No krásně tam bylo. Tam jsem sedmnáct let bydlela s rodiči v paneláku. K muzice mne dostala maminka, která hrála na kytaru a měla k tomu sestru i mne. Takže jsme hráli se sestrou, akordy jsem se učila obrovskou rychlostí, takže ve čtvrté třídě jsem uměla dva, v osmičce už patnáct, s čímž šlo vystačit. Jinak maminka pro nás k hraní měla dobrou motivaci. Vždycky říkala: “Tak holky, budete hrát na kytaru nebo umývat nádobí?” No a my si vybraly pochopitelně tu kytaru, hrály jsme a zpívaly v kuchyni a maminka při tom umývala to nádobí. Do Lidušky jsem chodila rok v osmičce na kytaru, jinak nic. Mně to podle not moc nebavilo. No, pak přišla střední, tam jsem chodila do sboru a naučila se první barré a začala s partou kluků a holek jezdit na čundry a vandry. S tou partičkou jsme hrávali, byla to taková prima skupina, kde jsem se v muzice naučila moc hlavně od kluků, kteří mně táhli dopředu. Ale ani jsme se nijak nejmenovali, žádné ambice v tom nebyly.

No, na začátku jsem vážila asi šedesát kilo. Možná jsem opravdu zhubla prací, fyzickým a psychickým vypětím. To je asi normální, a souvisí to s tím muzikantským životem. Před vystoupením nejíš, protože to by se promítlo na výkonu, po něm nejíš, protože už nikde není otevřeno. Jinak když jsem byla ještě v Jihlavě, tak jsem byla fakt na sociálce. Po té desce se Střepy jsem si řekla, že bych mohla odejít z práce a živit se hudbou. To byla samozřejmě dost naivní představa, ale půl roku jsem byla na pracáku, a pak mne vzali do Bokomary. Teď třeba pracuji na částečný úvazek u Furcha, prodávám kytary a radím zákazníkům.

Luboš brzy chtěl, abych hrála na kytaru. Prakticky od začátku. Pak přišla mandolína, zlepšila se flétna, a pak harmonika, kterou ale do dneška nemám moc ráda. Ale zahraju na ni. Na kytaru mne učil především Michal, i když i s Lubošem jsme nad ní trávili dlouhé chvíle. Ale Michal mi to zahrál tak, že jsem to rychle pochopila.

Michal odešel k Redlovi a do studia, já vlastně převzala hodně jeho kytarových partů, později Tomáš taky odešel za jinými projekty a najednou jsem tam zůstala s Lubošem jen já. A cítila jsem, že to už nebude ono. Nechtěla jsem v tom Luboše nechat, opravdu ne a rok jsme to táhli ve dvou. Pak jsme vzali Hynka Tecla, ten byl šikovnej, učil se rychle, už to zase nabíralo kvalitu, ale přece jen po Tomášovi se mi stýskalo. Nějak jsme si navzájem padli hudebně i lidsky.

No, měla. Já jsem si už připravovala i svůj vlastní repertoár, ale měla jsem ho málo, tak jsem ho nechtěla ještě dát, šetřila jsem si ho. Luboš chtěl desku nazvat Petra Šany Šanclová a Bokomara, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to správně. Ty písničky, které mi Luboš přichystal, byly krásný, ale někdy se mi nezdálo, že to vypovídá o mně. Když už bych to měla zpívat a měly by mne představovat, musela bych se do nich opravdu vcítit. Prodat je i s tím ženstvím. A někdy jsem měla pocit, že jim prostě nemůžu dát, co potřebují. V tom jsme se s Lubošem neshodli.

V jednadvaceti jsem přišla do Bokomary. Když mi bylo čtyřiadvacet, Tomáš odešel. V pětadvaceti jsem začala dělat vlastní písničky, protože jsem prostě měla pocit, že je dělat chci. Ještě o rok později jsem si říkala: je ti šestadvacet, měla bys uvažovat i na téma vlastní rodina. Najednou jsem měla v hlavě obrovský zmatek a potřebovala jsem si dát pauzu. Najednou jsem prostě musela z Bokomary odejít, protože jsem to v tom stádiu, kde jsem byla, začala vnímat jako nesvobodu. Nebyla jsem si jistá, co chci dělat. Musela jsem odejít, udělat si pauzu a vyřešit si to v palici.

Asi tak patnáct. Ale jistá jsem si nebyla. Jenže rozhodnutí padlo a nezbylo, než po té cestě jít.

Věděla jsem, že to půjde těžko a šlo to opravdu těžko. Lidi mě často ani neznali podle jména, byla jsem ta holka z Bokomary. První koncerty jsem si domlouvala přes kamarády. Postupně přibývaly další. Jednou bych si přála mít svoji kapelu, ale teď chci ještě chvíli být na pódiu sama. Vyzkoušet si to, naučit se komunikovat s lidmi. Já nejsem ten bezprostředně komunikativní typ, co přijde a okamžitě lidi urve. Jsem stydlivá holka.

Moc bych chtěla, aby bylo ještě letos. Ale teď opravuji v Kobeřicích domek a to bere spoustu času, takže nevím. Navíc to nechci uspěchat. Dělá se na tom, mám nahrány základy, občas něco nezpívám ve studiu a zase jedu stavět. Teď se budou dohrávat další party, něco předělávat. Nespěchám. Repertoár je z větší části můj, spolupracuji s textařkou Věrkou Svobodovou a nebráním se ani tomu, kdyby mi někdo dal hezkou písničku. Zatím všechno, co je nahrané, jsem si nahrála sama, ale určitě tam budou i jiní muzikanti – Míša Vašíček na elektriku, nějaké perkuse. Ale mělo by to být spíš komornější.

Jiří Moravský Brabec

F&C 11/04

HOME