Martin Rous:

S úsměvem jsme drceni

Na Martinovi na první pohled nenajdete nic zvláštního. Bez ostychu říká, že velmi špatně vidí, ale na návštěvě u něho byste na to možná ani nepřišli. A ještě jeden paradox mě zaujal: v rohovém bytě nad rušnou Korunní ulicí je takový klid, že v jednom pokoji může Martin mít i domácí studio.

Jak dlouho bydlíš v tomhle krásném starém domě?

To byl byt mé babičky, po její smrti rok před revolucí jsme se sem nastěhovali. To jsme ještě se Zuzkou žili na hromádce, vzali jsme se až potom. Potom to získal soukromý majitel, ale protože to byl rodinný přítel, dokonce nám půjčil dost peněz na úpravy bytu.

Hrozně rád bych takhle stárnul v Krkonoších (smích). Ale člověk, který špatně vidí, má některé věci ztížené, tam bych určitě nezakopl o práci. Pokud bych se někdy musel starat jen o sebe, mohl bych o tom uvažovat, teď mám ale odpovědnost za rodinu. Venku se cítím vždycky skvěle, v lese jsem nejraději.

Naši poslouchali starou českou country, Zelenáče, Plavce, to jsem nasál nejvíc. Mě pak zlákal bigbít a věnoval jsem se mu pětadvacet let, ale nakonec jsem se vrátil k folku.

Hrozně se mi líbila orientace na text. Když přijdeš do klubu na nějaký bigbít, většinou neposloucháš texty. Někteří rockeři přitom mají texty výborné, ale na tom place jde hlavně o to peklo a decibely. To mě drtilo. Když jsem pak zažil pár folkových koncertů, ohromně jsem si je užil a pochopil jsem, že moje cesta je jinde.

Ten temperament. Já mám rád ostré rokenroly, například kapely Slade, Sweet nebo Kiss, které hrály v 70. letech. Beatles byli tehdy na mě moc hodní. Na dnešní poměry to byla vlastně docela příjemná melodická hudba, ale tehdy to byl jeden z nejprogresivnějších směrů. Vrcholem mé bigbítové tvorby byla Šántí – i když nejpopulárnější bylo Sluníčko, kde působila Lenka Dusilová, necítil jsem se tam ale moc dobře, vládla tam skrytá rivalita. Taky jsme po rozpadu měli brzo každý svou kapelu.

Zásadním impulsem bylo, když mi jeden můj žák přinesl nahrávku Nohavici, já si to poslechl a vzpomněl si na Kryla. Na to, jak se u našich scházela parta lidí, nadávala na Rusáky a poslouchala k tomu Kryla. Nohavica mi ho připomněl. Už předtím se mi líbil Plíhal, ten dokonce i v době, když jsem byl ještě rocker. Cítil jsem z něho Suchého a Šlitra, textové umění Jiřího Suchého nesmírně obdivuju.

To ne, tak to nebylo. Nejdřív jsem souběžně k rockové kapele chtěl mít ještě folkovou, tak jsme založili Narcis. Kluci byli strašně fajn, bylo mi mezi nimi dobře, ale nebyli na takovou dřinu jako já. Měl jsem vždycky potřebu neustále měnit aranže a posouvat je dál, kluci toho měli občas dost, a chtěli radši jezdit do lesa (smích). Nahromadilo se strašně moc písní, které jsme nedokázali ani nacvičit, pak jsem si uvědomil, že jsem solitér, který ostatní prudí, snaží se to táhnout, žádá po sobě i ostatních výkony.

Asi to bylo jediné možné řešení (smích). Má to ale zase jiná úskalí kvůli mým špatným očím. Když jedu sám vlakem, cesta po neznámé trase na neznámé místo je pro mě hodně náročná. Musím se pořád někoho ptát. Ve Svitavách, kde jsem měl hrát jako host Porty, se mi stalo, že jsem přijel v dobu, kdy bylo město vylidněné, a já se vrhal do silnice a zastavoval cyklisty, aby mi poradili.

