J: Rozhodně jsme to nikdy neplánovali, ani to nešlo. Prvních dvacet let jsme všichni hráli při běžném zaměstnání, muziku jsme měli opravdu jen jako hobby. Nikdo z nás tehdy nepřemýšlel daleko dopředu. I když jsme si tím trochu přivydělávali, nebyla to naše hlavní životní náplň. Třeba já osobně jsem skončil s civilním zaměstnáním až v roce 1986. Sice jsme u muziky chtěli vydržet, ale že by to bylo v jedné kapele…

J: To je spíš otázka pro ženu.

Z: Myslíš to tak, že ženy se dožívají vyššího věku? (smích) Asi silná vůle nepustit to. Když mají všichni pocit, že to stojí za to, vždycky se v krizových situacích řešení najde. To je snad to hlavní.

J: Člověk se tou dlouhou dobou naučil, co je podstatné a co není. Dneska to ví každý z nás. I když kapela žije složitým životem a máme spoustu vzájemných připomínek, osobních i k práci v kapele, necháváme si je pro sebe. Dřív se to říkalo otevřeně a každou chvíli jsme se kolem něčeho hádali. Ani tak se nedá zabránit tomu, že se čas od času něco musí řešit. Ale musím zaťukat, že velká většina členů Kvintetu – všech minulých i současných – nedělala zásadní problémy. To třeba znamená, že nechodili opilí na zkoušky, chodili relativně včas a byli si vědomi, že je potřeba mít repertoár nacvičený a podobně. Těch bodů, kde se občas neshodneme, je sice dost, ale nemá to žádné tragické důsledky.

J: Spirituál kvintet přežil 45 let díky tomu, že jeho koncerty byly pro lidi zajímavé. Ať už zpíváme moravské lidové, spirituály nebo vlastní tvorbu. Myslím, že tohle dobře připomněl ten dvouhodinový dokument o nás, který se nedávno promítal v televizi. Nešlo o to, že začal být najednou obrovský zájem o nás. Ale lidé najednou viděli, že tady byla doba, kdy se nehrálo na kšeft.

Z: Řekla bych, že ta značka je spojena s “otcem zakladatelem”.

J: Tím jsem se nikdy nezabýval, protože jsme se přesvědčili za dobu trvání kapely, že každý jde nějak nahradit. A to kapelou prošlo několik garnitur. Samozřejmě každý je originál a umí něco, co jiný neovládá. Například Karel Zich se nenahrazuje. Důležité je, jestli kapela, která se musí se změnou v sestavě vyrovnat, nezačne nějak ztrácet. A já si myslím, že velká přednost folkových a příbuzných kapel oproti sestavám za zády velkých hvězd je v tom, že i po odchodu jedné výrazné osobnosti pořád může mít co říct posluchačům.

Z: No, ono se to nezdá, ale Olda odešel už před pěti lety.

J: Těžké byly i další odchody předtím, třeba Odetta, Nedvědi, koneckonců s každým blízkým jsme se neradi loučili. Řešení se nikdy nehledá lehce, dokonce i když si kapela předem nestanoví, že hledá “náhradu”, ale člověka, s kým by se dobře pracovalo. Pokaždé je to test, která kapelu prověří. Na druhou stranu to znamená nutnost najít repertoár vyhovující novému členu. A to často přinese změny a impulsy.

J: I když u řady posluchačů bude Jirka poměřován Oldou, který měl krásnou barvu hlasu, zpíval s námi čtyřicet let a byl to fešák, umožnil nám pustit se do muziky, do které jsme se s Oldou pustit nemohli. Má autorský podíl na repertoáru a píše jinak, než jsme byli zvyklí. A taky je to zpěvák profesionál a má zase jiné pěvecké možnosti.

J: To je pořád ještě v běhu. Pořád se oťukáváme a zkoumáme, kudy jít. Ale musím říct, že je velmi pohotový a přinesl jiný styl doprovodu, než měl Karel. Stará známá věc – ve všem zlém je něco dobrého. Každá sestava má své. V minulosti, když jsme ještě byli amatéři, bylo často na dvou lidech, aby to všechny ostatní naučili. Dneska se rozdají noty a zpíváme.

