Už vím, co je štronzo

V minulých letech býval vítězem písničkářského Krtečka někdo, kdo už předtím ve finále soutěžil. Letos však do Náměšti přiletěla kometa jménem Jana Šteflíčková a 72 hlasů ji posadilo na zahradní trůn.

Jak tě vůbec napadlo přihlásit se do konkursu Zahrady?

K tomu mě vlastně přivedli kluci z kapely. Protože teprve začínáme hrát, Konkurz byl způsob, jak si zahrát na festivalech. Takže jsme se přihlásili jako kapela a zkusila jsem to i jako písničkářka. A na Zahradě mi to vyšlo zrovna v soutěži písničkářů.

Byla vybrána na Zahradu i kapela, že jste pak na Zámku hráli spolu?

Kapela v konkursu vybrána nebyla, ale jela na Zahradu nakonec taky, mimo soutěž. Hráli jsme pak spolu na Zámku. Byla jsem ráda, že jsem tam s nimi, protože se v budoucnu určitě chci realizovat hlavně s kapelou.

Je to stálá sestava, která pravidelně vystupuje?

Hrajeme spolu rok a půl v sestavě s bubeníkem. Původně to bylo trio. Vlastně úplně původně jsem se seznámila s Vojtou na jednom koncertě, nejprve jsme zkoušeli spolu, pak se přidal kontrabas. Zpočátku jsem si nebyla jistá, jestli naše formace potřebuje bicí, ale teď jsem strašně ráda, že je tam máme.

Mám tvému nadšení pro bicí rozumět tak, že tichý komorní folk tě tolik neoslovuje a radši máš velký zvuk?

To bych tak neřekla. Naše muzika ostatně žádný „velký zvuk“ není a písničky jsou dost založené i na textech, pořád jsme spíše klubová záležitost. Bicí mě baví tím, že tomu daly rytmus a tak nějak to „deintelektualizovaly“. Líbil by se mi časem do kapely i nějaký dechový nástroj nebo klávesy.

Muzika je svobodnější

Ty jsi v současnosti už i členkou hereckého souboru v Ypsilonce. Nestačí ti herectví?

Stačí nebo nestačí, takhle to nevnímám. Mně muzika strašně baví a chci ji určitě dělat. Táhne mě k ní i to, že je pro mě svobodnější než herectví. Ale chci dělat oboje. Právě v Ypsilonce se dá obojí skloubit, představení bývají hodně hudební. Teď zrovna hraju v jedné hře z hudebního prostředí, je o Oskaru Nedbalovi, jmenuje se Vinobraní aneb Dožínky operety.

V historii českého folku najdeme spoustu herců-písničkářů, z Ypsilonky třeba pochází Jiří Schmitzer. Chceš na tuhle tradici navázat?

Já jsem muziku dělala dřív než divadlo, takže jsem vlastně nejprve navazovala kontakt s lidmi

čistě přes muziku. Ale divadelní zkušenost mi dost pomáhá, promítá se do písniček i do jejich podání. Zvlášť když hraju sama, to pak má myslím dost blízko k šansonu.

Když máš ty divadelní vlohy, zkoušíš do svých vystoupení zařadit i nějakou scénku nebo mluvené slovo?

V tom se cítím realizovaná už v divadle, takže potřebu mluvit na našich koncertech ani moc nemám.

Co dalšího děláš kromě hraní s kapelou a herectví?

Ono toho hraní je docela dost, kromě té zmíněné hry v Ypsilone momentálně zkouším Jarryho Nadsamce a ještě dohrávám v Disku představení Člověče, zkus to. Zpívám v Rubínu v Pantomime must go on, kde prokládám vystoupení herců svými písničkami. Víc bych teď už asi nestíhala. Ale mám v plánu udělat si autorské představení, trochu i ve spojení se svou diplomovou prací.

Říkala jsi, že muzika je svobodnější, z toho usuzuju, že sama i s kapelou Kůň hraješ a zpíváš vlastní písničky.

Písničky jsou mé vlastní, ale na finální podobu mají velký vliv kluci z kapely. Vojta aranžuje, kluci jsou výborní instrumentalisti, vědí, co která písnička potřebuje, takže to nechávám na nich.

Spojila se ti muzika natolik s pocitem svobody, že odmítáš být pouhou interpretkou? Nelákalo tě si zkusit nazpívat nějaké jazzové standardy?

To je zajímavá otázka. Standardy mám moc ráda a vím, že se na nich dá strašně moc naučit. Vypadají jednoduše, už jsem je slyšela v mnoha různých podáních, ale myslím, že je docela těžké je zazpívat dobře. Teď zrovna nějaké nastudovávám a vypadá to, že začátkem roku by měla být nějaká vystoupení po klubech, na což se těším.