Ne, všechno hraju sám. Kytara je ohromně barevný nástroj a ve folku není úplně využitá, výjimek jako Jan-Matěj Rak nebo Jeroným Lešner je hodně málo. Snažím se o různé techniky, o různé způsoby hry, aby to pro posluchače bylo co nejzajímavější. Je ovšem pravda, že ani dobrý písničkář nezaujme tolik jako dobrá kapela.

Co nejvíc barev z kytary

Já jsem nikdy nebyl moc zručný kytarista, takže můj styl je směska všeho možného. Taky jsem v hudebce učil vedle klasické kytary i elektrickou, dokonce jsem si na to napsal vlastní učebnici. Výuka elektriky je i dneska hodně žádaná, ale postupně jsem zjistil, že kvůli elektrice na španělku už skoro nic neumím, takže teď učím skoro jenom klasiku. Čili základy z klasiky u mě jsou, ale používám i rockové postupy, které jsem nasbíral vyloženě jako samouk. A něco jsem vymyslel sám, věděl jsem, jak chci, aby vypadal výsledek, a nějak jsem se k tomu dostal. To jsou ale spíš experimenty.

Určitě, v některých písničkách hodně. Mám skladby různých žánrů, od trampských po vyloženě alternativní, to jsou opravdu úlety.

Karel Plíhal má španělku i elektriku a je to výborné. Já bych s tím měl ale problém – když mám měnit nástroj, trvá mi dlouho, než si zvyknu, a to by už byl konec koncertu. Snažím se spíš z jedné kytary dostat co nejvíc barev. Teď jsem si pořídil cedrovou kytaru, bude znít trochu jinak než předchozí smrkové, ale nylonové struny zůstanou.

Naopak, teď jsem si koupil baskytaru, abych mohl sám nahrávat i tu (smích). Mně ohromně láká cesta, kdy si člověk všechno nahraje sám, kytary, harmoniky, flétny. Na leccos sice umím zahrát jenom “hoří”, ale když se to “hoří” zahraje zajímavě, dá se to hezky použít. Jsem hodně zvědavý, jakou desku jsem schopen jako jednotlivec vyprodukovat.

Jsem o tom přesvědčen, mám navíc dojem, že čím dál víc muzikantů dělá výborné texty. Uchvátil mě například čerstvý vítr Xindl X, je to pan textař, podle mě dosahuje úrovně Nohavici i Plíhala. Jinou cestou jde Jana Šteflíčková, tam se mi zas líbí její jedinečnost. Dřív se mi líbila i Martina Trchová, ale už jsem od ní dlouho nic neslyšel.

To je pravda, ale v poslední době už dělá poetičtější a méně herecké písně a mně se to takhle líbí víc.

Řekl bych, že každý má svou cestu a všechno je potřeba. Kdyby všichni dělali expresivní hudbu, byl by to za chvíli blázinec. Mám šíleně rád Mikiho Ryvolu, který má právě ohromně poetické texty a propracované harmonie, i když to není efektní. Špičkoví muzikanti se prosadí svými cestami, může to být něco zcela klidného typu Suzanne Vega, a přitom to bude mít sílu.

Je to takový mišmaš, věnoval jsem se všemu možnému, ze začátku jsem psal i hodně o lásce. Mám pocit, že ve folku si můžu dovolit psát o všem, i když musím taky brát ohled na svůj věk a volit témata, která jsou pro mě přiměřená.

Hlavní myšlenka je asi ta, že život je krátký a musíme si ho vážit. Jsme hozeni do společnosti, dostaneme číslo, občanku, podle mě bychom se měli od toho oprostit a nenechat se semlít touhle dobou, která je podle mě doba vlády peněz. S úsměvem jsme drceni. To je ta síť, ve které jsme a na které jsme závislí. I v pravém smyslu – internet, komunikační sítě, elektrická síť...