Z: V dobách takovýchhle obměn si kapela vždycky uvědomí priority a semkne se, to je ta kladná stránka.

J: S tím hledáním nového člena po Karlovi to bylo složité. Ne že by nebyli lidi, zájem mělo dokonce několik velmi známých lidí. Ale problém byl v tom, že tihle lidé jsou obvykle zvyklí pracovat určitým způsobem, který se podstatně lišil od našeho způsobu. Dost nás to udivilo. Například většinou nepracovali s notovým materiálem, takže když jsme rozdali noty a chtěli něco zkusit, nešlo to tak, jak bychom si představovali. Také požadavek, aby to byl zpívající kytarista, byl náročný. Měli jsme výborné zpěváky, kteří na kytaru hráli jen mizivě. A kdo uměl obojí slušně, zas už dělal něco dalšího a špatně by se mu dojíždělo a tak dále. Váhali jsme dlouho, jestli tedy někoho z uchazečů vezmeme, až pak zavolal sám Jirka Holoubek, že slyšel, že hledáme nového člena, a jestli bychom si ho poslechli. Jirka je konzervatorista, profesionál. Zatím je lepší instrumentálně než pěvecky – ani v domácí kapele nemá moc sól – ale nejsou s tím sebemenší problémy.

Z: Ve své roli nám Jirka velmi vyhovuje.

J: Souvisí to jednak s naším výročím, jednak se změnami v sestavě. Chtěli jsme mít nahrávky s nejnovější sestavou, protože není možné použít staré nahrávky s Karlem pro playback. Také jsme si chtěli ověřit, jak nám to půjde ve studiu – s tím jsem spokojen.

Z: Pochopitelně jsme díky nové sestavě měli i nový repertoár.

J: A k výročí jsme původně plánovali vydat CD Archiv, které bude představovat živé nahrávky Spirituál kvintetu, zejména ty nejstarší dochované. K tomu jsme úmyslně zařadili všelijaké scénky, uvádění, reakce publika, vtipkování z doby tuhnoucí totality. To jsou věci, které se nám strašně rychle vzdalují. Záznam má trochu horší kvalitu, ale jeho cena spočívá v něčem jiném. Kombinací živých i studiových záznamů pak bude DVD Spirituál kvintet - 45 let českého folku. Počítáme s třemi hodinami, v nichž budou jak staré, tak nejnovější nahrávky.

J: Jak by Zdenička potvrdila, studium nových věcí je vždycky vítaná etapa. Únava totiž nepochází z toho, když se člověk učí nové věci, ale když žije z podstaty.

Z: My fungujeme pořád hlavně na koncertech, náš život spočívá v deseti, dvanácti vystoupení za měsíc. V tom je pochopitelně určitá rutina. Otravné by to bylo až ve chvíli, kdyby zůstala jenom ta rutina.

J: Publikum je samozřejmě v principu trochu konzervativní. Když potřebujete, aby na samostatném koncertě byl plný sál, je potřeba se starat o to, aby lidi dostali, co chtějí. No a lidi chtějí to, co od nás znají. My se to snažíme trochu obcházet. Vždycky sice oprášíme něco z toho staršího, nějaká vzpomínka tam pokaždé je, ale jen zlomek celého programu. Dokonce nám to někdy posluchači vytýkají.

Z: Byla bych pro, aby se těch starších věcí trochu přidalo.

J: Důležité je, že posluchači nepřestali chodit ani po změně sestavy, ani po obměně repertoáru. To je příjemný pocit.

J: Myslím, že obojí je rovnocenné. Uvedu úmyslně trochu nadnesený příklad. Smetanovo kvarteto nehrálo žádné své skladby, přesto se celosvětově proslavilo velmi zajímavým a osobitým podáním repertoáru, který kromě nich hrají tisíce kvartet. Ta předloha je pro všechny do poslední noty stejná. I když klasičtí muzikanti musejí také hledat nový repertoár, zpravidla si ho nepíšou sami. V populární hudbě je naopak tendence interpretační složku trochu podceňovat – za daleko cennější se považuje to, co člověk sám vymyslí. Má to svou logiku – ale... Ne vždy je lepší divadlo, které si napsali sami herci ochotníci. Vždycky budeme stát i o originálně předvedeného Romea. Vážit, co je víc, není jednoduché a asi ani účelné, obojí jde dělat skvěle i mizerně. Navíc v muzice našeho okruhu je i interpretace ocejchována vlastní invencí – v lidové tvorbě nejsou k dispozici žádné partitury.

