Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Jana Šteflíčková: Osamělost není břímě

“Zčervenala jsem, začala jsem zrychleně dýchat a také tep se mi nezdál úplně stabilní. Už jsem to párkrát zažila, takže jsem naštěstí věděla, že to bude postupně opadávat.” Takto líčila pražská herečka a písničkářka Jana Šteflíčková v našem časopisu, jak se cítila v okamžiku, když se na Zahradě 2006 dozvěděla o svém vítězství v kategorii písničkářů. O rok později natočila se svou skupinou Kůň debutové album Jablečno a také vystoupila živě v mém pořadu na Radiu Proglas. Po dalších dvou letech jsme se sešli opět na Zahradě.

Jano, naposledy jsme spolu dělali rozhovor u nás v rádiu v roce 2007, pár dnů před vydáním alba Jablečno, na kterém vás doprovází vaše kapela Kůň. Co je v kapele nového?

Změnila se spousta věcí. Po vydání desky došlo v kapele k personální změně kontrabas Petra Tichého vystřídala baskytara Honzy Jůdla, jinak také člena Jablkoně a skupiny Kujooni. Jeho příchod trochu změnil ráz kapely, koncerty s baskytarou jsou pochopitelně “nakoplejší” a energičtější.

Přinesl Honza do Koně nějaké zkušenosti z Jablkoně?

Myslím, že Johnny rozhodně kapelu oživil svým specifickým druhem humoru, který mě moc baví. Jinak nevím, kde všude sbíral zkušenosti, ale je zřejmé, že jich má na rozdávání

Vy teď, Jano, pracujete na sólovém repertoáru – bez kapely. Hrajete tedy vůbec ještě s Koněm?

Je pravda, že teď máme takový stop stav. Paradoxně právě poté, co k nám přišel Honza a koncerty dostaly stabilní a funkční tvar, jsem pocítila potřebu obrátit se spíš k introvertnější tvorbě, a rozhodla jsem se hrát hodně sama. Bylo to logické vyústění – písně, jak jsme je hráli, byly do značné míry založené na všeobecném konsenzu kapely. Takže koncerty mě sice moc bavily, ale pociťovala jsem, že ten výsledný tvar je pro mě jaksi okleštěn”. V klasickém obsazení basa–bicí–kytara–kytara některé  skladby, které jsem v té době začínala dělat, těžko najdou patřičné vyznění. Rozhodla jsem se tedy jít riskantnější a osamělejší cestou sólového hraní. A protože jsem měla na muzikanty velké štěstí, pochopili mě, a nadále spolu chodíme na pivo.

Na albu Jablečno bylo hodně humoru – hudebního i textového. Platí to i pro vaši “introvertnější” hudební tvář?

Humor je pro mě nesmírně důležitý, stejně jako nadhled. Pokouším se o ně stále, ale někdy je to samozřejmě honička. To, čeho si ale poslední dobou vážím nejvíc, ať už na divadle nebo v muzice, je čirá výpověď nebo alespoň jakékoliv poctivé pokusy o ni. Nějak čím dál více oceňuju věcnost, spíše než ironizování a shazování věcí a odstup od nich, protože toho je v muzice i na divadle fakt spousta.

Písničkář může mluvit sám za sebe nebo se stylizovat do nějaké role. Co je bližší vám?

Já se teď snažím stylizovat čím dál míň a to je vlastně důvod, proč jsem se rozhodla, že nebudu zatím zkoušet další role v divadle a že se budu věnovat svým vlastním projektům. Stylizace je samozřejmě dobrá a například Xindlovi se povedla, ale já se pokouším jít na to trošku jinak.

Do jakých prostředí se váš současný repertoár hodí?

