Na Zahradu letos poprvé smí zvířata. Má to ale jeden háček: bude jich přesně sto a hrají ska. O tom, co to pro ně znamená, o neskotačivých tématech ve skotačivé hudbě, o klamání tělem a dalších věcech jsme si povídali nedaleko od Burundi - respektive v pražské restauraci tohoto názvu - s Janem Kalinou.

To jste přesně uhodil hřebíček. Je to zásluha textů Tomáše Belky, s nímž jsem před dvaceti lety kapelu založil. Ještě jsem tehdy nevěděl, jakou muziku budeme hrát, ale věděl jsem, že Tomáš musí psát texty. Řekl bych, že v tom tkví délka existence kapely - další a další lidé objevují naše texty. Všechny recenze, které píší o našich deskách, vždycky zmiňuje především texty. Autoři hudby k našim písním už tak jsou zvyklí, že Tomáš je hlazen a laskán. My mu to hudbou aspoň nekazíme.

To ano. Většinou se píše o tom, že všichni pojedeme na Jamajku a dáme si jointa, popřípadě že slunce svítí a tráva je zelená. Nás ale Tomáš zásobuje ostrými texty, což by asi nikdo nečekal od partičky se čtyřmi dechy, klobouky a černými brýlemi.

To bylo zvláštní. Poté, co jsme Alici zařadili do repertoáru, jsme začali zjišťovat, že těch případů je daleko víc, než jsme si mysleli.

Když jsem tenhle text od Tomáše dostal, málem jsem se zhroutil. Pak mi došlo, že jediné, co z s ním můžeme udělat, je pseudoveselá píseň. Aby z ní vytryskla ta šílenost. Když Tomáš přinese veselý text, snažíme se jej vměstnat do nějakým způsobem tragikomické hudební formy. Když přinese "depku", jdeme opačným způsobem.
Tomáš umí skvěle pojmenovávat věci - nejen takhle drsná témata, ale třeba partnerské vztahy. Kolikrát se mi stane, že něco zpívám a za dva roky to prožívám. A někdy napíše opravdu text z mého života - píseň Poprvé z doby, kdy jsem měl kamarádku, která byla o dvacet let mladší než já (píseň popisuje peripetie vztahu mezi mužem a výrazně mladší ženou, pozn. aut.). Stejně tak se umí trefit do Jany (Jelínkové, zpěvačky, pozn. aut.). Je to mimořádný textař.

Já doufám, že obojí. Hrajeme pro publikum, které tančí, takže hudba bude asi na prvním místě. Jenže když vydáme desku a měsíc poté jedeme do Horního Zbytečnova nad Úhlavou, zjistíme, že tam všichni umějí texty. Na jednu stranu jsme smutní z toho, že si naše nové CD všichni stáhli, na druhou stranu máme radost, že tam stojí osmnáctiletí posluchači, kteří se aspoň naučili texty.

Je-li výsadou folkových kapel, že mají texty aspoň trochu o něčem, pak máme k folku lehce nakročeno (směje se).

Jako deset krát deset? Tak to vůbec není. Léta jsme hráli v šesti, pak v sedmi, osmi, devíti... Na velké festivaly dokonce jezdíme ve dvanácti, protože vozíme ještě dvě vokalistky. Ale v matematice si občas libujeme: naše poslední album se jmenuje Sto dvacet, což může znamenat, že Sto zvířat existuje už dvacet let. Pro někoho to může znamenat váhu, jiný to přečte jako Sto zvířat - dvacet. Tyhle všechny interpretace grafické zpracování alba umožňuje. Koncert k dvacátému výročí kapely jsme měli 20.10.2010.

Je to čím dál těžší, ale o to větší je radost, když se to podaří. S Tomášem jsme napsali přes osmdesát písní, takže není zrovna snadné se nevykrádat. Teď zrovna pracujeme na dalším albu, které by mohlo spatřit světlo světa na podzim příštího roku. Navíc Beruška (kytarista Jan Šobr, pozn. aut.), který nahradil Petra Ostrouchova, začal také psát hudbu. Náš zvukař Karel Šváb, výborný sopransaxofonista, taky na každou desku napíše dvě až tři věci.

To u nás nemá obdoby. Neznám jinou zpěvačku, která by to takhle dlouho vydržela s jednou kapelou. Jana je v nejlepším slova smyslu holka z vesnice se školou ze zábav, na které se chodilo spoustu kilometrů tam a spoustu zpátky. Jako malá zpívala s dětským sborem po celém světě, ale pak zjistila, že její hlas je přece jen trochu hlubší. Objevil jsem ji na základní škole, kde jsem po vojně učil. Šel jsem po chodbě a slyšel paní učitelku, která měla hlas o oktávu níž než já. To mě zaujalo. Tak jsem si jí šel poslechnout za dveře a slyšel jsem, jak říká “Sedni si, Františku (snaží se o co nejhlubší bas, ale Janiččin hlubin přesto nedosahuje, pozn. aut.)." Můj sen byl vždycky big band se třemi vokalistkami a ona původně měla být jednou z nich. Jana z nich vydržela jako jediná a mně došlo, že s jejím hlasem je škoda, aby zpívala jen doprovody. Tak jsem jí napsal první písničku, druhou, třetí... a na posledním, výběrovém albu zpívá většinu písniček.
Ale jak to s námi mohla celých těch dvacet let vydržet, to nechápu. Je to pro ní těžké - něco jiného je, když jste muzikant - otec od dětí, a když jste muzikant - matka od dětí. Obzvlášť když hrajeme devadesát koncertů za rok a máme svá civilní zaměstnání. Snažíme se jí to ulehčit - máme seznam chův, srazy jsou před jejím domem... Ale má to z nás nejtěžší: my druhý den po koncertu spíme, ona nemůže.