J: Však se také slavní skladatelé jako Monteverdi, Bach a Beethoven bránili vynalézavosti a exhibici muzikantů tím, že vypisovali do detailu i to, co se obvykle nechávalo na nápadech interpretů, jako např. kadence. Mimochodem, i ve spirituálech byla potřeba autorská práce, protože často jsme jako předlohu měli jen čtyři takty nápěvu. Udělat z toho celou píseň, to znamenalo doplnit plochy, které v originále nebyly a od nikoho jiného než od nás je neuslyšíte. Ale abych se vrátil k předchozí otázce: pokus o skládání, nemá-li k tomu člověk vlohy, je stejně bezcenný jako bezduchá interpretace třeba Rybovy mše. Pochopitelně si rád poslechnu někoho, kdo má dar udělat hezký text a složit k němu zajímavou hudbu.

Z: Z nástrojů u nás neobvyklých jsme použili jen bezpražcovou basovou kytaru, ale ta už byla i na CD Na káře. Jiné nástroje tam nemáme. Výsledný zvuk je možná trochu jiný, ale tak to prostě vyšlo.

J: Jirka Holoubek má jinou roli než Karel Zich. Je to poznat v jiném přístupu, Jirka je mnohem preciznější, Karel se rozdával hlavně emočně. S Karlem bylo těžší se sehrát, on to prostě prožíval.

Z: A v poslední době používáme i na vystoupení víc perkuse.

J: Všelijaká ta rytmická cingrlátka. Na našich starých záznamech je vidět, že jen stojíme, zpíváme a hrajeme na dvě kytary. Ve Studiu M byla nanejvýš tamburína, a to taky spíš výjimečně.

Z: Rozdíl je taky znát asi hodně v písničkách Jirky Cerhy, který si napíše dopředu celou aranž a dost si za ní stojí.

J: Nic proti tomu, bývá to zajímavé a příjemné, ale vyžaduje to perfektní intonaci, protože když takhle složité akordy nejsou přesné, působí to rozpačitě. Nesmí to vypadat jako omyl. Ostatně nejde o nic tak nového pod sluncem, vážná hudba si cesty osvobození harmonie prožila bouřlivě a dávno.

Z: Důležité je, aby ta složitost pomáhala písničce, aby nebyla samoúčelná.

J: Přesvědčil jsem se ovšem, že existuje celá řada kapel, které sice umějí skvěle frázovat a intonovat, výborně drží rytmus, mají bohatý a barevný vícehlas, ale přesto bojují, aby se udržely na scéně. Podle mě jsou totiž folkové koncerty něco víc než poslouchání muziky. Už praprazakladatelé tohoto žánru z něho udělali i světový názor a postoj. Nejde v něm o prodej co největšího počtu výlisků, ale o jiné věci. To znovu a znovu zdůrazňuju. Jakmile se folk začne podbízet, je z něho pop-music – nic proti popu, ale ten slouží jiným účelům. A tohle nejde ovlivnit ani aranžemi, ani vokálním rozsahem.

J: Ne, ale jde o celkem vnější věci. Jsou i všelijaké jiné trendy, například mluvit vulgárně a na koncertech mít něco sprostého. I pár lidí, kterých si vážím, se tomu podvolilo.

Z: No, mohl bys taky zapracovat na své image a něco takového zařadit (smích).

J: Když se nějací novináři kdysi ptali Rangers, proč přibrali bicí, řekli: “Jdeme s celosvětovým trendem, přitvrdili jsme.” Sice celosvětový trend nesleduju, ale přitvrzování samo o sobě nic nevylepší. To kdybychom vymysleli nějaký fórek s bicími, který by měl v písničce funkci, rádi ho použijeme. Ale aby se za námi objevily elektronické klávesy a bicí a my si kvůli tomu připadali moderně, to nás ani nenapadne. Na tom nic moderního není. Pravda, dnešní Portu si neumím představit bez elektrických nástrojů. Třeba jen kvůli tomu, že akustické nástroje se někdy dost špatně zvučí. I já sám jsem si po dlouhých letech nechal na kytaru dát snímač. Jenom nesmí cena písničky ani celé kapely spočívat v tom, že používá velké bicí nebo indiánské píšťaly. Všechno musí být využito smysluplně.

