Kromě toho, že jsem napsal texty, které v něm jsou, vlastně nijak.

To určitě, ovšem zároveň si i on vybral mě. Pochopitelně jsme spolu diskutovali, ke kterému textu vybrat jakou fotografii, ale to z mé strany nebyl žádný aktivní podíl. Jen jsem občas řekl ano, ne. Ale Vláďa celý ten obal opravdu tvořil. No obal, stejně tak by se dalo říct, že jsem já do jho výtvarného díla vyrobil hudební vložku..

Z kolika už natočených, nebo z kolika k natáčení zamýšlených? Natočili jsme osmnáct písní, takže jsem vyhodil jen jednu. Byly okamžiky, kdy jsem jich chtěl vyhodit i víc, ale nakonec jsem se rozhodl takhle. Kolik písní jsme během natáčení hráli, už nevím. Tahle deska měla být původně zvukově měkčí než ta předchozí, akustičtější. Nutil jsem bubeníka Jardu kvasničku, aby hrál jenom štětkama a bez kopáku a začínali jsme natáčení s akustickým kontrabasem. S tím to ale pak nějak nešlo, tak basový part nahrál Petr Novotný dodatečně. To, jak nahrál basovku proti obvyklé praxi natáčení až do téměř hotové muziky, svědčí o jeho kvalitách. Ale abych neodbíhal. Úvaha o zvuku desky vedla k tomu, že jsem si některé písně nechal “na jindy”. Hrozně rád bych natáčel písně, které píšu teď, kterými zrovna žiju. Já vím, že jde jen o můj pocit, posluchači to může být jedno, kdy píseň vznikla. Abych ale mohl jít do studia s písněmi novými, rád bych smazal svůj natáčecí dluh, který se za ta léta vytvořil. A k tomu bych potřeboval vydat ještě tři, čtyři CD.

To je dáno technologií natáčení desky. Většinou jsme nahrávali ve třech, s Vojtou Zíchou a bubeníkem Jardou Kvasničkou. Žádná aranžmá hluboko promyšlená dopředu nebyla, písničku jsme zaznamenali víceméně tak, jak bych ji zahrál na koncertu sám s kytarou. Najednou tam je tím pádem instrumentálních ploch málo. Příště bych rád desku točil jinak.

Ano, máš pravdu. A netuším, zda tenhle pocit sdíleli i Vysocký, Mozart, František z Assisi. Jen se tak soukromě domnívám, že trochu ano. A že tohle je vlastně jedna z podstatných součástí paliva do hnacího motoru tvorby. Nejen umělecké, samozřejmě.

Začněme tím Kaliningradem. Nikdy bych o něm nepsal písničku, kdybych si nemyslel, že to, co popisuje, je stejně tak problém nás v Čechách. Evropa, po válce rozdělená, je teď znovu spojena, ale zřetelně existují dvě odlišné části. Odlišné hospodářsky možná čím dál tím méně, jenže historickým prožitkem zformovaným vědomím, nazíráním světa, stále. Ale Coca-cola pořád expanduje. Kdysi jsem četl, že když do Coca-coly ponoříš žiletku, tak ji ta cola po nějakém čase úplně rozežere. Z toho mám právě strach. A že ten čas nemusí být ani tak moc dlouhý.

To se týká intenzivně nás i Kaliningradu, ale na Kaliningradu je to víc vidět, protože byl, a je, víc zbídačelý. Napsal jsem tuhle píseň, když jsem tam byl. Ale to byla jen ta vnější výzva, ten hybný moment, který uvede psaní do chodu, ta jiskra pod do podvědomí nanošeným dřevem.

Na to velmi nerad odpovídám. Ty chceš, abych z písničky udělal novinový článek nebo fejeton. Chci to říci právě v metaforách, podobenstvích. To je důvod té písničky. Ono je divné, když mi někdo řekne, že se mu líbí písnička, ale abych řekl vlastními slovy, o čem je. Protože ten její text jsou moje “vlastní slova”. Chtěl jsem tím říci to, co jsem taky napsal. Je to můj názor, napsaný tak, jak se jej nestydím říct a jak mi nepřijde směšné ho jako dospělý člověk říkat jinému dospělému člověku.