Máme dobrou školu z Ameriky, kde jsme hráli dva měsíce po sobě s půlročním odstupem hráli každý večer. Dvacet šest koncertů v kuse. Po návratu do Prahy jsem snad měsíc spal. Kluci v kapele jsou velcí profíci a dokážou odhadnout své síly. Kola s rumem tak většinou přichází až po posledním koncertě.

To byla sranda. Elton John byl jedním z nás. Měli jsme období mystifikací, kdy se Petr Ostrouchov za někoho převlékl - tehdy za Eltona Johna. Ale dělali jsme, že je to vážné. Spoustu lidí to naštvalo, jakkoli tušili, že to nebude Elton John. Onehdá jsme také vytvořili fiktivní stránky neméně fiktivnímu slepému černošskému zpěvákovi Sunny Winter Jr. Po návratu z Ameriky jsme namluvili novinářům, že máme nového kamaráda, s nímž uděláme společný koncert. Spojili jsme se s výbornou překladatelkou Danou Hávovou, která Sunny Winter Juniora přivedla na pódium. To ovšem byl Petr Ostrouchov nalíčený od barrandovských maskérů. Briskně zazpíval několik písní v angličtině. K naší radosti na to spousta novinářů nalítla, jakkoli nám to někteří z nich dodnes nemohou zapomenout. Při intimním osvětlení Lucerna baru byl Petr typickým afroameričanem. Jenže na podobné věci už teď nemáme čas - dětí je hodně a rostou.

Po jednom pražském koncertu v devadesátých letech se objevil jakýsi chlapík a říkal, že by nás vzal do Ameriky a vydal nám desku. Brali jsme to s velkou rezervou. A on nám pak poslal čtvrt milionu na letenky do Ameriky a vydal nám desku. A to jsme nehráli pro krajany - klasické americké publikum. Každý večer koncert.

Onen chlapík se jmenoval Patrick O´Donnel a ve Washingtonu provozoval nezávislé vydavatelství True Grit Records. Uměl trochu česky, protože jeho soused byl český emigrant. Patrick trval na tom, že v Americe musíme zpívat česky. Anglicky tam samozřejmě zpívají všichni - včetně předkapel, které jsme tam tehdy měli. Po nich vždycky nastoupil Mongolský státní cirkus, tedy my. Když půjdete na Mongolský cirkus, taky nečekáte, že bude mluvit česky. Vyrobili jsme tedy pár letáčků s anglickými přebásněními našich textů. Ta deska, kterou nám Patrick vydal (Druhá brada, pozn. aut.), měla česko-anglický booklet. Petr Ostrouchov tehdy koncerty navíc uváděl anglicky.

Patrick se postaral o úžasnou reklamu. Dodnes mám doma schovaný štos novin - třeba dvoustránku o nás v Houston Chronical. Nejlepší kapela z Evropy (směje se).  V New Yorku jsme měli japonskou předkapelu. Bylo to jak ze snu.

To bylo neuvěřitelné. Amerika je fakt obrovský trh. Patrickovo vydavatelství už bylo zavedené. První den po vydání naší desky jich prodal deset tisíc. Lidé si něj automaticky odebírali nové tituly.

Jakkoli jsme měli vždycky zajištěný nějaký hotel, obvykle jsme spali u muzikantů, kteří hráli před námi. Bavilo nás poznávat život lidí v Americe. Obvykle to byli chudí kluci, kteří měli doma akorát dvě kytary - a tisíc cédéček. Já jich v těch devadesátých letech měl padesát a myslel jsem si, že je to hodně. Je to opravdu obrovsky jiný byznys. Šli jsme po Manhattanu a tam jsme objevili tak velký obchod s hudbou, že jsme tam našli v nabídce naše CD. Nepředstavitelné.

My se tam měsíc uživili. Pravda, nepřivezli jsme domů moc peněz, protože jsme si chtěli Ameriku užít. Navíc naše turné mělo úspěch, takže se po půl roce opakovalo. To jsem pak byl po návratu domů dost nesnesitelný, protože jsem všem v Praze po hospodách vyprávěl o našem skvělém americkém turné.

Těšíme se na Zahradu. Věříme, že budeme jejím příjemným zpestřením. Mohli jsme si vybrat mezi jedním hardrockovým festivalem a Zahradou. Vybrali jsme si Zahradu, protože má chytřejší publikum.