Všechny chutě Sekvoje

rozhovor s pětadvacet let mladou pražskou kapelou

K rozhovoru jsme zasedli v pražském P-klubu v Trojické – otcové zakladatelé Olda Dolejš (O) a Pavel Hurt (P). Po chvilce se přidala i Karolína Skalníková (K) a Mirek Burian (M). Místo se mi zdálo příznačné, protože klubová scéna k Sekvoji opravdu patří po celou dobu existence kapely. Ač skupinu nebylo dlouho na velkých scénách slyšet, pravidelné klubové pořady nikdy neopustila. A pokud bychom měli jmenovat stálici střední generace na pražské scéně, nenajdeme asi typičtějšího představitele. Sekvoj po pětadvacítce let roste a vzkvétá a zažívá svou velkou renezanci.

Sekvoj vždyzelená patří k nejvyšším a nejstarším stromům na naší planetě. Viděl někdo z vás sekvoj na vlastní oči? A máme si z názvu odvodit, že Sekvoj hudební tu bude také dlouho?

O: Sekvoj jsme viděli… v parku v Průhonicích.

P: Já mám dokonce jednu na zahradě, ale to je metasekvoj čínská a ani není moc stará, je jí pět let. A jak dlouho tu budeme jako kapela? Nevím. My doufáme, že hrát budeme dlouho. Ostatně mám pocit, že už dlouho hrajem.

Za pětadvacetiletou historii kapely se příliš muzikantů v sestavě nevystřídalo. Asi nejvíc zpěvaček. Poslední změnou byl příchod Mirka Buriana, který zvuk výrazně oživil. Je dnešní sestava ta nejlepší?

P: Já ti za ten názor děkuju. My neustále slyšíme kolik jsme vystřídali muzikantů, ale za pětadvacet let jich snad tolik nebylo. Každá změna přinesla nějakou zkušenost pro další období a je pravda, že současnou sestavou žijeme nejvíc, ale to je samozřejmě proto, že je to sestava aktuální. Snažíme se teď víc vracet na pódia, tak možná o to víc té sestavě věříme, ale nechci říkat, že některá sestava byla výrazně horší nebo lepší. Věříme jí.

Dotaz na Karolínu a Mirka. Jaké je to naskakovat do rozjeté kapely?

K: To už je tak dávno, že si to snad ani nepamatuju. Oni jsou hodní, takže to bylo bezbolestný.

M: Začátek byl docela zajímavej. Já jsem si říkal „no tak co, budu hrát tři akordy, občas fňuknu“, ale zjistil jsem, že to o něčem je. Přišel jsem na koncert Sekvoje a oslovilo mě to. A musím říct, že s těmahle klukama a dámou je velice příjemná spolupráce. Sekvoj nemá ostře vyhraněný styl, což je dobře, protože člověk má prostor vymýšlet, skládat, komponovat a nikdo mě nemůže napadnout, že to není třeba čistej bluegrass.

Co otcové zakladatelé, nejsou despotičtí?

M: Rozhodně ne. Já bych to nevydržel. Oni jsou tak vysoce tolerantní, že zavírají i uši a docela se divím, že mě ještě nevyhodili…. (smích)

K: Být despotičtí? To by si nedovolili.

A můžeš třeba Karolíno vnést svůj názor?

K: Můžu, jen jsem občas přetlučená jejich argumenty. Ale vnášet můžu, minule jsem na zkoušku vnesla flašku a mělo to úspěch.

Zisk dvou interpretačních Port, pětinásobné vítězství na Jizerské notě, poslední písnička v pražském klubu Polská 2 v osmdesátých letech po zákazu Státní bezpečnosti hraná s Wabim Ryvolou, letošní návrat na pódia…Čeho si ceníte nejvíc?

P: Pocitově asi nejvíc vzpomínám na tu poslední Polskou. Byla to rána, takovej smutnej, bolestnej pocit, že končí něco hrozně hezkýho. To vše ostatní nám přinášelo nebo přináší radost. Bylo to daný dobou, časem, řadil bych to nejvejš a musím říct, že všichni ze Sekvoje na Polskou vzpomínáme moc. Myslím, že to platí pro všechny muzikanty co tam hráli. Vyhrát soutěže je strašně hezký, ale soutěží je strašně moc, Polská končila jednou a u toho jsme byli.

