L: Trochu mě překvapuje, že si o nás myslíš, že jsme éterické bytosti a pocházíme z nadpřirozena. Ono je to ale jinak: my jsme si osvojili techniku pohybu v časoprostoru a do současné doby jezdíme jenom na festivaly a koncerty. Tady nám to totiž žerou, ale v naší přítomnosti, což je pro vás budoucnost, bychom se nechytili, tam jsou proti tomu zákony.
Š: Mě vždycky po kšeftě uloží do takového šuplíku, kde mě zmrazí a oživí až před odjezdem na další kšeft.
L: Šprcka ale dělá těch výletů víc, on je normální hospodský povaleč.

Š: Litujeme toho, kdo u psaní písniček dře jako černoch (neplést s Karlem Černochem!). Myslím si, že je lepší u toho jamovat.
L: Já bych to rozebral. Co si představuješ pod pojmem jamovat?
Š: Já to dělám vždycky u snídaně, koupím si čerstvou housku, na ní dám máslo a na to jamuju.
L: Jamování je tedy výrobní postup marmelády. Náš výrobní postup je skutečně v hospodě, objeví se nápad, který potom na zkoušce doděláme.

L: My jsme sice osm let nevydali žádnou desku, ale to proto, že jsme to nechtěli uspěchat, chtěli jsme to pořádně vysedět. Trochu nás mrzí, že to vydáváme už teď, když Redl si mohl počkat deset let. Autorská práva řešit musíme, ale to ti řekne víc asi Martina, nám je to v podstatě jedno.
M: To bohužel je. Já pořád u vydavatelů otravuju, ale moc to zatím nepomáhá.
L: Hlavní důvod ale je, že dělat si legraci je složitější a náročnější, než psát například písničky o lásce, přírodě, řešit ve skladbách mezilidské vztahy apod.

Š: Ta dvojka je jenom v názvu.

Š: Eklhaft I. neexistuje.
L: To je něco jako hora K-2, taky neexistuje žádná K-1.
Š: A Eklhaft II. je jedinečná hora našich nápadů.

L: Natáčíme, není to úplně hotové, ale jsme ve finální fázi. Všechny základy jsou nahrané a od zítřka se nahrávají zpěvy. Během 14 dní to bude dotočené, a pak míchačka, mastering, výroba.
M: A pak začneme řešit autorská práva a uvidíme, jak to dopadne.

L: Jo.
Š: V podstatě ne.
L: Název desky je stěžejní, my jsme osm let čekali vlastně jenom na ten název, a tak by Šprcka měl říct, jak se bude jmenovat.
Š: Zatím nevím přesně a neví to asi nikdo. Dali jsme dokonce na naše webové stránky dotaz, jestli by nám někdo neporadil, jenže nikdo nepřišel s ničím tak skvělým jako bylo Eklhaft II.
M: Horší je, že to nevím ani já, a to se pak špatně jedná s OSA a ostatními.
L: Ale už existují grafické návrhy, tak to řekněte, přece se za to nestydíte.
Š: Fakt vůbec netuším. Slyšel jsem akorát tipy na “Svalosil” a “Haprták” a – co to ještě bylo?
L: Přece to od Remarqua.
Š: Jo, “Na základní škole klid”.
L: Favoritem je Svalosil.

Š: Určitě tam budou dvouvteřinové pauzy. Ty budou fakt dobrý. Možná, aby to bylo pestřejší, bude někde jeden a půl vteřiny, a jinde čtyři.
L: Možná ještě zařadíme dlouhé ticho, v dnešní době je kraválu dost.

L: Z toho, co je teď natočené, je jasné, že se nic neztratilo. Včera jsme to povinně poslouchali a měl jsem z toho upřímnou radost. Teď už jenom nazpívat, a v našem případě to zpěvy krásně rozsvítí.
Š: To myslíš vážně?
L: Ne. Proč?
Š: Tak to jo.
L: My jsme si chtěli vyzkoušet, jestli Semtex může do studia, a myslím, že to dopadne dobře. Bez studiové desky to dneska nejde, rádia z živáče odmítají hrát.

Š: Základem je skvělý počítačový program z Ameriky, tím pádem vlastně vůbec nevíme, kdo na desce hraje.
L: Živé nástroje tam budou taky, ale my na ně nehrajeme.
Š: To bychom na ně museli umět.

Š: Milly Vanilly.
L: A Lunetic. Poučili jsme se od nich, vydali spoustu skvělých desek, ale že by na nich hráli nebo zpívali, o tom nemůže být řeč. Na obal se ovšem necháme vyfotit opravdu my.

L: Za deset tisíc prodaných nosičů. Akorát my jsme si to nějak nestihli převzít, takže nám to naběhlo až na dvanáct a půl. A deska se prodává pořád dál, tak doufám, že dostaneme platinovou.

L: Nejsme si úplně jistí, jestli kapela bude chtít a jestli nám to manažerka dovolí, ale rádi bychom vydali letos ještě jednu desku, vánoční. Má pracovní název Vánoce v holobytě a chceme na ni zařadit vánoční koledy, co občas na koncertech hrajeme.

