Šantré se sžilo

Jsou tři a stejný počet roků spolu hrají. I do Balbínovy poetické hospůdky přišli všichni a od začátku mě nenechali na pochybách, že jsou jak muzikanti, tak velcí kamarádi: Dušan Vainer, Inka Tognerová a Pavel Hloušek.

Stabilita vaší sestavy je dost v rozporu se zvyklostmi pražské druholigové folkové scény. Tam se minimálně jednou za půl roku nějaká kapela rozpadne nebo dramaticky změní sestavu. Vlastně i ve vaší prehistorii, pokud za předka Šantré počítám ZLOM, byly takové otřesy časté. Jak je možné, že jste najednou tak stálí?
Dušan: Asi jsme si navzájem sedli. My se sice s Inkou občas pohádáme, ale Pavel nás vždycky uklidní.
Inka: A pak si navzájem lížeme rány.

Jakými kapelami kdo z vás prošel?
Dušan: Začínal jsem s Načasem a potom byly ty všelijaké ZLOMy a Zlomvazy, no a pak už Šantré, jehož první sestava skončila před třemi roky vlastně totálním rozpadem. Velice důležité byly pro mě dva roky u Jarabáků, tam jsem se naučil spoustu věcí..
Inka: Pro mě bylo Šantré první skupinou. Přišla jsem do něho v polovině činnosti první sestavy, zasloužila jsem se o rozpad a o znovuzrození (smích). Ale současnou sestavu vnímám už jako jinou kapelu, i když se jmenuje stejně jako minulá.
Pavel: Moje historie je hodně pestrá. Se spolužáky na gymplu jsem hrál na normální kytaru písničky Beatles, a pak kamarád sehnal baskytaru, která připadla na mě. Tak jsem se dostal k base. Na tu mě pak Petr Veselý učil hrát v Echolamě. Z úplně jiného sudu pak bylo moje působení v kapelách Miro Žbirka revival band a Hanička písnička.

Co lidi donutilo se zvednout a hodit hlas nějakému Šantré, které nikdy předtím neslyšeli?
Pavel: To je jednoduché. Jsme dobrý (smích).
Inka: Asi jsme jiní.
Dušan: Možná jsme nebyli až zas tak dobří, ale nebylo právě moc lepších (smích).

Co posloucháte? Co byste si vzali na pustý ostrov s sebou?
Dušan: Beatles. A taky bych si vzal Jarret a od Redla desku Na výletě.
Inka: To je těžké se rozhodnout, líbí se mi toho hodně. Beatles zatím neposlouchám, protože mi je kluci ještě nepůjčili (smích).
Pavel: Jarret bych chtěl taky, to se líbí nám všem. Se mnou je to těžké, já se vždycky nadchnu pro jednu věc a tu sjíždím dlouho, pak se přesunu jinam. Třeba teď jsem nadšen z Pavly Milcové a Jablkoně.
Inka: Skvostné jsou Tara Fuki…

Přečetl jsem si na vašich internetových stránkách, že se chystáte něco nahrávat.
Dušan: To už se stalo. V Klubu Prosek jsme s Kubou Lisem nahráli pět písniček, chystáme se to v únoru míchat.
Pavel: Je to demáč, rozhodně tomu neříkáme cédéčko.

Do letní sezóny vstoupíte nejen s demáčem, ale určitě i s nějakým očekáváním, když jste loni na Zahradě tak zabodovali. Myslíte, že když pojedete znovu na Zahradu, už nebudete pro publikum tak neznámí?
Pavel: Je to asi divné, ale vůbec na to nemyslím.
Dušan: Možná budeme uvolněnější a sehranější, takže třeba předvedeme přesvědčivější výkon než loni. Ovšem kolik dostaneme hlasů, to záleží na spoustě jiných věcí, v jaké budeme pohodě…
Pavel: … a v jaké pohodě budou ti, co tam sedí nebo leží a poslouchají.

Kde byste si chtěli někdy zahrát?
všichni: (překvapeně) Tak o tom jsme nikdy nepřemýšleli.
Pavel: Pro mě je hlavní, jestli je tam dost lidí, kteří poslouchají a dají nám to najevo. Já dělám muziku z velké části pro pocit, který jde z lidí.
Dušan: Narvaná Malostranská beseda, to by se mi líbilo.
Inka: Já nemám vůbec představu o konkrétním místě, cítím to spíš jako Pavel.

Čeká vás na jaře nějaké zvlášť důležité vystoupení?
Pavel: Každý koncert je důležitý.
Inka: A na každý koncert se těšíme, hlavně na hosty.
Dušan: Mám rád hlavně cesty. Zjistil jsem, že když nejsme před koncertem nějakou dobu spolu, většinou to pak za moc nestojí. Zatímco když spolu někam jedeme, sžijeme se a je to pak o hodně lepší. Proto se těším na každé hraní mimo Prahu.

HOME