O: Pro mě byla největší odměna, když jsme v Orlickejch horách slyšeli čundráky, jak si hráli naši písničku. Když písnička mezi lidma zůstane, to je víc než všechny Porty.

Máte ještě po těch letech hraní nějaký dluh? Místo nebo akci, kde byste si chtěli zahrát?

P: Tak se Oldo přiznej, že tvůj sen je hrát v Nashvillu… To je samozřejmě legrace, ale vidět Nashville asi zajímá každýho muzikanta tohoto žánru. Nějaký cíle? Já bych chtěl hrát na festivalech, kde jsou vstřícný diváci, kde je příjemně, jsou tam milí lidi pořadatelé a celé je to i o setkání. To asi nejvíc.

Z jakých studní jste čerpali a čerpáte inspiraci? Dá se stručně popsat autorský vývoj vašich písniček?

O: Myslím, že od začátku jsme čerpali z pocitů.

P: A to platí pořád. Teď jsem o dovolené jel vlakem a hned z toho byla vlaková písnička. Skládání necháváme volný průběh. Neumíme psát hit na objednávku. Písnička se nerodí zase tak snadno.

Typická písnička Sekvoje je…(zkuste pokračovat)

P: To je trochu jako v Černých baronech. Co je typická píseň Sekvoje? Jakou kadenci má samopal…? Kdyby ses ptal nejznámější, pak asi Karolína zřejmě proto, že ji jednu dobu semlely různý rádia. Nebo Ledová knajpa. Osobně si myslím, že jestli je pro nás nějaká písnička typická, tak melodická. Máme rádi písničky, který si lidi můžou zahrát třeba u ohně. Písnička má být jednoduchá, tím nechci říct, že má být primitivní.

Sekvoj se těsně po svém vzniku přihlásila do soutěže Písně dlouhejch cest a hned z toho byl úspěch…Jak k tomu došlo?

O: My jsme se s Pavlem seznámili na chmelové brigádě na koberečku, kde jsme se ocitli za to, že jsme nasbírali jenom dva věrtele. Z toho dva věrtele jsme museli dát na jídlo a dva na solidaritu.

P: A na solidaritu už nezbylo. Takže všichni šli na vycházku a my seděli na ubytovně. Další den jsme byli na koberečku zas, tak jsme se pořád víc sbližovali. Přišli jsme na to, že posloucháme dost podobnou muziku. Já jsem v tý době dost jezdil na vandry, Olda začínal i na základě nějakých mých poznámek a já jsem se od něj zas učil na kytaru. Pak jsme začali hrát spolu a přicházet na to, že chceme hrát svoje písničky. A to je převážně Oldova záležitost, občas jsem něco napsal i já, ale Olda je autorsky určitě aktivnější.

O: Vlastně jsme začínali jako Sekvoj ve dvou.

Takže poprvé jste se přihlásili ještě ve dvou?

P: Ne. Všechny soutěže tenkrát měly pravidlo, že musíte být aspoň tři. A chtěli jsme se přihlásit i na Portu…

O: Já jsem znal zpěvačku Hanku Řeháčkovou, se kterou jsem zpíval ve sboru a sestava byla na světě.

P: Později se připojil ještě kontrabasista Přemek Vágner.

Ptám se, protože mám pocit, že se kruh uzavřel. Po letech jste sami věnovali prostor a čas obdobné písničkové soutěži Notování pod Vyšehradem. Co vás k tomu vedlo?

O: My jsme už kdysi zkoušeli soutěž organizovat. Mělo to tajemný název Hnízdo, konalo se to v hospodě Na Václavce. Pozvali jsme kapely, vstupné bylo dobrovolné. Vydrželo to asi čtyřikrát a skončilo v okamžiku, kdy nám dobrovolné vstupné někdo ukradl.

P: Je to asi tak dvanáct roků zpátky. Tenkrát ještě nebyl ten tým, kterej máme kolem sebe dnes – plno věcí se tak vyřeší a vymyslí a nemusíme je řešit my a můžeme se věnovat hraní. Možná samotná myšlenka zůstala už od té doby.

