Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam
Jsem pomalý aranžér

Možná byste se divili, kolik nahraných alb nejrůznějších interpretů prošlo ve studiích nejprve jeho ušima, kolika písničkám vymyslel podobu, v jaké je známe, a kolik muzikantů postrčil na jejich cestě dobrou radou. Chcete ještě nápovědu? Jmenuje se podle jednoho malého českého města a neoddělitelně patří ke Zdeňkovi Vřešťálovi. No samozřejmě, Vít Sázavský.

U příležitosti tvých padesátin se proslýchá, že chystáš oslavný koncert v Sázavě. Máš s tím městem společného něco víc než příjmení?

Je to jenom hříčka spojená se jménem. Vymyslel jsem si to loni na podzim jen jako takovou legrácku, ale po určitých krocích dostal koncert konkrétní obrysy. Našel jsem tam díky šťastné shodě okolností báječné místo, zahradu kláštera. Ta je jak stvořená pro silný zážitek, třeba kulturní, takže si myslím, že koncert nemůže dopadnout špatně. Leda by padaly trakaře, ale doufám, že se to nestane.

To záleží, jestli se netrefíš třeba do Medarda.

Koncert bude dřív, v pátek 30. května.

Budou mít ale i místní dostatečný zájem?

To se neví. Začal jsem před třemi týdny prodávat vstupenky nejdřív tam, abych dal místním větší šanci se na koncert dostat. Jak se k tomu postaví, to uvidíme. Teď mám z kláštera zprávy, že si pro lístky jezdí zájemci i z Prahy a jiných míst, což je dáno i tím, že v Praze ani jinde předprodej ještě neběží.

Kdo kromě tebe na koncertě vystoupí?

Kromě mě s kapelou Neřež vystoupí ještě Marie Rottrová, kterou máme už řadu let potěšení příležitostně doprovázet v rámci společného programu. Pak tam bude Jarek Nohavica, se kterým mám taky co do činění, jednak jsme hráli v jeho Kapele v roce 1997, jednak se s ním potkávám ve studiu při natáčení desek. A na scrabblových turnajích (úsměv). Jsou to lidé mně blízcí, obdivuji je a jsem moc rád, že kývli na mou prosbu, aby na koncertě účinkovali.

Zahrajete i všichni společně?

S Marií určitě, to děláme běžně. S Jarkem nic nechci prozrazovat ani slibovat, ale domlouváme se, že bychom nějakou perličku mohli zařadit. K vystupování s Jarkem se vážou začátky kapely Neřež, ta totiž vznikla z Jarkovy tehdejší doprovodné Kapely. Pozval jsem i perkusistu Pavla Plánku a možná se na koncertě objeví i další hráči z Kapely.

Bude k oslavě takových koncertů víc?

Ne, tohle bude jediný. A také jedinečný, protože vlastně předem vůbec nevím, co se na něm všechno stane. Určitě dostane prostor i improvizace. Jinak my hrajeme s kapelou běžně jako jiné roky, diáře máme plné, takže na jiné oslavné koncerty ani není prostor. Ačkoliv, blesklo mi už hlavou, že když se tenhle koncert podaří, mohlo by se to třeba za rok zopakovat s jinými účinkujícími.

Nedělám vagony písniček

Před víc než rokem jsem dělal rozhovor se Zdeňkem Vřešťálem k jeho padesátinám, u kterého jsi chvilku pobyl. Nezachvátil tě tehdy splín, že budeš mít padesátiny zanedlouho taky?

Já to tak neprožívám. Pravda, je to kulaté číslo, které je zvykem oslavit víc než jiné narozeniny, proto jsem vymyslel ten koncert, pozval jsem přátele a třeba si dáme nějaký drink, ale jestli je mi padesát, pětašedesát nebo třicet, to je vlastně dost jedno.