Určitě mi vyhovují kluby. V Praze hrávám například v Balbínce, v Salmovské literární kavárně, v Blues sklepě nebo v Kaštanu v rámci Sdružení osamělých písničkářů Honzy Buriana. A v létě jsou to samozřejmě festivaly. Nemám moc buňky na takovou tu sebepropagační činnost a navíc momentálně nemám žádný kvalitní aktuální demosnímek, ale naštěstí ta hraní tak nějak přirozeně vyplývají a odvíjí se jedno od druhého.

Zmínila jste Sdružení osamělých písničkářů. Cítíte se být osamělou písničkářkou?

To je strašně zavádějící název. Zní to zvláštně osamělí písničkáři, kteří se sdružují. Co je vlastně osamělost? Osamělost může být i volba a já si myslím, že každý jsme tu sám a zároveň věřím v setkávání. Neberu tedy osamělost jako břímě.

Říkala jste, že nemáte žádný kvalitní aktuální demosnímek. Chystáte se tedy něco nového natočit?

Chystám. Materiál už pomalu mám, chtěla bych, aby ta nahrávka byla dotyková a také komornější než ta předchozí. Taky by měla být hodně kytarová, protože jsem se teď té své kytaře docela věnovala, ale rozhodně těm písním a harmoniím prospěje i nějaké koření a další nástroje Termín vydání jsem si záměrně nestanovila, protože to chci dělat v klidu, ale už myslím, že vím, kde a s kým bych to chtěla natočit.

Pokud jde o to “koření”, vyberete nejprve nástroje a k nim budete hledat konkrétní muzikanty, nebo rovnou oslovíte své přátele…?

V Praze je naštěstí koncentrace hudebníků velká a já mám hodně přátel, kteří jsou dobří muzikanti a zároveň dobří lidé. Asi tedy nebudu mít problém doprovod najít. Od každého nástroje znám aspoň jednoho dobrého hráče, který mi rád vypomůže. Snad jen cimbalistu žádného neznám.

V roce 2006 jste získala na Zahradě písničkářského Krtečka a stala jste se prozatím poslední z žen-písničkářek, kterým se to povedlo (po Žofce Kabelkové, Martině Trchové a Tereze Terčové). Od té doby už bodují muži: Pavel Helan, Xindl X a letos Martin Rous. Jsou vůbec na naší scéně nové zajímavé písničkářky?

Určitě jsou. Například Žofka Kabelková sice není nová, ale její tvorba se teď hodně posunula. Letos mě na Zahradě příjemně překvapila Hana Kopřivová z Frýdku-Místku. A vídám i další holky, které jsou šikovné, ale bohužel se o nich moc neví.

Čím je podle vás písničkářství zajímavé?

Když hrajete sám, je těžké se prosadit, je to běh na dlouhou trať. Já písničkářům fandím, protože jsou to lidé, kteří se za nic neschovávají. Dnes je snazší dělat coververze nebo skladby, které jsou něčemu podobné. Když vidím jakéhokoli písničkáře, u kterého necítím kalkul, budu mu fandit. Pro mne je písničkářství riskování a to je v hudbě to nejtěžší. Stoupnout si sám a snažit se o výpověď tak, aby vás lidé vnímali, a zároveň se nepodřizovat jejich vkusu. Takovou snahu oceňuji víc než cokoli jiného.

Čeho u nás dnes může písničkář dosáhnout? Jak důležitý je třeba ten Krtek? Může vás popostrčit někam dál?

Nejsem si úplně jistá, jestli vás někam popostrčí. Já jsem si například mohla zahrát na další Zahradě, ale důležitější než cena je určitě soustavná práce. Jak mi říkal Jiří Schmitzer, musíš si projít zaplivanými hospodami a když na tebe budou koukat jedny oči, hraj pro ně. A to se nedá obejít žádnou cenou nebo třeba tím, že do vás někdo nasype peníze. Já hraju ráda, baví mě to a cítím u sebe nějaký vývoj. S Žofkou Kabelkovou jsme se nedávno shodly na tom, že teď děláme přesně to, co jsme chtěli dělat.

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk 11/2009

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.