Socha či obraz by byly jiné metafory téhož, nebo jiné metafory jedné metafory. Ty se ptáš jaké, ale já fakt nevím, protože nejsem ani sochař, ani malíř, nemám jejich myšlení, představivost, neumím jejich poetiku. A publicistiku bych si nevybral, ta je něco jiného a navíc ji neumím psát, autorsky mne vůbec nepřitahuje.

Nezlob se, opravdu nechci své písně vyjadřovat jinak..

Teroristku jsem opravdu napsal o terorismu. O nechuti nebo neschopnosti Západní kultury k dostatečné sebereflexi. Vztah mezi mužem a ženou je z mé strany paralela. Jestli ale někdo nachází v té písni ironický obraz vztahu v manželství a shledává ho, tedy ten obraz, jako dostatečně dobrý, tak tím lépe pro mne.

Na druhé straně bych nikdy v době, kdy téma terorismus je tak živé a nebezpečí každodenně přítomné, nenapsal legrácku (protože při téhle písni se fakt někdy na koncertě diváci smějí), legrácku, která bude právě pro aktuálnost tématu efektní. Nemám rád efektnost, obzvlášť ne tu levnou a snadnou.

Hodně, jinak bych to nedělal a našel bych si nějakou měkčí židli. Můj způsob vydělávání peněz není příliš jednoduchý, ale přináší mi svobodu. Při fyzické práci můžeš zároveň pracovat v duchu na něčem jiném. Není to tak, že bych každý den něco napsal, spíš naopak, ale v okamžiku, kdy přijde nějaké to “období milosti”, umožňuje ti to věnovat se jen jemu. Oba víme, že to jsou příležitosti, které se neopakují. Nemůžeš nápad odložit a vrátit se k němu jindy, až bude čas. Andělé nečekají. Věčnost nemá čas se zabývat opakováním.

Za to mi to stojí. To nejdůležitější v životě pro mě – když vynecháme takové samozřejmé věci jako starost o mé nejbližší– je tohle. Pro to jsem se, samozřejmě podle svého názoru, narodil.

Kdo vstupuje do nějaké samosprávy, měl by mít zvládnutou svou osobní samo-správu, mít dobře spraveného sebe. To já o sobě říct nemůžu. Ne, ambice na vstu do míéstní samosprávy nemám.

Tahle píseň není až tak moc o konfliktu generací či kultur. Je spíš o xenofobii. A když se ptáš, v čem jsou ti, kterých se bojíme, jiní než my, tak tahle píseň říká, že v ničem, že ti, kterých se bojíme, jsme vlastně my sami. V té písni si nejdřív myslíme, že se nějací mlhaví, nepojmenovaní blíží z dálky, že se hnuli z míst, jejichž vzdálenost byla pro nás bezpečná. Dálka samozřejmě není jen geografická, ale především vnitřní, duševní. A proti těm, kteří se hnuli, jsme připraveni tvrdě, ale taky možná zároveň dost nehrdinně, zakročit. Náhle ale zjišťujem, že bychom byli bývali ochotni střílet na vlastní děti, protože i ty jsou jedny z nich. A děti nám nakonec řeknou, že my sami jsme je sem dovedli, že jsme byli dokonce vůdci, hybateli těch, co se hnuli ze vzdálených míst. A zjišťujeme, že máme teď strach sami ze sebe. Z toho, že jsme i my bývali jiní, než jsme teď. Než jsme teď v téhle hypermarketové společnosti, pokud by to tak někdo chtěl říct. A máme takový strach, že už si na nic radši ani nevzpomínáme.

A v čem jsou tedy jiní ti okolo nás, nebo ti v nás, kterých se bojíme, je možná dokonce jedno, důležité je, že se bojíme té jinakosti. Jakékoli jinakosti. To je základní pud – ovšem u zvířat.