Běžný folkový fanoušek má s tebou spojené tři významné projekty, dá-li se to tak říct: legendární Nerez, působení v doprovodné kapele Jarka Nohavici a současný Neřež. Někdo další ví o spolupráci s Marií Rottrovou nebo s různými písničkáři jako Martina Trchová. Co je důležité, že prakticky ve všem jsi vystupoval nebo vystupuješ jako aranžér hudby. Jak se to dá stihnout, tolik aranžovat? Vždyť to není jako zvednout telefon a někam zavolat.

No a vidíš, já si přitom o sobě myslím, že jsem v téhle tvůrčí práci hrozně pomalý. Nejdéle mi trvá začít. Vždycky čekám, až se mi bude chtít se tou věcí zabývat, pak čekám na klíčový nápad – jakmile se to ale odbrzdí, už to nepustím do doby, než jsem spokojený. Rozhodně neumím dělat vagony písniček. Ale baví mě to víc než úředničina, kterou se musejí i muzikanti dneska zabývat, i když ta se dá vyřídit rychleji.

Takže například na desku Marie Rottrové stačilo začít jednu písničku, a zbytek už se sypal sám, nebo jsi musel zápolit s každou samostatně?

Když jde o zakázku někoho jiného, která má nějaký termín, to samozřejmě sednu a udělám to.

Neuškodí spěch nápadům? Nebo máš šuplík s rezervou pro takové situace?

Šuplík nemám, naštěstí v takových případech zpravidla můžu ovlivnit i výběr písní. Jsem rád, když dostanu materiálu víc, než je potřeba, pak mám možnost vybrat si písničky, které se mi budou dobře dělat, protože mě nějak oslovily. Takhle to bylo třeba s Honzou Budařem, se kterým jsme předloni točili album, podobně to bývá s Jarkem a naštěstí i s ostatními.

Honza Budař, to je nečekané jméno. Máš víc podobných případů folku vzdálených jmen?

Ony ty příležitosti jsou čím dál vzácnější, protože se cédéček prodává stále méně, takže je stále menší důvod je točit. Honza Budař byl trochu ojedinělý tím, že se mohlo točit poměrně velkoryse a postavila se za to velká firma, takových případů je málo.

Harmonie mě přitahovala

Jak moc zasahují interpreti do tvého aranžování?

Jak kdy (smích). Když aranžuju Zdeňkovu písničku, bývá naježený už dopředu a čeká, co ze mě vypadne, chvilku to zpochybňuje, pak si na to zvykne a nakonec je i spokojený. Je to často souboj. Jarek Nohavica je jiný, ten mi dá na začátku obrovskou důvěru, takže mám volnější ruce, žádný bič, taky potom Jarek vezme hodně věcí tak, jak je udělám.

Mně konkrétně zaujalo acapelové pojetí písně Dívka, která spí jen tak na posledním albu marie Rottrové. Jak jsi ten nápad dostal? A bylo těžké ho prosadit?

Zrovna tohle se Marušce docela zamlouvalo, nepamatuju se, že bychom se o to nějak přeli. Sice nejdřív nedůvěřivě pozvedla obočí, ale nechala mě to udělat. ve studiu jsme připravili doprovodné party a nechali ji, ať si s tím sama zkusí zpívat. Nakonec to dopadlo podle mého původního záměru. Přirozeně je to spíš rarita a konstrukce než muzika, ale proč ne, je to zábavné.

Už z dob Nerezu se o tobě a Zdeňkovi ví, že jste excelentní zpěváci. Co jste si dovolovali, ať rozsahem, nebo složitými harmoniemi, to bylo nevídané. Nechtěli jste se spokojit s ničím obyčejným, hnalo vás něco k vyšší obtížnosti?

Bylo to rozdělené. Moji kolegové psali a nosili písničky, mě přitahovaly otázky harmonie a vícehlasu, takže jsem se do toho přirozeně začal vrtat a pokoušel jsem se využít potenciál našich tří hlasů. Barevně nám k sobě dobře šly a všichni jsme byli schopni se solidně naučit i leccos těžkého. Zdůrazňuju, že jsme byli ukáznění a u cvičení partů jsme vydrželi. Nepřišlo to samo od sebe.