O: Víme jak to má kapela těžký když začíná. Nemá moc kde hrát a hrát potřebuje, takže jsme prostor otevřeli.

Po odmlce, týkající se hraní na větších festivalech a akcích, jste se letos vrátili na pódia. Co ten několikaletý odstup přinesl? Vidíte nějaký posun?

O: My jsme hráli třeba na Zahradě naposled ve Strážnici a teď až letos. Je to trošku jiné, ale těšilo nás, že některé tváře jsou nám stále známé.

P: Když začneš chodit na sportovní hřiště a třeba čtyři roky vynecháš a potom se vrátíš, tak pořád víš jak to tam chodí. Mě to připadá, že jsme zase byli na festivalu, kde to známe. Plno věcí se pochopitelně posunulo. Ale zase jsem viděl jamující kapely, jak si povídají pořadatelé, párky, klobásy, pivo, lidi, který jsme zase rádi potkávali. Furt je to festival. Neměl jsem pocit žádnýho propastnýho rozdílu. Jen jsme tam měli míň známých než když jsme jezdili pravidelně, ale to už k tomu časovýmu posunu patří.

O: Říkali jsme si, jak nás přijmou ostatní s naší muzikou, jestli ji nebudou brát jako starou, ale asi velkej rozdíl tu není.

Kdo vás zaujal nebo oslovil?

P: Mě hlavně stálice, který jsem nějakou dobu neviděl. Úplně nejvíc jsem byl unešenej z Hradišťanu. Obrovský zážitek.

O: Mě se třeba líbil Jarret, ten vylezl hrozně vysoko.

Sekvoj má pět oficiálně vydaných nosičů hudby (jedna kazeta, jedno LP a tři CD), poslední z roku 2000 ještě ve staré sestavě, neuvažujete o další desce?

P: Už jsme vydání desky plánovali. Ale když do kapely přijde nový člen je pravidlem, že se chvíli hraje, aby se vše sžilo, prožilo, vyjasnilo, aby to mělo muzikantsky hlavu a patu. Minulej rok jsme už nabídky měli, ale nechtěli jsme to uspěchat. Jestli to vyjde příští rok to slibovat nechci, ale bylo by to příjemný. Je to i o penězích, autorsky bychom to už nasbírali, tak uvidíme.

O: Snažíme se mít odpovědnost k posluchačům a nechceme vydávat CD každé dva roky. Taky je nám líto písniček, které Mirek ještě nehraje, v repertoáru máme asi devadesát písniček, ale s Mirkem máme nacvičenou asi třetinu.

Chystáte velký koncert k narozeninám Sekvoje. Takže co vše už dnes lze o něm prozradit?

O: Začneme datem – pátek 17.listopadu, to je datum, který si asi každý zapamatuje. Koná se v Baráčnické rychtě v Praze v Nerudové ulici 13. My jako kapela máme k tomuto sálu vztah. Slavili jsme tam svoje desetiletí i křest desky.

P: Tedy té první desky. Uvádět bude Vašek Souček a jako host přijede Přelet M.S.. Pro milovníky Sekvoje budou v nabídce všechny chutě Sekvoje, tedy všechny historické sestavy. Budeme tam zkrátka všichni na jevišti, takže tímto rádi zveme všechny do hlediště.

Co dál Sekvoji, co po Baráčnické rychtě?

O: Pětadvacet let koncertování.

K: A pak padesát let…

O: S tím lidi nebudeme strašit, ale na druhé straně padesát let v životě SEKVOJE, to je skoro nic…

P: Můžeme všechny pozvat každé třetí úterý v měsíci (mimo letních prázdnin) do P-klubu v Trojické 10 v Praze na naše pravidelné večery.

K: Přijďte na Sekvoj a uvidíte, že vám bude hej.

Sestava skupiny:

Olda Dolejš -  kapelník, kytara, zpěv
Pavel Hurt – kytara, zpěv
Pavel Krumhanzl – kontrabas, zpěv
Karolína Skalníková – rytmika, flétna, zpěv
Mirek Burian – dobro, mandolína

Kontakt: www.sekvoj.wz.cz, e-mail: sekvoj@seznam.cz

 Milan Belmondo Plch

HOME