L: To vánoční máme připravené už dlouho, ale chtěli jsme nejdřív nahrát pořádnou studiovou desku. I tohle rozhodnutí můžou čtenáři ovlivnit.
M: Hlasováním?
L: Můžou hlasovat tak, že si koupí naši desku, a my budeme mít peníze na další. A myslím to upřímně.

L: Tak zrovna jako tihle tři se necítím, ale jako klasik ano, přirovnal bych to k Beethovenovi nebo Verdimu. Takové pocity mám já, nevím jak Šprcka.
Š: Já pocity nemám už žádný.

Š: Ale já si myslím, že Mašinku opravdu složil Honza Nedvěd.
L: To ne, to napsal i Wabi Daněk. Oni to tehdy psali na chatě spolu s Honzou Nedvědem. Ačkoliv tak hluboký text klidně mohl napsat i Robert Křesťan. A jak je ten přechod z C na D, to vypadá na Vlastu Redla. Ba ne, přiznáme se, my nejsme původní autoři Mašinky. Šprckův táta jezdil hodně na potlachy…
Š: …vlakem. Můj otec je strojvedoucí…
L: A jsme u toho.

L: To asi není otázka na nás. My hrajem tak, jak hrajem, protože nás to takhle baví a občas si sedneme i po lidské stránce. Jestli se to lidem líbí, je to super, ale hlavní je, že se to líbí nám. Když někdo přijde na koncert a koupí si cédéčko, to je pro nás bonus navíc.
Š: Spíš než z Ivana Mládka si chci brát vzor z Ivo Pešáka, protože ten u toho skvěle vypadá. To bych chtěl taky.

Š: Sledujeme to, ale vůbec nic nás neoslovuje. To, co máme na první desce, byly fakt pěkné písničky a bavilo nás je dělat. Dneska už žádné písničky nejsou, teda takové, které stojí za to “vylepšit”.
L: Ale teďka jsme chytili Šprcku při lži. Co třeba Křídla motýlí?
Š: Ta je dobrá, ale na té už nemáme co udělat, tu musíme hrát v původní verzi, protože se vylepšit nedá.
L: Šprcka to dává skvěle.

L: Tahle věc se patrně stane, ale je to přirozený vývoj. Nemáme projekt, který by byl spočtený jako kalkul: “Mám bendžo, tak udělám kapelu, kdepak je díra na trhu? Málokdo dělá srandu, tak budeme dělat srandu, oukej.” Stala se navíc jedna věc, že děláme i autorský repertoár, a to je trochu posun, bohužel nás k tomu dohnal autorský zákon. Naše muzika se bude vyvíjet stejně jako se vyvíjíme my. Nechceme reagovat na módu, že třeba teď běží Vojta Kotek a Snowboarďáci.

Š: Vždycky jsme o tom uvažovali, ale nikdy jsme si to neřekli.
L: Ono to ani nešlo. Na začátku měl každý nějaký seriózní projekt a tohle byl úlet vedle. Dopadlo to tak, že kluci postupně opustili svoje projekty a dělají jenom Semtex.

Š: Se Samsonem hraju pořád.

Š: Ježišmarjá, no to je taky věc. Řekl jsem jednou doma, že jedu na kšeft, a moje drahá polovička zavolala Martině a ptala se na podrobnosti. Martina ale řekla, že žádný kšeft není, tak jsem se musel vymluvit na to, že jezdím hrát občas sám. A na důkaz jsem vyplodil nějaké písničky. Takže všechno vzniklo proto, aby se mi na to nepřišlo. Podobně to bylo s Olympicem. Taky jsem musel opatřit důkaz, ale stálo to strašný úsilí a hodně peněz.
M: Ale to teď skončí, já už mám instrukce, že když se někdo zeptá, tak se prostě hraje.

L: Úplně původně jsme začínali ve čtyřech: já, Šprcka, Bobeš a Nowack. Míša Röhrich tehdy jen hostoval. A v roce 2000 jsme vzali bubeníka, který nás kvůli panovnickým povinnostem ve svém drůbežím státě musel opustit. Takže to byla jediná změna. Jinak je to dost vzácnost, zůstat tak dlouho spolu. Když jedeme hrát, rádi se vidíme, na pódiu se i vzájemně rádi slyšíme, je nám spolu dobře.

L: Jo!

Martino, je ti s nimi dobře?
M: Můžu na to neodpovědět? (smích)
Š: Já myslím, že je statečná a vydrží to s námi.

M: Představ si jakékoliv normální povolání, a teď ho dělej se Semtexem.

M: Teď budeme rádi, když uděláme turné ke křtům. To poběží v dubnu a polovině května, objedeme celou republiku a zavítáme i na Slovensko. Až potom budeme plánovat podzim.
L: Deset bychom určitě chtěli oslavit a s fanoušky zapít.

M: Tak Sazka aréna má volno.
L: Lucernu já bych chtěl koupit, to je můj podnikatelský záměr. Naprosto nesouhlasím s tím, kdo tam teď hraje a jak se na to oblíkají. Lucerna by měla být svatostánek.
Š: Původně jsem myslel, že z toho uděláme zpátky kluziště.

