Americký baskytarista a zpěvák Fernando Saunders je v posledních letech v Česku jako doma. V roce 2007 vystoupil na několika letních festivalech, v březnu 2008 podnikl po naší republice krátké turné a v listopadu přidal několik dalších koncertů (Slaný, Žďár nad Sázavou, Beroun). Rozhovor, který vám nabízíme, vznikl při jarním turné ve studiu Radia Proglas. (Za pomoc s překladem děkuji svému bývalému kolegovi z rádia Zdeňku Drštkovi.)

Po pravdě řečeno můj první hudební nástroj byla trubka. Začal jsem s ní, když mi bylo sedm let. Pak jsem ale objevil basovou kytaru. Stalo se tak v Michiganu díky vydavatelství Motown, z jehož produkce jsem si oblíbil basistu Jamese Jamersona. Vůbec basové party v písních z produkce Motownu pro mne byly velmi důležité. Jinak, pokud jde o můj vztah k hudbě, musím dodat, že naše rodina byla nábožensky založená a hudbu jsme provozovali i při bohoslužbách.

Jan Hammer mi doslova otevřel dokořán dveře k hudbě, byla to moje skutečná škola hudby. Tím, že jsem s ním mohl hrát, jsem se mnoho naučil. Ale podobně důležitá byla setkání s Jeffem Beckem nebo s Johnem McLaughlinem a s mnoha dalšími umělci. To byla taková moje univerzita.

Ano, mí spoluhráči věděli, že jsem textař. Také okamžitě zařídili, abych se mohl uplatnit i jako vokalista. Mimochodem když jsem přišel do New Yorku, už se o mně vědělo, že jsem nejen baskytarista, ale i textař a skladatel. A kolegové v kapele vůči mně byli otevření. Ostatně sami taky potřebovali něco nového, čerstvého.

S vlastními projekty jsem začal už jako velice mladý. V Detroitu jsem měl skupinu Bone Mill a rozhodně jsem to bral velice vážně, jenže ostatní to tak vážně nebrali. Hrál jsem na baskytaru a bral jsem to jako prostředek, jak dostat sám sebe někam výš. Proto jsem se rozhodl pro sólovou kariéru. Ani jako baskytarista jsem se nikdy necítil jen jako řadový muzikant mezi ostatními, a tak jsem si postupně získával pozornost. Nicméně definitivně jsem se pro sólovou druhá rozhodl až v roce 1993, kdy jsem natočil album The Spin. Velmi důležité je pak pro mou sólovou kariéru aktuální album I Will Break Your Fall.

Marianne Faithfull a Lou Reeda považuji za svou “starší sestru” a “staršího bratra”. Když jsem toto album natáčel, bylo pro mne velice důležité, aby se toho projektu účastnili i oni. Lou se připojil o dost později. Až když slyšel můj duet s Marianne, řekl: “Já u toho chci být taky.” Důvodem tedy bylo naše přátelství. Ale také se mi samozřejmě líbí jejich písně. Nešlo jen o to, dostat Lou Reeda a Marianne Faithfull na mé album. Měl to být také kontrast k ostatním písním, ve kterých jsem chtěl ukázat další stránku svých muzikantských schopností.

Marianne Faithful přišla do mého studia a chtěla tuto píseň natočit jako duet s jiným zpěvákem. Ale bylo to přece jen moje studio, já jsem pracoval na svém novém albu, a tak jsem se jí zeptal, jestli by ten duet nechtěla nazpívat se mnou. Pro mne to mimochodem byla píseň Marianne Faithful, vůbec jsem se při jejím nahrávání nestaral o nějakého Micka Jaggera. Marianne má prostě cit pro výběr písní. Řekla mi: “Tohle je píseň pro tebe jako dělaná.”

Těžko říct, nakolik je tam baskytara dominantní. Ale mimochodem Sting je taky baskytarista, Paul McCartney je baskytarista, zpěvák skupiny Rush je baskytarista, Jack Bruce je baskytarista, i když je to zpěvák… Určitě je baskytara u mě základ, ale klíčovou roli na tomto albu hrají vokály, protože můj hlas byl tentokrát silnější než baskytara. Vlastně to šlo spolu ruku v ruce, protože já jsem skutečně zpíval, chtěl jsem použít vlastní hlas, abych jeho pomocí představil baskytaru. Je lepší to všechno chápat současně, mít spíš baskytaru s dalším doprovodem než jen samotnou. Na baskytaru nezapomínám, ale jsem rád, když mohu využít i hlas, který lidi přitáhne.

To už přesně nevím, ale myslím, že to bylo s Lou Reedem… Nebo s Janem Hammerem…? Ne, byl to Lou Reed. A tehdy jsem se také setkal s prezidentem Havlem, se kterým se Lou přátelil. Tenkrát potřebovali záskok v té vaší známé kapele… Jak se jmenovala?

Ano, ano, Plastic People… A tak jsem se poznal se všemi těmi lidmi kolem – ti muzikanti, prezident Havel a Lou.

Bylo to skvělé, moc se mi líbilo, jak mě u vás lidé přijímají. A nabyl jsem jistoty, že sem mohu kdykoli znovu přijet. U vás jsem se vždycky cítil skutečně jako doma a ty festivaly byly opravdu senzační. Lidé jsou tu velice muzikální, takže pro mě bylo koncertování velice snadné. Asi nejvíc se mi líbilo v Telči.

Lidé jsou u vás velice muzikální a já moc rád hraju pro lidi, kteří rozumějí hudbě, mají o ni zájem a dokážou ji skutečně ocenit. Nezdá se, že by nějak přehnaně kritizovali, a umějí vás hodně podpořit. Umějí naslouchat. Takže je to skutečně vynikající.

Bylo to moc příjemné. Pavel Anděl je milý člověk, stejně jako všichni lidé kolem, kteří se na pořadu podíleli. Někdy nevíte, co od podobných akcí můžete očekávat, byl jsem trochu nervózní, ale všichni mě brali velice dobře, a tak jsem se tam taky mohl dobře cítit. Byla to velice pěkná zkušenost.

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk & Country 1/2009