O: Děkuju, to mě těší. My jsme vyrůstali z trampských kořenů, ale pro trampy jsme byli příliš folkoví a pro folkaře příliš trampští, pořád jsme tak nějak proplouvali.

P: Hlavně jsme se stylově neměnili a nic nám neříkaly všelijaké vynálezy, které se za tu celou dobu objevovaly.

P: Ty změny nebyly nijak cílené. Asi nejvýraznější bylo přibrání kláves a bicích někdy kolem roku 1992, to byl z naší strany krok do neznáma.

O: Ovšem každý člověk, který k nám přišel, přinesl něco nového a začala s ním nová etapa.

O: To máš stejné, jako když jsi kuchař. Něco připravuješ a pořád si říkáš, co bys do toho ještě mohl přidat, jaké koření. U nás byla vždycky základem písnička a ta se obalovala muzikanty.

P: Byla to doba hledání a zkoušení, po čase jsme se zase vrátili k tomu, co bylo dřív.

O: Můj pan profesor na hudební nauku nás kdysi vedl k tomu, abychom při poslechu hudby psali sloh. Já si ve velké sestavě uvědomil, že pro hlučnější kapelu začínám automaticky dělat hřmotnější písničky. I to byl důvod, proč jsme tuhle cestu opustili. Ale každá taková věc tě posune kousek dál a ukáže ti něco dalšího.

O: To jsme možná tehdy donutili hrát Karolínu na ságo (smích).

P: Karviná vznikla původně jako scénka pro některý náš koncert, snažili jsme se lidi bavit. Pak se nám zdálo, že bychom to mohli párkrát zopakovat, když jsme se to už naučili. Zrovna nedávno jsme ji znovu hráli, i když samozřejmě ne v tak velké sestavě.

O: To ví nejlíp Milan Jablonský, který do původního textu o životě horníků dosadil trampy, jak házejí uzdu do trávy tam v Karviné.

P: Co si pamatuju já, měli jsme z toho takovou legraci, že to šlo samo.

P: Já si z té doby spíš pamatuju, že jsme dvakrát zvítězili na Portě – vlastně poprvé na Interportě a podruhé na Trampské Portě, vydali první desku a čekali, co se stane a kdo se nás ujme. Jenže tehdy se všichni vrhali do podnikání, muzikanti vedli restaurace, posluchači mizeli ze sálů, nebyl na nic čas. Kdybychom uspěli kdykoliv předtím, hrnuly by se nabídky, měli bychom svého zřizovatele a ten by se nás snažil prosadit. My se ale trefili zrovna do roku, kdy se nabídky přestaly hrnout, protože se kluby rozpadaly a nikdo nevěděl, co bude. Do Ústí tehdy přijelo hrozně málo lidí.

O: Nastal hudební kapitalismus (smích).

O: My jsme o tom nepřemýšleli. Jediné obavy jsme měli o písničkáře, kteří najednou neměli o čem psát.

P: Kapel jako my se to ale netýkalo.

O: Na nás chodili lidi pořád dál, na našich písničkách o životě a přírodě se nic nezměnilo.

O: Lidí chodí míň, to dneska i na hvězdné sestavy. A několikrát jsme zažili, že posluchači dokážou být krutě upřímní – když si jsi jistý, že něco zabere, zafunguje, bude to bomba, a oni ti tu iluzi rychle seberou. Taky jsme měli období, kdy pro nás reakce publika nebyla tak důležitá, protože jsme písničky a hraní prožívali spíš vnitřně. Postupně jsme ale zjistili, že lidi jsou důležití a je potřeba, aby mezi námi přeskočila jiskra.

P: Mám pocit, že lidi spolu dnes tolik nedrží, zmizela pospolitost. Akcí je moc, je obrovský výběr, ale svým způsobem je to zase spravedlivější.

O: Možná zmizela i spontánnost. Dřív diváci na koncertě hvízdali, křičeli, dneska čekají, kdo začne tleskat první.

P: To já bych tě vypískal hned, příště si řekni (smích).