Máte s kapelou stálou scénu pro pravidelná vystupování?

Zatím ne. Teď budeme hrát v Balbínce, to je klub, který hodně odpovídá duchu naší muziky. Rozhodně se víc hodíme do klubových prostor. Ale tím, že začínáme, nemáme ještě stálou diváckou obec.

I po téměř dvou letech se cítíte jako začínající? Neměli byste se po zisku Krtečka cítit spíš slavní a plánovat třeba nahrávání cédéčka?

Slavní nejsme – ale cédéčko plánujem. Ne ani tak kvůli Krtečkovi, ale prostě proto, že demáč z počátků kapely bychom chtěli nahradit něčím kvalitnějším, a myslím, že materiálu už je dost.

Klasika mi prospěla

Určitě jsi při studiu měla profesionální hlasovou průpravu. Jak se liší průprava pro herce od té pro vyložené zpěváky, třeba na Ježkárně?

S Ježkárnou nemám zkušenosti, ale měla jsem dlouho soukromé hodiny zpěvu na Státní konzervatoři u profesorky Bernardové. Na DAMU mě pak učila paní Kareninová, operní pěvkyně. A protože obě byly výborné, necítila jsem rozdíl.

Takže ti ani jedna neříkala: „Takhle se zpívá v popu, ale ne na divadle,“ nebo naopak?

Právě že hlasová průprava na DAMU byla vyloženě klasická. Stává se sice, že ten, kdo se učí zpívat klasicky, pak neumí hlas používat jinak než operním způsobem, ale mně to jenom prospělo. Naučila jsem se dýchat, opírat hlas o bránici a podobně. Já si ráda s hlasem hraju, takže se chci učit zpívat dál.

Zpívala jsi s někým ještě před studiem na DAMU?

Já byla hudebkové dítě, chodila jsem na klasickou kytaru a na zpěv do lidušky. V deseti letech jsem se zúčastnila Porty, tehdy jsem zpívala na Dětské Portě a nějakému pořadateli se to líbilo, takže se mě zeptal, jestli nechci další den zpívat na Lochotíně. Byla to první svobodná Porta, v roce 1990, takže dvacet pět tisíc lidí, byl to nádherný zážitek. No a pak jsem někdy v jedenácti začala dělat i country, chodila jsem na zpěv k Lídě Nopové, postupem času mě začal zajímat bigbít, funky i blues, dělala jsem taky dlouho  americký folk 60. let s Radkem Tomáškem – Peter, Paul and Mary, The Seekers.

Jen jako zpěvačka, nebo i s kytarou?

Ne, jenom jako zpěvačka. Ty aktivity s kapelami se ovšem přerušily, když jsem dostala angažmá jako herečka v Západočeském divadle v Chebu a po návratu do Prahy jsem začala dělat své písničky.

Ale jak se gymnazistka dostane jen tak k angažmá v Západočeském divadle?

To byla náhoda. Dělala jsem zkoušky na DAMU, nevzali mě, ale poslali mě na konkurs do Chebu. Tam byl tehdy soubor alternativního loutkového divadla. Vzali mě, i když jsem nikdy předtím divadlo nedělala. Začátky byly obtížné, opravdu křest ohněm. Když se teď ohlédnu, určitě to tam se mnou neměli lehké, třeba jsem vůbec nevěděla, co znamená „štronzo“, takže režisér na mě to slovo řval a já se pořád hejbala. (smích).

Hledám, ale přijďte

Získala jsi spoustu zkušeností, prošla jsi hodně prostředími, to by sis teď mohla ze všeho něco vzít.

Určitě, mé písničky jsou hodně různorodé a promítá se do nich leccos z mých předchozích působení.

Nemají ale tví posluchači potíže najít na tebe nějakou charakteristiku? Publikum má rádo, když si muzikanta onálepkuje: to je rozervaný básník, to je srandista, to je nesmělá dívka, to je lady vamp. Vědí, kam si zařadit tebe a kapelu?

Tak v našem případě nevědí. Slyšeli jsme tak různorodé ohlasy, že mě to vlastně těší. I mě samotnou baví pořád hledat. Teď jsme předávali nějaké agentuře informace o nás a nebyli jsme vůbec schopni se charakterizovat. Snažím se vyhnout takovým rádobypopisům typu „folkjazz“, „osobitý šanson“, „originální písničkářka“, to mi všechno přijde takové jalové.

To ale divák nebude vědět, zda na koncert Šteflíčkové a Koně má, či nemá chodit, když má depresi, když má dobrou náladu, když chce nějakou legraci…

Myslím, že na náš koncert má přijít v každém případě (smích).

 http://www.janaakun.cz

Honza Hučín

HOME