu, ale zas tak to nevadilo, protože Stráníci jsme vždycky byli a jsme hlavně my dva.

Stráníkovské proměny

Kdo všechno Stráníky za tu dobu prošel?

L: Ty bláho, to fakt chceš slyšet všechny?

Tak aspoň ty, kdo byli pro Stráníky nějak významní.
V: Nejdříve to byli muzikanti z kapely Album, se kterými jsme založili první kapelní sestavu Stráníků, ještě s Tomášem Machem, a natočili jsme společně naší prvotinu, kazetu Ranní rozjímání. To bylo ještě před Jardou Popelkou. A potom hlavně Honza Brož s Jindřiškou, ti nám hrozně pomohli po odchodu Jardy.

L: Byli jsme spolu s Honzou v Litvínově v jedné hospodě a já jsem mu vyprávěl patálii s Jardou, a že máme nabídku od Samsona na natáčení CD a Honza řekl: „Tak já s vámi budu hrát.“ Pozval ještě Jindřišku a nahráli s námi desku, Ať žije nostalgie.

To byly najednou zpěvačky dvě?

L: Ze začátku tu fungovalo i s dvěmi zpěvačkami, ale postupem času bylo jasné, že Jindřiška naši muziku necítí a vlastně ani nechce dělat. Razila spíš jejich autorský, devítkovský styl. A navíc dostali už nabídku ke spolupráci se Žalmanem.

Dvě kytary a dvě zpěvačky – bez basy?

L: Basa byla a hrál na ni taky známý a významný člověk, Jirka Mašek (smích).

Tak to bylo hodně zajímavě poskládané, škoda, že to dlouho nevydrželo. Co přišlo pak?

L: Po odchodu Jindřišky a Honzy přišla asi ta nejhorší změna, která nás mohla potkat. Občas jsme se vídali s bývalým basistou z Katalogu, Ivanem Brzobohatým, měli jsme společné názory na muziku a začali jsme pomalu zkoušet některé věci od Beatles a nové písničky od Luboše Hrdličky. Ivan ještě pozval mladého kytaristu Pavla Eisenhamera, no a byla sestava podle mého gusta, jenže… Kluci chtěli bicí, takže přišel ještě Karel Vondra a ten tu naší muziku už vůbec necítil. Odešel nejdřív on, pak nás doslova nechal ve štychu Pavel, kdy jsme měli jít díky Honzovi Spálenému natáčet do ČT1 v pořadu Pěna dní. Ivan odešel bez rozloučení za nimi a založili Denjisu. Zase jsme byli sami.

V: Tehdy to už byl spíš rock, což nám nevadí, ale hrát ho nechceme.

Takže vás to vlastně moc nebralo.

V: Spíš jsme my nebrali je. Neshodli jsme se v základním cítění. Mirek Ošanec to měl v Jen taku podobně – chtěl jít jinou cestou než ostatní a když zkusili kompromis, za nic to nestálo a nebyl spokojený nikdo.

Druhou desku Staré město jste nahráli ještě v téhle tvrdší sestavě?

V: Ne, tu s námi nahrál David Watzl. I když vlastně ve dvou věcech hrají. Ty jsme s nimi točili ještě ve starém Mašounovo studiu na Žižkově.

L: David, Skandinávský Vinnetou. Jak je svět malý, teď hraje na basu u Jen taků.

S Mirkem jsme se dohodli hned

A pak přišel Mirek Ošanec.

L: No… vlastně ano. David je šikovný muzikant, ladí, má hezkou barvu hlasu, vyzpívá vysoko, paráda, jenom byl nezodpovědný a dost mladý. Dneska ho na Zahradě vždycky potkáváme v nějakém pivním stanu.

V: On dokázal pít celou noc a pak s hroznou kocovinou jít na pódium. A nám tehdy přece jen už o něco šlo, takže to dost vadilo.