J: Ne, kdepak. To jsou pověry, já ve skutečnosti mám jen minimální možnost ovlivnit to, co se v Kvintetu dělá. Své názory se sice snažím prosazovat, ale často narazím. U prvního elpíčka, když jsem chtěl, abychom natočili renesanci. U zájezdu do Ameriky, když se vybíral program a já nechtěl, aby stál hlavně na spirituálech. U výročních koncertů, když přinesu návrh programu – ta vedle má připomínky.

Z: Jirkovy aranže vznikají postupně. Vždycky si udělá takový návrh a ten se na zkoušce ověřuje. Jestli to vyhovuje, jestli to dobře zní, jestli to dává smysl, jestli se najde vhodný doprovod. Pak se party stáhnou a předělají se do definitivní podoby. Musím říct, že Jirka často písničku stáhne i z pouhého dojmu, že se nesetkala se zájmem. Každému, i zkušenému, se stane, že se pro něco nadchne, ale setká se s rozpaky u ostatních. Ale i později se do definitivní podoby promítají okamžité nápady a invence.

J: Rozdíl mezi mnou a Jirkou Cerhou je v tom, že on přináší vlastní skladby, už nějak promyšlené a vystavěné. Proto je těžké mu do toho zasáhnout návrhem, jestli by nemohl změnit harmonický postup. Je to jeho nápad a musí se to respektovat.

Z: Je zajímavé, že třeba jeho písnička Křídla holubic je v našem podání dost jiná, než když jsem ji slyšela zpívat C&K Vocal, v obou verzích přitom zpívá Jirka Cerha sólo. A přesto to jsou dvě různé písně.

J: Já pracuju s materiálem, který lze upravit stem způsobů. Jirka je zvyklý skládat pro různé zákazníky, přinese hotovou práci a odevzdá. Naopak Dušan Vančura nosí věci, které jsou ještě otevřenější změnám. Dušan nehraje na kytaru a tak doprovody k jeho úpravám vymýšlíme odjakživa my, zatímco já si to můžu zahrát a už předem mám představu stylu a ozdob.

Z: Takže i když si autor napíše aranžmá hodně přesně, konkrétní obsazení s tím zahýbe. Když se nová písnička klube a hledá se její tvar, je to vždycky občerstvující.

J: To ano. Mimochodem na Šibeničky moc rád vzpomínám, i když recenzentům FOLK & COUNTRY se to tolik nelíbilo. Moc mě potěšilo, když na to tenkrát Komorní balet Pavla Šmoka udělal celovečerní inscenaci pro Národní divadlo. Na té desce bylo moc zábavné, jak vznikala. Sedli jsme si, dala se vokální kostra a začaly se vymýšlet efekty, jak se na co bude hrát. Ta unínská rola zase patřila k těm písním, kde jsem od začátku měl představu prostého mužského čtyřhlasu v “janáčkovském” stylu. Jednoduchá harmonie, která nechá vyniknout sílu písničky. Samozřejmě je to jen jeden z možných přístupů, později tu písničku proslavil jiným podáním Čechomor. To je podle mě dar lidové muziky, že ji lze dělat na sto způsobů.

J: Já nedokážu poslouchat, když zpívám. Na rozdíl od počátků, kdy jsme muziku dělali pro sebe, jsme teď souborem, který nás všechny živí. Je zbytečné, abych se montoval tam, kde to jiný zazpívá líp. Ve sborech jsem dobře schovaný, ale při nahrávání křičím na režiséra, aby mě ztlumil. Zpěv je zábavný, zpívat by měl každý, kdo má aspoň trochu vlohy, ale sóla v profesionální skupině by měla znít krásně. V muzice – jako v životě – by se člověk měl vidět s odstupem. Vždy si varovně připomínám: “Ježek sobě kadeřav”...