Tak zas konkrétní příklad: Samba v dešti. Do jaké míry se na komplikované harmonii a šíleně těžkém vícehlase podílela autorka Zuzana Navarová a do jaké ty jako aranžér?

Já jsem vokály zpracovával téměř výhradně, jsem rád, že to na mě kolegové hodili. Oni byli šikovní zase na něco jiného. Ale harmonie pocházela od Zuzany, ukázala mi ji na kytaře, já si to zapsal a zpracoval.

Podle jakého klíče jste si v Nerezu rozdělovali sóla? Zdeněk, pokud vím, zpíval samostatně víc než ty.

Zdeněk zpíval skoro všechny své písničky, nikdy – pokud vím – neúčinkoval v Zuzaniných. Zuzana někdy chtěla, aby v jejích věcech byl mužský hlas, a to pak často požádala mě, já zpravidla nadšeně souhlasil. Že měl víc sól Zdeněk než já, bylo dáno jeho velkou autorskou plodností.

Měl jsi také snahu se uplatnit jako autor?

Já žádný autor nejsem. Pokud už jsem někde jako autor napsaný, bylo to tím, že jsem písničku přetvořil zásadněji, než by odpovídalo pouhému zaranžování. Kolegové mi pak velkoryse přiznali spoluautorství. A jenom výjimečně jsem napsal muziku, text nikdy. Nemám prostě to puzení tvořit, jako měli Zdeněk a Zuzana.

V již zmíněném rozhovoru Zdeněk Vřešťál vzpomínal, že se se Zuzanou trumfovali v nápadech a ty jsi je musel mírnit. Musel jsi často říkat “tak už dost, to už fakt ne”?

(smích) Nikdy jsem neříkal “tak už dost”, abych je brzdil v rozletu, připadalo mi, že když se takhle předhánějí, pomůže to po nějaké době ještě o kousek vylepšit předchozí nápad. Je ale pravda, a Zdeněk to v rozhovorech s oblibou zdůrazňuje, že jsem byl docela nekompromisní a pokud se mi něco nezdálo, snažil jsem se kategoricky tu písničku dát k ledu. I když jsme nahráli celkem jen tři poměrně krátká alba, stejně si myslím, že je dobře, když člověk umí nadprodukci zredukovat o věci, o nichž pochybuje, i když jsou třeba jen trochu nedotažené. Album, na kterém by byly navíc čtyři písničky zasahující pod určitou úroveň, nebude nikdy lepší.

Když skončil Nerez, začali jste hrát s Jarkem Nohavicou ve velkém obsazení, které se promítlo i do první sestavy Neřež. Později jste se ale zase vrátili ke dvěma kytarám a jedné zpěvačce, s Magdou Škardovou místo Zuzany. Návrat k osvědčenému modelu?

Každého to tehdy asi napadlo. Éra Jarkova doprovázení skončila a my nechtěli nechat muzikanty rozprchnout, tak jsme vyšli v první fázi z toho, co v kapele bylo. Použili jsme do začátku skoro všechny, nahráli s námi první desku Neřež a někteří s námi koncertovali – klíčová osobnost byl Filip Jelínek, s tím se mi výborně spolupracovalo, později přišel ještě Mirek Chyška, jenže to začalo být termínově neúnosné a kapela se začala rozpadat pod rukama. Museli jsme to se Zdeňkem tlustou čarou uzavřít, rozpustili jsme celou sestavu a oslovili Pavla Plánku a Magdalenu Škardovou.

Pavel byl už tehdy dost známý, ale Magdalenu si pamatuju jen jako členku nepříliš známého Fun Tria.

My ji poznali přes společné známé, zaujal nás její překrásný hlas a netuctové písně. Neříkám, že jsem všechny hned chápal, ale ona je osobitá, originální. Obvyklým způsobem jsme vybrali z její tvorby pár písniček, přidali nějaké Zdeňkovy a vzniklo album Ještě jednou, které mi i teď po letech připadá svým akustickým pojetím lahodné, jemné, čisté.