L: Mirkovi se tehdy rozpadl P.O.L. a my měli najednou možnost s ním začít hrát písničky Peter, Paul and Mary, což se nám líbilo a Mirek to už před lety ještě se Sasankami dělal. Okamžitě jsme se dohodli, během pár měsíců jsme nacvičili osm písniček a dodneška to funguje. Mimochodem Mirka s Jen taky jsme poprvé potkali a soutěžili proti sobě na krajském a následně celostátním kole Porty 1991. A znali jsme ho z jeho návštěv s Pavlem Havlíkem v Docela malém Divadle v Litvínově, kde nám Pavel radil, jak hrát správně Beatles. Pavel byl pro nás už tehdy velká autorita, i když Mirek trochu taky.

Teď v Trojické jste ale vystupovali bez Mirka, s René Křížem…

V: S Mirkem je to samostatný projekt, Stráníci a Míra Ošanec. Vedle toho fungují souběžně i Stráníci, tentokrát s Rendou Křížem a Tomášem Anťou Kunclem. Anťa s námi hraje ještě i v projektu s Mírou a je webmasterem našich stránek.

L: Rendu jsem znal už z dob začátků Osecké kytary, on ji spolu s Petrem Kavkou zakládal. Tam jsme se seznámili a samozřejmě vůbec netušili, že někdy něco budeme mít společného. Až když jsem plánoval nahrávání naší poslední desky Písničky, co jsme potkali, potřeboval jsem jenom doprovodnou kytaru, kterou Renda hraje slušně, a navíc všechny ty písničky zná. V podstatě je takovým stálým hostem naší kapely, protože jeho domovská grupa jsou Bob a Bobci.

V: A má zajímavý hlas.

Která z těch dvou sestav je teď pro vás důležitější?

L: Důležité jsou obě, jen si myslím, že tu s Mirkem si asi víc užíváme, ale jezdíme i společné koncerty s oběma sestavami. To je teprve pohoda, když jsme všichni pohromadě, především si lidsky rozumíme. Jezdí s námi taky ještě Roman Pašek za Zdarru, občas hostují Jirka Kutík, Zubřík, Otta Herčík, všici na foukačku.

Beatles, Simon s Garfunkelem, Peter, Paul and Mary neboli PPM – to vypadá, že preferujete převzaté věci. Je to tak? A proč?

L: Taky máme vlastní věci, jen razíme heslo: „Než napsat špatnou vlastní píseň, raději převzít dobrou cizí.“ Samozřejmě s kvalitním českým textem, protože anglicky zpívat tolik nechceme. Texty k PPM jsou napsány Petrem Bartůňkem, Pavlem Havlíkem, k Simonovi napsali texty Luboš Hrdlička a Honza Brož a například k Here Comes The Sun nebo k Wild Horses jsem napsal vlastní text já.

Přebíráte i aranže? Zdá se mi, že zrovna písničky PPM hrajete dost tradičně.

L: To je dáno Mirkem, on je v tomto perfektcionista. Tedy – kytary si uděláme podle toho, jak jsme zvyklí hrát, já jsem tvrdší, až bluegrassový, on klasičtější, akademičtější. Takže se snažíme o vzájemný kompromis. Ale vokály se přebírají skoro bez výjimky naprosto stejně. Rozhodně se nepovažujeme za revival, jen zpíváme jejich písničky. A nechceme jim ubližovat, takže aranže raději víc podle originálu.

V: Ten stejný vokál není za každou cenu. Kdyby to mělo jít proti češtině, sleví se, aby šel text dobře do pusy. Radši snazší muziku

A mimo hraní s Mirkem? Troufnete si víc zasáhnout do předlohy, jste víc tvůrčí?

L: Tam se projeví, že pořád přece jenom chci ještě být autor něčeho (smích). Ale než bych za každou cenu protlačoval nějaký vymyšlený styl, který by šel i proti mému vkusu, radši se naučím, jak je to v originálu.

V: Já se snažím všechno zpívat za sebe, jako Stráníková, i když tu písničku přede mnou zpívaly jiné zpěvačky. Jazzové standardy si taky každý orchestr hraje po svém.