J: Samozřejmě. Když jsme začali v roce 1960, nebyla tady jediná deska, kterou bychom si mohli poslechnout. My jsme dělali věci, které jsme jenom tušili. Každou nahrávku, ke které jsem se dostal, jsem poslouchal dokola a měl jsem pocit, že jedině takhle to musí být. Po letech jsem pak tutéž písničku slyšel znovu v podání někoho jiného a nepoznal bych ji. Takže naše pokusy byly naivňoučké, i když se mi některé i dnes líbí. Hlavně ale jsme byli jediní, kdo tento styl hudby provozoval. Náš Tom Dooley přišel mezi velké taneční orchestry a monstrózní mládežnické soubory.

Z: Ovšem Josef Zíma si nahrál Zelený pláně, takže ho to asi zaujalo.

J: A celou řadu původně “našich” písniček zpíval Matuška. Prudký nárůst zájmu o nás v prvních letech ukazuje, do jak vyprahlé situace jsme jako první domácí folková formace vstoupili. Ale i jak výtečný manažer byl Ivo Mach!

Z: Aranže se měnily i s obsazením.

Z: Jak bude písnička zaranžovaná, to můžu ovlivnit dost málo. A myslím, že ani vícehlas není předem daný. Vždycky se těšíme, až najdeme takové postavení hlasů, kdy to do sebe zapadne. Ani já sama nevím, jak tu kterou písničku budu zpívat a kam se to vyvine. Nemám osobně ráda, když se má písnička nacvičit z not a hned nahrávat, potřebuju si to hodně zažít a mít k písničce vztah.

J: Harmonické schéma Spirituál kvintetu dáno není. Jinak Zdena je z těch, kdo zrovna dost často mívají k harmonii připomínky. Rád vzpomínám na Frantu Nedvěda. V tomhle ohledu byl hrozně hravý a vynalézavý. Často jsme dělali spolu doprovody a Franta občas zkusil zahrát něco nečekaného. Například Krutá válka byla pro všechny známá z verze Peter, Paul and Mary, kterou také Dušan respektoval, ale my mu ji předělali s řadou harmonických překvapení. Seděli jsme proti sobě a trumfovali jsme se (smích).

Z: Tak Irena Budweiserová si vedle své sólové dráhy s chutí zazpívala i v některých muzikálech, i Karel souběžně hrál sólově. Ale všem stálo za to se držet i ve Spirituálu.

J: Když je kapela spolkem slušných lidí, mají dobrý důvod se scházet pořád, i když má každý další zájmy. Kapela navíc přináší jiné publikum, jiný způsob práce, jiné prostředí.

Z: Dobré prostředí v kapele nemá odstředivý účinek, nevypuzuje.

J: No a taky jde o prachy, ne? Slušný prachy pro slušný lidi... (smích)

Z: Špatně. Hodně se od té doby začalo říkat Tichák, Jirka Cerha je Cidla – na to je zvyklý z rodiny a používali jsme to hned od začátku.

J: No a my ostatní si mezi sebou vykáme, jenom tomu mladíčkovi se tyká, tím se rozliší (smích).

J: Už se tomu vyhýbáme, protože jsme zjistili, že to někdo bral, že se vytahujeme, ačkoliv pro nás to byla legrace. Muzika je naštěstí spravedlivá. Jak se člověk postaví před mikrofon, jsou mu tituly nanic.

Z: Ale jo, stýská.

J: Mně taky.

Z: Neumím si sice představit, že bychom se třeba zítra sešli, Nedvědi, já a Petr Zadina a dohodli se na nějaké nové spolupráci. Přece jenom je provoz každé kapely náročná záležitost, hudebně i lidsky. Ale stýská se mi po tom všem, co tenkrát bylo kolem Brontosaurů.

J: Na náš výroční koncert ve Smetance přišel Honza Nedvěd a zpíval s námi, Jirkovi Černému to připadalo jako zjevení. Bylo by krásné, kdyby se to vrátilo. Ale povedené návraty jsou vzácné kytky. Přesto – kdyby se podařilo natočit ještě jedno CD, na kterém by byli s námi oba Nedvědi, nahrál bych ho po obou stranách.

Z: Byla by to taková pěkná deska na rozloučenou.

oba: Jo.

Honza Hučín

HOME