A tak jen doufám, že naše děti ve skutečnosti budou tak laskavé, jako ty v téhle písni. I když nevím, proč by měly.

Myslím, že sousedky nebudou nikdy poslouchat žádné moje písně, takže to nebezpečí nehrozí.

Ale tahle místa v mých písních, to je takové moje prozkoumávání sebe sama kam až sahá opravdová povaha lásky? Kam vede moje představa i zkušenost lásky Ježíše Krista ve mně a v komkoli? A co z Kristovy lásky je v každém z nás na samé mezi? Co je to pravé v lásce a věrnosti? V té písni, kterou cituješ, je přece: “Ta před níž věrnost stydí se sama sebe láskou nazývat.” Sama sebe – na tom je důraz. Věrnost sama o sobě, věrnost, ve které už není láska. Věrnost z důvodů společenského zvyku, z důvodů morálních. Ale já jsem přesvědčen, protože moje zkušenost je taková, že láska je větší hodnota než morálka. Stejně tak jako morálka je zas větší hodnotou, než je zákon, který vymyslí a schválí nějaký proměnlivý parlament. Láska je pro mě prostě nad morálkou. Ježíš se nechal ukřižovat z lásky k nám, kteří tady tápeme, bojujeme, padáme, milujeme, z lásky k nám, nikoliv z morálních důvodů. Navíc, v morálce je vždycky ještě přítomen, ať jakkoli nechceme, soud. Láska ale nesoudí. A Ježíš říká: Nesuďte, abyste nebyli souzeni.

Tím nevybízím k nemorálnosti a nevěrám. Jen se snažím pochopit vždy obě strany a cítit s nimi. Nesmírně si vážím věrnosti, ale taky jsem na naplněnou věrnost a nenaplněnou lásku viděl umírat. Doslova, bez metafor. Proto je v té písni ten vrah – lhostejnost. A když to dojde takhle daleko, kdo má právo soudit, a na čem by ten soud měl být založený? Budu se na to muset zeptat sousedek, ale ony mají určitě svých starostí a bolestí taky dost. A tak by jim snad nevadilo, že se tahle písnička mého osobního života zas tak moc netýká. Ale ať si o mně myslí kdo chce, co chce.

Ať píšeš cokoli, prozkoumáváš tím sebe a své nitro. Slova jsou krev tvého těla. Transfúzi bys nepřežil. I když nakonec ta slova vítr odvane, nebo v sobě uchová, podle toho, jak chápeš vítr.

Ta přichází sama. Sama společně a naráz se vším ostatním v textu.

Ale, ty obce tam ale takhle existují i bez metafor. Snad s výjimkou toho, že Krč, která je v půli cesty se nekrčí, jako v mé písni, ale stojí na kopci. Prostě se mi stalo, že jsem jezdil vlakem do Protivína a odtud chodil za prací do Těšínova skoro hodinu pěšky. A jak jsem neměl po cestě co dělat, napadaly mne písničky.

Ale už je to jiný člověk. Domnívám se, že nás trochu klamou všechny tu duchovní či spíše pseudoduchovní školy, které říkají, že když člověk dojde jednou odněkud někam, už má určité věci za sebou a nemusí se k nim nikdy vracet. Moje zkušenost je jiná. Chápu život jako spirálu, po které zvolna stoupáme (doufejme) a při tom střídavě krouživě procházíme různými prostory: světlem, tmou, radostí, bolestí, tíhou, ulehčením. Znovu a znovu. Ne, že jsme něčím prošli, něco si vyřešili, a proto se to už nevrátí jako náš problém. Ale pokaždé jsme už o jeden závit spirály výš. Proto se z Těšínova vracíš do Protivína už potěšen.

Tu představu jsem neznal, tak jsem se jí nemohl řídit. Ale vážně. Silné texty na bluegrass už psal a píše stále Robert Křesťan, kterého si nesmírně vážím a považuji ho za jednoho z našich nejlepších autorů písní vůbec.