L: Tady pořád každý řeší, proč někdo natočil zrovna tuhle písničku, když už ji natočili jiní. No přece protože se mi líbí a chci si ji natočit, ne? Je mi jasné, že se dneska především prosazuje autorská a novátorská tvorba, ale co máme dělat my, kteří napíšeme písničku jednou za čas. Máme se na to snad už vykašlat ?

Co je tedy tvůj vkus?

L: Nepotřebuji kdovíco, mám rád klasický čistý trojhlas, který má barvu, dvě spolu fungující kytary a spodkovou basu, ne moc sólovou. To je přece ryzí sestava folkové kapely. I s tímhle se dá sice zacházet různě, třeba se mi až tak nelíbí, jak dělají kytary Nezmaři, nebo Kamelot, protože mám rád, když si jsou kytary rovny. Už jenom proto, že jsou ti kytaristé stejně kvalitní. PPM jsou nádherná ukázka, jaký může být mezi dvěma kytarami souzvuk. Ideálně nám to šlo s Davidem Watzlem. S Mirkem je to daný repertoárem, který hrajeme, a s Rendou to jinak nepůjde, nemá ty nápady, ale někdy, pravda, překvapí.

S dvěma kytarami se dá dospět až ke stylu Nerezu, když je kytarista hodně tvůrčí. Díval ses i tímhle směrem?

L: Ne. Mně se Nerez ve své době moc líbil, ale já vyrostl na Greenhornech a Rangers, takže je pro mě snazší hrát muziku, která je snazší i na poslech. Nerez byla tehdy pro mě jako pro kytaristu příliš vysoká laťka a hlavně jsem v té jejich době hrál s jinými kapelami newgrass. Možná bych to dneska zvládl, ale nemám to už zapotřebí.

V: Nerez je hodně latina, a to zas až tolik necítíme.

L: Taky mi moc nesedí některé moderní folkové kapely – dřív jsme jim říkali píšťalkáři – kde tuhle něco pískne, támhle něco cinkne, tady zarachotí, vokálek, sólíčko na kytaru. To utíkám, to mě nebaví. Asi jsem fakt jednoduchý muzikant. Koukám na to a říkám si, že je to parádní zmatek. Musí to mít melodii. Dvě kytary, basa, trojhlas, ne hloupý text, nosná melodie, to je všechno. Kdo mě opravdu hodně zaujal, jsou z mladých kapel Šantré: jedna kytara, bezpražec basa, zpěv Inky, no prostě nádhera. Spousta muziky ve třech. A co mě vůbec nebere, je dnešní trend ethno a world muziky, nějak mi to nechce vlézt do uší, většinou odcházím. Nevím proč. Asi chybuju, ale jiný už nebudu.

Po dvaceti letech hraní už vás určitě hodně lidí, hlavně mladých, považuje za autority. Stalo se vám, že někdo přinesl cédéčko a řekl: „Pane Stráník, paní Stráníková, řekněte mi, co si o tom myslíte“?

L: Stalo, ale spíš u těch méně známých.  Občas chce někdo znát můj názor, ale že by vyloženě chtěli posudek, to ne. Ani se k tomu necítím být kompetentním. Naposled se mi to stalo u Karla Poláčka, kapelníka Riding Hoppers, že chtěl posoudit jejich cd a to je ostřílený harcovník, countryový nestor. To tě poleje horko, když tě taková legenda české country muziky požádá o kritiku (smích). Nejsem v pravém slova smyslu muzikantským odborníkem, jen mám dost zkušeností. Řídím se tím, co se mi líbí a co mám rád, pak ještě dost sleduji, jak kdo hraje kvalitně na nástroj, samozřejmě především kytaru. Moc se mi líbí třeba, jak dneska hraje Havrda v Devítce.

A cítíte aspoň od mladých kapel nějakou úctu, respekt?