O: My jsme je naopak postupně rozšiřovali, protože jsme v době té velké sestavy začali spolupracovat s dalšími textaři.

O: Co člověk, to jiný pohled, takže jsme si řekli, že desku zkvalitníme cizími textaři. Já sám jsem nikdy textař nebyl, vždycky mi vyhovovalo dělat muziku na texty. Bavilo mě přečíst si text, přemýšlet o něm, jak frázovat, jestli má veselou, nebo smutnou náladu…

P: Třináctá komnata vyšla v době, kdy jsme hodně razantně spolupracovali s Milanem Jablonským, ten na ní měl hodně textů.

O: To jo. Vždycky jsme se s textařem sešli a probírali jsme, co nám přinesl.

P: To je souhra náhod.

O: Ne, nebuď zbytečně skromný. Měl jsem rodinné trable a jak říkává Tonda Linhart, člověku vyschne pero. Najednou nemáš na nic chuť. A trvalo to dost roků. Naštěstí Pavel řekl: “Teď jsem tady já...”

P: ...záplata (smích)...

O: ...výborná záplata!

P: Určitě bychom vystačili i se zásobou písniček z minulosti, ale chceme psát nové. Na Zemi na obzoru byly jak hodně nové, tak i docela staré věci, které hrajeme třeba už deset let. Vždyť nám taky předposlední deska vyšla v roce 2000, to je dost velký časový prostor.

O: Tuhle jsem to počítal a vyšlo mi kolem 250.

P: Fakt tolik? To jsi mě překvapil.

O: Během třiceti let přicházeli noví diváci a staré písničky samozřejmě neznali, takže se vracíme i k těm hodně starým, které mají lidem co říct.

P: Někdy ale po nás chtějí ty, které už neumíme. Nebo lovíme dlouho v paměti, jestli je to vůbec od nás, kdo to napsal a jak to bylo.

O: Pro nás je větší boj vymyslet k některým písničkám název (smích). To pak máš z jedné písničky hned osm, protože každý jí říká jinak. Na poslední desce jsme demokraticky hlasovali a co mělo nejvíc hlasů, to se tam dostalo.

P: My se třicet let shodujeme úžasně. I když se utkáváme ve všech možných bitvách a šarvátkách a někdy se může zdát, že se nesnášíme.

O: Při představení do sebe někdy šťoucháme tak, že jsou někteří zmatení a ptají se nás, co jsme si udělali.

P: To nikdy. Samozřejmě jsme jeden po druhém mockrát vyjeli, to je dáno i tím, že život jde po sinusoidě nahoru dolů. Hádáme se pracovně, nad písničkami, osobně nikdy.

O: Jeď na chmel, tam se nech sprdnout spolu s někým dalším, že jsi nenasbíral dost věrtelů, a máš kamaráda na celý život.

P: Už tenkrát jsme měli jasno (smích).

P: To je krásný příběh. V podmínkách tehdejší Porty bylo, že skupina musí mít aspoň tři členy.

O: Nebo nám to aspoň Hanka takhle tvrdila.

P: Tak jsme se snadno a rychle stali regulérní kapelou.

O: Na trumfování nebyl čas, když přišla takhle brzo.

P: V písničkách to mohlo zafungovat, to máš pravdu, že určité pnutí nastává. Ale byli jsme hlavně kamarádský tým. Nejsilnější vzpomínky, takové ty pod kůží, máš vždycky na první sestavu. To je jako s první láskou.

O: To jsou opravdu písničky z prvních let, ke kterým jsme se postupně dobrali. Hanka byla vždycky výborná, nám to ohromně vyhovovalo.

P: A taky toho psala nejvíc, takže textů bylo hodně.

P: Určitě bychom mezi našimi písničkami našli takové, na kterých je doba vzniku znát, ale plno textů se udrželo dlouho, i proto, že je diváci pořád chtějí.

O: Když Hanka poprvé otěhotněla, zůstali jsme zase jen dva a chtěli jsme někoho k sobě. Tak jsme sehnali Přemu Vágnera a zůstal u nás i po Hančině návratu z mateřské.