Bob Dylan má na albu Love and Theft krásné a hluboké texty na lehké swingovky. Nebo tango – slyšel jsem úžasná tanga z Buenos Aires s texty jak raný Springsteen.

Velcí autoři vždycky přesahovali zvyklosti žánru. To samozřejmě nemluvím o sobě. Já zvyklosti žánru nepřesahuji, protože, jak se ukázalo, je neznám.

U současných dechovkových textů máš pravdu, ale u těch starých spousta metafor byla, jen už je tak třeba nechápeme.

S přesnou představou nikdy. Někdy přicházejí s jakýmsi obrysem, ale písničku lze zahrát jakkoliv. To, co je podobné bluegrassu, můžeš klidně zahrát jako hardcore, protože půdorys lze přesouvat. Aranže vznikaly na pochodu, představu jsem měl, až když jsem desku točil. Proto bych hrozně rád natáčel tu příští ve studiu na živo. Měl tam k dispozici všechny muzikanty a tvořil s nimi. To ale vůbec není lehké. Mají málo času a taky na to není dost peněz. Každý by rád natáčel jako Beatles – nastěhoval se do studia a tam hrál tak dlouho, až to bude ono, a pak to zaznamenal. Mně vychází Honza Friedl ve Vyšším Brodě velice vstříc a jsem na tom osobně skoro jako Beatles, můžu si točit jak dlouho chci, ale dostat tam najednou všechny muzikanty k něčemu takovému není možné.

V tom smyslu, jak Honza to slovo používá se s ním ztotožňuji. Ale pokud se cítím osamělý, tak mi to nějak příliš nevadí. Když je člověk sám, je nejvíc se sebou. Alespoň já to tak prožívám. Myslím si, že ten moloch, který nás válcuje, si to uvědomuje, a nenechává nás samotné. Reality show jsou tu proto, abychom si zvykli, že kamery budeme mít jednou kolem sebe napořád všichni.

Ano. Vydat desku pro mne znamená totéž, jako si nechat udělat fotku. Ale nikdy bych ženě, se kterou mám mít rande, neposlal místo sebe svou fotku. Je to dokument, záznam, konzerva a vždy už taky historie. Veřejné vystoupení naopak nemůže být než “tady a teď.” A život v čase existuje jen pouze tady a teď. Jsem příznivcem života, samozřejmě. Ale musím přiznat, že jsem zároveň sběratelem různých “tam a tehdy” některých muzikantů a některé jsou nepoměrně živější než mnohá naše “tady a teď”.

Tu potřebuje každý. Mně se jí dostává poměrně málo, protože nehraju často a moc lidí na mě nechodí.

Ne, to jsou dvě různé věci. Zpětná vazba mě zajímá. Já jen říkám, že mě nezajímá tak, abych se na ni uvázal. Publikum mne zajímá, když píseň dopíšu, nikoli, když ji píšu. To by byla kalkulace a kalkulace je virus.

Po pracdě řečeno, publikum je pro mne až druhý posluchač v pořadí důležitosti. Tím prvním je Bůh. Snažím se nabídnout publiku to nejlepší, co ve mně je. Čili mi za to publikum stojí. Čili mne zajímá. Přijímám veškerou zodpovědnost za písně, které publiku hraju, ale žádnou zodpovědnost za to, jak je přijme. Mám ohlasy, že jsou mé písničky moc složité a smutné, jiné ohlasy mluví o tom, že z nich někteří čerpají sílu a rozumějí jim. Neovlivňuje mne ani jedno. Při vlastní tvorbě nic takového člověka ovlivnit nesmí. V té chvíli na takovéhle věci, jsem o tom přesvědčen, nesmí myslet, jinak riskuje, že zplaní.