Š: Já mám už asi pět let takovou igelitku…
L: Vizážistka se říká!
Š: Jo, vizážistku, já tam mám zmuchlané kombiné, které občas vyperu.
L: Další lež. Šprcka je pověrčivý jako hokejisti, kteří si myslí, že když si vyperou výstroj, další zápas prohrajou.
Š: Ale zpátky k otázce, Honza se ptal, jak vybíráme oblečení. Tak já když nenajdu kombiné, seberu nějaký kus oblečení a s tím běžím za vizážistkou a nechám si vybrat, co si mám na ten večer vzít. Záleží, jestli je to sál pro sedící publikum…
L: Pokud sedí pod úrovní pódia, zásadně si bereme spodní prádlo.
Š: Většinou to vychází ale tak, že já vystupuju pořád v tom samým. Protože ten kostým je úžasnej.
L: Každý si o tom rozhoduje sám se svou vizážistkou. Projevují se třeba krajové zvyky, protože Nowack hraje dneska ve svém národním bavorském kroji.

M: No ona už existuje, jmenuje se Semtex revival a v létě už párkrát hrál.
L: Hrajou stejné věci jako my.
M: Docela dobře vypadají.
Š: A my bychom jim odpustili cokoliv.
L: Odlišují se tím, že nehrají v kostýmech, ale jinak mají stejné hudební nástroje jako my.

M: A mají stejného manažera.

L: Nám dvěma to nevadí, protože jsme autoři většiny skladeb, takže nám jdou peníze z autorských práv. Mládek to má stejně, ten taky inkasuje z toho, co Illegal Band zahraje. Navíc Semtex revival je dražší.

L: Ne, ale doufáme, že nám to vyjde. Máme kontakty a určitě chceme vyjet. Jeden projekt je typ zájezdu “s kapelou na severní pól” – jako to dělal Lubomír Brabec s Antarktidou, nikdo nechtěl, tak jel nakonec sám.

L: Třeba do Německa nás pořád přemlouvá Nowack, já bych si rád zahrál někde u moře a domnívám se, že k Míšovi Röhrichovi by páslo Rakousko, přesněji řečeno Tyroly, protože skvěle jódluje.

L: My jsme schopni fungovat i jako etnokapela. Dostali jsme kompletní sbírku rytmických a melodických nástrojů z Indonésie, co tam zbylo po tsunami.
Š: Stačí zapálit vonné tyčinky a můžeme nahrávat další desku.

Š: Pro mě je posvátný Leoš Mareš.
L: Já bych si nikdy netroufl na Šprcku.
Š: Tak to já bych do sebe klidně šel, mně není nic svatý. Sáhnu klidně i do svých písní.

Š: Ten problém není, že bychom se do někoho nechtěli pouštět, ale autor musí mít za sebou několik fakt “pěkných” písniček.
L: Když se na to podíváme komplexně, řekl bych, že Jarek třeba nemá špatný písničky, ale když trochu přidá, tak nevím, nevím, jestli se udržíme a nevlítneme i na něj…

M: Chceme se přiblížit fanouškům. Pro fanoušky jsme založili na jaře fan club, dostali slavnostně členské karty. A od dubna, po vydání desky, by měl být úplně nový web, graficky i strukturou. Součástí nového webu bude tajná sekce pro členy fan clubu, různé další fotky, neveřejný chat atd. Dohromady máme po festivalech a koncertech asi přes 500 přihlášek, desítky potvrzených členů.
L: Rádi bychom, aby lidi měli kousek Semtexu doma nejen v podobě nahrávky. Takže nabízíme třeba trička nebo propisky. A teď chystáme i něco z vlastní autorské dílny – velkou emisi samolepek.
Š: Chtěli bychom kromě suvenýrů být i pro lidi on-line. Navrhl jsem, abychom si domů dali webové kamery. Já bych ji umístil do kuchyně, aby všichni viděli, jak se co dělá.

L: Máme velké množství projektů, od folkových festivalů po Národní divadlo.
Š: My jsme schopni odehrát program celého festivalu, kdyby třeba někde vypukla kalamita.
L: To je náš projekt Někdo nepřijel, který jsme odzkoušeli v roce 2001, kam nedorazil Honza Nedvěd. Jak jsme posbíraní z různých kapel, jsme schopní zahrát repertoár kohokoliv.
Š: A autenticky!
L: Zaskakujeme i jinde, třeba to, co vidíte v Superstar, jsme my. Standa Dolínek je typický Bobeš. Míša Röhrich mívá trochu problém ze sebe udělat malého spratka, ale nakonec Sámera taky zvládl.
Š: Taky hrajeme hymny, například v Plzni na Nový rok.
L: A secvičujeme fanfáry z Libuše. Měli bychom to hrát v Národním divadle. Možná ho koupím místo Lucerny.

www.semtex.cz

Diskografie:
Eklhaft II., Tonus 1997

Honza Hučín

HOME