Nepatrná dívka s velkou kytarou se postaví doprostřed jeviště – například na Zahradě u Kapličky – a začne zpívat znělým altem texty plné zajímavých básnických obrazů. Lucie Redlová.

Vedle Docuku skládám i vlastní písničky, respektive zhudebňuji texty, protože sama texty moc nepíšu. A teď mi tedy vyšla první sólová deska. Jmenuje se První, poslední a obsahuje 12 písniček s texty Jakuba Horáka a Radky Bzonkové.

Ano, je to tak. Jen asi u dvou skladeb jsem měla v hlavě na začátku nějakou melodii, pro kterou se potom snažila najít ten správný text. Většinou je ale na začátku text a já se svou hudbou snažím vystihnout jeho náladu.

Musím nejprve upřesnit, že sice pocházím z Valašského Meziříčí, ale od výšky bydlím s jednou přestávkou v Praze… Nicméně s Kubou jsme se poznali díky Textové dílně Slávka Janouška. To je takový internetový projekt textařů, kteří si mimo jiné navzájem komentují své texty. Dvakrát ročně se členové dílny sjíždějí a právě při jednom z těchto “živých” setkání jsme se poprvé potkali. První text, který mi Jakub napsal, byl pro skupinu Docuku. Byla to píseň Otevřte sa, mraky, z které se stal náš hit a ke které vznikl i videoklip. Potom mi Jakub začal posílat další své texty… a na svou sólovou desku jsem zařadila čtyři z nich.

Doufám, že se neurazí, když řeknu, že je to citlivý kluk. Nemyslím, že by byl přecitlivělý, ale líbí se mi jeho pohled na svět, to, jak dovede zformulovat myšlenky. Jakub je podle mně ideální textař pro písničkáře. Dává si záležet na rýmech, jeho texty mají přesný počet slabik, dobrý rytmus, prostě se dobře zhudebňují. Líbí se mi také témata, o kterých Jakub píše. Můžu si tedy bez problémů vybrat písničky, se kterými se mohou ztotožnit.

Radka je kamarádka z Valašského Meziříčí, se kterou se znám přes 10 let, jinak vystudovaná odbornice na ruský jazyk a literaturu. Na rozdíl od Kuby je to spíš básnířka, její texty jsou poetičtější, lyričtější, někdy méně pravidelné, což pro muzikanta nemusí být úplně ideální. Když nám bylo 16 nebo 17, Radka viděla, že bych chtěla hrát, ale nemám co, zatímco ona měla šuplík plný básní. Nabídla mi ke zhudebnění některé své básně. Vybírala přesně takové texty, které mi seděly. A protože se známe dlouho, později začala psát speciálně pro mne a o mně.

Já zpívám a hraju hlavně na akustickou kytaru a v pár písničkách také na mandolínu či elektrickou kytaru. Kromě toho jsem něco málo jsem naťukala na klavír, ale na pořádné hraní jsme si pozvali jako hosta Petra Ostrouchova.

Ano, je to česko-irská spolupráce. Album mi produkoval Steve Wall z irské kapely The Walls. Známe se asi pět let a já jsem chtěla mít jako producenta někoho, kdo mi pomůže s aranžemi a kdo tu desku někam posune. Zároveň jsme s vydavatelem Milanem Kuchynkou chtěli, aby to nebyl někdo z mého bezprostředního okolí. Že to bude ale zrovna cizinec, to na začátku nebylo v plánu, a že to z nějakých pokoncertních jamů s kluky z The Walls dotáhneme až na takovou spolupráci, to je vlastně jeden splněný sen.

Letěla jsem do Dublinu, kde jsem natočila kytaru a zpěv a k tomu basista a bubeník z The Walls přihráli základy. S tím přijel Steve do Sona a já jsem pod jeho vedením natočila načisto kytaru a zpěv. Steve přidal své kytarové party, dále se objevil už zmíněný klavír a další hosté. Například hráč na basklarinet Petr Valášek se jen tak náhodou zastavil za zvukařem Milanem Cimfem a přispěl svým uměním… I takové náhody desce pomohly.

The Walls hráli poprvé ve Valmezu v roce 2004 v rámci turné dvou irských kapel po čtyřech zemích, které tehdy přistupovaly do EU, a od té doby jsme byli v kontaktu. V roce 2007 se The Walls na Moravu vrátili a od té doby sem jezdí každý rok – buď celá pětičlenná kapela, nebo jako The Walls Brothers, tedy dvě hlavní postavy této skupiny, bratři Joe a Steve Wallovi. Letos jsme s nimi a s bubeníkem Jiřím Nedavaškou absolvovali sérii pěti koncertů k mé nové desce.

Oni irskou lidovou hudbu nehrají vůbec, věnují se rockové nebo místy folkrockové muzice a já jsem vždycky chtěla, aby má deska byla rockovější. Paradoxně mi Steve na začátku spolupráce řekl, že by do mých písní nechtěl za každou cenu hned na začátku cpát basu a bicí a že by je chtěl natočit jemněji. Tak jsem se bála, aby deska nebyla moc něžná, ale postupně některé písničky dostaly hrubší háv a jiné zůstaly tišší. S výsledkem jsem velice spokojena.

Na některých koncertech mě doprovází například zmíněný bubeník od Žambochů Jura Nedavaška a přemýšlím, že pro některé větší koncerty například na festivalech by bylo skvělé mít s sebou alespoň basistu, ale jinak budu hrát asi hlavně sama. Nemám v úmyslu zakládat nějakou další doprovodnou kapelu, přestože cítím, že mě hraní s muzikanty za zády baví víc než sólové vystupování. Mám ale Docuku a dvě kapely bych teď z organizačních důvodů asi nezvládla.

Připravujeme nové album, které bychom měli točit na podzim nebo nejpozději na jaře 2010, nejlépe v nějakém větším studiu. Rádi totiž nahráváme co nejvíc pohromadě. Nový repertoár vznikal už v zimě a momentálně máme přes 10 nových písniček, které jsme lidem nabídli už na letních akcích.

Ano, přesně tak. Naše první deska byla celá postavená na přetvořené lidové hudbě a hlavním dodavatelem písniček byl Lukáš Španihel, tehdy primáš cimbálové muziky Soláň. Kromě akordeonisty Romana Vavříka, který od počátku zhudebňoval ohlasovou tvorbu Marty Procházkové, se teď do toho hodně opřel náš zpěvák a kytarista Jura Buksa. Ten například najde lidový text, ale hudbu k němu udělá sám. Výsledek je na pomezí mezi lidovou a folkrockovou hudbou. Já jsem za ten posun ráda, protože taky cítím, že dělat vlastní písničky je pro mne víc.

Text Otevřte sa, mraky je takový jakoby lidový a Kuba Horák mi jej dodal speciálně pro Docuku. Podobně jsem teď pro Docuku zhudebnila jednu slovenskou lidovou. To, co dělám sama pro sebe, je diametrálně odlišné a do Docuku by se to vůbec nehodilo. Takže rozhodování je velice jednoduché.

Určitě. Já jsem vyrostla kolem M-klubu, jehož je Karel – mimochodem manažer Docuku i můj – vedoucím. Už od nějakých 16 let jsem se tam motala a přes šatnu a trhání lístků jsem se probojovala až do produkce, kde Karlovi mimo jiné pomáhám s organizací Valašského Špalíčku. A jak jsem už řekla, právě tam jsem se dostala k The Walls. Docuku se taky posbírali kolem M-klubu… Všechno je to tedy propojené.

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk & Country 9/2009

HOME