Do jisté míry určitě, ale nemyslím, že zcela. Je plno lidí, kteří tvořili a tvoří hluboko ze sebe, opravdově, bez ohledu na publikum, a přece to není umění, protože chybí talent a řemeslo. I když do toho dali všechno... Je mi to líto. Navíc, dříve jsem si říkával, že dílo je buď zábava nebo spása, ale teď už to takhle nerozděluju. Myslím, že je úžasný, když se někomu povede, aby jeho dílo bylo obojím.

Je to trapné, ale málo. Nemám na to dost času ani příležitostí. Když se s nimi někde setkám, moc rád si je poslechnu, moc mě zajímá, co teď dělají, a jsem většinou překvapený, kolik je výborných písniček. Nedaří se mi však sledovat je soustavně.

Jsou ale někteří, které se snažím sledovat jak mohu, protože mne jejich písn vzrušují, jsem z toho, co dělají, dlouhodobě nadšený. Bob Dylan - Shakespeare 20. století, Joni Mitchell, Leonard Cohen, Mike Scott, mé největší nadšení poslední doby Glen Hansard, z našich – no Glen je vlastně taky už skoro náš, z našich Dáša Andrtová, Vláďa Merta, Vlasta Třešňák, Honza Burian, Slávek Klecandr... je jich samozřejmě mnohem víc.

To na mně nezáleží skoro vůbec. Záleží to třeba na tom, jestli se tahle deska bude prodávat tak dobře, abychom vydělali na natočení další. Anebo se to taky třeba nenatočí vůbec. Pro koho je to vlastně důležité? Pro mne, abych zanechal nějakou stopu? To je směšné. Abych naplnil své poslání? Co když si nějaké poslání jen podsouvám? Těch, kteří jsou plni přesvědčení o svém poslání, jsou plné ústavy pro choromyslné, těch skálopevně i jistých Ježíšů, Napoleonů, tetřevů hlušců. Je to důležité pro posluchače? Skoro mne neznají. Pro budoucnost? Ta bude mít jiné starosti i autory. Je to důležité pro Boha nad námi? Nemůžu přece odpovědět za Něho. A tak věřím, že ano, že je pro Něho důležité, abych psal a zpíval jak nejlépe umím, tak jako je pro Něho stejně důležité, aby kdokoli jiný dělal jak nejlépe umí to, o čem je v hloubi duše přesvědčen, že dělat má, protože všichni jsme k něčemu dostali talent, což je dar. Někdo může říct, že je to jen jakýsi projev jakési víry, ale pro mne je to dost. Dostatečný důvod, abych psal a hrál písně. No, abych přestal kecat tak vzletně – stejně bych bez toho neuměl žít. Ale zaznamenat to a vydat na CD? Nevím. Nevím, zda Bůh nutně vyžaduje digitální záznam.

Nesporně. Jde ovšem o to, jak ten dar prosazovat. A to se musím ptát, co bych měl v okolnostech, ve kterých žijeme, za úspěšné prosazení zaplatit. Aby tím ten dar neznehodnotil. Myslím, že tohle má každý jinak. Spousta lidí nedokázala pro prosazení svého daru udělat nic, protože k tomu nebyli uzpůsobeni. Georg Trakl třeba, nakonec ani Vincenc van Gogh, nebo Emily Dickinson, největší americká básnířka své doby, která psala téměř výhradně do šuplíku. I my máme takovou básnířku, velmi dobrou i když ne tak rozsáhlého díla - Irmu Geisslová.

Myslím, že člověk má věnovat maximum energie nikoli sebeprosazení, ale tvorbě. Někteří to dělali obráceně a tvorba se vytrácela. Je hrozně těžké být zároveň v nitru knězem i obchodníkem. To je jen příměr, já nejsem ani jedním z nich, jen se o cosi snažím. A jestli se to prosadí teď, nebo po mé smrti nebo vůbec... Nevím, nikdy jsem o tom nijak zvlášť nepřemýšlel, z toho vidíš, jak je to pro mne málo důležité.

Tak málo, jako to druhé hodně.

FOLK & COUNTRY 01/06

HOME