Ještě jednou a Mysterioso

Tohle album vzniklo v době, která byla pro Zdeňka osobně dost těžká, také vyznívá melancholicky. Neříkal sis, že si Zdeněk na desce řeší své osobní problémy, které se tě netýkají?

Já si právě myslím, že do tvorby každého autora se naprosto samozřejmě promítají jeho osobní prožitky a niterné záležitosti, třeba i bolestné. Zdeněk Vřešťál je citlivý a talentovaný člověk, v té době to neměl lehké a v jeho tvorbě se to logicky odrazilo. Mám Zdeňka v těchhle polohách možná nejradši, úplně se tetelím, když slyším titulní píseň Ještě jednou nebo Octomilky. Hříčky a legrácky, které Zdeněk dělá, to je fajn, lidi se zasmějou, ale mě osobně daleko víc berou hluboké prožitky, i když jsou někdy až nervydrásající. A není to jen u Zdeňka, třeba na Jarkovi Nohavicovi mám taky tuhle polohu nejradši.

Zvláštností alba Ještě jednou je zařazení písničky Mysterioso, která je od úplně jiných autorů – Tomáše Poláčka a Františka Stralczynského, navíc z repertoáru Bílé nemoci. Co vás k tomu vedlo?

Připadá mi, že se na desku hodí – náladou, hloubkou prožitku. My jsme ji hráli živě už před nahráváním, znám ji z alba Zloději obálek, které bylo poslední, co Tomáš s Bílou nemocí natočil. Písničku jsem si zamiloval a poprosil Tomáše, jestli by mu nevadilo, že bych ji na našich koncertech taky zazpíval, a on souhlasil.

Stačil ji ve tvém podání zaslechnout aspoň na koncertu?

Bohužel ne. Já jsem ji poprvé zpíval na koncertě v KD Mlejn, klavírní doprovod mi obstarala Vlaďka Hořovská. Před koncertem jsem byl celý rozklepaný a najednou jsem si nemohl vzpomenout na začátek druhé sloky, nikdo z kapely si to nepamatoval. Rychle jsem volal Tomášovi, naštěstí jsem ho sehnal, on mi poradil – a druhý den ho zastřelili...

To zní hodně děsivě.

Dodneška je tahle písnička pro mě symbolická. Dnes to na koncertech hrajeme s doprovodem baskytary Filipa Benešovského. On na svou pětistrunnou basu umí zahrát ten klavírní part do poslední noty, dokonce ne ten původní part Tomáše, ale ten z alba Ještě jednou, kde ho navoněl fenomenální klavírista Zdeněk Zdeněk. A já si vždycky během dvou tří minut písničky promítnu Tomáše, své zážitky s ním, je to pro mě hodně osobní.

Dnes hrajete s Filipem Benešovským, případně s bubeníkem Davidem Uhrem a s klávesistou a harmonikářem Ravenem. Už jste nechtěli mít zpěvačku? Jste navěky pánská jízda?

Když jsme rozpustili sestavu s Magdou – na popud Zdeňka, ale v tom jsem mu později dal za pravdu – a oslovili Filipa, došli jsme k tomu, že nám ve společnosti chlapů bude líp (smích).

Jako aranžér a hudební režisér se setkáváš s mnoha mladými začínajícími interprety, umíš jim poradit a předat zkušenosti. Přináší ti radost, když pak můžeš ve vystoupení někoho tak trochu vidět svou stopu? Například když s vámi hraje duo Nestíháme?

(smích) Tam je jasná paralela k nám se Zdeňkem, když jsme začínali v duu. Na společných koncertech říkáme, že teď se Zdeňkem odejdeme a znovu přijdeme o třicet let mladší, oni jsou nám podobní i velikostí, taky je jeden o půl hlavy větší. Trochu žert a nadsázka, ale ne moc, oni taky vědí, že se nám v mnoha věcech podobají. To mě baví. Oni umějí například úžasně pracovat s jazykem a vydávají se do končin, které by u tak mladých lidí člověk nečekal. Hrozně rád bych jim pomohl s nahráváním a tak, ale zrovna oni si všechno radši dělají sami po svém, chtějí si vyšlapat cestu sami, i když si myslím, že si ji tak dělají klikatější – je to jejich věc, respektuju to.