L: Na Mohelnickém dostavníku se nám stalo, že jsme se sešli na sejšnu s muzikanty z Hlubokého nedorozumění, Marien, Epy de Mye, samí mlaďoši to byli. My seděli uprostřed a diktovali, co se má hrát. To jsme cítili, že už jsme ti starší úctyhodní (smích).

V: Já si to ohromně užívala, bylo to moc příjemné. Hlavně všichni hráli v klidu, tiše, žádný sejšnový řev.

Nadělíte si k pětadvacetinám nějakou desku?

L: Rádi bychom. Snažím se v tom teď něco udělat. Lákají nás swingovky, ovšem řekli jsme si před časem s Mírou, že bychom chtěli nahrát PPM – jenže u nich je problém s autorskými právy. Tak si to asi vydáme sami jako propagační cédéčko.

Musí oba chtít

Jak se vám daří vydržet spolu jako páru, když si od sebe neodpočinete ani při muzice?

L: To je pravda. Nevím…

V: Musí oba chtít. Určitě se i hádáme, nejsme zajedno, já umím být hodně nepříjemná. Asi je to v tom, že se máme rádi i s těmi chybami.

L: Ty ambice, které má člověk na začátku, aby měl super kapelu s nejlepšími muzikanty, aby to šlapalo, jsou dávno pryč. Dneska chceš mít klid a pohodu, dělat muziku, která tě baví. Samozřejmě tam je pořád exhibicionismus, aby tě znali, touha po velkých pódiích. Ale proč si to znepříjemňovat nějakými hádkami? Těch jsme si užili dost. Je to blbá fráze, ale my to opravdu děláme pro radost (smích).

A jaké ambice ještě máte? Nebo jste už nacvičili všechno, co bylo potřeba, a teď budete žít jenom z podstaty?

L: Už jsme vlastně dosáhli všeho, co jsme chtěli. Hrajeme hodně, po sezoně jsme utahaní jak koťata. A máme kolem sebe konečně dobré lidi, se kterými si rozumíme. I když se s nimi většinou potkáváme jenom na zkouškách a koncertech. Hodně si ceníme skvělého přátelství s Mirkem Ošancem.

V: Sestava kapely musí být pár let stabilní. Jak začneš pořád měnit muzikanty, k ničemu to nevede.

Myslel jsem i repertoár. Chystáte něco nového?

L: S Mírou Ošancem jsme vedle písniček PPM začali dělat i Crosbyovky, máme teprve dvě, ale nevíme, jestli je Míra pustí ven. On už je dělal dřív, vlastně taky nic jiného neumí (smích). Vrhnout se někam úplně jinam, to ne. Můj sen je my dva, vepředu a za námi kapela, ale to je asi dost…

V: …sobecké.

L: Nejsme zas takové osobnosti ani zpěváci, abychom si to mohli dovolit. Ale líbilo by se mi to.

A co byste s kapelou za zády chtěli zpívat?

V: Beatles nebo Peter, Paul and Mary, swingovky, to je nám asi nejbližší. Ale i staré trampárny, ty jsou taky hezké.

L: Šedesátá léta jsou v nás jak v koze.

Diskografie:

1991 - Ranní rozjímání - MC
1996 - Memoriál GODY Liberec
1997 - Prázdniny v Telči
1997 - Projekt Slunce
1998 - Ať žije nostalgie
1999 - Zlatý potlach
2001 - Písně a balady Pepy Jahody
2002 - Staré město
2004 - Od Severu na Západ
2006 - Písničky, které jsme potkali

Historie:

1983 vznik Dua Stráníci

1990 první sestava skupiny Stráníci

1991 postup do celostátního finále v Plzni

1993 poprvé účinkují na festivalu Zahrada ve Strážnici

1996–2000 změny sestavy, hledání optimálního výrazu a zvuku, nahrávání prvního CD

2002 začátek dlouhodobé spolupráce s Mirkem Ošancem na písních tria Peter, Paul and Mary

2004 ustálení sestavy Stráníků

2006 vydání zatím posledního CD

www.stranici.cz

Honza Hučín

HOME