Hledat pravdu a nepřijímat schémata. Třeba dnes se výrobky dělají tak, aby se do určité doby určitě pokazily. Je to obrovská zátěž pro přírodu, měli bychom žít úsporněji.

Přesně tak.

Je naprostá pravda, že lidé jsou zhýčkaní. Nevím, jestli je možné je odnaučit pohodlí, na které si zvykli. Možná není potřeba je vyloženě odnaučovat, ale snažit se, aby všechno, co nám má sloužit, bylo kvalitní, úspornější.

Já se snažím o věcech přemýšlet a nikdy jsem nebyl rebel za každou cenu. Rozbíjet výkladní skříně je strašně laciné a k ničemu to není. Nevěřím v revoluci, ale v postupný vývoj. Trápí mě teď islám a jeho postupné pronikání, protože já ho nepovažuju za náboženství, ale za ideologii vedoucí k potlačení svobod. Bolševik nás odnaučil vnímat původní židokřesťanské hodnoty, které jsou společné pro Evropu i Ameriku. Ale nepůjdu kvůli tomu do ulic, věřím, že lepší je vyvíjet soustavný tlak prostřednictvím masové petiční akce.

Překvapivě je odezva větší, ono to taky víc lidi vyprovokuje k přemýšlení. Ale jak říkám, nechci ze sebe dělat žádného kazatele, takže radši udělám pár trampských písniček, abych zůstal obyčejný kluk, který má svobodu dělat si, co chce.

Na to je dost těžké odpovědět. Společný nepřítel sice byl, ale zpívat proti bolševikovi opravdu pořádně, to chtělo velkou odvahu, člověk si pak už skoro nezahrál. Plíhal to dělal pěkně, obecně, a přitom to sedlo a byla to pravda. Ve srovnání s ním mi Nohavica připadá příliš na povrchu, na efekt – ačkoliv Mikymauzoleum je úžasná hluboká deska.

Určitě se do odporu a protestu schovala spousta věcí, které by samy o sobě nepřežily. I dneska by se dalo vždycky vzít nějaké hodně aktuální téma a angažovanost by skryla nedostatky. Já nemám potřebu dnes zpívat například o plynu.

Jo, o tom.

Já jsem během života stihl nahrát desky s různými kapelami. Ve folku jsme s Narcisem udělali dvě malá dema, pro mě jako sólistu je tahle poslední třetí v pořadí. Vývoj tam určitě je, už jsem mluvil o tom, že mé dřívější písničky byly na různá témata.

Ta deska je poměrně vážná, tak jsem se snažil to na závěr odlehčit, aby to nebylo vážné až moc. Je to jedna z blbinek, které také vytvářím (smích).

Především kvůli lidem na koncertech. Ti by nesnesli, kdybych do nich celou dobu hustil jen vážné věci.

www.martinrous.cz
Diskografie:

Rock:
Šántí: Kouzelná ryba, 1998, vydavatel: Šántí
Šántí: Ztratit se v trávě, 2005, vydavatel: Šántí

Folk:
Narcis: V jabloni, 2003, demo vlastním nákladem
Narcis: Čínská zeď, 2005, demo vlastním nákladem

Sólově:
Mon Chéri, únor 2006, vlastním nákladem
Samba 4 U, listopad 2006, vlastním nákladem
V síti, 2008, vlastním nákladem
1986 založení rockové skupiny Sluníčko (autor většiny repertoáru)
1992 odchod ze Sluníčka, založení česko-anglické skupiny Flying Elephant (autor převážné většiny hudby)
1996 založení rockové skupiny Šántí (autor hudby i textů)
2003 členem folkového tria Narcis (autor většiny písní)
2005 zahájení sólové dráhy
2006 zisk autorské a interpretační Porty v Jihlavě
2007 odchod ze Šántí, zisk interpretační Porty v Ústí nad Labem
2008 zatím poslední CD V síti