Celý život jsi byl “jenom” významný člen různých kapel. Nezasloužil by sis konečně nějaké sólové album?

Něco takového připravuju, dokonce by to mělo být velmi brzo. Po letech jsem poslouchal staré nahrávky a leckdy jsem byl překvapený, jak některá písnička, kterou jsem mezitím pustil z hlavy, pěkně zní a mám z toho radost. Tak jsem se rozhodl, že k padesátinám dám sobě i svým fanouškům – pokud tedy nějaké mám (smích) – dáreček, a to písničky, které jsem v éře Nerez i Neřež sám nazpíval. Vybáral jsem z osmi alb, snažil jsem se být na sebe přísný, takže jsem při jakémkoliv podezření věci ihned vyhazoval, teď mám asi osmnáct písniček, a to ze všech období. Snad se mi podaří, aby už v Sázavě tahle bilanční deska byla.

www.nerez.sk

1958 narodil se v Praze
1979 se Zdeňkem Vřešťálem zakládá duo
1981 vzniká skupina Nerez
1982 zisk hlavní ceny na Portě, začátek velmi úspěšné dráhy skupiny Nerez
1995 Nerez ukončuje činnost
1997 se Zdeňkem Vřešťálem a dalšími zakládají doprovodnou skupinu pro Jarka Nohavicu
1998 z doprovodné skupiny vzniká první sestava skupiny Neřež
2001 změna sestavy na čtyřčlennou akustickou (s Magdalenou Škardovou a Pavlem Plánkou)
2003 vznik současné sestavy Neřež s Filipem Benešovským, později Davidem Uhrem a Ravenem

Diskografie:
Nerez:
Tisíc dnů mezi námi, Za poledne – SP, Supraphon 1984
Masopust – LP, MC, Panton 1986
Na vařený nudli – LP, MC, Panton 1988
Ke zdi – LP, Panton 1990
Co se nevešlo – MC, Nerez a Vy 1991
Stará láska Nerez a vy – CD, LP, MC, Monitor-EMI 1993
Nerez v Betlémě – CD, MC, Monitor-EMI 1993
Nerez antologie (Masopust, Na vařený nudli, Ke zdi + 3x bonus) – CD, Monitor-EMI 1995
Co se nevešlo (pozdní sběr) – CD, MC, Monitor-EMI 2001
Nej nej nej – CD, MC, Monitor-EMI 2001
Nerez a ...bastafidli – CD+DVD, Supraphon 2007

Neřež:
Neřež – CD, MC, Monitor-EMI 1998
Nebezpečný síly – CD, MC, Monitor-EMI 1999
Ještě jednou – CD, MC, BMG Ariola ČR/SR 2001
Jednou měř, 2xNeřež – CD, Indies Records 2004
Slavná věc – CD, Jiný břeh 2007
Sólové a s různými interprety:
Porta 83 – LP, MC, Supraphon 1983
Dostavník 2 – LP, MC, Supraphon 1984
Tisíc dnů mezi námi – LP, ZK Benar Litvínov 1985
Imaginární hospoda – EP, Panton 1986
Morytáty a balady – Bonton music 1993
Aranžérská a hudebně-režijní spolupráce s desítkami interpretů, mj. Jaromír Nohavica, Bílá nemoc, Marie Rottrová, Jan Budař, Věra Bílá, Jindra Kejak, Martina Trchová.
Spoluprodukoval alba pro děti Sloni v Porcelánu I. – CD, MC, Monitor-EMI 1999 a Havěť všelijaká 1 a 2 - CD, Indies Records 2005 a 2007.

Honza Hučín
Folk & Country 5/2008
zpět na seznam rozhovorů

HOME

  
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 
Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.