O: Každý člověk přinesl něco nového, čím nás obohatil. Kdybych to vzal za sebe, tak mně hudebně dala nejvíc Dáša Pařízková, která má výborný smysl pro rytmus, a já si teprv s ní začal uvědomovat, co je v beglajtu potřeba. A náš benjamínek Pinďa, Emil, je pro mě obrovský zdroj energie, s radostí ho vysávám.

P: Ale musím říct, že nikdo z těch, kdo kapelou prošli, v ní nezanechal špatnou stopu.

P: (po váhání) To je správná otázka, ale ve špatnou dobu. Ještě jsme to moc neprobírali, necháváme si pořád čas, abychom se s tím srovnali. Hrajeme dál a uvidíme.

O: Přemýšlel jsem o tom a uvědomil jsem si, že jsme teď dokončili takový třicetiletý kruh. Jako na samotném začátku je pro nás základní písnička a není důležité, kdo a kolik lidí ji hraje, jestli jediná kytara, nebo varhany, bicí a tak. Důležité je, jestli jí věříš, jestli jí věří i ti ostatní.

O: My jsme v Trojické, která byla většinu doby naší domovskou scénou, dostali nabídku vystupovat místo jednou hned dvakrát měsíčně. Tak jsme si řekli, že jeden z těch večerů bude náš koncert bez hostů, jak to chtěla jedna půlka našeho publika, a druhý večer budeme zvát hosty, jak to chtěla ta druhů půlka. Upekli jsme to s Cimburou nad Frýdlantem, cestou na oslavy čtyřicítky Pavla Déčka Vinkláta. Možná to byl pro Cimburu impuls, aby si rozmyslel svůj odchod ze scény, ke kterému se tehdy chystal.

To až později, už ani nevím, kdy nás to napadlo. Má původní představa byla obdoba někdejších Písní dlouhejch cest, šance pro mladé kapely. Pak jsme to nazvali Notování pod Vyšehradem, oslovili jsme Belmonda, Bublinu, začal se o to starat tým lidí, vymyslel pravidla pro účastníky... a tak jsme se dostali ke dnešnímu Notování.

P: Vždycky nás těší, když vítěz Notování později vyhraje Portu nebo získá Krtečka. Pár takových odchovanců už máme.

O: To ne, nás to přežít nemůže (oba se smějí).

P: Ale padesátý ročník Notování bude určitě hezký.

P: Pořád hledáme. Konec Trojické zasáhl silně nejen nás, ale všechny kapely, které tam účinkovaly. Dáváme se teď dohromady z víc věcí, máme několik tipů, ale radši nebudeme žádný říkat, dokud nebude jasno.

O: Strahov mají bourat, tak ten asi nestihnem.

P: Pro nás byla nejvyšší metou Porta a to máme dávno splněno. Dnes chceme, aby se lidem na koncertu líbilo a bylo jim příjemně. A aby nám pivo chutnalo. Do Nashvillu se asi nepodíváme.

www.sekvojmusic.cz

1981 založení skupiny, nejprve jako dua, brzy rozšířeného o zpěvačku
1986 rozšíření sestavy o kontrabas
1991 vítězství na Interportě v Ústí nad Labem a vydání prvního alba
1992 obhajoba vítězství v Ústí nad Labem (nový název Trampská Porta), rozšíření o klávesy a bicí
1996 druhé studiové album a návrat k menší akustické sestavě
2001 příchod současné zpěvačky Karolíny Skalníkové
2011 náhlé úmrtí Mirka Buriana, v tu dobu působícího v Sekvoji již šest let

Diskografie:
Sekvoj – LP, Briami 1991
Vandr do padesátejch – účast na LP, MC a CD, Venkow 1991
Sekvoj live – MC, Briami 1993
Třináctá komnata – CD a MC, Mirdovo hudební studio 1996
“4” – CD, GZ 1998
Tiché přátelství – CD, Good Day Records 2000
Sekvoj 2005 demo – CD, vlastním nákladem 2005
Země na obzoru – CD, Sekvojmusic 2009